„Říkali jsme si Obelisk a byli jsme úplně otřesní. Ale pořád nám to šlo líp než učení.“ Tak frontman Robert Smith glosoval začátky skupiny v knize Never Enough: The Story of The Cure. S partou spolužáků ze střední založil v roce 1973 kapelu, ve které hrál na piano. Vystupovali na školních besídkách a nešlo jim o nic víc než zaujmout holky a přiblížit se svým idolům.
Důležité ale je, že se už tehdy začalo formovat jádro The Cure. Jak z hlediska obsazení, tři ze spolužáků to pak v kapele táhli dál, tak obsahově. Možná byli špatní studenti, ale rozhodně šlo o vášnivé čtenáře. Ve zkušebně spolu probírali Othella, Miltonův Ztracený ráj nebo Alberta Camuse a své nadšení pro náročnější literaturu promítali do vlastní tvorby. „Byli jsme pozorní čtenáři. To nám pomohlo formovat náš smysl pro izolaci,“ pravil ve výše zmíněné knize Michael Dempsey, který hrál tehdy na basu. Spolu se Smithem si vyměňovali knihy. Hrst prachu od Evelyna Waugha je tehdy zaujala natolik, že podle ní chtěli pojmenovat nově se formující kapelu. Šlo o volný proces, kdy se parta středoškoláků chtěla bavit i hraním po klubech. Někdo odpadl, někdo se přidal, ale po krátké epizodě jménem Malice přijali název Easy Cure podle jedné ze svých prvních písní. A když si nesedli s několika zpěváky, které během pár měsíců protočili, postavil se za mikrofon Robert Smith. Základy byly položeny, přišel čas vyrazit na scénu.
Pankáči inťouši
Easy Cure možná byli mladí sečtělí inťouši, ale jako muzikanti si dokázali přiznat své technické limity. Viděli, že frčí úplně jiná muzika, než jakou hráli. A pak přišel rok 1977. „To byla velká sranda,“ říká Smith v Never Enough. „Léto 1977 byl vrchol všeho. Všichni okolo mě s láskou vzpomínají na pětasedmdesátý, ale to nic nebylo. V roce 1977 jste měli Sex Pistols na prvním místě a zbytek hitparády vypadal tak, že tam byli The Stranglers, The Buzzcocks. Bylo to báječné, říkali jste si, že časy se konečně mění.“
Zakládající bubeník Cure Laurence Tolhurst popsal dopady na jejich kapelu ještě upřímněji. „Konec sedmdesátek, to byly doby, kdy většina lidí měla hraní v kapele jako nedostižný sen. My to vnímali tak, že na to prostě musíte být opravdu dobří. A to nám připadalo nedosažitelné. Najednou přišel punk a nám došlo, že tohle můžeme hrát taky. Listovali jsme Melody Makerem a pak vyrazili na Stranglers a tam nám došlo, že naše muzika tomu nebyla nijak zvlášť daleko. Do té doby nám všechno připadalo trochu záhada, bylo to na nás moc složité.“
The Cure se v punku našli, ale zároveň dokázali být jiní. Tehdejší punk byl ryze extrovertní hudba o touze dostat ze sebe emoce. Cure zněli stejně syrově, ale měli introvertní texty ovlivněné klasickou literaturou. Doslova, jejich první singl Killing an Arab vyvolal kritiku a nařčení z rasismu. A Cure se přitom dušovali, že jde jen o narážku na zápletku slavného Camusova románu Cizinec.
Ta píseň si vůbec užila své. Když Cure v jedné talentové soutěži získali nahrávací smlouvu s německou firmou Hansa Records, tlačili vydavatelé hudebníky do nahrávání coverů. Cure už hráli Killing an Arab i další vlastní skladby se slušnou odezvou na koncertech, jejich tehdejší studiové demáče ale nakonec odmítla Hansa dotočit. „Byli jsme hodně mladí,“ vzpomínal Smith v rozhovoru pro magazín Creem. „Mysleli si, že z nás udělají prostě další skupinu pro teenagery. Chtěli po nás točit covery a my to vždycky odmítli.“
Název prvního singlu odkazuje k Albertu Camusovi.
Za všechno můžou Banshees
Smlouva s Hansou se proto zrušila a kapela začala shánět nový label. Za tímto účelem nahrála pár demáčů, které rozeslala, kam se dalo. Ale hlavně tak učinila už pod novým názvem The Cure. Zaujali v Polydoru, jenž kapelu zastřešil v jednom ze svých nově vzniklých menších labelů Fiction. A konečně se mohli pustit pořádně do práce. Z Killing an Arab se stal první oficiálně vydaný singl a kapela se záhy zavřela ve studiu, aby natočila debutovou desku.
Když si dnes album Three Imaginary Boys pustíte, Cure tam zní hodně jinak než tak, jak se později proslavili. A to navzdory faktu, že zahraniční vydání desky obsahuje i první hit Boys Don’t Cry. Sám Smith se v rozhovorech k debutu vrací s kritickými poznámkami, že to mohli kdysi natočit lépe. Možná. Pravda je, že moment tvůrčího prozření a změny přišel až o něco později.
Stalo se tak na konci léta 1977, kdy Siouxsie and the Banshees vzali The Cure jako předskokany na turné po celé Británii. A když v Aberdeenu najednou Banshees opustil kytarista John McKay, začal Smithovi nečekaný zápřah. Koncerty otevíral s Cure, pak zaskakoval v Banshees za McKaye.
„První večer na pódiu s Banshees mě úplně odpálilo, jak mocně jsem si při hraní té hudby připadal. Tak moc se to lišilo od toho, co jsme dělali s Cure. Předtím jsem chtěl, abychom byli jako Buzzcocks nebo Elvis Costello. Abychom byli jako punkoví Beatles. Být Banshee opravdu změnilo můj přístup k tomu, jak to mám celé dělat,“ řekl Marku Paytressovi během jeho práce na knize o Siouxsie and the Banshees.
Smith začal okamžitě skládat písně na novou desku, ovšem jinak, než byli spoluhráči zvyklí. Změna byla tak výrazná, že kapelu opustil zakládající baskytarista Michael Dempsey.
„Já ho vlastně ani pořádně nepoznal, neměli jsme toho moc společného. Kdyby nebylo kapely, vůbec bychom se nestýkali, protože nám podle mě spolu prostě nebylo dobře,“ vzpomínal Smith na rozchod v knize Never Enough.
Na druhou stranu přišel basák Simon Gallup, který v Cure hraje s krátkou přestávkou dodnes a je v kapele po Smithovi nejdéle. Šlo o pravý opak vztahu s Dempseym. Smith a Gallup si rozuměli, chodívali spolu na pivo, spojovala je vášeň pro pálivé jídlo. „Říkal jsem si, že by bylo super mít Simona v kapele. Rozhodně by s ním byla větší sranda,“ uzavřel Smith komentář k tehdejší rošádě v sestavě.
Vzhůru do Ameriky
Druhá deska Seventeen Seconds z roku 1980 byla jiná. Logicky, jiná sestava, jiný Smithův přístup k tvorbě. Hudba Cure potemněla, zvážněla, přestala být tak přímočará, za což mohlo tvůrčí odpoutání se od punku. Je považována za jednu z prvních gothic rockových nahrávek, čemuž se nelze moc divit. Když se singlem A Forest poprvé Cure pronikli do první čtyřicítky britské hitparády, řada posluchačů i kritiků fascinovaně poslouchala a nevěděla, co si o tom má myslet. Najednou zněli progresivně, nově, hráli něco, co předtím britská rádia neměla šanci slyšet.
Ale hlavně se začali hrát i jinde. Díky několika samostatným singlům vyšly různě promíchané verze jejich alb i na australském a americkém trhu a kapele to otevřelo cestu do světa, i když na své první americké turné v tom samém roce nevzpomínali zrovna v dobrém. Své sety otevírali písní A Forest, aby navodili atmosféru. Místo toho občas v publiku někdo zabučel, protože mu to neznělo jako Springsteen. Na druhou stranu si užívali něco, co z Británie neznali: zázemí. Pořád byli kapela na vzestupu, přesto o ně bylo skvěle postaráno. Zatímco v Anglii jim po koncertě dali do šatny pár piv, v USA jim splnili rider do puntíku. Poslední koncert odehráli v Bostonu v den Smithových jedenadvacátých narozenin, tedy v momentě, kdy už mu Američané dopřáli alkohol. Zřídil se tak, že na pódium dorazil o hodinu a půl později, a když si chtěli po koncertě s asistentem produkce Chrisem Parrym užít, že můžou ve Státech opilí řídit auto, zlomil si Smith při výměně pneumatiky palec. Přesto na frontmana Amerika dojem neudělala. V prvním rozhovoru po návratu pravil: „Lidi nás bombardovali těmi samými otázkami dokola a furt si s námi někdo chtěl třást rukama. Najednou vás to všechno vcucne přesně do toho typického rokenrolového kolotoče, před kterým se snažíme za každou cenu zdrhnout.“
Původní verze Boys Don’t Cry má syrovější zpěv.
Všichni umřeme
Na následujících deskách Faith a Pornography prohlubovali Cure svůj gotický zvuk, díky čemuž jsou spolu se Seventeen Seconds považovány za volnou temnou trilogii alb. Dává to smysl, protože Smith ve své hudbě temnotu stále prohluboval a v Pornography zašel až na kraj toho, co byli spoluhráči i label ochotní skousnout. A zdaleka nešlo jen o problematický název, kde management bez úspěchu tlačil na přejmenování. Zneklidňující byly i nihilistické texty. V rozhovoru pro Spin Smith přiznal, že si v době skládání procházel těžkou psychickou zátěží. „Nemělo to ale s kapelou nic společného, byl to můj problém, souviselo to i s mým věkem a tak. Myslím, že během Pornography jsem si sáhl na dno. Když se ohlédnu zpátky a poslechnu si názory lidí na to, co se tehdy dělo, uznávám, že jsem jako osoba byl monstrum.“
Jeho parťák Simon Gallup glosuje éru desky v knize Never Enough jednoznačně: „Ovládl nás nihilismus. Zpívali jsme ‚je úplně jedno, jestli všichni umřeme‘ a ve svých hlavách jsme si to fakt mysleli.“
Navzdory silně depresivní náladě a absenci aspoň potenciálního hitu se Pornography komerčně skvěle dařilo. Jde o první album, se kterým se Cure dostali do desítky nejprodávanějších nahrávek v Británii. Vzhledem k tomu, že výš už byli jen samí sympaťáci jako ABC, Duran Duran a Madness, je to vlastně malý zázrak.
Robert Smith v dětství nesnášel pavouky, což promítl i do Lullaby.
Hádky, úspěchy a zase hádky
Jako kdyby se žádný komerční úspěch nekonal, dohnaly Smithovy psychické problémy v kombinaci s egem kapelu na hranici rozpadu. Uprostřed turné k Pornography odešel Simon Gallup. V prosinci 1982 řekl Smith Melody Makeru: „Jestli se Cure rozpadli? To se poslední dobou sám sebe taky ptám. Dostalo se to do bodu, kdy mě to v této podobě už nebaví. Ať už se stane cokoli, už to nebudu já, Simon a Laurence dohromady. To vím jistě.“
Naštěstí neměl pravdu. V roce 1985, po krátké a lehce bezpohlavní etapě s deskou The Top, se Gallup vrátil. Smithe to pokropilo živou vodou, následující deska The Head on the Door obsahovala citelnou nálož optimismu, což gradovalo o dva roky později s Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me. Během této éry vydali několik chytlavých singlů v čele s Just Like Heaven a Why Can’t I Be You. Byl to zvuk, jaký fanoušci do té doby neznali, a pozitivnější poloha nakonec Cure pomohla uspět i mimo anglofonní země. A když v roce 1989 vydali Disintegration, na kterém byly hity Lullaby, Lovesong a Pictures of You, staly se ze Smithe a jeho party definitivně celosvětové hvězdy. Ale zase, nebyli by to Cure, aby to nemělo potemnělý nádech. Laurence Tolhurst tak dlouho marně bojoval s alkoholem a drogami, až nad nimi ztratil kontrolu. Byl nespolehlivý, nedocházel na zkoušky, vypadával z tempa. A když ve studiu během nahrávání Disintegration kapele došly nervy a oznámila Smithovi, že buď poletí Tolhurst, nebo odchází oni, nezbylo frontmanovi nic jiného, než dlouholetého parťáka a spolužáka ze střední vyhodit. Od té chvíle byl Smith jediným původním členem v sestavě.
Happy end
Abychom skončili happy endem, následující deska Wish z roku 1991 opět posunula dál hranice úspěchu. Jde o první album Cure na čele britského žebříčku prodejnosti a jedinou nahrávku, za kterou kapela získala platinovou desku. A kromě toho obsahuje jeden z nejveselejších a nejznámějších hitů Friday I’m in Love. Píseň je pro Cure zásadní díky úspěchu u širokého publika. Jak Smith prohlásil pro časopis Mojo: „Je to vlastně paradox, jak mají furt lidi na jazyku, že jsme goth kapela. Protože pro široké publikum nejsme. Pro taxikáře jsem prostě ten týpek, co zpívá Friday I’m in Love.“
Že Friday I’m in Love zazní 24. října i na pražském koncertě, je prakticky jistota. Samozřejmě že Cure vydávali desky i později, ale už nikdy se nepřiblížili úspěchu nahrávek z druhé poloviny osmdesátých a začátku devadesátých let. A podle toho vypadá i jejich současný koncertní setlist. Poslední album 4:13 Dream vydali Cure v roce 2008 a Robert Smith sice čas od času vyšle do médií signál, že má spoustu nového materiálu, ba dokonce že nová studiovka už je skoro hotová. V květnu dokonce pro NME prohlásil, že podzimní turné už se bude vztahovat k novince. Ale v době uzávěrky tohoto čísla máme stále ticho po pěšině. To nevadí. Vždyť Cure mají na kontě už tolik hitů i potemnělých introvertních hymnů, že na to jeden večer pomalu ani nestačí.
Friday I’m in Love dostala Cure k širokému publiku.