Poprvé jsem ho zaregistroval na jednom z našich Headliner Pontonů, kde pouze s kytarou a doprovodem předvedl fantastický koncert, takový, že jsem ho pak musel obejmout. Když pak vydal píseň Shine, bylo jasné, že je to talent, který se vyplatí sledovat. Stálo za to si udělat výlet do německé metropole a sejít se s ním.
Nyní vydává desku Filip a já ji nemůžu než doporučit všem, kteří mají rádi DIY (do it yourself – udělej si sám) přístup, křehké písničky a intimní melodie.
Už je to přes rok od tvého koncertu na Headliner Pontonu, co jsi za tu dobu stihl?
Už jsem konečně dodělal desku. Tehdy na Střeleckém ostrově jsem z ní už hrál nějaké písničky. Dal jsem jí jméno Filip.
Proč?
Nevím, jestli to mám prozradit, nebo ne… Když jsem na tu desku začal psát písničky, měl jsem psychické problémy, hodně jsem se srovnával se všemi hudebníky kolem sebe a skončil jsem s velkou panickou atakou. Snažil jsem se s tím pracovat a našel článek, kde někdo doporučoval, že je nutné si ten vnitřní hlas pojmenovat, že často může vycházet z nějakých dětských traumat. První jméno, které mě napadlo, bylo Filip. Když jsem chodil na základní školu, tak tam byl jeden Filip, co mě hodně šikanoval, a z toho to možná celé vzniklo. A tak jsem po něm pojmenoval celou desku. Vtipné je, že ve finále je na té nahrávce zmíněn jen jednou.
Jaký je koncept nahrávky?
Využívám různá voice mema – nahrávky, které si dělám během dne. Například jsem si nahrál jednu paní, které zemřel manžel a které pomáhám. Psal jsem s ní jednu píseň. Vychází z jejích básní. Pracoval jsem na té skladbě ještě s Mariánkou Hradílkovou z Maryland a má takovou složitější story. Ale jinak nahrávám svoje kamarády, jejich autentické hlášky a podobně…
Pomohlo ti pojmenování problému a proces vzniku nahrávky s tvými problémy?
Dalo mi to hodně sebevědomí a hodně selflove, samozřejmě s tím pořád pracuju – člověk s tím musí pořád pracovat – ale posouvá se to k lepšímu…
Jak se to vůbec stane, že kluk jako ty se odstěhuje a jede tvořit do Berlína?
Začal jsem studovat na BIMM Institute, který jsem dodělal asi před dvěma lety. Do Berlína jsem přijel poprvé někdy v šestnácti letech a okamžitě jsem si to město zamiloval. Ty lidi a celkový ten vibe tady kolem. O té škole mi řekla moje kamarádka a také hudebnice Anička Vaverková, která ji taky začala studovat. Už jsem tu pátým rokem a Berlín miluju pořád. Německy rozumím, ale musím začít chodit na nějaké konverzace, teď si dokážu tak maximálně objednat kebab, takže se snažím na sobě pracovat. Ta škola probíhala v angličtině, a i komunita, ve které se pohybuji, víceméně mluví hlavně anglicky, ale chtěl bych se v němčině posunout.
Ty jsi ale začínal jako dubstepový producent…
Jasně! Jsem z muzikantské rodiny, můj děda hrál v big bandech a můj táta měl thrashmetalovou kapelu, takže jsem měl k hudbě celý život blízko. Nejdřív mě chytlo, když jsem poprvé slyšel Daft Punk a začal jsem poslouchat elektronickou taneční hudbu, ale pak se objevil Skrillex a ten mě dostal! Začal jsem dělat vlastní tracky a říkal jsem si Dubstract. Když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, hrál jsem dokonce i v Chapeau Rouge. Pak jsem začal víc zpívat a asi jsem z té tvrdé elektroniky i vyrostl a začal jsem dělat písničky.
Elektronická hudba a deníčkové nahrávky ze života – zní mi to trošku jako Fred Again…
No jasně – já ho miluju! Chtěl jsem na něj jít, když byl v Berlíně, ale bohužel to bylo vyprodané. Ten koncept s používáním nahrávek, těch voice memů, jsem začal používat někdy před třemi lety. On najednou vystřelil, a tak jsem se smál, že to má hodně podobné. Já tedy spíš ty nahrávky používám na začátcích a koncích písní a nemám to na nich přímo postavené, snažím se je používat jako takového průvodce. Jsou to takové rozhovory…
Zároveň člověku okamžitě vystřelí Bon Iver…
To děkuju moc, jsem jeho velký fanoušek. Když byl v Berlíně, tak jsem na něj šel, a bylo to krásné a já tam brečel štěstím z té euforie. Byl to nádherný zážitek.
Žiješ a tvoříš v Berlíně, ale do Čech jezdíš docela často na koncerty. Není to náročné?
Není to tak daleko, je to lepší, než když jedeš do Prahy z Opavy třeba. Já se snažím svou hudbu tlačit i tady. Hráli jsme třeba na Radiu Fritz, což je takové berlínské Radio 1. Tady je scéna neuvěřitelně otevřená, tak se snažím víc tlačit do světa. Uvidíme, co se bude dít. Třeba za pár let budu v Japonsku… anebo na Moravě.
Kdo tvoří tvoji kapelu?
To jsou kluci ze školy – ono se to různě točí, některé jsem nabral ve zkušebně, jsou to dva Němci, Ir, Švéd, střídají se i další národnosti. Mám v kapele asi deset členů, všichni znají ty písně, a kdo může, ten hraje. Je to taková mezinárodní kapela – s kamarádem Jakubem Kopeckým jsme navíc založili label a booking agenturu Sterni Records. Udělali jsme tři akce na Urban Spree, dvě byly vyprodané. Kolem mě je teď hodně talentovaných lidí, kteří hrají osmdesátkový synth pop, post punk a je to velmi cool. Můžu doporučit třeba Bishkek…
Co bude dál po vydání Filipa? Jsou muzikanti, na které padne deprese, protože mají hotovo. Další to zase nakopne do nové tvorby…
Já to tak asi nemám, už začínám psát nové písně. Bylo to tak i u desky The Boy Who Came Here from the Dust. Taky jsem hned začal psát – chtěl bych navíc udělat takový boční projekt. Mělo by to být tanečnější, ale uvidíme, jak to dopadne. Pro mě je úleva, že je deska hotová a můžu se zase soustředit na nové písničky. Chtěl bych hodně spolupracovat s dalšími umělci – na severu Berlína mám studio, kam zvu kamarády a hudebníky, se kterými se snažím něco udělat. Teď jsem měl na session Kyrgyzstánce, který žije v Berlíně a stará se ve školce o děti. Po nocích ale tvoří postpunkové písně – je to tady prostě plné super lidí
Seznamte se
Yasha 96 je vlastním jménem Jáchym Kovář. Český hudebník žije v Berlíně, kde tvoří křehké písně ovlivněné hudbou 90. let, doplněnou moderními prvky, jako jsou autotune nebo 808 syntezátory. Debutovou desku The Boy Who Came Here from the Dust vydal v roce 2021. Vystupoval také na Headliner Pontonu, kde zaujal do té míry, až s ním celý ostrov zpíval předělávku písně Belive od zpěvačky Cher. Deska Filip vyšla v listopadu.