„Tehdy, v roce 1968, mi nahrávka Music from Big Pink změnila život a změnila směřování celé americké muziky,“ prohlásil kdysi Eric Clapton. A nebyl sám, na koho měl debut The Band takový dopad. K odkazu desky se hlásili Elton John, Led Zeppelin, Elvis Costello nebo Pink Floyd. Roger Waters Music From Big Pink označil za druhou nejvlivnější desku rockové historie hned po „Seržantu Pepperovi“.
„Hluboce, hluboce, hluboce ovlivnila Pink Floyd,“ řekl Waters. „Po filozofické stránce byly asi důležitější desky, jako třeba první sólovka Johna Lennona. Ale zvukově a tak, jak je celá deska postavená, je Music from Big Pink naprosto fundamentální pro cokoliv, co přišlo po ní.“
Jak se vlastně přihodilo, že debutující kapela natočila jednu z nejvlivnějších desek své doby? Zaprvé The Band nebyli žádní nováčci, původně šlo o doprovodnou kapelu Boba Dylana, která se rozhodla vydat svým směrem. Ostatně, když se jejich manažer Albert Grossman snažil u Capitol Records domluvit smlouvu, představil The Band doslova jako Dylanovu doprovodnou kapelu. U slavného písničkáře získali muzikanti jak dostatek zkušeností, tak cit pro moderní pojetí country a folku.
A právě schopnost propojit tyto dva „americké lidové“ žánry s rokenrolem a rockem z The Band udělalo kapelu, jakou předtím nikdo neslyšel. Předběhli svou dobu, Music from Big Pink vyšla v roce 1968 a zvukově věštila, co se v Americe bude hrát skoro celé sedmdesátky. Položili základní kámen country rocku, a to nejen stavbou písní, ale i prací s vícehlasy, dalším stěžejním prvkem žánru. The Band byli zkrátka první a není divu, že ostatní hudebníci jen zírali, když je poprvé slyšeli. A nemusíme se ohlížet jen na rockery, singl The Weight přezpívali mezi řadou dalších třeba The Temptations, The Supremes nebo Aretha Franklin. A kapela Nazareth si podle textu této písně kdysi zvolila název.
To všechno jsou jen drobné záblesky inspirace, kterou The Band ostatním přinášela. Je paradox, že zlatou country rockovou éru kapela prožila v pomalém útlumu. Hlavní mozek kapely Robbie Robertson se postupně dostával do konfliktu s ostatními spoluhráči, kterým se nelíbilo, že na sebe bral autorství skladeb. A taky už měl plné zuby života na turné. Komerčně byla kapela na sešupu, turné k desce Northern Lights – Southern Cross se v roce 1976 pro nezájem operativně přesouvalo do menších sálů, a když se v témže roce zranil pianista a jeden ze tří zpěváků Richard Manuel, rozhodli se The Band s koncertováním seknout.
Udělali ovšem památný večírek na rozloučenou. The Last Waltz, Poslední valčík. Tak se jmenoval rozlučkový koncert v San Francisku, který podtrhl výjimečnost The Band. Vždyť mezi hosty byli Bob Dylan, Neil Young, Eric Clapton, Joni Mitchell, Ringo Starr, Ronnie Wood nebo Muddy Waters. Koncert natáčel Martin Scorsese a o dva roky později z nabraného materiálu vydal stejnojmenný dokument považovaný dodnes za jeden z nejlepších koncertních záznamů všech dob.
Nebyl to definitivní konec The Band, kapela se v následujících dekádách na nějakou dobu vracela, ale už nikdy v původní sestavě. Mohl za to právě Robbie Robertson, který se comebacků odmítal účastnit a s The Band si nikdy znovu nezahrál. Měl zkrátka už jinou zábavu, hrál zase s Dylanem, hostoval na řadě nahrávek a postupně se etabloval jako producent, a to včetně práce pro Hollywood.
Není divu, že když Robbie Robertson po dlouhodobé nemoci 9. srpna v rodinném kruhu v Los Angeles zemřel, internet zaplavily pocty a vzpomínky muzikantů, které zásadním způsobem ovlivnil.