Když přesvědčila producenty úspěšného seriálu Gossip Girl, ať ji nechají odejít, aby mohla vyjet na turné se svou první deskou, přála si jediné – nahrávat a koncertovat. Postupně se jí podařilo přesměrovat pozornost ke své hudbě namísto minulých rolí. Pomohlo k tomu například i to, že s kapelou The Pretty Reckless hned po vydání debutu předskakovali Guns N‘ Roses.
Rozjetou kariéru nabouraly o několik let koncertování později dvě tragické události. V roce 2017 jeli The Pretty Reckless jako předkapela na turné Soundgarden. Předskakovali jim i ten večer, kdy si Chris Cornell vzal život. O rok později zemřel při nehodě producent kapely Kato Khandwala a Taylor Momsen čekalo období deprese a závislosti. Začarovaný kruh se jí podařilo přetnout a mementem těžkých časů a rozloučením s oběma přáteli je loňská deska Death by Rock and Roll.
V silné písni Only Love Can Save Me Now na ní hrají Matt Cameron a Kim Thail ze Soundgarden. V jiné písni uslyšíte Toma Morella na kytaru. Kapela letos po několika letech opět intenzivně koncertuje a českým fanouškům vynahradila zrušený koncert. Českou premiéru původně plánovanou na rok 2020 na festival Rock for People nahradil koncert v Praze v Malé sportovní hale. S Taylor Momsen jsme mluvili po telefonu krátce předtím.
Kvůli hudbě jste opustila velmi dobře rozjetou hereckou kariéru a důvodem bylo, že jste chtěla být sama sebou. Na pódiu nic nehrajete?
Rozhodně ne, není v tom žádná role. Jsem to jen já, má kapela a naše písničky. To je podle mě ta pravá zábava. Na rokenrolu a koncertech miluji právě tohle – že jsou jednoduše zábavné. Říkat tomu práce nebo kariéra mi pořád připadá zvláštní. Koncerty nejsou práce, je to moje přirozenost a můj nejoblíbenější způsob trávení času.
Turné jako takové už svým způsobem práce je. Cestování a všechno, co s tím souvisí, to je něco jiného. Ale ona pravidelná hodina a půl, kterou strávím na pódiu, za to stojí – člověk si vytvoří symbiotický vztah s fanoušky, jenž nejde přirovnat k ničemu jinému. Je to droga, kterou jinde než na pódiu nedostanete.
Jak se cítíte ve chvíli, kdy na něj vstoupíte?
Je to vlna vzrušení kombinovaná s nervy na krajíčku. Protože vždy nastane chvíle, kdy začnu přemýšlet nad tím, jestli máme dobrý zvuk. Když začínáte zpívat, vždy prožijete okamžik nervozity, jestli všechno správně funguje a zní, jak má. Většinou je všechno v pořádku a člověku se uleví – to je teprve začátek show, který si užívám.
Setkala jste se za dobu, kdy se hudbě věnujete, s managementem nebo vydavatelskou společností, která by se vám snažila nějakou roli podsunout?
Díky tomu, že jsem autorkou své hudby, k tomu nedochází. K fanouškům se dostává upřímný a opravdu velký kus ze mě. A mám navíc štěstí na lidi, kteří mě v tomhle směru od začátku podporovali a jen hledali cesty, jak to provést co nejlépe.
Už vaše první album, které jste vydala v sedmnácti letech, zní dost vyspěle. Když se za ním ohlédnete, jaký vidíte rozdíl vy sama?
Věkový posun vnímám, moje životní zkušenosti se rozšiřují a odráží se v písních. Nicméně první písně jsem psala, už když mi bylo patnáct a už tehdy jsem za sebou měla v podstatě několik různých životů. Na svůj věk jsem měla hodně z čeho čerpat. Psaní písniček pro mě vždy bylo katarzí. Prostorem, kde se mohu svobodně vyjadřovat. Bez toho, aby mě někdo soudil. Aniž bych se musela jakkoli obhajovat či hlídat před vnějším světem. To je něco, co se nemění. Právě tohle mám na hudbě stále nejraději.
Jako člověku, který se neumí rozhodovat, se mi zdá velmi statečné, že jste se jako teenager vzdala herecké kariéry, a jakmile to bylo možné, věnovala jste se nadále jen hudbě. Měla jste podporu okolí?
Tohle je zajímavé, protože i já jsem obvykle dost nerozhodná. Ve všem kromě hudby. Ta je výjimkou. Je pro mě jazykem, který mi vždy dával smysl – to je asi jediný způsob, jak to umím popsat. Je to víc než vášeň. Něco, co dělat musím. Hudbu potřebuju stejně jako jídlo, kyslík a vodu. A vždy jsem to o sobě věděla. Proto jsem se jí vždy věnovala a pracovala na sobě.
Kdy jste se definitivně rozhodla, že nechcete hereckou a hudební kariéru rozvíjet paralelně?
Když jsem měla dost materiálu na desku a chtěla, aby ho svět slyšel, rozhodla jsem se udělat „kariérní skok“ a jít si za svým. A bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Měla jsem štěstí, že jsem našla podobně naladěné lidi a skvělou kapelu.
Co na ní je nejlepší?
Způsob, jakým jsme se setkali a jakým první deska vznikala, byl velmi přirozený. Bylo to nenucené, za což jsem vděčná. Kdybych dala svou kapelu dohromady jako nějaký umělý projekt skrze konkurzy a podobně, podle mě by to tolik nefungovalo. Aspoň pro mě ne. V tom jsem měla velké štěstí – najít hudební partnery, kteří s vámi vydrží dlouhé roky v dobrých i těžkých časech, je výzva. My teď máme venku čtvrtou desku a pořád jsme spolu rádi. Vytvořili jsme si hudební rodinu.
Na začátku své kariéry jste říkávala, že je pro vás těžké, že přestože jste vydala album, lidé se stále nejvíc soustředí na vaše minulé role v seriálu Super drbna či v Grinchovi. Už se dnes z vašeho pohledu dostatečně zaměřují na vaši tvorbu?
Rozhodně ano. Vždy jsem věděla, že tohle chce jen čas. Když hrajete ve sledovaném seriálu a lidé vaši postavu vidí v televizi každý týden, je přirozené, že trvá, než si zvyknou, že se něco změnilo. Ale teď už mám za sebou víc než dekádu jen s hudbou a myslím, že už to chápou nejen fanoušci. Moje dětská herecká kariéra se stala jen šumem na pozadí. Vybledla a ztrácí se v minulosti. Tak jak by měla. Všechno je v pohodě.
První akustický singl z nového alba Other Worlds zní díky vašemu hlasu úžasně. Proč jste chtěla nyní udělat desku, na které představujete starší písně v jiných verzích? Vždyť minulá deska Death by Rock and Roll je ještě poměrně aktuální.
Byla to tak trochu náhoda. Vydali jsme Death by Rock and Roll a udeřil covid. Místo turné jsme se zasekli doma. Nebylo co dělat a mně chyběla hudba. Tak jsem doma začala nahrávat, jen abych se zabavila. Dělala jsem covery písniček, které miluji, a spolupracovala na dálku s přáteli. Když se pak svět zase otevřel, ohlédla jsem se a uvědomila si, že vzniklo docela dost hudby. Zdálo se mi, že je to hezká kolekce skladeb, na které jsem hrdá, a bylo by fajn jim dát nějaký oficiální tvar, aby si je lidé mohli poslechnout. Bez toho hudba nedává tak velký smysl.
Hodláte novou desku nějak promítnout do koncertů?
Nyní ne, tentokrát nejde o žádné akustické turné. Možná na něj ale dojde, protože já jednoduché verze písní miluji. Vždy mě bavilo je i poslouchat, protože ukazují, jak se píseň zrodila. Sama všechno skládám jen s kytarou, až později píseň rozvineme s kapelou. Akustická verze je pro mě něco jako pohled do zákulisí, což je vždy zajímavé. Aspoň pro mě jako pro fanouška – baví mě, když to moji oblíbení umělci umožní. Zbožňuji také nejrůznější demonahrávky.