Velká Británie v polovině šedesátých let už trsala do rytmu Beatles a Rolling Stones. Tyto dvě kapely definovaly moderní pop, rock, tehdejší kytarovou scénu, v podstatě cokoli vás napadne. Vládly hitparádám, mluvilo se o nich na školních chodbách i v kanclech. Mohl se mezi ně vůbec ještě někdo vejít? Zdálo se, že ne. A přece... 3. prosince 1965 debutovali The Who s albem My Generation a zkompletovali tak svatou trojici britských kapel, které stály u zrodu moderního rocku.
Každá z nich byla jiná, a hlavně působila jinak na mladé posluchače a jejich rodiče. Beatles, to byli uhlazení hezounci zpívající nevinné písničky o lásce (i když v ten samý den jako My Generation vydali album Rubber Soul a zamířili novým, mnohem progresivnějším směrem). Rolling Stones měli image přidrzlých hárošů žvýkajících s otevřenou pusou. Volíš Losnu, nebo Mažňáka? Posloucháš Beatles, nebo Stouny? Věčná otázka tehdejších posluchačů. A pak přišli The Who, kteří nebyli ani jedno. Jako kdyby v duchu subkultury mods, s níž byli spjatí, sedli na skútr, ukázali všem záda a odfrčeli pryč, někam, kde jim všichni dají pokoj a nechají je bavit se, jak chtějí a s kým chtějí.
Začalo to už v říjnu 1965, kdy vyšel singl My Generation. Nasupená písnička, v níž čtveřice všem vzkazuje, že ji společnost sere a takhle to dál nejde.
Lidi se snaží dát nás do latě,
jenom proto, že jsme jiní.
Situace vypadá příšerně bezradně,
doufám, že umřu dřív, než zestárnu.
Tak zní úvodní slova My Generation. Zpěvák Roger Daltrey jejich vyznění umocňuje tím, že je téměř cedí skrz zuby a koktá, což mu umožnilo propašovat do skladby vtípek. Když ze sebe na začátku druhé sloky souká „Why don’t you all f-f-f-fade away“, zní to, jako kdyby chtěl říct „Why don’t you all fuck off.“ Není to tam, ale mládež to v tom slyšela a mohla se zbláznit, protože slovo fuck v rádiu tehdy bylo nemyslitelné.
První podobný výraz se v popu objevil až v roce 1968 v Hey Jude od Beatles, ale nebyl to textařský záměr. Paul McCartney při hře na klavír udělal přehmat a zaklel „Fucking hell“, což kapele přišlo tak vtipné, že to nechala ve finálním mixu. Ale zpátky k The Who. My Generation byl protestsong. Naštvané zařvání peskované a opomíjené mládeže. A na začátku toho všeho bylo odtažené auto.
To bylo tak. Kytarista Pete Townshend vlastnil starý Packard. Nechával ho stát před domem a jednoho rána zjistil, že vůz je pryč. Bydlel poblíž Buckinghamského paláce a úřady ho preventivně odtáhly. „Ukázalo se, že ho nechala odtáhnout Královna matka,“ popisoval později Townshend. Ne že by přímo královna Alžběta ukázala prstem, úřady tak tehdy zkrátka postupovaly. „Její manžel byl ve stejném Packardu pochovaný a moje auto jí tu smrt mohlo připomínat. Když jsem si je šel pak vyzvednout, chtěli po mně dvě stě padesát liber. Měl jsem u sebe třicet, zbytek jsem musel doplácet.“
Když se s Packardem vracel domů, přemýšlel, co se vlastně v Anglii může a nesmí dělat, a rozhodl se o tom napsat písničku. „My Generation pojednává hodně o hledání vlastního místa ve světě. Byl jsem z toho tehdy velmi, velmi zmatený,“ vyprávěl pro Rolling Stone. A v rozhovoru pro Radio X ještě doplnil: „Jako umělci jsme cítili, že bychom měli nakreslit tlustou čáru mezi všemi těmi lidmi, kterých se týkala druhá světová válka, a námi, kteří jsme se narodili na jejím konci. Ti lidé pro nás obětovali strašně moc, ale zároveň nám nebyli schopní nic dát. Žádné nasměrování, žádnou inspiraci, vůbec nic. Nesměli jsme do armády, nesměli jsme vyjádřit názor. Čekali od nás, že budeme držet hubu a budeme jim vděční za mír. A my se rozhodli chovat jinak.“
Hit, který málem neexistoval
My Generation je na albu tak trochu schovaná na konci první strany, ale to nikomu nevadilo. Jako singl si totiž vedla báječně, v Británii vyšplhala na druhé místo hitparády a z The Who udělala okamžitě hvězdy. A přitom vůbec nemusela vyjít. Když Pete Townshend nahrál první demáč, kapele se to moc nezdálo. Jak v knize The Who: Maximum R&B vzpomínal jejich tehdejší manažer Chris Stamp: „Stálo mě to opravdu hodně námahy je do toho přemluvit. Minimálně dva měsíce jsem překecával Rogera Daltreyho i ostatní, aby to nahráli.“
Počáteční rozpaky potvrdil v knize i Pete Townshend: „Chrisovo nadšení pro My Generation mě překvapilo. Ani náš druhý manažer Kit Labert vůbec netušil, o čem to mluví.“
Stamp ale v písni cítil potenciál a ukázalo se, že měl správný čuch. Zbývalo jen najít ideální recept, jak skladbu uchopit. Po několika demoverzích se šlo do londýnského IBC studia nahrát finální verzi. Mistr zvuku Shel Talmy vzpomínal, že jeden pokus střídal druhý, a pořád to nebylo ono. Všichni začali být otrávení, až někdo dostal poťouchlý nápad, aby Daltrey místo svého klasického zpěvu některé části odkoktal.
„Jakmile jsme začali nahrávat tuhle verzi, věděl jsem, že máme hit,“ vzpomínal Talmy. „Byl to jeden z těch momentů, kdy vám všechno přirozeně zapadne do sebe. Když jsme dotočili, chodili jsme s hlavami v oblacích, protože to v sobě mělo úplně všechno.“
Děcka jsou v pohodě
Pozoruhodný je ale i zbytek desky. Z velké části se nese v duchu rhythm and blues, soulu a blues, žánrů, k nimž se v 60. letech více či méně přihlásila téměř každá britská kapela, Rolling Stones počínaje a Led Zeppelin konče. Ne náhodou jsou na albu hned dva covery Jamese Browna, I Don’t Mind a slavná Please, Please, Please.
The Who nejen tyto covery, ale celé album nahráli v syrovém, na tehdejší poměry až drásavém zvuku. I když používali melodické vícehlasy, rozhodně písně nezdobili jako Beatles ani nepiplali riffy jako Rolling Stones. Hráli hrubě, stroze, přímočaře, díky čemuž byli později považovaní za pradědečky punku a heavy metalu.
Nicméně dokázali složit i výrazně harmonickou skladbu. The Kids Are Alright ze začátku druhé strany desky se stala dalším výrazným singlem s dopadem na další generace. Popovou, téměř beatlesovskou píseň rychle přijali mods jako výraz jejich subkultury. Zdánlivě bezstarostný text v sobě totiž nese podtext touhy po svobodě a možnosti dělat si, co chci, i když to může společnost odsoudit. „Něco jsem bral, něco chlastal, neexistovalo skoro nic, co bych nezkusil. A nějak se stalo, že jsem zůstal v pohodě,“ tvrdí o inspiraci Pete Townshend v poznámkách k živáku z Royal Albert Hall. Právě ten dokola se opakující slogan přeložitelný jako „Děcka jsou v pohodě“ se stal heslem mods. Nekoukejte na nás skrz prsty, neodsuzujte nás, vždyť vidíte, že jsme dobrý.
Svým přesahem oslovila píseň nejen svou generaci, ale i ty, co přišly později. Dnes jde o jednu z nejcitovanějších skladeb 60. let a rozhodně nejcitovanější skladbu The Who. Odkazují na ni Offspring s písní The Kids Aren’t Allright i Simpsonovi v epizodě The Kids Are All Fight, Bad Religion vtipně hit parafrázují v písni The Kids Are Alt-Right a ve slavném duetu Kids se k The Who přihlásili i Robbie Williams a Kylie Minogue. A to jsme uvedli jen pár případů ze široké řady.
Tvrdost, jakou nikdo neslyšel
Když My Generation na konci roku 1965 vyšla, byla z toho senzace. Žádné album do té doby neznělo tak tvrdě. Keith Moon bubnoval razantně, surově, jako utržený ze řetězu. Z malé bicí soupravy vymáčkl zvuk, jaký do té doby nikdo neslyšel. Hutnost nahrávky utvrzovala Townshendova kytara, řezavá, drásavá, i vybrnkávané akordy zněly, jako když se tříští sklo. Někteří hudební historici Townshenda dokonce považují za kytaristu, který svým experimentálním přístupem a tvrdostí předběhl Hendrixe, a při poslechu My Generation se nedá nesouhlasit.
Basák John Entwistle jako kdyby byl trochu v pozadí. Nechal oba kolegy řádit, ale rytmus držel nekompromisně, a když dostal prostor, vysekl groovy linky, že nad nimi i dnes můžeme kroutit hlavou. A pak tu byl ten Daltreyho božský hlas, kterým dokázal hladit i provokovat zároveň. Chvíli s citem skládá hold bluesovým klasikům, pak přejde do uřvaného floutkovství. Posluchač nemůže tušit, co uslyší za chvíli, s čím se zase Daltrey vytasí, a to ho udržuje v příjemném napětí i nekončící zábavě.
I po šedesáti letech tak zůstává My Generation deskou, při jejímž poslechu okamžitě chápeme její význam v rámci rockové historie. The Who vlítli na scénu jako nasupená banda vytočených teenagerů či čerstvých dvacátníků. A hlavně vyjadřovali pocity a frustraci bublající v řadě jejich současníků. Zkrátka dokonalá generační deska.