Představte si prázdné výstavní prostory a v nich jediný artefakt – trsátko. Stačilo by to? Možná. Nicméně žádný strach, rozsáhlá expozice návštěvníkům ukáže mnohem víc.
„Původně navrhoval, že by stačilo vystavit jedno trsátko, že to by bylo působivé. Ale jak šel dál, dostali jsme se úplně jinam,“ směje se Kateřina Žbirková v ateliéru Qubus Design Studia na architekta Josefa Tomšeje, který do Národního muzea nakonec postaví kvádr s půdorysem 150 m2.
„Snažíme se do honosného prostředí neorenesanční budovy, která je navíc čerstvě renovovaná, dostat architekturu koncertních pódií. Univerzální krása a strohost nově opravených prostor bude v záměrném kontrastu s technickým a technicistním řešením našeho návrhu,“ vysvětluje Tomšej.
Sešli jsme se pár dní předtím, než Katka odjede do Londýna na první z trojice koncertů, které uctí památku jejího muže. Měly být původně narozeninové, bohužel řízením osudu jsou z nich vzpomínkové. „Vzala jsem playlist, který měl Meky připravený na koncert k oslavě narozenin. Dodrželi jsme ho, akorát jsme ke každé písni vybrali lidi, kteří s Mekym nějak souviseli nebo měli daný song v repertoáru,“ říká Kateřina, která zároveň připravuje rozsáhlou výstavu. Ta s ohledem na důležitost odkazu Mira Žbirky vyrostla z původně plánovaného Českého muzea hudby, jehož ředitel Emanuele Gadaleta s ideou přišel, do prostor Národního muzea na Václavském náměstí. Mimochodem, až skončí výstava v Praze, bude se stěhovat na Bratislavský hrad.
Emoce a trsátko
„O trsátku jsem často mluvil trochu s nadsázkou, nicméně je to předmět, který v sobě má určitou magii,“ vysvětluje Tomšej. „Vystavíme krásné, ale i hodnotné věci jako československého Zlatého slavíka, platinové desky či jinak úžasné dokumenty fanklubu, které jsou opravdovým dokladem doby. Všechny jsou důležité a výstava bez nich nemůže být, přičemž trsátko v otevřeném obalu od špuntů na uši je relikt, u kterého se mi poprvé udělala husí kůže. Cítil jsem, že se tady něco děje, že se jedná o věc, která to celé spouští.“
Přes svůj sklon k minimalismu nakonec Josef Tomšej spolu s Kateřinou Žbirkovou a kurátory Emanuelem Gadaletou a Honzou Vedralem, šéfredaktorem Headlineru a autorem biografie Mira Žbirky, jež tvoří kostru příběhu výstavy, vybrali takřka tři sta exponátů.
Výstava, která v prvním plánu měla sestávat z několika panelů a základních artefaktů spojených s Mekym, jako jsou brýle, kytara či zpěvník, si začala ještě před zahájením, jež bude 19. října, žít tak trochu vlastním životem.
„Byl jsem u výběru exponátů a doporučoval, aby jich výstava našeho formátu měla přibližně sto. To byla hranice, kterou nesmíme překročit,“ vypráví Tomšej. „Ale tím, že jsem se toho sám účastnil, postupně jsem ztrácel naději, že to dodržíme. Kdybych to sám nedělal a bylo mi představeno výsledné číslo, řekl bych jasné ne. Bohužel jsem ty předměty sám vybíral,“ říká s nadsázkou mladý architekt. „Jsem si však jist, že tam není věc, jež by tam být neměla.“
Zhmotnělé vzpomínky
„Meky byl hromadič, nechtěl nic vyhodit. Měli jsme díky tomu doma třeba tři magneťáky Sonet duo. Kazeťáky jsme také měli asi čtyři. Když jsem chtěla vyhodit aspoň jeden z pěti DVD přehrávačů, říkal mi, že v žádném případě, protože bůhví, jakou to bude mít cenu,“ vzpomíná Žbirková. „Teď se ukázalo, že se nám to ohromně hodí, ty věci cenu mají. Našla jsem díky výstavě předměty, o nichž jsem ani nevěděla, že existují. Třeba Mekyho dopis, který posílal domů ze Švýcarska, kde o prázdninách hrál jako nájemný muzikant v baru. Psal mámě a tátovi, jak se mu daří.“
Svým dílem přispěli i Žbirkovi fanoušci, kteří ohromně zareagovali na výzvu na Facebooku: „Byli úplně neuvěřitelní, poslali mi celé balíky, které už si zamluvili do muzea, že si je tam nechají jako svědectví doby. Neuvěřitelné věci,“ pochvaluje si Žbirková. „Bývalá předsedkyně fanklubu mi věnovala celou svou sbírku. Obsahuje mimo jiné naprosto precizně zpracované kroniky, které zaznamenávají každý koncert či rozhovor v médiích.“
Kromě toho budou k vidění například i velkoformátové zvětšeniny fotografů slovenské nové vlny. „Meky byl z domácích umělců jediný, kdo využil na covery tyhle úžasné fotografy. Na konci devadesátých let začal spolupracovat s Rudo Prekopem a od té doby mu obaly dělali skoro pokaždé tito úžasní umělci. Tono Stano, Peter Župník, taky Adam Hoffmeister nebo nedávno Míla Fürstová. Tuhle výtvarnou snahu chceme také prezentovat,“ prozrazuje Žbirková. „Unikátní jsou třeba fotky, jak točili s Davidem Kollerem a Ivanem Králem ve studiu Citron a kolem nich zuřily povodně.“
Základní otázkou, pokud připravujete výstavu na počest hudebníka, ovšem je, jak do ní dostat hudbu. Obzvlášť pokud se koná v prostorech, kde hladina zvuku nesmí překročit padesát decibelů a skladby by přerušilo každé hlášení… „Získali jsme kvalitní sluchátka a připravili návštěvníkům takzvané silent disco. Každý si tak hudbu okouří, jak je mu libo,“ říká se šibalským úsměvem Tomšej, kterého překvapilo, jak silná aura kolem celého projektu díky osobnosti Mekyho Žbirky panuje.
„Lidé, co k nám do studia Qubus přichází a vidí, že tu máme některé exponáty, jsou naprosto fascinováni, ptají se, kde jsme je vzali, dojímají se, čuchají k tomu, jestli náhodou nenasají kus toho talentu,“ vypráví spoluautor výstavy a jako doklad rozruchu, který projekt dokáže vzbudit, dodává, že to je poprvé, co se za ním chystají rodiče. „Když jsem vyprávěl, na čem pracuji, shodli se všichni, že se musí Josífkovi vydat na výstavu. A to jsme vystavovali například i Slovanskou epopej.“
Inu, Meky naveky…
Vzpomínky na Mekyho
Koncerty
17. říjen Bratislava, NTC Aréna
21. říjen Praha, O2 universum