Program podvečer odstartovala Lenka Nová jištěná bezchybnou kapelou v čele s Petrem Maláskem a před hlavní hvězdou večera si obdobně sebejistý set střihl Vojtěch Dyk pro změnu s B-Side Bandem za zády.
Mezi ně se vklínil Joe „to je dost, táto, žes ho taky jednou vyvez“ Sumner. Ze správného úhlu vizuálně a při pozorném poslechu i zpěvem snad i návštěvníkům, kteří odpoledne s nevinností hlásili „teď bude nějakej Joe, toho neznáme“, svitlo, že jde o Stingova syna. Jeho půlhodinový set byl vyplněný akustickými písničkami s ozvuky Irska. A byť to nebylo zlé, brzké odpoledne na menším festivalovém pódiu by takové muzice sedlo asi lépe.
Sám Sting to odpálil s lehkým předstihem po osmé večerní. Dle názvu turné My Songs se zaměřil takřka výhradně na lety prověřené hity sólové i kapely The Police. Takže pěkně od začátku – Message in a Bottle, Englishman in New York a Every Little Thing She Does Is Magic. Po pódiu toho moc nenaběhal, spíš se jen tak kroutil. A při pomalejší novince If It’s Love si přisedl na barovou stoličku, aby baladu odehrál v sedě. Podtrhlo to v podstatě intimní vyznění celého večera.
Druhá novinka Rushing Water přinesla zdaleka ne první, ale o to intenzivnější spolupráci publika na udávání rytmu. Její refrény však byly poněkud zbytečně slité, což nás přivádí k nejdůležitější položce každého koncertu, tedy zvuku. Ten byl totiž na poměry open air akce s velkým pódiem až nezvykle „hodný“, škarohlídi by možná řekli, že dokonce tichý. Navzdory tomu, že protagonista hraje na baskytaru, nebyla v mixu nijak zvlášť zvýrazněná a plnila koneckonců svou hlavní funkci sloužit celku.
Sting v podstatě čtrnácti tisícům lidí, kteří podle pořadatelů dorazili, nabídl v prostředí open air akce komorní show. Třeba ve Fields of Gold to bylo až tak klubově intimní provedení, že zpěvák regulérně polykal konce veršů. Byla to snaha nechat je dozpívat publikum? Možná. Jenže nedělo se to podle všeho ani v kotli. A diváci, kteří stáli nějakých dvě stě metrů od pódia z toho v tu chvíli nemohli mít vůbec nic.
Ale to je jen drobná šmouha na jinak krásném provedení. Sting a jeho výtečná kapela prostě dokážou opanovat dav muzikantsky precizně odehranou hudbou, aniž by jí zároveň museli otravovat nezúčastněné o pár kilometrů dál. Což si přiznejme, že je osvěžující.
Navíc album My Songs z roku 2019 je postavené na tom, že se vyhlášený hitmaker vrací ke svým slavným zářezům, předělává je, většinou spíš cizeluje a v aranžích ubírá. Proto ani když krátce před devátou nastoupí závěrečná smršť pecek odehraných bez jakýchkoliv pauz, line se ze scény hudba spíše poklidná, než burácivá. Výjimkou budiž závěrečná Every Breath You Take, jež jde konečně trochu „do plných“.
Sting se nakonec nechal vytleskat ještě na Roxanne a Fragile, kde se na úplný konec blýsknul svou hrou na španělku. A hrozen lidí měl ve frontě na odchod jedinou zámeckou branou nad čím přemýšlet. Protože tenhle koncert nepatřil k obyčejným.
Sting
Support: Lenka Nová, Vojtěch Dyk & B-Side Band, Joe Sumner
31.7., Slavkov u Brna
Hodnocení: 85%