„Já nejsem na škatulky. Dokonce bych řekl, že jsem trochu rozháraný, což je vidět na spoustě věcí, které dělám. Nikdy jsem se necítil stoprocentně ani v jednom oboru, nejsem hodný ani zlobivý, nejsem klidný ani provokatér. Kdybych to měl říct jedním slovem, tak jsem umělec,“ říká Vojtaano sám o sobě. „Jsem vystudovaný herec a po škole jsem dostal angažmá v divadle v Příbrami. A taky začal točit pár televizních seriálů jako třeba Ulice nebo Ordinace. Bral jsem herectví velmi vážně a věnoval jsem mu všechen čas. A hudbu jsem měl odmala jako velkou lásku. Na gymplu jsem měl kapelu, ale nevěřil jsem si. Nebyl jsem si jistý, jestli by se to lidem líbilo a jestli bych se tím uživil. Jak šel čas, získával jsem postupně sebevědomí, a tak dneska už muzika divadlo převálcovala.“
Od malička jsem psal básničky. Bavily mě rýmy, později taky ostřejší slova, zvlášť když jsem objevil, že i velcí spisovatelé ujížděli na sprostých básničkách. Když vyšla antologie Kniha o kundě, došel jsem k tomu, že všichni jsme lidi, máme to rádi, čili si nemusíme na nic hrát. A že když někdo chce dělat literaturu nebo hudbu, může to mít i takový obsah.
V pubertě mě samozřejmě chytil Bukowski. A to se mě drželo celý gympl.
To úplně ne.
To pozvolna přišlo z toho skládání básniček. Básničky jsem tehdy psal, abych balil holky, ale stejně jsem nakonec zjistil, že nejsem typický klasický romantický básník. Ona totiž v těch básničkách, určených k balení holek, byla ironie, humor…
Ano, a sprostá slova sem tam. Kdy jsme pak měli onu zmíněnou kapelu na gymplu, zkusil jsem pro ni tu a tam nějaký text napsat. Postupně jsem se v tom cítil jistý natolik, že dneska se považuju za textaře.
Měl jsem takové období, kdy jsem se od nich snažil distancovat a ukázat, že jsem dospělý a že jsem vyrostl z puberty, ale nakonec jsem zjistil, že se k nim rád vracím. Mám třeba písničky o mírné nebo nemírné konzumaci alkoholu a přitom jsem už čtyři roky abstinent. Ale baví mě je pořád lidem hrát. Oni je mají rádi a já si vždycky při tom vzpomenu na dobu, kdy jsem je psal. Vznikaly, když mi bylo třeba dvacet, a já energii z té doby dostanu zpátky. Mě baví hrát si na puberťáka.
Jsem spolehlivější pro okolí i pro sebe. Mám mnohem víc síly, dokážu koncerty líp utáhnout, být větší profík a mít čistou hlavu.
To je dané tím, co jsem poslouchal v dětství. Dělal jsem si různé mix-tapes. Vždycky tam byli Rage Against the Machine, pak třeba nějaké techno, pak černý hip hop nebo kytarové věci. Od táty jsem poznal Santanu a Erica Claptona, dodneška miluju Jimiho Hendrixe. Tohle všechno jsem na ty tejpy narval a podle toho vypadá i muzika, kterou dneska dělám. Je to hip hop, není to hip hop? Je to kytarovka, není to kytarovka?
První song, který jsem napsal a zároveň i nahrál, byl Honza Macek. Je to suverénně ta nejsprostší věc, kterou jsem kdy udělal.
Chtěl jsem zkusit, co by to udělalo, kdybych ta silná slova maximálně přepálil. Navíc jsem experimentoval s počítačem, tak jsem si pro tuhle skladbu vytvořil zvýšený a zkreslený hlas. Přiznám se, že se občas červenám, když to hraju, ale řeknu to obecně, lidi si Macka vyžadují.
To bylo ještě v dobách, kdy jsem psal jen texty. Vystupoval jsem v té době v duu s DJem Roxtarem. On mi přinesl jednou takový zajímavý hudební základ a ten mi hned od začátku evokoval pohádku. Přiznám se, že jsem hodně ovlivněný South Parkem, což je něco jako pohádky pro dospělé. Ani ten Budulínek neměl být pro děti.
To je pravda. Naštěstí mi to nikdo z rodičů dodnes nevyčetl.
Je zvláštní, že lidi chtějí právě tenhle druh písní, že? To je jako u Záviše. Ten má taky spoustu jiné tvorby, ale lidi všude chtějí jen ty jeho pověstné čuňačiny.
To mi potvrdila i Ester Kočičková, se kterou jezdím Na stojáka. Lidi fakt chtějí jen ty jeho „vypalovačky“, ale on má přitom spoustu jiných věcí, o kterých si myslí, že jsou mnohem kvalitnější. Rozumím tomu, mám s tím své zkušenosti. U mě takové, řekněme ostré, písničky tvoří sotva čtvrtinu toho, co jsem napsal, ale ta čtvrtina u posluchačů výrazně dominuje nad tím zbytkem.
V čem se liší obyčejná písnička od rapu?
Základní rozdíl je v počtu slov. A to je fakt rapidní rozdíl! Ono se to nezdá, ale když se udělá popový zamilovaný cajdáček, tak stačí jen pár slov. Už kvůli těm dlouhým vokálům jsou tam samá nekonečná áčka, kdežto rap je takový nasekaný. Další rozdíl je v obsahu. Rap se nedrží žádných hranic, je osobitější, méně obecný, konkrétnější.
Dejme tomu, že máte nějaké téma. Jak se rozhodujete, jestli z toho bude klasická písnička nebo rap?
Ano, nejdřív mě napadne nějaké téma. A pak různě zkouším a hledám, jakou formu tomu dám, co by bylo lepší. Dřív se mi stávalo, že jsem téma udělal ve třech verzích a nevěděl, která je ta správná. Ale teď jsem se nějak vytůnil, že většinou už hned od začátku cítím k danému tématu vhodnou formu. Když je to třeba nějaká věc, která by se hodila na diskotéku, tak se nebojím pojmout ji jako elektro house. Nebo když cítím, že v tomhle kousku je něco, co by měli lidi pečlivěji poslouchat, udělám ho jen tak s kytarou, aby ta slova hodně vylezla ven. A když je to zase nějaká nadupaná party věc, pracuji se slovy úplně jinak.
Takže hudba a text vznikají zároveň?
V ideálním případě. Dřív to bylo jinak. Měl jsem spoustu nápadů a hledal jsem pro ně muziku. Časem se mi to úplně převrátilo. Jak jsem totiž dělal hudbu pro film Vyšehrad, tak jsem se trochu rozprodukoval… Takže teď mám pro novou desku hotové základy a přemýšlím, co na ně udělat. To je úplně nová zkušenost.
Vyšehrad, to je hudba, která vznikla na objednávku. Cítíte nějaký rozdíl mezi tím, co si píšete pro sebe, a co děláte pro potřebu někoho jiného?
Hlavní rozdíl cítím v připomínkách lidí, co do toho mluví, protože písnička je podřízená celku a člověk musí zahodit své zbytnělé ego. To je důležitý rozdíl, protože jinak je moje tvorba založena na tom, že si dělám, co chci já, a nenechám si do toho kecat. Musel jsem si zvyknout, že mi do toho mluví i „lidi, kteří hudbě nerozumí“, ale vědí, co do filmu potřebují. Takže ze mě nakonec dostanou to, co já bych ze sebe nikdy nedostal. Jak se říká, „vystoupím z komfortní zóny“ a může vzniknout to, na co bych nikdy nedosáhl.
To je možná přístup, který znáte určitě jako herec. V divadle přece taky vytváříte roli v rámci celku, podle pokynů režiséra.
Máte pravdu. Ale u té muziky to bylo mnohem těžší. V divadle jsem byl od začátku zvyklý, že tam je režisér, ale u hudby ne. Tam jsem byl svým pánem.
Co musí obsahovat text, abyste si řekl: Hm, to se mi povedlo?
Musí mít myšlenku, se kterou se ztotožňuji a se kterou se ztotožňují i ostatní. Musí mít nějaký oblouk… Vždycky se snažím, aby měl nějaký závěr, aby tam byla nějaká pointa, aby to celé k něčemu směřovalo. Aby to nebyl jen nějaký vejblitek a aby to zaujalo hned od začátku. A taky se snažím, aby, i když je ta písnička vážnější, měla v sobě aspoň nějaký fór nebo vtipné spojení.
Z vašich písniček vyplývá, že jste víc epik než lyrik…
Od začátku jsem skoro na sto procent epik.
Jako Ivo Jahelka?
No jo, toho hodně poslouchal můj táta, když jsme vždycky jeli v autě. A bavilo mě to. S písničkami je to jako se stand-upovými scénkami. Musí za nimi být příběh nebo myšlenka.
Co rýmy?
Rým, to je něco, co mě baví. Přitom to je ze všech prvků, které tvoří formu písně, ten, na který vůbec nemyslím. V psaní jdu po smyslu a rýmy mi tam skáčou beze všeho přemýšlení.
V čem se liší text písně od poezie?
Chápu píseň jako něco hodně závislého na rytmu. Pro mě je rytmus důležitý. I kadenci slov podřizuji rytmu. Poezie je mnohem složitější. Může se rýmovat, ale taky nemusí. Má spoustu různých forem veršů a slok. Písnička bez rýmů být nemůže. I když tuhle jsem slyšel v rádiu Buty, které miluju, a Františka Dobrotu. Došlo mi, že v té písničce snad není ani jeden rým. To je úžasné.
Máte nějaké vzory?
V poslední době mám čím dál komplikovanější vztah k Jarkovi Nohavicovi, ale musím přiznat, že je to ohromný textařský vzor. Z hlediska skladby slov je to jeden z největších géniů. Mám rád i melodie jeho písní a ještě víc mě oslovuje forma a obsah jeho veršů. A z druhé strany mě nejvíc oslovili Peneři strýčka Homeboye a Indy & Wich. Kéž bych se těmhle lidem aspoň v něčem jako textař přiblížil.
Co generace Merta, Třešňák atd.?
Přiznám se, že to ne. To mě nikdy moc nechytalo.
Řekli jsme si, že vás baví dostat do textů slovní hříčky.
To je zase nejspíš vliv Plíhala. Taky můj kolega Arnošt Frauenberg, taky stand-up komik, a k tomu zároveň folkař, je mistr krátkých slovních hříček. Před nimi se cítím jako učeň.
Mimochodem, kolik stand-upových scének za sezónu vyprodukujete?
Měl bych jich napsat tak pět, ale napíšu tak dvě. S odřenýma ušima to stačí. U nich trvá doba, než se zaběhnou, mnohem dále než u písniček.
A co písničky, kolik jste jich napsal?
Vyšší desítky. Tak asi sedmdesát, zhruba tři alba a k tomu pár písní, co časem vymizely, protože jsem si je neužíval ani já, ani publikum.
Takže skoro všechno, co jste složil, je už na deskách?
Jo. A tím pádem je dobré, že je to někde uložené.
Míváte někdy pocit, když dokončíte písničku, že se vám nepovedla?
Stane se to. Ze začátku bylo těžké se s tím srovnat, ale teď jsem na sebe přísný. Když mi na textu už na začátku něco vadí nebo připadá méně dobré, ale pustím to ven, vždycky mě to dožene, písnička kvůli tomu nezabírá nebo mě na to někdo upozorní.
A stane se vám, že lidi chápou text jinak, než jste ho zamýšlel.
I to se stává. A mám pro to super příklad, písničku z mého posledního alba, která se jmenuje Čalabajka nebo taky Made in Paprika. Je to legrácka, absolutně dadaistický text, který vůbec nedává smysl: „Made in Afrika, čalabajka, paprika.“ To byl pokřik jednoho opilce, který jsem slyšel ve svých rodných Litoměřicích. Já jsem to jen rozvedl do dalších podobných nesmyslů. No, a hrál jsem někde v severních Čechách a po koncertě za mnou přišli skini a říkali, že to je supr, jak to v té písničce nakládám černejm. Oni si v tom našli úplně jiný poselství. Vyděsilo mě to tak, že jsem změnil text a z Made in Afrika jsem udělal Made in Paprika. Ono to v tom dadaistickém textu je jedno a já aspoň neriskuji, že si to někteří budou vykládat způsobem, se kterým nesouhlasím.
Zkoušíte vnímat hotový text taky ušima publika?
Snažím se, protože mám tendenci zpívat hodně ze sebe a o sobě, a zároveň chci, aby si tam posluchači našli také něco ze sebe. Společné pocity, společnou řeč. Nejen aby to byla moje zpověď.
Máte nějakou banku nápadů?
Musel jsem na ni časem přistoupit. Jsem od přírody nepořádný a texty jsem měl napsané na kusech papíru, poházených po bytě, a pořád jsem je hledal a nemohl najít. Nakonec jsem využil výhody on-line úložiště a snažím se do něj rovnou ukládat nápady i hotové písně. A ještě to pro jistotu navíc zálohuji někde jinde.
Každý máme nějaké inspirující prostředí. Co vy?
Různě mě to chytá různě. Časem jsem si zvykl, že v pohodlí domova je to nejlepší. My bydlíme v jedné chatě na okraji Prahy, takže tam píšu v klidu a sám. I manželka, a to jsme spolu rádi, mi ruší vlny! Úplně nejlepší je to v noci. Taky hodně chodím se psem a tu a tam mě při tom taky něco napadne, ale to jsou chvíle, kdy se raději snažím být vypnutý a nemyslet na texty.
Nemáte pocit, když potom slyšíte některou svou skladbu, že to nebo ono, že jste to měl udělat jinak?
Mívám, a Ondra Žatkuliak, se kterým vždycky nahrávám, by vám potvrdil, že až do poslední chvíle před odevzdáním masteru prudím, že bych pořád něco měnil. Pak už nic neměním. Když se to vydá, tak to pro mě ten tvůrčí proces textaře končí. Vždyť do té doby slyším své písně snad tisíckrát! Jsem jak úchyl, když při skládání a natáčení často celou noc poslouchám pořád dokola jednu a tu samou píseň.
Zkoušíte psát i pro někoho jiného?
Byly tady takové pokusy, ale je to pro mě pořád ještě těžké. Sem tam jsem napsal pár songů pro kamarádky zpěvačky, ale mám problém v tom, že je těžké napsat něco, co by za ně mluvilo. Ovšem svou budoucnost v tom vidím. Chci se naučit psát písně lidem na tělo.
Pojďme k různým praktickým problémům současných českých textů. Co obrácené přízvuky? Ty jsou hlavně v rapu běžné.
Já přízvuky ohýbám hodně, ale beru to, jestliže se to hodí, jako nástroj. Spíš mi vadí nedokonalé rýmy, to mám vždycky za autora husinu.
O sprostých slovech jsme už mluvili. Myslím, že ta vám žádný problém nedělají.
Ale měl jsem i negativní reakce. Zvláště v začátcích mi lidi občas říkali: Škoda, kdyby tam nebyly ty sprostý slova, tak by to bylo docela hezký. Ale když se tak na svůj repertoár dívám, tak mám pocit, že v něm písniček s takovými mastnými slovy ubývá. Na mém posledním albu je už jen asi polovina písní, kde taková slova jsou. Jenže já mám tak osobitou formu vyprávění, co ani tak pro rádia není, tak proč bych se snažil sám sebe omezovat? Přece když se spolu normální lidi baví, tak tu a tam nějaké to vulgární slovo taky padne. To je život a já o něm zpívám.
Které je vlastně vaše nejoblíbenější sprosté slovo?
Řekl bych, že v mých písničkách se nejčastěji objevuje slovo píča. Hezky to zní. Naopak, nemám rád slova, která ubližují. Třeba zmrd. Ale ta píča je hezká, přijde mi, že právě ona hýbe světem. A navíc může být s dlouhým i s krátkým i.
Jaký je potom rozdíl mezi píčou a kundou?
Vlastně jenom ve zvuku. I když pro mě osobně je ta kunda až příliš směrem k tomu zmrdovi, trochu zlá. Piča je jemnější.
Taková ostravská. Tím se dostáváme k nářečním prvkům.
Nepoužívám je, i když mi tu a tam někdo řekne, že v mých písních ta pražština je. Ale anglismy, ty v několika písničkách mám úmyslně. Rok jsem v New Yorku studoval a angličtinu vnímám jako svůj druhý jazyk. Nicméně, mohu-li si vybrat, raději si vystačím s češtinou. Ta je bohatší, ale někdy se tam nějaké anglické slovo hodí. Zvlášť když nemáme žádný český ekvivalent. Třeba chill nebo určité významy slova hate.
Ale co když se ta angličtina počešťuje a vznikají taková slova jako hejtovat?
Už jsem to přijal. Jak jsme se jednou otevřeli světu, tak to otevření holt přineslo i přenášení anglických základů do češtiny. To se nedá zastavit. Aspoň já to nedokážu.
Seznamte se
Vojtěch Záveský, známý víc jako Vojtaano, je mužem několika profesí. Kdo ho jako herce kdysi neviděl v příbramském divadle, ten si ho možná bude pamatovat ze seriálů Ulice nebo Vinaři. A pokud mu televizní seriálová tvorba nevoní a ani Teorie tygra se mu nelíbila, tak si ho připomene aspoň jako temperamentního stand-up komika z pořadů Na stojáka. Vydal dvě sólová alba The Beast of Vojtaano (2017) a 2020 (2021). Letos k nim přidal soundtrack ke komedii Vyšehrad: Fylm.