Obrázek k článku Veletrh Womex znovu potvrdil, že world music není a nikdy nebude žánr
| Jiří Moravčík | Foto: Yannis Psathas (Balimaya Project)

Veletrh Womex znovu potvrdil, že world music není a nikdy nebude žánr

Nomádská akce se letos zastavila v Manchesteru. A jaká byla? Pestrá, to dá rozum, když měla na programu world music a s ohledem na lokaci také irsko-britský folk.

Už po třicáté se na největší světové setkání aktérů world music sjelo bezmála tři tisíce vydavatelů, manažérů, promotérů, publicistů, festivalových organizátorů a vůbec lidí přesvědčených o tom, že propagovat, produkovat a prodávat tuhle „menšinovou“ hudbu bez hranic, v níž se počítá s každou kulturní identitou, neztrácí smysl. Womex (Worldwide Music Expo) považují za zásadní komunitní platformu a většina se za ta léta dobře zná. Zastřešujícímu termínu world music za ta léta vtiskli konkrétní náplň a svému snažení seznamovat posluchače s hudbou, o které neměli ani ponětí, zasvětili svůj život.

Veletrh Womex proběhl poprvé v roce 1994 v Berlíně a od té doby se hodně změnilo. Někteří publicisté, média nebo třeba organizátoři cen Grammy dosáhli svého a world music přejmenovali na global music, což je v podstatě to samé, ale říkejte to někomu, hlavně že má korektní dušička pokoj. Možná vás to překvapí, ale termínem world music na Womexu nikdo nešermuje, řeč tu jde pouze o hudbě, a tak jako se kdysi s humorem varovalo, že kdo se zeptá, co je to world music, bude hozený do nejbližšího kanálu, dnes by každého, kdo by tento hudební ekosystém považoval za žánr, z veletrhu zřejmě vyvedli. Nebo ani nemuseli: stačilo by, aby navštívil koncerty a možná by mu to došlo.

Při procházce Manchesterem si pak uvědomíte, jak šťastnou ruku letos pořádající tým Womexu z berlínské společnosti Piranha Arts měl. Pohled na obří mrakodrapy citlivě a s architektonickým rozmyslem obklopující historické budovy totiž symbolizoval podstatu world music, v níž se staleté tradice mísí s moderními vlivy a elektronikou.

Zatímco přes den se na Womexu čile obchoduje, jedná a konference střídají filmové projekce, večer probíhají koncerty kurátorované každoročně obměňovanou sestavou Sedmi samurajů. Netřeba zdůrazňovat, že jako na jiných festivalech se jedná o velkou nestíhačku a přebíhačku, obrázek o aktuálně tom nejzajímavějším, co se hraje v Africe, Asii, Jižní Americe nebo Evropě si ovšem spolehlivě uděláte. Jen si občas říkáte, proč jste o té hudbě dosud nevěděli. Od toho je tu ale Womex, jehož kompletní letošní program najdete zde.

Výběr z programu

Queralt Lahoz se nepovažuje se za cantaoru, tedy flamenkovou zpěvačku, ale za zpěvačku, ačkoliv její směs urban music, hip hopu a elektroniky flamenco pevně zauzlovalo a zpívat ho opravdu umí, jinak by ji nepozvali na prestižní přehlídku Flamenco Bienale do Seville. Narodila se v Grenadě, odmalička ale žije v barcelonské latinsko-americké čtvrti, čímž známe odpověď na otázku, proč v jejím elektro-pop flamenku na loňském epíčku Alto Cielo slyšíme tolik Latinos vlivů, včetně bolera nebo tanga. Získala tu samou cenu MME Award jako Rosalía, která vám při regaetonových skladbách u Queralt Lahoz okamžitě naskočí a blízko k sobě mají také „sexy“ vyzývavou prezentací, pohyby, oblečením; když ale na závěr vydařeného energického koncertu smyslně zatverkovala, mít sebou děti, zakryli byste jim určitě oči. 

Do nádherného sálu v historické budově Albert Hall vstupujete s očima dokořán nad směsí baroka a gotiky, přestože dnešní významné hudební centrum Manchesteru postavili metodisté teprve v roce 1908. Všechno tu dýchá starou dobrou Anglií, a proto se tu během Womexu usídlila britská folková scéna. Mimochodem, metodisté: v 18. století ve Walesu prakticky vygumovali instrumentální a prostořekou lidovou hudbu. Zatímco houslisté přišli o nástroje a repertoár, harfeníci to s romskými hráči vyhráli; těm totiž mohla být nějaká církev ukradená, a tak Cerys Hafana může navazovat na nepřerušenou tradici. Má však jiný problém: způsobem hry na velšskou triple harp páchá podle tradicionalistů také těžký hřích. Staré skladby napojila na jemnou elektroniku, looping a samply a její vlastní, kdy při zpěvu bere do rukou kytaru, mají rockový charakter. O téhle drobné krátkovlasé dívce mluvil po koncertu s nadšením snad každý. Zkuste její nové epíčko Crwydro.

V Albert Hall se představila také naprosto výjimečná sestava Balimaya Project  sestavená v Londýně senegalským skladatelem a bubeníkem Yahaelem Camarou Onono z elitních západoafrických a britských muzikantů. Úchvatný hybrid mandinského afrofunku a současného londýnského jazzu šokoval energií a originální kombinací zvuku kory, balafonu, bubnů a dechů s klávesami. Smutné je, že když je spočítáte, je vám jasné, že přivézt je k nám se odváží pouze opravdový fanda moderních fusion.

Po obědě probíhají tzv. koncertní Daycase. V divadelním sálu se usadíte do pohodlných sedaček a co si budeme namlouvat, občas si v nich ze samého veletržního shonu utahaní zdřímnete. Při gruzínské ženské skupině Pankisi Ensemble to ale nepřipadalo do úvahy: ať už z úcty nebo z úžasu nad neznámými vokálními a instrumentálními styly čečenských muslimských komunit z divokého gruzínského regionu Pankisi.

Když se přes den mezi stánky producíroval vytáhlý dredatý Jonathan Ferr, všichni se za ním ohlíželi a leckdo neudržel myšlenku. Aby ne: černošský jazzový klavírista, což je v Brazílii stále vzácné, zpěvák, skladatel, aktivista a filmový režisér je brán za módní ikonu a za extravagancí by šel na kraj světa. Hudebně patří někam mezi Kamasi Washingtona a Chiefa Xiana aTunde Adjuaha. Jeho urban jazz se mísí s artrockem, soulem, funky, afrofuturismem a spiritualitou náboženství candomblé. S šestičlennou kapelou tak jako oblečením vyloženě nešokoval, přesto dokázal lidi ke konci totálně strhnout k tanci mezi sedačkami.

U severoirské, v Manchesteru usazené zpěvačky Ríoghnach Connolly s kapelou Honeyfeet by sedačky letěly ze sálu při první skladbě. Ti, co ji viděli na pražském festivalu Respect v duu The Breath s kytaristou Stuartem McCallumem, by v manchesterském Albert Hall zůstali nejspíš zaskočení v její reinkarnaci v Janis Joplin, nebo jak její výkon při nedostatku slov popsat. A leckdo byl rád, že sál byl tak natřískaný, takže nebylo kam sebou z té rockové valivosti podporované dechy prásknout o zem.

Zeptejte se deseti lidí, co považují za letošní vrchol Womexu a každý vám zřejmě řekne spoustu jmen, jestliže mezi nimi ale nebude převažovat dvojice Justin Adams & Mauro Durante, půjde o náhodu; nebo se dotazovaný nacházel zrovna mimo Manchester, jinak by mu naprosto fantastický koncert téhle dvojice nemohl uniknout.