Šumperská skupina v posledním desetiletí proslula především pozitivně laděnými milostnými písničkami a zbortila tím nepsané, víc než třicetileté tabu, že jednoduchý, víceméně nic neřešící love song, který dominoval předlistopadovému střednímu proudu, do muziky nepatří. I když – přiznejme si upřímně – ho většina lidí čas od času potřebuje. Je to sympatický protipól mudrování, které je pro českou scénu příznačné.
Předskokany valentýnského koncertu šumperských muzikantů byli Brixtn, tentokrát jen ve dvou a v podobě něčeho, čemu říkali akustický set. Akustický koncert vypadá trochu jinak, ale dvacetiminutovka naznačila, v čem je problém téhle skupiny, o jejímž talentu se už nějakou dobu ví. Kapela to, co v ní je, nějak nedovede „prodat“. Dobrá muzika i texty, ale přes všechnu snahu všechno vyznívá nějak bezbarvě a šedě.
Když skončil set Brixtn, přišel první zážitek. Jejich poměrně skromný aparát odklízelo snad nejvíc bedňáků na metr čtvereční v historii české pop music. Šup s tím do knihy rekordů!
Malá orchestrální předehra a na pódium přišli Radečci. Odstartovali svou stařičkou písní Pan Kristián, v níž se sound kapely konečně smísil se zvukem orchestru. Nutno říct, že Moravská symfonie Olomouc pod vedením Stanislava Vavřínka odvedla výtečnou práci a zvukově vyváženě dokázala s citem doprovázet popovou kapelu. Problém byl jedině v tom, že její doprovod by při dnešních možnostech patrně zvládly jedny dobře naprogramované klávesy. Jistě, živý orchestr je víc a podtrhuje ambicióznost valentýnského projektu, ale při vděčnosti radeččího publika by to bylo levnější.
Co vlastně Radečci hrají? Všude se o nich píše, že hrají pop rock, ale totéž pak můžete říci třeba i o Madonně. V koncertním provedení vylézá více na povrch vliv mainstreamového folku. Viz třeba v písničkách Bra3, Když hodně je málo nebo Pán Mrázek.
Valentýn je doba, která svádí, aby muž pokleknul před svou dívkou a požádal ji o ruku. Na podobných koncertech je to otřepaná záležitost, dokonce už i u nás, ale leader kapely Tomáš Polák se tentokrát překonal a v publiku zorganizoval dokonce dvě takové žádosti. Když to půjde tímto směrem i dál, mohl by v budoucnosti podobné scénky dělat mezi písněmi vícekrát a třeba by tím dosáhl stejného věhlasu jako pověstný Reverend Moon z Církve sjednocení, který pořádal masové svatební obřady.
Dost žertů. Něco v kapele nesedělo. Jako kdyby z ní místy byla cítit křečovitost a místo sebejistoty přehnaná snaživost, která se přenesla i na hostující Ely. Dá se to pochopit, s doprovodem symfonického orchestru se nehraje pokaždé. I tak to za to stojí…
Nejhorší okamžiky přicházely v druhé polovině. Všechno odstartoval kytarista, který zapěl dvě sólové písničky. Po tom, co zapěl Viva la Vida, původně od Coldplay, musel být kritik pyšný na české publikum a jeho dobrotivost. Existuje řada zemí na této planetě, kde by lepším případě žádali jen vrátit vstupné.
Šmíra pak pokračovala bez Radečků s jejich hosty Montyho čardášem. Nic proti mladému Felixu Slováčkovi a zvláště nic proti Pavlu Šporclovi, který už před tím rozsvítil Romantický smyčce svým efektním partem, ale tohle bylo přesně to, kdy se člověku rozsvítí někde vzadu kontrolka a říká si, že spolu s prvoplánovým popem se po čtyřiceti letech zase vrátila ta pravá televizní estráda. Děckám to nevadí, protože nemají s čím srovnávat, ale nám, pamětníkům, přijde takové retro smutné.
Ale abychom nebyli zase tak krutí, ne všechno, co Radečci nabízejí, je špatně. Občas naživo bez studiové strnulosti dovedou být i dojemní. Série písniček v jednom zátahu sice působí monotónně, jak se říká na jedno brdo, ale mezi tím se občas objeví zajímavá skladba, ať už to jsou zmíněné Romantické smyčce nebo To máš jedno.