Vyhlášený pohodář filozofování o psaní textů moc nepěstuje. Spolu s Kabáty vytvořili Škwoři uprostřed anglicky zpívající domácí scény specifický český metal, kterému se sice tu a tam někdo pošklebuje, ale velký ohlas u rockového publika ukazuje, že tenhle metalový subžánr má v naší kotlině sakra právo na život. „Když mě napadne nějaké téma, tak stačí, že dám jedno nebo dvě první slova a rozjedu se. Dojdu do půlky, vyschne mi nápad, odhodím to, ale už jsem se chytil a jedu znovu od začátku. A na několikátý pokus to napíšu.“
Petře, jak jste se dostal k textům?
Já jsem nikdy nechtěl psát texty. Když jsme začínali, je to už víc než pětadvacet let, tak jsmene půlku našeho repertoáru zpívali „svahilsky“. Stál jsem na pódiu a zpíval úplné nesmysly. Bylo nám brzo jasný, že budeme muset zpívat česky, protože s takovou pseudo-něco nemůžeme před lidmi obstát. Takže já jsem na naši první nebo spíš nultou desku (já se k ní totiž moc nehlásím) nechal napsat text od nějakého kluka, kterého přivedl náš tehdejší bubeník Franta Vadlejch. Jenže mně to nešlo do pusy, tak jsem si řekl, že když si to napíšu sám, tak nemůžu na nikoho jinýho nadávat. A zkusil jsem to. Začal jsem psát hrozné nesmysly – no, byli jsme tehdy mladý jelita, podle toho to vypadalo. Z dnešního pohledu to byly blbosti, ale tehdy nám všem Mayday přišlo skvělý.
Angličtina vás nelákala? Většina kapel vašeho typu se snaží zpívat anglicky...
My jsme ani anglicky neuměli. Jsme asi poslední generace, která neměla angličtinu ve škole. A navíc je tady otázka přesahu ven. Od začátku nám bylo jasné, že není šance proniknout do zahraničí. To se jen málokomu od nás povede.
Asi nemá smysl ptát se, jestli jste zkoušel psát něco už ve škole.
Ve škole jsem muziku jenom poslouchal, nápad založit kapelu přišel až později. Kytaru ani zpěv jsem nestudoval, jsem úplnej samouk.
A co textařské vzory?
Nemám. A jsem spokojený tak, jak to je. Já vím, že nejsem geniální textař. O to víc mě těší, že to lidi baví, že je to určitým způsobem nějak osloví. Ani to neberu jako umění. Hlavní je, že to funguje.
Cítíte se víc jako textař nebo jako autor celé písničky?
Od začátku cítím, že jsem ten kluk, co pro kapelu píše texty. Každý máme ve Škworu nějakou svou práci. Tomáš Kmec dělá muziku a já texty. To mi pak Tomáš volá, jestli už mám ta slova, a já mu říkám, že samozřejmě, že už na tom dělám. Přitom to pořád oddaluju a pak je píšu na poslední chvíli.
Takže spíš píšete pod tlakem?
Já jsem fakt v tom presu schopný napsat texty na celou desku. Není to úplně pod tlakem. Nějaký čas na to mám, myslím na to a pak najednou zavolá Supraphon: Hele, je třeba dodržet termíny. A já se do toho pustím.
Není tohle také jeden z důvodů, že zvláště poslední desky zní sevřeně a komplexně? Jako kdyby se všechny písně točily kolem toho, co máte v té době v hlavě? To platí třeba o vašem albu Tváře smutnejch hrdinů.
No jo, to jsme dělali na podzim 2020, takže už v době covidu. Takový jev, i když se mu bráníte, vás musí intenzivně oslovit.
Proč jsou vaše texty tak ponuré a temné?
Na tom jsme se v kapele domluvili. Udělat dobrý veselý text není žádná prdel. Na to jsou tady jiný party. To je jejich svět, my ho respektujeme, ale necpeme se do něj.
Co musí text obsahovat, abyste s ním byl spokojený?
Musí tam být správná slova ve správném okamžiku. Musí mě to prostě bavit a hlavně musím věřit tomu, že to osloví posluchače. Když to napíšu a po tisící přečtu, tak tam musím cítit, že to všechno sedne, jak nejlépe může.
Máte hodně odpadu?
Taky se mi stane, že něco nevychází. Já píšu tak, že mám blok, který totálně popíšu. Napíšu poprvé text, ale než bych tam opravil něco, co se mi nelíbí, otočím stránku a napíšu ho znova. Pak se mi to zase nelíbí a znova otočím stránku... Takhle třeba popíšu texty na jednu desku ten blok skoro celý. Ale to není konec. Mám zpětnou reakci od kluků v kapele. Já nejsem z těch, kdo přijdou do studia a zahlásí, že tady to máte a přes to vlak nejede. Oni mi třeba řeknou, že tohle je moc nebo že jim něco nedává smysl. Prostě i oni mají do výsledku co říct. A já jsem rád, že mi to řeknou! Známe se léta, rozumíme si.
Co pocit, že se opakujete?
Mám, samozřejmě ho mám. Před každým novým albem mám pocit, že jsem úplně v háji. Tak o čem to tentokrát bude? Teď už nic po jedenácti studiových deskách nemůžu vymyslet. Ale pak se udělá první skladba, druhá písnička a mizí depka, kterou mám před každou deskou. Ale ten strach z opakování se netýká jen textů, ale třeba i kytarových postupů.
Promítají se do vašich textů osobní zkušenosti?
Určitě ano, i když těžko odhadnout nakolik. Promítá se tam i spousta věcí, které někde někdy slyšeli nebo zažili třeba i moji kamarádi.
Mimochodem, jeden z vašich největších hitů Síla starejch vín se dá vnímat taky jako Síla starejch vin. A kupodivu, ono to i v téhle podobě má taky vyznění.
Tak to mě nikdy nenapadlo! Ale když už jsme u téhle skladby, je to krásný příklad toho, jak může mít autor písně špatný odhad. Jak o písni rozhodují lidi, a ne on. To je píseň, na kterou bych v době jejího vzniku nevsadil ani pětník. Už jsme měli skoro hotovou desku Sliby a lži a já jsem nakonec přinesl Sílu starejch vín a říkám: Hele, kluci, tady mám ještě něco. Von je to takovej posranej cajdák, tak jen tak pro zajímavost. Vzal jsem akustickou kytaru, a jak to hraju, tak Tomáš říká: ʼSeš idiot, to tam přece dáme! To, že to má u lidí takový ohlas, bych fakt nečekal.
Je zajímavé, že Škwor začal úspěšnou dráhu do češtiny přetextovanou coververzí Sraž nás na kolena, což bylo původně Shout od Tears for Fears.
To tenkrát někdo přišel s tím, že bychom měli udělat nějaký cover. Byli jsme si jisti, že když to má mít nějaký smysl, musíme do toho jít s osvědčenou melodií, kterou všichni dávno znají. Na druhou stranu to byl jistý závazek. Kdyby se to nepovedlo, tak nám to každý omlátí o hlavu a možná máme i po kariéře. Tak jsme to riskli a ono se to povedlo. Ono se nám s covery zatím vždycky dobře dařilo. Stíny a mráz od Falca taky docela zafungoval.
Sraž nás na kolena určitě zafungovalo nejen melodií, která v kontextu rockové skladby zapůsobila úplně nově a přitom známě, ale taky sloganem. Jak důležitý je ve vašem psaní textů slogan?
Tomáš mi vždycky přinese píseň a řekne: Ty vole, udělej slogan, on už pak ten zbytek nějak dopadne. Ale v posledních letech vnímám skladby komplexněji. Nicméně dobrý slogan vždycky dobře funguje.
Řešil jste někdy otázku vztahu písně a poezie?
Vůbec. Nikdy jsem neměl ambice psát verše. Abych tak řekl, já jen skládám za sebe slova a snažím se je poskládat tak, abych byl ve výsledku spokojený.
Jak tedy vypadá váš způsob tvorby?
Jak už jsem naznačil, obvykle mi Tomáš něco pošle nebo přinese, někdy už s bicími nebo i s nějakými samply. Já si do toho udělám linku. To znamená, že si tam nabroukám melodii a na ni začnu vymýšlet slova. Ale teď zkouším něco jiného. Začal jsem dělat s Vojtou Nedvědem, my se známe léta, a tam je to opačný proces. On chce jen texty a hudbu si na ně udělá sám. Teda jednu skladbu si vzal kompletně i s melodií. Jinak si to samozřejmě jede po svým.
Od mladého Nedvěda bychom asi čekali jiného spolupracovníka.
No, já taky, ale tady se přesně ukazuje, že hudba je prostě jenom jedna. Prý ho oslovila písnička Hlídej ten ráj a po ní asi i nějaké další naše písně, které mají melancholický charakter, vztahové věci. Tak jsme si plácli, napsali jsme spolu zatím deset písní a dvě z nich už hrají na koncertech.
Ale stejně: Rocker Hrdlička píše písně pro syna Františka Nedvěda!
Já jsem měl vždycky rád jejich muziku. Mně se líbí všechno, co mi dává nějaký smysl, tím myslím, že mě to baví poslouchat a vnímat text. A když už jsme u těch Nedvědů, tak tam platí, co písnička, to hit. Co se týče žánrů, mám fakt široký záběr. A jsem rád, že díky tomu nemá Škwor mantinely, zatímco spousta kapel nemůže uhnout ze svého stylu.
A co textařův jazyk?
Na Mayday, naší nulté desce, jak jí říkám, protože to jsme si ještě říkali Skwar, jsme byli prvoplánově vulgární, ale můžu to omluvit tím, že nám bylo nějakých třiadvacet. Nejsem na to hrdý, ale s tím už nic nenadělám. Ale jsem rád, že jsme se z toho tak nějak dostali. Nebylo by úplně dobrý zamrznout v tom, co jsme dělali před pětadvaceti lety. Doufám, že jsme se v tom čase trochu posunuli, nebo se o to alespoň snažíme. Sprostý slova k tomu už nepotřebujeme.
Seznamte se
Petr Hrdlička je frontman a autor textů populární rockové kapely Škwor, kterou spoluzaložil už v roce 1998 a od té doby se vedle Kabátů vypracovala na jednu z nejuznávanějších rockových formací v zemi. Aktuální album Tváře smutnejch hrdinů skupina vydala před dvěma lety. V mezičase začal Hrdlička, který neměl žádné textařské ambice, překvapivě psát i pro syna Františka Nedvěda Vojtu.