Na výše zmíněné se mě kdysi zeptal na jedné akci skladatel Petr Eben. Trochu mně překvapilo, že otec úspěšných písničkářů nezná jednu z nejslavnějších osobností populární scény, ale když jsem to vyprávěl Markovi, usmál se a řekl, že táta byl holt takovej.
Vzpomněl jsem si, že jsem někdy v té době zpovídal Petera Ustinova a ten mi řekl, že by nedovedl vyjmenovat všechny čtyři Beatles, ale že s nějakým takovým člověkem od nich jednou mluvil. Tehdy mě, hudebnímu fanouškovi, asi poprvé došlo, že muzika není úplný střed světa a že jsou lidi, které nezajímá. Tedy aspoň ten druh hudby, kterému říkáme pop, rock, folk nebo bůhvíjak jinak.
U nás se v padesátých letech tuto civilizační chorobu snažili kulturní pracovníci stavět na okraj hudebního dění. Tím hlavním děním byla míněna klasika nebo dechová hudba. Strašně jim vadilo slovo populární, protože to znamenalo něco jako oblíbený, což si odmítali přiznat, takže pro tuto hudbu razili název zábavná hudba. Dokonce tvrdili, že jde o menšinový hudební žánr a proto v tehdejším Československém rozhlase spadal pod oddělení, kterému se říkalo Remahudža - Redakce malých hudebních žánrů. Za nějakou dobu jim v šedesátých letech tenhle „malý hudební žánr“ přerostl přes hlavu a začal jim vadit ještě mnohem víc. Ale to je jiná kapitola.
Měl jsem kamaráda, který také svého času tvrdil, že nenávidí populární hudbu. Snažil se od ní odizolovat. Neposlouchal proto rádio, ostentativně přepínal televizní programy, když se tam objevil nějaký hudební pořad, v novinách nečetl hudební recenze a neustále nám v hospodě vykládal, jak miluje ticho. Dlouho mu to nevydrželo. Muziku potkával doslova na každém rohu. Ba co víc, tím jak se jí vyhýbal a pořád sledoval, jestli na ní někde nenaráží, nakonec o ní věděl totéž, co všichni jeho známí. Ne-li ještě víc.
Nakonec rezignoval a vzal populární hudbu na milost. I když ne tak docela. Kdybyste ho dneska hledali, tak Remahudža, jak jsme mu začali v době ignorace hudby říkat, véčkuje v první brázdě skoro na každém pořádném metalovém koncertě. Jezdí za ním i do Německa. Občas mu zavolám, když si nejsem jistý nějakým detailem z death metalu, severského metalu, thrash metalu nebo nějaké satanské blackmetalové metalové odrůdy.
Nový seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu
