Myslím, že to nebylo jen o tom, že na špici středního proudu se tehdy dostaly opravdu univerzální osobnosti, které dokázaly zazpívat nebo zahrát opravdu všechno.
Souvisí to s tehdejší produkcí hudby, v níž byly akcentovány české texty. Protože nebyl dostatek hitové původní české tvorby, musela ji nahradit zahraniční produkce s českými texty. Slýchal jsem o tom, jak šéfové našich tehdejších kapel poslouchali Antenne Bayern nebo jiná německá rádia, aby zjistili, co letí, a rychle si to pro sebe na supraphonském licenčním oddělení zablokovali. Bylo jedno, jestli je to rock, pop nebo country, když to letělo v Německu, muselo to letět i v Čechách. Proto také taková repertoárová pestrost našich tehdejších pop hvězd.
Jenže než se vyřídila práva a napsal český text, uplynul nějaký čas. V cizině hit už dávno odezněl, ale v Čechách se teprve v tom okamžiku vynořila nová verze. Ono to bylo jedno, protože kromě návštěvníků nejvyhlášenějších diskoték a zarytých posluchačů zahraničního rozhlasu tu skladbu stejně nikdo neznal. A pozor, teď přichází to podstatné – tyhle cover verze vycházely většinou jen na singlech.
Singl byl totiž něco, co dokázalo časovou ztrátu oproti světu alespoň trochu dohnat. Když každá hotová nahrávka prošla redakční radou, což bylo něco jako forma cenzury, byla v Loděnicích vylisována poměrně rychle, ale hrozně dlouho se čekalo na obaly. Ty singlové byly většinou univerzální, předtištěné, stačilo na nich vytisknout jméno interpreta a názvy písní. Je to neuvěřitelné, ale pro srovnání: výroba výtvarně pojatého obalu dlouhohrající desky trvala osm i více měsíců od dokončení nahrávek!
Tak se stalo, že zatímco pop hity vycházely jakžtakž brzy po zahraničním vyšumění a byly určeny k hitové denní spotřebě, mnozí umělci raději věnovali dlouhohrající desky ambicióznějším a komplexnějším projektům. Krásně je to vidět například na diskografii Václava Neckáře.
Výrobní lhůty tiskáren byly jedním z nejděsivějších rysů předlistopadového hudebního průmyslu. A to nejen v oblasti obalů desek! Když jsem nastoupil v roce 1988 do redakce časopisu Melodie, zjistil jsem, že se každé číslo měsíčníku tiskne nadvakrát. Texty uvnitř na novinovém papíře byly vytištěny na svou dobu relativně brzy, zhruba deset dní po posledních korekturách, ale obálka, která byla na papíře křídovém, se tiskla jinde a navíc v předstihu, skoro dva měsíce předem, kdy ještě zdaleka nebyly všechny články pohromadě. A tak se jednou stalo, že na titulní stránce Melodie jednou zazářila fotografie jisté zpěvačky, která ale v době tisku obálky odmítla dát kolegovi rozhovor, protože tomu hvězdy nebo nějaká čísla nebyla příznivě nakloněna. Nekecám!
Článek s ní a o ní uvnitř časopisu chyběl. A víte, že si toho kromě několika zasvěcených nikdo nevšiml?
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.