O jeho hlasu se píše jako o melancholickém barytonu nebo nemocném chrapláku jako po stovce cigaret denně. Vnímat jen hlas, navíc s klidným a rozvážným projevem, byla bych přesvědčená, že mluvím s moudrým šamanem s výzorem Albuse Brumbála. Frontman Stuart A. Staples navíc sedí před studiem a kolem něj zpívají ptáci. Přitom je tak o třicet let mladší než ona představa.
Rozpovídal se o dojmech z jarního turné ke třiceti letům Tinderstics, o inspiraci, žití v přítomném okamžiku i o vztahu s režisérkou Claire Denis, která letos za romantický film The Stars at Noon s jeho hudbou získala na filmovém festivalu v Cannes Zlatou palmu.
Jste čerstvě po turné. Bylo vlastně k letošní kompilaci ke třiceti letům nebo k poslednímu albu?
Turné jsme koncipovali spíš k třicátému výročí. Zařadili jsme také jednu píseň z nejnovější, loňské desky Distractions, protože jsme tam chtěli mít něco odevšad, promítnout do setlistu celých třicet let.
Kdo a podle jakého klíče vybíral písně na kompilaci Past Imperfect z letošního jara?
Předně jsme chtěli postupovat chronologicky. Pak jsme také vzali v úvahu skutečnost, že jsme jako Tindersticks měli dvě sestavy. Tím se ujasnilo, že to bude dvojalbum. Pak začalo vybírání konkrétních skladeb. Některé spolu začaly soupeřit, měli jsme tam pár rozporů a kontroverzí. Na většině však panovala shoda, takže si myslím, že se výsledek krásně vykrystalizoval.
Na které písni jste vy osobně trval?
Teď mě napadají spíš skladby, které se tam nakonec nedostaly. Víte, když vytváříte kompilaci, jako je tato, nejde jen o posuzování jednotlivých písní, jde také o daný okamžik a o to, jak moc byly úspěšné. Třeba song City Sickness, který tento náš speciální výběr otvírá, dokonale vystihuje moment v roce 1993. Když o tom teď tak přemýšlím, musím přiznat, že je mou nejoblíbenější písní vůbec She’s Gone. Sice nevystihuje svou dobu, ale je to naše nejhranější a mezi fanoušky nejoblíbenější věc.
Písně, které se nedostaly na tuto kompilaci, můžete využít za deset let, až budete slavit čtyřicáté výročí.
To je otázka, jestli v tu dobu spolu ještě budeme. Jestli budeme pořád se stejným zápalem a vášní tvořit a společně vystupovat. To je totiž to jediné, co nás pohání, co nás nutí pokračovat. Pokud propojení vydrží a pořád tam bude i takové to něco, co se nedá popsat, proč ne.
Tedy nechcete předbíhat. Žijete v přítomném okamžiku, nebo jste velký plánovač?
Myslím si, že jsme tady díky drobným krůčkům. Ráno se vzbudíte s nápadem na nový song a ten vás nutí něco probádat. Ohlédnete se za těmi třiceti lety a uvědomíte si, jak dlouhou cestu jste ušli. I tady jde ale o to, jak se cítíte a co cítíte teď, v přítomném okamžiku. Nikdy jsem neměl něco jako velký plán. Momenty přichází a my bychom v nich měli umět pobýt a vytáhnout z nich to nejlepší a využít to v rámci kreativity, jak jen můžeme. Jen tak je člověk otevřený věcem, které přichází, aniž by vás vůbec kdy napadly. Všechno plyne, nic neznásilňujete, nebrzdíte. Necháváte prostor pro neočekávané.
Dvouměsíční turné vám skončilo, dokážete vybrat nejsilnější zážitek z něj?
Pochopitelně se mi vryly do paměti první dva koncerty ve Vídni. Zkrátka, když dva roky nesmíte vystupovat a najednou stojíte na pódiu, kolem vás kapela a další muzikanti, před vámi publikum. To je… nenapadá mě výstižnější označení než… výjimečné. A potom se to svým způsobem opakovalo všude, kam jsme přijeli. Ta vděčnost. Vděčnost v nás a také se dala vyčíst z tváří lidí. Dokonce jsem si uvědomoval, že na začátku koncertu jen stojíme a nemůžeme začít hrát, jak jsme omráčeni tím magickým momentem. A právě teď jsem nesmírně vděčný za tyto mocné okamžiky.
Proč jste před turné zkoušeli ve Vídni?
Vždycky se snažíme vymyslet strategicky a logisticky nejvýhodnější místo na zkoušení. Ve Vídni jsme měli první dva koncerty, a navíc jsme tam objevili úžasné prostory.
Zapojili jste také smyčcový kvartet. Přemýšleli jste o vystoupení s velkým orchestrem?
Odehráli jsme dvacet koncertů. Pět jich bylo s kvartetem a těch ostatních patnáct s tělesem, kde bylo patnáct smyčcových nástrojů a žestě. V podstatě jsme tak tuto ideu naplnili. Vlastně nás tentokrát bylo na pódiu vůbec nejvíc. Asi 23 lidí najednou.
Teď vás čekají letní festivaly a další vystoupení pod širým nebem. V jaké sestavě se na ně vydáte a co budete hrát?
Na koncertech, které začnou v červenci, budeme vystupovat jako pětičlenná kapela. Ono to sice zní, jako že nás bude míň, ale pro mě to znamená víc.
V jakém smyslu?
Když jsme takhle sami, vytváří se mezi námi mnohem intenzivnější energie, než když kapelu doplňují ještě další externí muzikanti. Určitě budeme pár dní před těmi koncerty opět zkoušet. Jisté je, že například hraní v amfiteátru v Itálii bude úplně jiné než v Ostravě a to zase bude odlišné od vystoupení někde jinde. Proto budeme nejspíš reagovat na to, co nám vnukne konkrétní místo, na němž budeme v daný den vystupovat.
Takže se může stát, že setlist bude pokaždé úplně jiný?
Určitě ano.
Co je blíž vašemu srdci? Hraní v klubech nebo venku?
Divadla a koncertní haly. Snažím se, aby tam byly všechny koncerty, protože to jsou prostory, kde můžeme hrát nejlíp, jak jen to jde. Všechno je takové kompaktnější, fungujeme ve větší symbióze.
O chemii mezi vámi a o zvuku.
A o lidech. Pro mě není koncert nezbytně pódium a světla a nějaká bariéra před námi. Jde spíš o skupinu lidí, která se sešla proto, aby něco předala. A když zafunguje i napojení s publikem, pak může být koncert opravdu fantastický.
Co vás inspiruje při tvorbě?
Může to být cokoli. Hlavně to nesmím hledat. Když hledáte, nepřijde to, ale když je člověk otevřený všemu zvenku i zevnitř, umí naslouchat, vnímá, pak přichází inspirace nečekaně úplně sama. Stačí ji jen následovat.
Pojďme teď ještě k vaší práci na filmových soundtracích. Jaký je rozdíl mezi psaním pro kapelu a pro film?
Na jednu stranu je to stejné. Na druhou je v tom velký rozdíl, protože inspirace v tom druhém případě přichází od někoho jiného. Cílem je dopracovat se k tomu, čeho chce někdo jiný dosáhnout. Je to, jako když vás někdo pozve do jeho světa.
Vzniká tak i hudba k filmům Claire Denis, s níž dlouhodobě spolupracujete?
Jsou to její filmy a její vize. Mým úkolem je hudebně přispět k tomu, aby byl film živější, aby plynul. To znamená, že při takové práci čerpáte z vlastních zkušeností, ale zároveň také hledáte něco, co vás při psaní hudby ovlivňuje, venku. Zůstává tam zvuk Tindersticks, ale výsledek je úplně jiný.
Jak přesně spolupráce mezi vámi funguje? Dostanete třeba k dispozici scénář nebo vybrané záběry?
Zásadní je získat od Claire informace. Co nejvíc informací. Proto vždycky hodně mluvíme. Třeba teď posledně při práci na Stars at Noon jsme si povídali hodiny a Claire o tom příběhu mluvila tak romanticky, že jsem přesně cítil a věděl, že musím tu velkou romantickou záležitost podpořit, a věděl jsem jak. Je to speciální způsob sdělení. Pouze ze scénáře bych nevyčetl ani zlomek.
Jaký je mezi vámi vztah? Dá se říct, že jste přátelé?
Mezi námi je jistý element přátelství. Nikdy to nebude uvolněné jako mezi kamarády, je to vztah plný etiky a z tvůrčího hlediska neustále živého. A když je něco takto kreativní, nemůže z toho být pohodlný vztah.
Seznamte se
Pětičlenná alternativní rocková kapela Tindersticks v čele se zpěvákem a kytaristou Stuartem A. Staplesem pochází z anglického Nottinghamu. Letos slaví třicet let na scéně, loni vydala třinácté studiové album. Nahrála několik filmových soundtracků a dlouhodobě spolupracuje s francouzskou režisérkou Claire Denis. Její skladby se objevují také v televizních seriálech, jako je například Rodina Sopranů.
V červenci dvakrát v ČR
16. 7. Colours of Ostrava
17. 7. Divadlo Archa, Praha