1.
Poslední Mekyho album
Odchod Mira Žbirky byl náhlý a nečekaný, ale Miro ještě stihl natočit písničky na poslední album. Začátkem roku by měl být venku první singl. Na jaře celá deska, kterou dokončuje Mekyho syn David ve studiích Konk Ray Daviese z The Kinks. Jsem hodně zvědavý, jak to bude znít. A jsem zvědavý i na koncerty ke Žbirkovým nedožitým sedmdesátinám, které by měly následovat. I když mě strašně štve, že to bude jen tribute.
Honza Vedral
2.
Šance pro mladé české kapely
Těším se ze všech tuzemských kapel, které vznikly v době pandemie, ze zkušebny oslovily svět a své první nahrávky vydávají už rovnou v zahraničí. Baví mě, že kreativita a networking se rozvíjejí navzdory všem překážkám. Těším se, kolik nových českých kapel začne brzo brázdit nejen evropská pódia. Například Zmyrna, Můra nebo Faust mají slušně nabito. Hluboko v hudebním kotli to vře!
Radek Pavlovič
3.
Frusciantův comeback a nová deska RHCP
Největším lákadlem roku je pro mě slibovaný nový materiál od legendárních Red Hot Chilli Peppers. Pravdou je, že na to samé se těším již dva roky od té doby, kdy kapela oznámila návrat kytaristy Johna Fruscianta. Jenže zatím marně. Tentokrát jsme se ale dočkali i oznámení turné a také jednoho vodítka k nové desce, prý je „téměř hotová“. Zatím neznáme datum, název, prostě vůbec nic. Zato však víme, že ji opět bude produkovat osvědčený Rick Rubin. Bude zajímavé sledovat, v jaké formě se Frusciante vrátil, a jsem hodně zvědavý, jak bude nová deska znít. Posledním společným počinem bylo totiž Stadium Arcadium. A to už je šestnáct let.
Daniel Mohr
4.
Léčivý rok s The Cure
Rok 2022 bude ve znamení léčiv a ne, teď nenarážím na pandemii a vakcinaci, ale na legendární a kultovní kapelu The Cure. Robert Smith a jeho spoluhráči totiž snad už konečně přijdou minimálně s jednou nahrávkou (ale možná dle slov frontmana i se třemi). Bude to po čtrnácti letech a to už je pořádná doba. Kapela má navíc během roku v plánu i velkolepé celosvětové tour, včetně pražské zastávky 24. října. A to bude taková porce „léčiv“, že nám to přece všem musí pomoci!
Vladimír Sejk
5.
Větší než největší Rock for People
Nejočekávanější událost roku pro mě jasně definoval poslední podvečer loňského Rock for People Hope. Ředitel festivalu Michal Thomes nastoupil před koncertem The Hives na pódium, aby oznámil, že nás čeká největší ročník Rock for People a jeho headlinerem budou, kromě již dva roky očekávaných hvězd, i Biffy Clyro. Kapela, která k nám sice jezdí poměrně poctivě, a dokonce i na RFP už jednou zazářila, ale pokaždé to stojí za to. Od té doby, co tu byli naposled, stihli Biffy Clyro vydat už tři další skvělé desky. Kromě toho se nemůžu dočkat, až Headliner konečně oslaví narozeniny.
Šárka Hellerová
6.
Placebo opět ve formě
Nečekal jsem, že to bude Placebo ještě někdy tak hrát. Ale jejich loňský singl Beautiful James mě na osmou desku po devítileté pauze navnadil víc než dostatečně. Jako by se v něm zastavil čas na tom nejlepším možném místě. Album Never Let Me Go vychází 25. března a kapela ho naživo představí 31. 10. i v Praze.
Honza Vedral
7.
Natvrdo s Rammstein i Korn
Zatím nejvíce se těším na novou desku Requiem od Korn, kterou kapela ohlásila vydáním skvělého singlu a klipu Start the Healing. Další očekávanou a už avizovanou novinkou je nové studiové album Rammstein, které vzniklo při letošní roční výluce koncertů. Kapela vydáním alba navíc odstartuje turné a zavítá také do Prahy, kde odehraje dokonce dva koncerty – 15. a 16. května v Letňanech.
Dód
8.
Eric Clapton na absťák
Když to klapne, 5. června snad konečně v pražské O₂ areně vystoupí Eric Clapton. Covid koncert dvakrát přesunul, sám Clapton se během té doby vybarvil jako velmi svérázný antivaxer, ale i když si o jeho postoji můžu myslet své, je to pořád kytarový bůh a bude zážitek slyšet ho naživo. Navíc mám po těch dvou letech už celkem slušný absťák po plnohodnotném zahraničním halovém koncertu, takže se hned v závěsu těším na koncerty Tool a Pearl Jam.
Jarda Konáš
9.
Konec čekání na Fontaines D.C. a Neubauteny
Minulý rok jsem napsal: „Jsem možná nenapravitelný optimista, ale stále se těším na pražské koncerty dvou kapel, které v roce 2020 vydaly výborná alba.“ Jednalo se o koncerty kapel Fontaines D.C. a Einstürzende Neubauten. Optimismus mi nevyšel, akce se neuskutečnily. Tak letos?
Marek Reinoha
10.
Arctic Monkeys v Praze i na desce
Jsem hodně zvědav, jakým směrem se tentokrát na novém albu vydá jedna z nejlepších současných britských kytarovek v době, kdy po kytarovkách skoro neštěkne ani pes. A ještě víc, až si je budu moci poslechnout 18. 8. na pražském Výstavišti. Navíc, když jim budou dělat předkapelu irští Inhaler, kteří loni natočili skvělý a neprávem trochu zapadlý debut.
Honza Vedral
11.
Swingování s Black Midi
Jejich loňská deska mě nadchla. A koncert skupiny Black Midi, který se má konat 15. 5. v Meet Factory v Praze, rozhodně nevynechám. Bude hodně zajímavé zjistit, jak nový, orchestrální, swingovější a jazzovější sound, který skupina na skvělém albu Cavalcade představila, bude fungovat naživo.
Marek Reinoha
12.
IDLES úplně jinak
Je to neuvěřitelné, ale na festivalu Rock for People jsem nikdy nebyl. A to v roce 2022 hodlám změnit. Těším se na atmosféru festivalu a i line-up slibuje opravdové hudební lahůdky. Z těch mě osobně nejvíce lákají Biffy Clyro, kteří v roce 2020 vydali výborné album A Celebration of Endings, oplývající rozmanitostí zvuku, chytrostí aranží, a následně loni sesterskou desku The Myth of the Happily Ever After. A také jsem zvědav na mé oblíbené IDLES a jejich koncertní provedení loňského introspektivního a barevného alba Crawler, na němž zbourali představu, co je tahle excentrická kapela zač a jak má znít.
Marek Reinoha
13.
Nová deska J.A.R.
Loni v létě Oto Klempíř v podcastu říkal, že se bude jmenovat Jezus Kristus neexistus. V rozhovoru pro aktuální Headliner mi Roman Holý prozradil, že na něm bude písnička Herečky píšou refrény píčou. Pokud tohle tvrdé a rychlé album J.A.R. stihnou dokončit, něco mi říká, že to bude opět jízda, ve které pravidla určují pouze funkmasteři. Venku by mělo být do Vánoc.
Honza Vedral
14.
Pročištěná hudební scéna
Výhledy do roku 2022 mě naplňují spíš skepsí. Mnoho kapel rezignuje na koncerty, což mi připadá varovné a do budoucna dost destruktivní pro celou hudební scénu. Je vlastně jedno, zda to je z pocitu zodpovědnosti, anebo naopak ze znechucení, že publikum už netvoří takové davy jako v minulosti, což se pochopitelně odráží i v ekonomickém výnosu. Mimochodem není nic trapnějšího než kapela, co na klubové hraní v průběhu roku kašle, a pak se snaží dohánět to v létě vnucováním se na co největší počet festivalů. A to, že mají mnozí dost času na novou tvorbu, je sice hezké, ale význam pojmu „přesycenost příjemců“ rozhodně není nic, co bychom všichni měli ignorovat a podceňovat. Ale možná i v tom všem lze nalézt pozitivum. Situace, kdy se pročistí vzduch, ukáže, kdo je srdcař, kdo mediálně protlačovaná nafouknutá bublina a kdo zas jen kalkuluje, může v globálním součtu hudbě samotné jen pomoci.
Antonín Kocábek
15.
Zpátky do hal na Pearl Jam
Asi se nebudu lišit od mnoha dalších, ale ze všeho nejvíc se těším na období mezi květnem a červencem, kdy se tu bude konat jeden skvělý koncert za druhým. Pokud ovšem nezasáhne nějaký post-omikronový covid... Na festivaly už nejezdím, takže si asi nejvíc smlsnu 22. 7. na Pearl Jam a 28. 7. na Slipknot. A Eddie Vedder by měl vydat svou první sólovku!
Josef Vlček
16.
Party se Segou Bodegou a 100 gecs
Dva dny, dva kluby a dvě přední jména současné experimentální elektroniky, co jdou za hranu ve všech myslitelných ohledech. Už 28. ledna do pražského prostoru Fuchs2 přijede britský producent Sega Bodega s čerstvým albem Romeo. Jen den nato pak zdi MeetFactory rozvibruje dvojice 100 gecs, která ve své tvorbě mixuje divnosti pop music minulých dekád a dělá z nich nový abnormální organismus. Lidi, kterým chutná těžko stravitelný hybrid jménem hyperpop nebo zvuk kolektivů jako Nuxxe, by si tak mohli vychutnat své dva klubové koncerty roku hned na jeho počátku. Nezapomeňte se předem fyzicky i mentálně rozehřát na zvukové akrobacie, žánrové kotrmelce a hlasové modifikace.
Vojtěch Tkáč
17.
Za Albarnem do Londýna
Když se řekne 2022, těším se, že konečně využiju lístky na Damona Albarna, které jsme původně koupili do londýnského Palladia. Koncert nicméně vyšel na začátek pandemie a Albarn mezitím novou desku The Nearer the Fountain, More Pure the Stream Flows dodělal bez orchestru, takže se s ní vejde do Barbicanu. Což je vlastně ještě lepší, protože jsem tam vždycky chtěl jít na koncert.
Takže když se řekne 2022, vidím, jak korzujeme v partě po Holbornu a Farringdonu, chodíme z pubu do pubu, přičemž každý jeden vypadá jako jinak vybroušená sklenička. Vidím, jak obcházím místa, která mám v Londýně rád. Stavím se v Good Mixeru na pintu Old Rosie a nad ránem skončím na bytě plném neznámých lidí z Valašských Klobouk. Tuším, že ten squat na Edgware Road stále mají.
Ondřej Horák
18.
Domů do Brna na Pop Messe
Před deseti lety jsem utekla z rodného Brna za kulturou do Prahy a dnes s o to větším nadšením obdivuju line-up brněnského multižánrového festivalu Pop Messe víc než všech pražských dohromady. Loňský debutový ročník festivalu dokázal, že mají zajeté české festivaly novou silnou konkurenci a line-upu nadcházejícího roku vévodí britský král grimu Skepta, Českem milovaná rocková kapela Algiers a vládci ostrovní elektronické hudby Bicep.
Kristina Kratochvilová
19.
Festivaly všude po Evropě
Nejvíce se těším na konečně plnohodnotnou letní festivalovou sezonu. Chtěl bych letos zamířit na jihovýchod, kromě tradičně nadupaného Szigetu bych se chtěl podívat na rovněž ostrovní chorvatský festival In-Music. Do Záhřebu se sjedou The Killers, Nick Cave, Kasabian nebo Royal Blood či White Lies. Zároveň – a zůstaneme v balkánském prostoru – bych chtěl už konečně prolomit svou osobní kletbu a vyrazit se podívat na Banát.
David Randuška
20.
Aurora a Sigrid. Milé návštěvnice z Norska
V roce 2022 se samozřejmě těším na všechny ty přeložené koncerty, které, jak pevně věřím, tentokrát už opravdu klapnou. Dva z nich ale vyčnívají nad ostatními. Podívají se k nám totiž dvě moje oblíbené hudebnice z Norska. Obě sice popové, ale každá úplně jiná. S velkým napětím tak očekávám 26. 2. pražský návrat Aurory s novou deskou. A jaro bude zase patřit Sigrid, která tu zahraje 5. 6. Naživo mě nadchla už jako předskokanka zcela průměrných Maroon 5. A když si budu moct s oběma popovídat pro Headliner o hudbě, bude to splněný sen.
Michael Švarc
21.
Debut Wet Leg
Britská indie kapela z Isle of Wight v sobě má, alespoň podle singlů soudě, veškerou rozkoš a roztomilost britské nezávislé scény. A přitom hraje písničky tak prosté, že se na takové už skoro zapomnělo. Debut bude venku v dubnu na labelu Domino a myslím, že to bude sranda.
Honza Vedral
22.
Vetřeme se na Glastonbury?
Když jsem si před pár dny připomněl line-up Pohody, už jen představa zaklínání Nicka Cavea, tajrdlíkování Slowthaie a hejskování The Libertines s koláčkem Dohertym v čele mě zaplavila až překvapivě hřejivými pocity. A do toho samozřejmě tajně doufám, že se tady s panem šéfredaktorem konečně zase vetřeme na Glastonbury. Vidím nás, jak vyřízení přijíždíme do Somersetu a dáváme si cider v The Riflemans Arms. Pak ráno vylezeme na Tor, dojedeme do Piltonu a večer se už budeme ztrácet kdesi u Stone Circle, posedávat ve Strummerville a koukat se na to město dole, korzovat mezi Parkem a Pyramidou a oči nám budou přecházet ze všech těch světýlek.
Ondřej Horák