Začátek 60. let v sobě obnášel společenské změny. Do pubertálních let i dospělosti dorůstala generace válečných dětí, což logicky přinášelo i změnu hudebního vkusu a vymezování se vůči preferencím rodičů.
Ty zajímala spíš Karibská krize, která reálně hrozila přerůst v jaderný konflikt. V centru dění byla Kuba, kam nechal tehdejší Sovětský svaz pod vedením Nikity Chruščova rozmístit rakety středního doletu. Šlo o reakci na podobný krok Spojených států v Turecku.
Chruščov na jednání OSN bouchal botou do stolu, John Fitzgerald Kennedy ke svému prezidentskému vedlejšáku na plný úvazek úspěšně sváděl nejslavnější herečky, modelky a další půvabné dámy té doby.
Mladí se ale chtějí bavit v jakékoli době, ať se děje cokoli. Jazz jako hudební vyjádření své generace nebrali. Elvis Presley v říjnu 1962 vydával už své sedmé album Pot Luck, takže také nebyl tou nejžhavější novinkou na scéně.
Tou se zdála být kapela, která na hudebním piedestalu americkou legendu měla už velmi brzy vystřídat. Zatím za sebou mladíci z Liverpoolu měli těžkou řeholi v německém Hamburku a ztrátu Stuarta Sutcliffa, který v dubnu 1962 v jednadvaceti zemřel na krvácení do mozku.
Věci se ale pomalu dávaly do pohybu. V květnu 1962 The Beatles podepsali smlouvu s EMI. Producent George Martin trval na výměně bubeníka Peta Besta, k čemuž došlo v srpnu. Nahradil ho věčný smíšek Ringo Starr, který se už podílel na nahrání singlu Love Me Do, který vyšel 5. října 1962. Na B straně vinylové desky byla písnička P.S. I Love You. A od té chvíle se děly věci.
V tehdejším Československu byla v plném proudu normalizace. Gustáv Husák seděl třetím rokem na Pražském hradě a vydržel tam až do prosince 1989. Rok Charty 77 s sebou hned v lednu přinesl i tzv. Antichartu, kdy tehdejší režim zneužil umělce při setkání v Národním divadle, kde mu posloužili jako stafáž a užiteční idioti. Ideálem strany byl klid na práci a neškodná, nezneklidňující hudební tvorba.
Na západ od československých hranic sice také nejrůznější mírová hnutí (často infiltrovaná komunistickými agenty) volala po klidu zbraní, ale klid ve společnosti rozhodně nepanoval. Sedmdesátá léta v Anglii byla pro mladé lidi dobou zmaru a beznaděje. No future bylo heslo, jež jejich možnosti vyjadřovalo nejvýstižněji. Dospěla nová generace, která nezažila hrůzy války, ale vyrostla v období prosperity a naděje. Najednou se jí ale nabízela jen těžká práce v docích a továrnách. Nic, na co by se člověk těšil. Koloritem doby byly stávky, výpadky proudu, nevyvážení odpadků. Zemi sice vládli labouristé pod vedením premiéra Jamese Callaghana, ale frustrované mládeži to žádné benefity nepřinášelo. (A horší časy s Margaret Thatcher měly teprve přijít.)
Ona všudypřítomná frustrace byla ideálním podhoubím pro revoltu jakéhokoli typu. A nejvášnivěji většinou zahoří mladá generace, která sice zažila různé premiéry, ale jenom jedinou královnu. I ona se stala terčem Sex Pistols na jejich desce Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols. Šlo o zjevení, které otevřelo stavidla novým kapelám a na hudební scénu přivedlo také řadu ženských kapel. Sex Pistols vydali v říjnu 1977 album, které přesáhlo hudbu a stalo se majákem a kotvou, k němuž se od té doby upnul nespočet dalších kapel a interpretů.
Zatímco Sex Pistols chtěli zbořit to, co jim připomínalo nesvobodu a okovy (ať už šlo o režim, nebo manažera Malcolma McLarena), i v rámci mainstreamu vznikaly pozoruhodné počiny. Když v roce 1972 spadl na planetu Zemi Ziggy Stardust i se svými pavouky z Marsu, stal se David Bowie prvoligovým hráčem, celebritou, ale především miláčkem náctileté mládeže. Obrovský úspěch si vybral svou daň v podobě kokainu, jímž se několikrát předávkoval.
Aby se své závislosti zbavil, vypravil se Bowie koncem roku 1976 do Západního Berlína. Vskutku bizarní, když si představíte, že tam sdílel byt s Iggym Popem. Jak to v Západním Berlíně té doby vypadalo, plasticky popsala Christiane F. ve své knize My děti ze stanice ZOO. Proto je s podivem, co nejen Bowie s Tonym Viscontim, ale i Iggy Pop na ostrůvku demokracie v komunistickém obležení dokázali vytvořit. Iggy Pop vydal v březnu 1977 svůj fantastický sólový debut The Idiot, po němž o půl roku později následovala neméně vydařená deska Lust for Life.
Bowie svou berlínskou trilogii načal hned v lednu 1977 deskou Low a uzavřel ji albem Lodger (1979). Mezi ně vklínil perlu nazvanou Heroes, vydanou v polovině října 1977. I když stejnojmenný singl nejdříve úplně nezabodoval, stal se posléze hymnou milenců i těch, kteří sice nevyhrávají, ale alespoň doufají. A samozřejmě také feťácké scény tehdejšího Západního Berlína.
Zatímco Bowie byl v roce 1977 hvězdou první kategorie, jedna z nových star se měla teprve zrodit. A to taková, že během kariéry dokázala prodat víc než 100 milionů kusů svých nahrávek. Samotné desky Bat Out of Hell, která vyšla v říjnu 1977, se prodalo naprosto neskutečných 44 milionů kusů a stala se čtvrtým nejprodávanějším albem historie! V té době třicetiletý zpěvák Meat Loaf se do té doby hudebně jen tak nějak protloukal. Štěstí se na něj usmálo, když potkal skladatele Jima Steinmana, s nímž desku Bat Out of Hell připravili. Absolutně přesně se trefili do vkusu mainstreamového publika a „sekané“ se povedlo rozbít bank.
Těžko najít dvě odlišnější desky než jsou Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols a Bat Out of Hell. Hudebně, ideologicky, zacílením. Jejich vydání dělil v říjnu 1977 jediný týden a obě se staly v hudební historii podstatnými jako málokterá jiná alba. Heroes Davida Bowieho rozšiřují triumvirát těchto desek na rozptyl dvou týdnů. A i když její prodeje nedosáhly čísel jako v případě Meat Loafa, ani hudební reprezentace obrovské kulturní a společenské změny, patří díky titulnímu songu ke kanonickému breviáři každého fanouška hudební historie posledních šedesáti let.
1981 Výjimka jménem U2
Tento rok bychom dle stanovených kritérií do přehledu zařazovat neměli. Ale když se album jmenuje October (říjen), stojí mimo kategorie a prostě sem patří. Výjimka potvrzující pravidlo.
Pět let může být někdy dlouhá doba, ale také mohou utéct jako nic. V muzice šlo od roku 1977 spíše o druhý případ. Přes vzestup a pád punku, nástup diska, metalové vlny nebo new wave se hudební scéna dostala k nástupu kytarových kapel. Jednou z nich byla i čtveřice z Dublinu U2, která v říjnu 1981 vydala své druhé album. Jmenovalo se October, a i když do tohoto výčtu zásadních a výjimečných alb svou kvalitou, prodeji nebo tím, že by reprezentovalo ducha dané doby, úplně nezapadá, dobře reprezentuje to, co několik let nazpátek odstartovala punková vlna. Odvahu chopit se nástrojů díky ní tehdy sebrala početná řádka členů mladé generace. Dát dohromady kapelu tak tenkrát byla vlastně jakási povinnost. Že October byla ve své době naprosto tuctovou a zaměnitelnou deskou vůbec nic neznamená. Cesty hudebních kapel jsou totiž nevyzpytatelné. Jen o pár let později se totiž čtveřice, která tohle album nahrála, stala největší rockovou kapelou na světě.
1987 Písně blahobytu
Polovina osmdesátých let byla jedním velkým celosvětovým mejdanem. Za železnou oponou se pilo a pařilo (tedy alespoň v Československu, v Sovětském svazu už Michail Gorbačov spustil perestrojku a snažil se o nemožné – demokratizovat z podstaty nedemokratickou zemi a snížit počet alkoholiků v SSSR), případně oddávalo jiným rozkoším. Prostě proto, že se v tom ostnatým drátem obehnaném ostrově nic dalšího dělat nedalo. Tedy pokud jste neměli chatu a před marností a šedivostí doby jste popíjet a milovat se neodjížděli tam.
Ve svobodném světě vládl duopol amerického prezidenta Ronalda Reagana a britské premiérky Margaret Thatcher, což vyvolávalo u některých hudebníků děs (The Smiths, Billy Bragg) a dávalo vzniknout nejzajímavějším kapelám té doby (Hüsker Du, Dinosaur Jr., Sonic Youth) odmítajícím přitakávat tomu, že reaganomika je tím nejlepším zosobněním lidského blaha. Šlo ale o indie kapely, a tak většina tehdejší úspěšné hudby vzývala úspěch, peníze, majetek a užívání si všeho možného. Kokain byl nejen na Wall Street běžným stimulantem (v Československu se sjížděl braun, tvrdé drogy vařily komunitně a komunistický nedostatek téměř všeho úspěšně rozšiřoval řady čichačů), hrozba AIDS zatím jen „nemocí homosexuálů“ a pro běžnou společnost tak ničím, co by ji přímo ohrožovalo.
Příznačné bylo i hudební zosobnění této konzumní společnosti na Západě, nebo pseudo konzumní, spíše však šmelinářsky nedostatkové situace v Československu. Tady hudební gangy vedené lidmi jako Ladislav Štaidl, František Janeček nebo Petr Hannig dávaly publiku k dispozici svou tvorbu prezentovanou lidmi jako Jan Cézar, Petr Sepeši, Pavel Vítek nebo Arnošt Pátek. V bohatší, nebo lépe řečeno posh západní společnosti, jejich středoproudé alternace měly něco do sebe. Lépe zpívaly, lépe vypadaly. Poměřovaly se na trhu, kde si zákazník určí, co ho zajímá.
Jednou z ikon tohoto posluchačského výběru se stal George Michael se svým debutem Faith. Výhodu měl v tom, že publikum si přenesl už ze svého působení v duu Wham! (ano, už se to blíží, už brzy zase ve velkém uslyšíte Last Christmas). A lidé byli ochotni utrácet, protože v 80. letech to na Západě vypadalo tak, že ekonomika už bude jenom růst. Navíc deska přesně zosobňovala to, po čem tehdejší společnost toužila. I Want Your Sex nebo Faith byly obrovské hity, které díky plejádě slavných modelek a přitažlivosti zpěváka, který tehdy ještě veřejně nepřiznal svou menšinovou sexuální orientaci, MTV rotovala, co to šlo. Představovaly vysněný svět těch, kteří se na ně koukali. A právě tihle lidé zpěvákovi dopřávali způsob života, po němž sami prahli. Desky se totiž prodalo 25 milionů kusů.
Zatímco George Michael s Faith reprezentoval mladou generaci, která neměla problém půjčit si na studia a mít dluhy na kreditkách, protože budoucnost prostě nemohla být špatná, Joe Cocker přišel ve stejnou dobu na trh se svým už jedenáctým albem Unchain My Heart. Anglická legenda, která uhranula nejen na Woodstocku, už cílila na jiné publikum než jeho mladší anglický kolega řeckého původu. Poselství ale bylo stejné – mít se dobře. Především díky německému trhu celkové prodeje desky překonaly milionovou hranici. Bodovala hlavně titulní píseň, kterou jako první už v roce 1961 nazpíval Ray Charles.
Další multiplatinovou deskou, která na trh přišla v říjnu 1987, bylo šesté album australských INXS. Jejich Kick v prodejích překonalo 14 milionů kusů. Šlo o výbornou poprockovou desku, které kromě skvělých písniček zahraných a zaranžovaných schopnými členy kapely pomohlo i nepřehlédnutelné charisma a sexappeal zpěváka. Michael Hutchence k tomu byl naštěstí kromě energického frontmana i solidním zpěvákem, takže úspěch se dá kapele přát. Jeho velikost jen kontrastovala s další důležitou australskou kapelou té doby Midnight Oil. Zatímco na desce Hutchence a bratří Farrissových převládala tematicky sexualita a pozlátka doby (Devil Inside, Need You Tonight, Wild Life, Never Tear Us Apart), Midnight Oil na jedné ze svých stěžejních desek Diesel and Dust ze srpna 1987 řešili ekologii nebo zdravotní a životní podmínky původního australského obyvatelstva.
Přestože album bylo primárně politické a tematicky nešlo o neškodné písničky o lásce a požitcích, díky hitům jako Beds are Burning, Put Down that Weapon nebo Sell My Soul se ho prodalo téměř sedm milionů kusů.
1992 Triumf obyčejnosti
Bipolární svět padl, řada národů procházela emancipací a po pádu železné opony nastaly nebo měly nastat další změny (válka v Zálivu, rozpad SSSR, sjednocení Německa, rozpad Jugoslávie, rozpad Československa). Zdejší hudební scénu převálcovala touha po všem, co mělo byť jen minimální západní pel. Věci se ale děly i na obou stranách Atlantiku. S vítězným tažením Nirvany se od konce roku 1991 dřívější alternativa stávala mainstreamem. Kapely, které dříve hrála pouze univerzitní rádia, případně veřejnoprávní stanice ze sítě NPR, se najednou stávaly těmi nejpopulárnějšími na MTV a dalších nově vznikajících hudebních televizních kanálech. Hudební scéna se transformovala a demokratizovala. Patrný byl vzmach ženských kapel a písničkářek, ženských témat, ale i jakési civilnosti. Pryč byla pompéznost a poživačnost 80. let, nově se cenila přirozenost a (v nijak pejorativním smyslu) obyčejnost.
Právě toto bylo prostředí, do něhož snadno a naprosto přirozeně vpluli R.E.M. Zatímco jejich album Document ze září 1987 se v hitparádách muselo potýkat s konzumerismem konce 80. let, deska Out of Time z března 1991 s hity Losing My Religion nebo Shiny Happy People z nich udělala kapelu z první ligy. Tento status albem Automatic for the People z října 1992 pouze potvrdili a upevnili. Hitům jako Everybody Hurts, Drive nebo Nightswimming se tenkrát opravdu nedalo vyhnout. Člověk o to ale ani nestál.
Zatímco R.E.M. byla před třiceti lety nejen etablovaná, ale i známá a úspěšná kapela, změna paradigmatu s sebou přinesla také novice na hudební hostině. Labely tou dobou jak zběsilé podepisovaly kapely, které díky změnám společenského klimatu (jež v roce 1993 vyústily ve zvolení demokratického kandidáta Billa Clintona prezidentem USA) měly šanci zaujmout publikum, které oproti konci 80. let pozměnilo své preference. Smlouvu tak často dostaly skupiny jednoho hitu. Ne snad proto, že by nebyly dobré, ale začátkem 90. let nastal skutečný hudební boom, který nabízel nespočet zajímavých interpretů a hudebních uskupení.
K těm, kdo uspěl, ale velmi rychle zapadl, patřila i dámská kapela 4 Non Blondes. V říjnu 1992 vydaly své jediné album Bigger, Better, Faster, More!. Dnes jde o pozapomenutý počin, ale pár let po jeho vydání byla kapela díky hitu What’s Up? celosvětově známá.
Podobným případem je kapela Urge Overkill. I když už měla vydané tři desky, až EP Stull z nich udělalo pořádné hvězdy. A to ještě díky předělávce songu Neila Diamonda Girl, You’ll Be a Woman Soon. Na další desky se upsali labelu Geffen, ale podobná trefa už nikdy znovu nepřišla. Nepočítáme-li to, že se písnička objevila na soundtracku i ve filmu Pulp Fiction Quentina Tarantina z roku 1994.
I když pro řadu čtenářů mohou být kapelou zařaditelnou do ranku one hit wonder i Soul Asylum, v jejich případě je to přece jen o trochu jiné. Skupina kolem zpěváka a kytaristy Davea Pirnera se dala dohromady už začátkem 80. let a do roku 1992 vydala už pět desek. Šlo o klasickou koncertní kapelu, která měla výborné renomé díky svému živému hraní, jen jí chyběl velký hit. To se změnilo s deskou Grave Dancers Union, na jejíž přebal kapela umístila fotku Jana Saudka. Ta možná zaujala, ale ještě daleko víc singl Runaway Train, který kromě hitparádových úspěchů pomohl při hledání ztracených dětí. Šlo o šťastné spojení hitu, který má společenský přesah. Deska přitom obsahovala i další solidní singl Somebody to Shove, který se ale úspěchu Runaway Train ani zdaleka nepřiblížil.
Singlový megaúspěch kapele umožnil na dalším albu Let Your Dim Light Shine spolupracovat s producentem Butchem Vigem. Přineslo hity jako Misery nebo Just Like Anyone, takže mluvit o Soul Asylum jako o kapele jednoho hitu je vůči ní nefér.
A dál už nic
Svým způsobem nespravedlivé je i ukončit toto historické putování už v roce 1992. Má to ale svůj důvod. Zatímco předchozí dekády nabízely unikátní spojení hudebního vývoje doprovázejícího výrazné společenskohistorické změny, později už k žádným tak výrazným proměnám nedocházelo. Vítězství liberální demokracie bylo až donedávna bráno jako jasný důkaz ne/životnosti různých společenských zřízení.
A přestože se v posledních letech objevují nejrůznější pokusy využít slabostí demokracie těmi, kteří usilují o korozi tohoto systému, je obtížné najít mezi alby, jež vyšla v říjnu let končících dvojkou nebo sedmičkou taková, jež by byla převratná nebo by artikulovala zásadní společenské změny. Možná ale nějaké takové album přinese říjen 2022. Putinovské válečné běsnění bohužel dává dost inspirace k možnému generačnímu, kulturnímu nebo společenskému vyjádření.