Ještě před půl rokem znal výlučného hudebníka a skladatele jen relativně úzký okruh jeho věrných příznivců. Vše se změnilo, když vyšla nová deska Romana Holého, na níž se objevil společný duet Soulož je zázrak. „Jednoho letního rána mě polospícího v posteli probudil telefon. Na druhém konci byl Roman, se kterým jsem se do té doby vůbec osobně neznal. Hned na mě spustil, že je mým dlouholetým fanouškem, miluje mou hudbu a klipy, zná nazpaměť všechna moje alba a že by mě rád pozval na svou novou sólovou desku,“ vzpomíná Necrocock.
„Nebylo vůbec o čem přemýšlet. Říkám mu: No jasně, hned mi něco pošli, rád se toho zúčastním,“ a ještě jsem usnul. Za chvilku mě probudilo pípnutí příchozího mailu, ve kterém byla skoro kompletní skladba Soulož je zázrak a instrukce, že je to duet přesně pro nás dva, že už dneska lidi vůbec nesouloží, a ať si tam vymyslím svoji sloku.“
Neckrocock si tedy písničku pustil a okamžitě ho začaly napadat rýmy. „Zmítáme se v lepkavých lůžkovinách, kopulujem na horách i v dolinách…“ Celý text měl hotový za patnáct minut. „Hned jsem ještě nahatej běžel do svého podkrovního GummiStudia Y, kde jsem mu to spontánně nazpíval a poslal, včetně nějakých přidaných chorálků a harmonií. A během deseti minut mi Roman volá: Ježíši, ty jseš génius, to snad ani není možný, to je tak dokonalý! V lepkavých lůžkovinááách… No ty jseš neskutečnej! Nevadí, že jsem se do tebe zamiloval? To ti hned pošlu víc věcí. Nakonec tam halekám asi v pěti skladbách.“
Kdo je Necrocock?
Necrocockovo dílo je v českém kontextu těžko zařaditelné. Jeho mix metalu a ambientní hudby je nejblíže americkému žánru outsider music a tvorbě jeho nejvýznamnějšího představitele Bruce Haacka (1931–1988). Outsider neboli primitive music tvoří většinou samoukové, inspirovaní neobvyklými jevy v lidské psychice. Je to hudba z blázinců, ze života v neobvyklých sektách a ve výlučných prostředích nebo o zvláštních nadsmyslových jevech. Outsider music nemá hranice. Každý tvůrce v ní jedná po svém. Jedná tak i Necrocock.
Podle Necrocockova životopisce Václava Votruby začal Tomáš Kohout používat svůj pseudonym někdy těsně před listopadem 1989, v době, kdy vyměnil své dětské hrdiny Ivana Mládka a Karla Kryla za Helloween, Slayer a Kinga Diamonda. „Parapet okna svého černého dětského pokojíku měl polepený mrtvolkami uhynulých ptáků.“ Spal prý v rakvi, nosil náhrdelníky z kuřecích kostí a po několika krátkých epizodkách s různými kapelami se připojil k vrcholné blackmetalové formaci Master’s Hammer.
Po listopadu se Master’s Hammer uchytili u firmy Monitor, která začala vydávat ve velkém punk, oi music a všechny druhy extrémního metalu. Včetně black metalu, jenž byl v té době na vrcholu popularity. Po letech utahování kultury a tvrdé cenzury byl po hudbě s ďáblem v těle i v obsahu písní velký hlad.
Necrocock a výtvarník František Štorm vytvořili v kapele kytarovou úderku, která přiváděla příznivce metalu k nadšení. Propojení hluku, zkreslených kytar a satanských hymnů, jako byly Jáma pekel, Pád modly nebo Zapálili jsme Onen svět, reflektovalo atmosféru doznívajícího hlučného pádu Berlínské zdi a strach a dezorientaci vyděšených občanů, kteří najednou ztratili opěrné body svých životů. Kudy vede cesta ven? Do pekla nebo do nebe? A je peklo opravdu peklem? Album Rituál (1991) ukázalo pekelnou cestu, šokovalo český mainstream a udělalo z Master’s Hammer klasiky žánru.
Master’s Hammer se po vydání Rituálu pokoušeli překročit svůj stín, ale nešlo to: „Já myslím, že vyšumění do ztracena je správný výraz. Začala tam vládnout ponorka a začali jsme se nenávidět. Představa jakékoli společné akce mně byla bytostně nepříjemná. Tak jsme si řekli, že si dáme vědět, kdy svoláme další zkoušku, a už jsme jasně věděli, že k tomu nedojde.“ Došlo, i když až v roce 2014 a potom ještě dvakrát. Vždy za Necrocockovy účasti.
Necrocock se po vyšumění Master’s Hammer uzavřel do sebe. Omezil veřejné hraní a čím dál víc času věnoval vlastním projektům: „Koncertování mě bavilo jen chvíli na začátku mého hudebního života. Vždy mně začali vadit lidi kolem, pořád stejný ksichty, tlachy, pachy. Dá se říct, že mně vždy spoluhráči začali smrdět. Mám kolem sebe jen několik málo lidí, se kterými vydržím delší dobu, a spoluhráči mezi nimi nikdy nebyli. Navíc nesnáším jakoukoli kolektivní spolupráci a omílání pořád stejných věcí při každém koncertu furt dokola bylo pro mě vždy obrovské utrpení.“
Opojná vůně smrti
V roce 1992, ještě jako člen Master’s Hammer, natočil Necrocock své první demo, které naznačilo jeden ze směrů, jimiž se měl v budoucnosti ubírat. Jmenovalo se Practices of Undertakers a vyjadřovalo autorovu fascinaci smrtí s lehkým dotekem černého humoru. O dvanáct let později je natočil znovu v dokonalejším provedení pod názvem Praktiky pohřebních ústavů. Votrubovi popsal jednotlivé skladby takto: „Deska začíná scénickým orchestrálním intrem Smrt je teprve začátek. Žestě, řev zavražděné ženy, vtáhnutí do mrtvolného světa pohřebních ústavů. Orgány se spalují – rozsekané genitálie, pitva a následná kremace. Tlecí doba – omývač mrtvol nepřišel do práce, tak jedinou spásou jsou černý chladicí boxy, které, jak se zdá, nakonec nefungují. Černý mramor – popis běžného dne pracovníka pohřebního ústavu. Porucha mechanismu pecí – dvířka netěsní, dým se valí, amoniak se suterénem šíří… všichni mrtví. Rozptylová louka – celkem rychlá věc o Motole, ponořeném v krutém mrazu, bulvy plné infekce, trichiáza, chromové lucerny s očouzeným knotem… Noční provoz je o tom, co se děje v krematoriu po setmění a zamčení všech bran. Nekroorgie, deviace, hanobení. Řecké ohně – majestátní skladba o ohních, které před obřadní síní neplanou pouze o Vánocích.“
Mezi Necrocockovými příznivci koluje pověst, že Kohout, aby získal pravý vhled do pohřebnictví, působil nějakou dobu jako řečník v krematoriu. Jde ale opravdu jen o legendu, již skladatel popírá: „Ježiš né. Já jsem špatnej řečník, to je nesmysl a nějaká fáma. V pohřebnictví jsem chvilku pracoval, ale jen jako zahradník, spalovač a kraťounce i jako pitevní laborant. Žádného takového projevu bych vůbec nebyl schopnej. Já se neustále dojímám a brečím. Poslední dobou už nejsem ani schopnej absolvovat například prohlídky hradů a zámků. Když průvodkyně mluví hezky srozumitelně a dramaticky, vždy se u výkladu rozbrečím.“
Největší osobnost české srovnávací literatury, profesor Václav Černý, by nepochybně viděl v Necrocockově tvorbě prvky barokní kultury. Zvláště když druhým extrémem, opakem smrti, je akt života, sex. Samozřejmě v moderním civilizačním provedení: „Ano. Nějak se tohle všechno u mě sešlo. Odjakživa mě smrt přitahovala a v pubertě jsem propadl sexu a všelijakým jeho nevšedním formám,“ říká.
Své další sólové album vydal Necrocock až po deseti letech od prvního demáče. Konvalium už ale bylo o něčem jiném. Ale nepředbíhejme.
Kaviar Kavalier
Nějaký čas po tichém rozpuštění Master’s Hammer a vzdor své nechuti koncertovat založil Necrocock novou skupinu Kaviar Kavalier. Pro méně znalé je tu vysvětlení z odborného medicínského článku: „V kaviáru jde o zálibu o lidských výkalech, a to nejen v jejich roztírání, čichání k nim, ale dokonce v pojídání či zasouvání potravin do konečníku, odkud se vyjídají.“
Kaviar Kavalier byl odrazem Necrocockovy záliby v německém pornu, které sem po listopadu 1989 začalo přicházet v neobvykle velké míře. V době, kdy dozrával koncept Kaviar Kavaliera, Necrocock jel – inspirován prý hlavně filmem Gummiklinik Frau Doktor Monteil – hlavně v gummifetišismu. O něm jsou také první nahrávky Dreams of Kaviar (1994) a +Klinik+ (1996). Gumové erotické pomůcky byly všudypřítomny v jeho soukromém životě i na pódiu při občasných koncertech metalového tria. Jak Necrocock vzpomíná, obklopení gumovými sexuálními proprietami hráli všude jen jednou…
Perverze? Na Necrocockových deskách bychom našli bohatý katalog sexuálních fantazií. Včetně nebezpečné asphyxie nebo vražd z vilnosti. Necrocock sám je v tom ale velmi opatrný a odděluje fantazii od skutečnosti: „Sexuální hra je zpestření a koření, deviace je nutnost a potřeba. Řekl bych, že ta hranice je docela tlustá. Ale nevím. V mém případě šlo vždy o zábavu.“
Souvisí to s tím, že další velkou Necrocockovou inspirací v Kaviar Kavalier byly filmy Davida Lynche s jejich expresionistickým, snovým surrealistickým nelineárním dějem: „Lynche i porno mám samozřejmě v sobě, ale obojí bylo mým silným inspiračním zdrojem na začátku devadesátek, kdy jsem Kaviar Kavalier založil. Bizarním sexem jsem byl fascinován, když se tady o něm nic moc nevědělo, bylo to tady něco úplně nového a do prvních alb Kaviar Kavalier ta tematika dokonale sedla. Dnes mě to v podstatě nudí a nijak se tím extra nezabývám. Ten Lynch je ve mně zažraný mnohem hlouběji. Jeho atmosférická snovost je mně stále hodně blízká.“
Inspirace německými filmy vedla i k relativně širokému využití němčiny. Německé nebo česko-německé texty daly jeho nahrávkám jistou před-rammsteinovskou příchuť. „Souvisí to jak se starým německým pornem, kdy mě čvachtavá slova jako šluken, špritzen, šperma doslova zaplavovala rajcovným chtíčem, tak za to určitě můžou moji oblíbenci Nina Hagen nebo Laibach. Němčinou jsem do Kaviar Kavalier dostal jak chlípný rajc, tak i pochodovou majestátnost. Dodnes němčinu v albech Kaviaru kvůli atmosféře používám, ale jelikož moc dobře německy neumím, je to už jen menšinově. Raději si hraju se zvukomalebnou češtinou, se kterou mohu vystavět celé příběhy, což mě dnes baví mnohem víc.“
S Kaviar Kavalier natočil Necrocock v průběhu let 1994–2019 šest alb. Z původních klinických záležitostí se pozvolna posunul k sexturistice, kterou začal intenzivně provozovat. Nejdříve přišlo samozřejmě Thajsko, pak celá Asie, Kuba, Spojené státy. Některé zážitky jsou zachyceny na albu Bukkake Express. Je pozoruhodné, že přestože jde o činnosti, jež volají po tvrdém výrazivu, Necrocock (pokud nezpívá německy) si libuje v poměrně kultivované češtině. Říká, že vulgarismy by byly v jeho tvorbě nadbytečné, protože má rád vznešenou, rafinovanou perverzi a vulgarismy by její náladu jen snižovaly.
Skupina Kaviar Kavalier měla nakonec jako přes kopírák úplně stejný konec jako Master’s Hammer, a pokud ještě něco vydá, bude to pouze studiový projekt. Zatím poslední nahrávkou Kavalírů je Hotel Incontinental z roku 2019.
Vzhůru do přírody
Na prahu 21. století se Necrocock vrátil k sólovým projektům. Bylo to prý příjemné uzavřít se v domácím studiu daleko od lidí a spřádat si v písních denní sny. „Sex a alkohol jsou u mě silnými spouštěči hudebních nápadů. S drogama jsem nikdy nějak moc neexperimentoval. Své nejlepší skladby jsem napsal buď v trýznivé kocovině, nebo po nějakém úžasném a neobvyklém sexuálním prožitku. Nejlepší je pro mé skládání, když se sejde obojí. Ty úplně nejlepší nápady vznikly po úžasném kocovinovém sexuálním zážitku.“
Necrocockova sólová alba už upustila od původního metalového soundu. Většina skladeb má co do doprovodu blízko k ambientní hudbě. Přípravou ke změně stylu byla dvě chill-outová instrumentální alba pod hlavičkou Night Vision – Music for Travelling I a Music for Travelling II (2006) a Sleeping Bus (2011). Prý je chtěl vydat jistý šéf velkého německého chill-outového nakladatelství, ale když se dozvěděl o Necrocockově sexturismu, nazval ho morální zrůdou, která zneužívá chudoby třetího světa, a od ještě nepodepsané smlouvy ustoupil.
Skladatel si u svých sólových desek dal záležet na tom, aby byly výrazně jiné než jeho předchozí dílo, ale zároveň zachovávaly tvůrcův svéráz: „Velmi zjednodušeně je hlavní filozofií Kaviar Kavalier temná erotika, nemocniční prostředí, prapodivný choroby, defekty, často sexuální. Zaznívá tam často němčina, tvrdé kytary se mísí s mlaskavou elektronikou a synťákama.
Všemi alby se táhne jakási specifická rajcovná sladkobolná melodika a vilnost. Sólový Necrocock je oproti Kaviar Kavalier temnější, pomalejší a jsou pro něj charakteristická koncepční alba a příběhy. Pohřební ústavy, Houby, Les, Detektivka, Psychiatrie a teď nově Jídelní hudba. Každá ta sféra je pečlivě náladově zpracována v koncepčním albu. Oba projekty spojuje jakási chorobnost a divnej humor.“
Předehrou k novému okruhu Necrocockových témat bylo demo Konvalium (2002), věnované jednomu z jeho koníčků, zahradničení. V době, kdy nahrávky vznikaly, dokončoval prý zahradu své vily kdesi v Prokopském údolí. Uprostřed jednoho záhonu umístil kamenné křeslo, na nějž v noci usedával a popíjel své vlastnoručně vyrobené víno z mařinky vonné nebo likéry z omanu či puškvorce a nechával se jimi unášet „do dalekých motýlích říší“.
Oproti předchozím deskám přichází do Necrocockova světa nové prostředí a tím je les. Řečeno Necrocockovými slovy: „Temný les přece jen víc podněcuje fantazii a lesní vraždy patří k těm nejromantičtějším.“
Alba Lesní hudba (2010), Houbařské album (2016) a Křivoklátské martyrium (2018) tvoří trilogii inspirovanou magickým prostředím křivoklátských lesů, které Necrocock už od dětství miluje. Samozřejmě, ani tady nejde o svět veverek a kukaček. V období Lesní hudby se začal soustředěněji zabývat tvorbou videoklipů, z nichž mnohé dotvářejí obsah někdy až příliš úsporných textů. Klasickým příkladem je klip K dubům, líčící vraždu z vilnosti uprostřed lesa, o níž není v textu písně ani slovo.
Houbařské album je tematicky uzavřené. Je samozřejmě také o smrti, tentokrát ale o otravě houbami: „Otravy opojné, otravy krevní / Otravy a poruchy neurčité / Otravy dráždivé, otravy nervní / Otravy bolestné, otravy premortální,“ zpívá v jedné z klíčových písní alba, v němž popisuje jedovaté houby a příznaky otravy. Například v písni Phallus impudictus dochází až k morytátovému příběhu: „I sám Karel Kavina / k jídlu si ho dal / Pak ho našli v rozkladu / u Žlutických skal.“
Křivoklátské martyrium je pro změnu detektivní příběh. Samozřejmě také poněkud bizarně pojatý. Abychom plně pochopili jeho logiku, musíme nejdřív na YouTube. Ve videoklipu tam starý portýr převypráví obsah alba, na němž má detektiv Necrocock vyšetřit sérii vražd v tamních lesích. Necrocock osobně vysvětluje, že posun od světa pohřebních ústavů a sexuálních fantazií k přírodě může souviset s přechodem do středního věku, kdy už sex nehraje tak důležitou roli a je nahrazován jinými zálibami, například obžerstvím. „Malilinko nepatrný pokles potence pozoruji, ale čím méně praktikuji, tím více na to myslím. Album Křivoklátské martyrium sice opěvuje krásy čarokrásného hájemství, vyšetřují se tam vraždy, ale jako nit se celým příběhem proplétá moje sexuální posedlost místní dívkou Nazaru, s níž se místo vyšetřování na místech činu věnujeme četným kopulacím, které se stávají hlavními pilíři příběhu, a já nikdy nevyšetřím vůbec nic.“
Tafel Musik
Necrocock je vizionář a snaží se dohlédnout (a někdy i dohlédne) za hranice zvyků dnešní evropské civilizace. Působí dojmem občana nějaké galaxie z Hvězdných válek, jehož chování z filmového plátna vnímáme jako poživačné. Ale v čem je podstata poživačnosti? Na otázku, co to vlastně je, Necrocock autorovi tohoto textu odpověděl: „Hédonismus a topení se v rozkoši. Všech slastí, které nabízí momentální místo a situace, se snažím do mrtě využít, všechno ochutnat, všechno zažít. Nic neodkládat a nic si neodpírat. Tady a teď. Vždy se snažím utrhnout každý květ slasti a co nejvíc si ho užít.“
Tou zatím poslední slastí, již Tomáš Kohout hodlá zachytit, je jídlo. Přitahuje ho svět podivných rozmarů vznešeného panstva, opulentních hostin, neobvyklých lahůdek a zvrácené zábavy těch, kdo si to mohou dovolit. O tom bude pojednávat i jeho nové album: „Jsem odkojen barokní hudbou a není náhodou, že teď pracuji na albu Tafel Musik, coby jídelní hudbě, která vyjde o Velikonocích jako součást mé kuchařky. Tam se snoubí všechno, orgie, obžerství, kulinářské slasti, i se tam často umírá. Nedá se říct, že by to byla vyloženě barokní hudba, ale to baroko a jeho postupy tam jsou. Mladá hospodyňka si doma podle mé kuchařky něco uvaří a pak si během jídla zážitek umocní mojí hudbou, která ji nejen dobře naladí, podpoří trávení a zažívání, ale dost možná se jí zmocní i pohlavní chtíč. Kuchařka je primárně určena mladým nevěstám a dost možná přispěje k rodinnému štěstí.“
Plánem na novou desku a kuchařku zatím vrcholí Necrocockův příběh. Někoho jeho zastávky znechutí, někoho pobaví. To je úděl všech divných lidí, kteří se v dnešní hudbě vyskytují. Myslí to, co dělá, doopravdy, nebo je to jen hlína? Sám říká: „U spousty mých textů, kdy spousta lidí z podivné, tíživé atmosféry a slovních spojení zvrací, klepe se hrůzou a umírá strachy, já umírám smíchy.“
„Já myslím, že jsem byl pro hudbu zrozen. Zní mi v podstatě neustále v uších a stále mě napadají všelijaké harmonie a motivy. To, že vydávám celkem často a periodicky stále nová alba, není žádný plán, ale nutnost tyto nápady zaznamenávat a rozvíjet je polyfonicky, harmonicky, a stavět tak pěkné velké kusy. Je to můj úděl a poslání. Všechna alba jsou soundtracky mých různých životních fází a vášní.“
Recept z chystaného alba Tafel Musik
Prozradím vám jeden recept, který se už do kuchařky nevešel. Před nějakou dobou jsem v Malajsii jedl dikobraza. Byl naložený v exotickém koření a pečen na ohni a děsně mně chutnal. Občas si doma po návratu z asijských misí z nostalgie něco vařím, ale kde tady vzít maso z dikobraza. V létě mívám plnou zahradu ježků, které mi dřív vyštěkával celé noci můj nebožtík dobrman Fritz, tak mě napadlo nahradit dikobraza ježkem a dostupnými surovinami. Chutná neméně báječně. Vnitřnosti se ale kromě jater vyhazujou, jsou docela hnusný.
Ježek s jablky
Ingredience:
1 ježek, špek, sůl, pepř, česnek, rozmarýn, skořice, hřebíček, muškátový oříšek, růžový ocet, bílé víno, jablka
Postup:
Ježka stáhneme z kůže, vykucháme, podélně rozřízneme, osolíme, opepříme, prošpikujeme a alespoň na 24 hodin naložíme do mořidla z octu a koření. V pekáči rozškvaříme špek, maso prudce opečeme, podlijeme vínem, přidáme nakrájená jablka, hojně koření a pečeme do měkka.