Na tom, že s jednou kytarou přišel Adam i na naši schůzku, nebylo nic divného. Překvapilo, že byla akustická. „Večer máme koncert s Lufťákama,“ reagoval na můj údiv.
Co to jsou Lufťáci?
Takový country-folkový happening. Osobně to považuju za momentálně nejlepší českou country kapelu, ale protože v ní hraju, tak se to asi nepočítá. Nezaložil jsem ji, přizval mě Matěj Belko. Všichni, kdo se toho účastní, jsou hodně vytížení, a ta sestava se mění. Třeba dneska přibyde Ondřej Klímek z Vltavy na banjo. Je to prostě skupina lidí, kteří hrají klasické trampské a country písničky plus takové to české Top 40 typu Olympic atd., ale v „ohňovém“ aranžmá. Nikdo z nás se téhle hudbě nevěnuje a nevěnoval, snad jen kromě bubeníka Davida Landštofa, který nahrál skvělá alba s Wabim Daňkem.
Ty máš nějakou táborákovou minulost?
No jasně, to byly moje začátky! K sousedům v Roudničce přijeli vždycky nějací kytaristé a já se k tomu postupně přidružoval, hrál jsem u ohně takové ty „Hlupáky váhy“, Osmé dny a podobně. Na tom jsem začínal. Byť to byl ohýnek mezi dvěma baráky, ohýnek to byl.
Dočetl jsem se, že pro tebe první kytarové „nakopnutí“ bylo, když jsi viděl v televizi Petea Townshenda z The Who rozmlátit kytaru, na to konto jsi rozbil tátovu starou Jolanu, a potom jsi viděl Jimiho Hendrixe na Woodstocku.
Ano, tak to bylo.
Nicméně pak jsi chodil do lidušky na klasiku. To je ale přece úplně jiný nástroj. Uspokojovalo tě to?
Upřímně řečeno, tehdy ne. Já vždycky chtěl hrát na elektriku a k té akustice jsem se až zpětně probádal – první slušnou akustiku jsem si koupil až asi v pětadvaceti a mám tendenci na ni hrát úplně jinak než na elektriku. Jsou to dva úplně rozdílné světy. Ale moje liduškové angažmá bylo poznamenané hlavně tím, že jsem kvůli administrativní chybě nechodil na teorii. Všechno jsem hrál podle sluchu, noty jsem sice nějak vnímal, ale četl jsem je ještě pomaleji než teď, asi tak jeden list za hodinu. Pokud tam tedy nejsou nějaká předznamenání nebo „akordy s číslama“, to to pak čtu ještě déle.
A on to opravdu nikdo nepoznal, že neumíš noty?
Asi po dvou letech se to profláklo, takže jsem na teorii musel začít chodit do jedné třídy s malými dětmi. To mě nebavilo a vykašlal jsem se na to. Ale myslím, že ve mně ta škola něco zanechala. Dodnes si pamatuju jednu etudu, kterou si hrávám na rozehřátí.
Jsi vlastně z hudební rodiny?
Táta hodně hrál na piano, trošku na kytaru, zpíval. Piano jsme měli doma odjakživa, hráli na něj skoro všichni. Ale že by měl někdo nějakou kapelu, to ne.
Tebe piano minulo?
Mně se nelíbilo, vadilo mi, že na něj nejde ohnout tón. To na kytaře šlo, navíc vydávala hlasitý zvuk, byl to rokenrol. Piano byla oproti tomu hrozná nuda, nejusedlejší nástroj. Navíc na něj hrála ségra, a já se chtěl odlišit.
CVIČTE S METRONOMEM!
Jaký jsi měl posluchačský vývoj? Byls systematik?
Ježíšmarjá, to ne! Začínal jsem tím, co jsem slyšel v rádiu. Ale od ségry jsem si pokoutně půjčoval kazety, pamatuju si konkrétně na jednu, na první straně byli Offspring, album Smash, a na druhé deska Dookie od Green Day. To mi mohlo být tak deset jedenáct. Bavilo mě na tom, že to bylo rychlé, energické a zároveň melodické. Až mnohem později jsem zjistil, že jsou ty písničky opravdu skvěle napsané. No a pak do toho vstoupil ten Hendrix. To byl blesk z čistého nebe. A na to se mi pak začala nabalovat další muzika. Šedesátkové kapely jako Cream, a když jsem se o to začal zajímat hlouběji, tak taky blues. Tam už jsem začal být systematičtější – aspoň v tom, že jsem se vždycky snažil vypátrat, z čeho ti moji hrdinové vycházeli. Takže u Hendrixe to právě byla hromada bluesmanů, Howlin’ Wolf, John Lee Hooker a další. No a někdy v patnácti šestnácti přišla elektronická muzika, takže jsem nějakou dobu skoro nechodil na koncerty, spíš na sound systemy. Pořád to nicméně bobtnalo, objevil jsem jazz a další žánry. Ale většina toho fakt nebyla systematická.
To je hodně všežravý záběr. Lezlo ti vůbec někdy něco z hudby na nervy? Mám na mysli relevantní žánry, ne dechovku…
Dřív toho bylo dost, byl jsem docela ortodoxní. Nenáviděl jsem třeba country a dneska ji mám docela rád. Samozřejmě ne všecko, ale třeba takového Dannyho Gattona si rád poslechnu. A když jsi mluvil o dechovce, tak František Skála udělal geniální dechovkovou desku, do té jsem se úplně zamiloval, to je možná moje nejhranější věc poslední doby. Viděl jsem to i naživo a je to skvělá show, kapela je autenticky ožralá, trochu se to rozpadá, pak se to dá zase do kupy, je to vlastně taková performance. No vidíš, ale před pár lety bych to nevydejchal…
Jak moc ses kytaře věnoval, když jsi to začal brát vážně? A pamatuješ si ten zlom, kdy ses rozhodl, že budeš kytarista a začneš na tom makat?
To bylo tím Hendrixem v raném dětství. Ale opravdu intenzivně jsem začal cvičit až na střední. Byl jsem konečně u dobrého internetu, stáhl jsem si všechny možné videokursy, a mimo jiné jsem objevil školu Johna Petrucciho z Dream Theatre, které jsem tehdy hodně poslouchal. A tam najednou byly všechny takové ty bazální rady. „Cvičte s metronomem!“ „Existuje něco jako frázování!“ „Každá nota může mít různou dynamiku!“ A mně se ta hlava tááákhle otevřela a řekl jsem si: Aha! Předtím jsem do toho sice byl schopen bušit osm hodin denně, ale moc to nedávalo smysl. A najednou moje hraní šlo během jednoho roku skokově nahoru. Jednak díky té Petrucciho škole, jednak díky hraní s lidmi, které jsem začal víc a víc vyhledávat.
Měl jsi tu hudební vášeň s kým sdílet, ještě než jsi vstoupil do nějakých kapel?
My měli už na základce kapelu s Honzou Říčařem, což je dnešní moderátor televize Óčko. Hráli jsme tři čtyři písničky pořád dokolečka a hádali se, kdo bude zpívat. Ale jinak jsem si kámoše okolo hudby našel až později. Už ani nevím jak. Přes kamaráda jsem se dostal do kapely Coma Exit. A zároveň jsem v té době začal brát jakékoli záskoky. Hrál jsem všechno možné – zábavy, svatby, skáčko, prostě cokoli. Protože mě bavilo hrát a moje kapela moc nekoncertovala.
Nenarážel jsi na nějaké hráčské limity?
No jasně! Třeba když jsem vůbec poprvé hrál na trutnovském festivalu, bylo to s kapelou Ska‘n‘daal. A musel jsem se naučit hodinový repertoár ska, které jsem nikdy předtím nehrál. To byla obrovská škola. Takže limity tam byly vždycky, ale já se snažil na každý žánr naroubovat to svoje – a buď to prošlo, nebo neprošlo. Chyby se stávaly, ale to je život.
Teď už jsme chronologicky někde za pubertou. Připadala ti v té době kytara sexy?
Myslíš, jestli byla atraktivní pro opačné pohlaví?
Přesně tak.
No, nejvíc holek vždycky měli bubeníci… Neumím rozklíčovat, proč to tak je, ale je to tak. Ono možná může někoho obecně okouzlovat, když něco umíš, i na tu kytaru. Ale že bych ji bral jako prostředek k navazování vztahů, to ne. Jo, byla dobrá záminka na koncertě navázat nějaký kontakt, ale určitě jsem to nedělal jen kvůli tomu. Když už se něco takového stalo, byl to „vedlejší produkt“.
ZA SVŮJ ZVUK VDĚČÍM RODINĚ
Hraní na elektrickou kytaru není levná záležitost. Kde jsi na vybavení ze začátku bral peníze?
Měl jsem hodnou mámu a hodnou babičku s dědou, a ti mi na to z naprosté většiny přispívali. No a taky jsem dlouhá léta byl minimalista. Například až asi před osmi lety jsem si pořídil první pedalboard, který mám mimochodem doteď. Předtím jsem hrál jen kytara – šňůra – zesilovač. Ale v rodině jsem měl opravdu podporu, pamatuju si třeba, jak jsme s mámou jeli pro mého prvního Stratocastera, to mi bylo asi patnáct. Na nádraží mi ho přivezl takový Čechoameričan, sběratel, byl to nejlevnější americký „strat“ a asi osm let to pak byla moje hlavní kytara. A k tomu jsem měl první kombo Mesa Boogie. Tehdy kolem roku 2002 ta značka byla hrozně v módě, měly to všechny kapely, to se mi líbilo, ale stálo to jako auto, mnohem víc než teď. Ale na inzerát jsem od jednoho jazzového kytaristy sehnal asi nejlevnější kombo Mesa Boogie v Evropě, a taky ho mám doteď. Tohle první vybavení mi pomohlo vybudovat svůj zvuk a bylo to díky rodinnému zázemí.
Dneska jsi ale známý naopak tím, že nástrojů máš hodně. Označil by ses za sběratele?
Dlouho jsem to popíral, ale dneska už jo. S tím, že nejradši mám kytary do pěti tisíc. Nezajímá mě čínská konfekce, ale baví mě sbírat vraky zajímavých kusů a dávat je do kupy. Jednak z toho mám dobrý pocit, že se to nevyhodilo, za druhé má každá taková kytara nějaký příběh a za třetí si ji můžu upravit ke svému obrazu. Byť se ji snažím udržovat co nejoriginálnější, pokud tam nejsou vyloženě konstrukční vady.
Kolik máš kytar v hratelném stavu?
Hrát se dá úplně na všechny, co mám. A kolik jich je, to přesně nevím. Asi patnáct až dvacet. Já to nepočítám. Mám je na různých místech, něco doma, něco u přítelkyně, něco ve studiu, něco je stále zabalené na bezpečném místě v dodávce…
A máš na koncerty vybrané třeba dvě stálé, na které hraješ všechny koncerty? Neláká tě občas „vyvenčit“ nějakou jinou?
Platí vlastně obojí. Mám Gibsona Flying V, toho jsem koupil úplnou náhodou jenom proto, že mi nevyšla cesta do Hongkongu, a zbyly mi peníze. Je to úplně fantastický kus. A to je kytara, bez níž se neodehrál jediný koncert The Atavists. Mám ji v otevřeném ladění, ve kterém máme asi půlku písniček. A zbytek kytar se víceméně točí. Mám k tomu Les Paula, dva Jazzmastery… Je to takový kolotoč. Ale třeba za letošek mám asi tři takové „popelnicové“ nálezy, ze kterých jsem nadšený. Takže například vím, že teď budu na nejbližší koncerty tahat dvě Jolany. Jedna je typ Grazioso, tu jsem dostal od sběratele pana Jíry, a pak jsem koupil na bazaru trochu předělanou lubovku Alexandru, ta je taky super.
K čemu je to střídání kytar dobré?
Mění to rutinu. Každá mě inspiruje k tomu, hrát trošku jinak. Ono to ve výsledku ven zní skoro stejně, lidi poznají akorát jiný vizuál.
Zvlášť když používáš často taková poměrně brutální zkreslení…
Právě. Čili já můžu hrát prakticky na cokoli, pokud to má nějaké základní parametry. Hlavně to musí ladit, přes to nejede vlak. Ale ten zbytek se dá vždycky nějak dohnat.
Říká se, že nový nástroj inspiruje ke skládání.
Je to tak. To je pro mě další motor k nakupování kytar, protože dát pět tisíc za jednu až třeba pět nových písniček, to mi přijde docela dobrý…
Skládáš průběžně?
Snažím se pořád. Mám někdy měsíc dva, které jsou úplně suché, to jsem nervózní, že mě nic nenapadlo, ale pak se to nějak otevře. Teď už mám v nějakém stadiu rozdělání asi osm věcí, které by mohly jít na novou desku.
KAPELA VYMYŠLENÁ U PIVA
Při vší úctě ke tvým spoluhráčům na mě The Atavists působí jako „kapela jednoho muže“. Jakým způsobem fungujete? Možná by se to dalo odvodit od toho, do jaké míry připravuješ písničky nebo jestli průběžně zkoušíte.
Momentálně jsme každý z jiného města, a já navíc ta města střídám dvě. Takže zkoušíme minimálně a mě to trošku štve. S předchozí kapelou The Coolers jsme dva roky zkoušeli každý den! A to bylo nejlepší! Super, paráda! Vychutnávali jsme si naprosté detaily, protože jsme ty písničky uměli tak, že jsme je mohli hrát o půlnoci pozpátku. Tahle doba je bohužel pryč. Ale mě by pořád bavilo zkoušet třeba čtyřikrát do týdne. Nebo aspoň dvakrát. I proto, že se s klukama vždycky rád vidím. A jinak to funguje tak, že já každou písničku připravím, mám docela přesnou představu, jak by měla znít, předložím jim to a oni mi řeknou svoje názory.
Akceptuješ je?
Nedokážu říct, v jak velkém procentu, ale určitě v nějakém vyšším. Určitě se nepřeme v základních věcech, spíš v detailech. A někdy mi taky chvilku trvá klukům svoji představu vysvětlit. Ale vždycky se domluvíme.
Máš nějaký příklad?
Teď třeba na poslední desce je písnička Misery a tam mě kluci přesvědčili, abych změnil formu. Nechtěl jsem klasiku sloka-refrén-sloka, nějak jsem to pokroutil, bylo to trochu dada, znělo to, jako když se zasekne deska, a končilo to hlukem. Ale kluci říkali, že to je dobrá popová písnička, že bychom ji měli zkusit srovnat, a když to bude blbý, vydáme ten můj původní demáč. Tak jsem souhlasil a udělali jsme to po jejich.
Jak se vůbec první sestava The Atavists sešla? Jako kamarádi, na inzerát…?
Já byl v takovém životním bodě, že už jsem se na hraní chtěl vykašlat, protože to nějak nefungovalo. Vyhodili mě ze školy, neměl jsem žádnou práci, prostě blbý období v životě. A moje tehdejší kapela stagnovala a už mě nebavilo hrát nekonečné záskoky nebo dělat otroka ve studiu na reklamách. A tak jsem si řekl: Teď, anebo nikdy. To znamenalo, že buď se dokopu i ke zpívání, anebo se na to vykašlu. No a v téhle fázi jsem se setkal s klávesákem Honzou a dohodli jsme se, že bychom mohli něco zkusit. Během jednoho večera, kdy on šíleným způsobem zapíjel, že ho opustila holka, jsme vlastně během těch asi dvanácti piv vymysleli celou kapelu. Počínaje názvem přes to, jak to bude vypadat, jaké tam budou nástroje, až po to, na jaké budeme hrát synťáky. Prostě úplně všechno. To bylo poprvé v životě, kdy jsem něco takhle do detailu teoreticky vymyslel. A jak jsme řekli, tak jsme udělali, asi za dva dny jsme se sešli ve zkušebně, udělali jsme první dvě písničky a následně celou první desku. Ve sklepě, s naklikanejma bubnama a jednostopou zvukovkou.
Název kapely odkazuje k něčemu starému.
Ano, přesně tak. Že to poskládáme ze starých nebo pozapomenutých věcí. Já ten název nosil v hlavě nějaké tři roky. Po nějakém večírku jsem si četl ve wikipedii, což je moje oblíbená forma prokrastinace, a našel článek o tygrech. V něm psali, že tygři často podléhají atavismům. Řekl jsem si, že to je dobrý slovo a že by to byl super název pro retro kapelu.
Jak jste si na začátku nastavili hudební mantinely?
Věděli jsme, že budeme zpívat anglicky, měli jsme jasno v těch synťácích i v tom, na jaké budu hrát kytary, ale určitě jsme si neřekli, ze kterých pěti kapel budeme vycházet. To vyšlo spíš přirozeně. Ale postupně se ty mantinely stejně hodně rozvolňují.
To je slyšet i na deskách. První, Bad Times, je hukot od začátku do konce. Na druhé Lo-Fi Life jsou už o hodně průzračnější momenty. Člověk by si řekl, že za tím stála úvaha, že byste rádi oslovili víc posluchačů.
Ne, to vůbec ne. Rozhodně v tom nebyl žádný kalkul, ten v téhle kapele fakt nebyl nikdy. Druhá deska jsou z velké části zbytky z té první, ale točili jsme to úplně jinak a Honza nechal produkci na mně. Měli jsme demáče ze zkušebny a pak se to ve studiu u Amáka udělalo „hezky“.
Aktuální třetí album Prettier Than You je taky složené ze zbytků?
Určitě tam jsou dvě tři věci, které jsem zkoušel hrát už se starou sestavou, ale jinak jsou to novinky. Původně to mělo být EPčko, které jsme natočili na vrcholu pandemie, kdy se nesmělo jezdit ani mezi okresy. Pak jsem dostal nápad udělat ještě druhé EPčko, to už se smělo chodit ven, už jsme viděli světlo na konci tunelu, a nakonec nás napadlo to všechno spojit do podoby alba.
Dělali jste to zase u Amáka?
Ano, celé. Amák je zlatíčko.
Je jeho studio něčím specifické? Anebo jinak: je pro tebe důležité studio nebo ten chlap za pultem?
Na hlavě zvukaře záleží mnohem víc než na vybavení. Samozřejmě, lepší vybavení ti umožní za kratší dobu udělat lepší zvuk, ale vždycky je tam hlavní člověk. A dělat s Amákem mě moc baví.
Když jste připravovali novou desku, měli jste nějakou konkrétní vizi, jak by měla znít a o čem by měla vypovídat? Odpichovali jste se nějak od předchozích dvou desek?
Já se vždycky snažím mít nějakou vizi, ale pak je druhá věc ji dodržet. To se mi ne vždycky podaří. A tohle je dobrý příklad. Vydali jsme Lo-Fi Life, dostali jsme za něj dva Anděly a já si říkal: Tak, a další deska bude úplně jiná. Budou tam samé synťáky, a když už tu a tam kytara, tak úplně bez zkreslení. Kapela si zachová ksicht, ale jinak to bude ta nejčistší deska na světě. Bude vypadat jako sklo, bez nápisů, a stejně tak bude i znít. To byl naprosto původní plán. No, a pak jsme vyměnili sestavu, protože jsme měli ponorku, pak přišel covid a celé se to úplně otočilo, takže ta deska je skoro úplný opak té původní představy. Zajímavé ovšem je, že některé věci z minulé desky jsem chtěl zachovat i pro tu novou. Třeba se mi líbil zvuk kytar. A tak jsem do studia nastěhoval stejné aparáty, stejné nástroje, stejné efekty, dokonce i kabely jsem měl stejné, a přesto podle mě ty kytary znějí úplně jinak.
Ty jsi od té doby taky jiný.
Asi to tak je. Jsou to čtyři roky vývoje. A taky jsou to jiné písničky. Někam jsem se posunul. Gear zůstal na stejném místě, ale nejdůležitější je hlava.
Posouvají tě někam věci, které děláš mimo The Atavists?
Hodně. Například jsem se před třemi lety vetřel do živého bandu PSH. A jsem tomu moc rád, protože to je úplně jiný hudební jazyk a úplně jiné požadavky. Být kytarista takovéhle kapely, to je jako hrát na činely v symfoňáku: nemáš moc práce, ale o to víc musíš vychytat, co tam hraješ. Protože když se spleteš, pozná to celý klub.
Je přínosné i členství v projektu Pocta Radimu Hladíkovi, respektive Nová syntéza?
Rozhodně. Nutí mě to víc cvičit a hlavně, ty věci jsou velice komplexní a já byl na ně vždycky obrovskej fanoušek. Na Blue Effectu jsem byl možná tak stopadesátkrát. Takže pro mě paradoxně nebyl až takový problém se ty věci naučit, protože jsem je dobře znal. Šlo jen o to si je trochu ohmatat, byť to samozřejmě nebylo jednoduché. Na nové desce je, mimochodem, jedna písnička, kde se mi kluci smějou, že je tam sólo jak od Radima. A mají pravdu, opravdu to tak trošku zní.
Chválou o tobě nešetří Michal Pavlíček, ty jsi s ním několikrát stál na pódiu. To je asi pro českého rockového kytaristu vrchol, ne?
No ježíšmarjá! Jasně! Já se vždycky úplně červenám! Vždyť Michal je pro mě celoživotní vzor. Včetně té filmové hudby, kterou dělá. A od dětství mě fascinoval Pražský výběr. Michal je jeden z velmi mála lidí u nás, kteří jsou po jednom taktu rozpoznatelní. Tam bych se taky rád dopracoval.
ADAMOVA ENCYKLOPEDIE KYTARISTŮ
Co kdybych ti vyjmenoval pár světových kytaristů a ty bys mi řekl, co ti na nich připadá zajímavé a jak tě osobně baví? Vezměme to historicky. John Lee Hooker?
No tak toho miluju. Nejvíc jsem ho poslouchal, když mi bylo tak třináct. On je geniální v tom, že nikdy nezní stejně, měnil si úplně náhodně takty, nebyly to žádné dvanáctky. A hrál třeba jenom palcem, surově, to je taky bomba. Když si poslechnu první desky Black Keys, slyším z nich právě Hookera, i když samozřejmě posunutého dál.
Link Wray?
No jasně, to je taky základ. První zkreslená kytara, strašný koule…
Jimiho Hendrixe už jsme se dotkli…
Víš, co mě na něm nejvíc fascinuje? Že ten člověk za čtyři kalendářní roky svojí aktivní kariéry vytvořil tolik věcí. Vydal tři alba plus živák, zbytek jsou různé nedodělky, které on by za svého života nikdy nevydal, ale ony stejně vycházejí dodnes. Podobný je v tomhle Prince, jeho archivní nahrávky se podle mě budou vydávat ještě dalších dvacet let.
Eric Clapton?
Upřímně, mě moc nebaví ty jeho poslední desky. Ale Cream jsou geniální.
Keith Richards?
Toho jsem začal doceňovat až mnohem později. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, co to vlastně hraje, ten dialog kytar, včetně „skákání do řeči“. A taky je to geniální songwriter.
Tony Iommi?
Miluju! Black Sabbath jsou asi moje nejoblíbenější kapela vůbec.
To je z první desky The Atavists slyšet…
Hahaha… dobrá…
Co Neil Young?
Ten je boží! Nejradši mám živák Rust Never Sleeps, k tomu jsem se dostal asi v patnácti, a to je fenomenální. Young je člověk, který dokáže hrát sólo, co trvá třeba minutu, je v něm jen pět not, ale zároveň tam není co měnit. Přitom je to improvizace. Geniální příklad toho, jak dělat hudbu minimalisticky, efektně a úderně, jak do ní vrazit co nejvíc emocí.
J Mascis?
Ten je super. Ale taky jsem k němu našel cestu až teď, Dinosaur Jr jsem dlouho vůbec neposlouchal.
Přitom hraje stejně jako ty na jazzmastera…
Jasně. Ale on je úplnej magor! On hraje na dvanáctky struny, a to já bych vůbec nedal. Mám od puberty problém se šlachami, takže se musím hodně hlídat, na co hraju. No, takže Dinosaur Jr poslouchám až teď, k téhle scéně jsem se dostal přes Sonic Youth.
To je samozřejmě hned další, na koho se chci zeptat: Thurston Moore.
Já Sonic Youth bohužel nestihl naživo, když tady hráli, to mě štve. Ale Thurston Moore Group jsem viděl na Rock for People a to bylo geniální. To je zase úplně jiný přístup ke kytaře, braní hudby jako performance. Je fascinující, jak Sonic Youth bez nějaké větší snahy zplodili obrovské množství děsně vlivné hudby, vlivného umění.
Co Reeves Gabrels?
Ty jo, toho mám hodně rád! Já jsem celoživotní fanoušek Davida Bowieho. Tin Machine mě nikdy úplně nebrali, ale o to radši mám album Earthling z roku 1997, kde je Gabrels velmi podstatnou osobou. A stejně tak jsem rád, když ho teď můžu vídat s The Cure, to je moje oblíbená kapela z dětství. To se vždycky celý koncert dojímám a pláču štěstím. Gabrels je další z ihned rozpoznatelných lidí a hudební génius, který byl vždycky o dva kroky před ostatními.
John Frusciante?
No jo, to byla moje puberta. Přišlo mi, že každá kapela z Hradce chtěla hrát něco mezi Red Hot Chili Peppers a Incubus. Pro mě byl dlouho Frusciante člověk, který tak moc vycházel z Hendrixe, až se to skoro blížilo ke kopírce. Až o mnoho let později mi došlo, jak moc je inovativní, ale to bylo díky jeho sólovkám, to jsem na něj začal koukat úplně jinak.
Jack White?
No ten je boží, snažím se ho nekopírovat… Ale má na mě velký vliv a jeho poslední koncert v Praze byl naprosto fenomenální, včetně toho, že všem zabavili mobilní telefony. Celý ten koncept jsem sežral jak jednohubku.
A co takoví ti ultratechničtí hráči, které část kytaristů obdivuje, část je nenávidí: Satriani, Vai, Petrucci? Jaký k nim máš vztah?
Takový macešský. Strašně jsem to žral, když mi bylo tak patnáct až dvacet. Ležel jsem v tom pořád, hlavně v těch Dream Theater, které si už dneska skoro nepustím. Hodně mě to naučilo, třeba systematicky cvičit, jak už jsem o tom mluvil. Ale vždycky jsem obdivoval lidi, kteří se učí do poslední noty jejich sóla, tohle mě teda ukrutně nebavilo. A asi bych to při své poruše pozornosti ani nezvládl. Třeba takový Satriani mi vlastně byl vždycky osobně docela sympatický, mám rád jeho kliniky, rozhovory a dokumenty s ním, je to sympaťák, vymyslel si vlastní kytaru, má dobrý zvuk, je rozpoznatelný. Ale žádnou jeho desku nevydržím poslouchat déle než osm taktů, vůbec mě to nebaví, jde to zcela mimo mě. A Steve Vai je pro mě fenomén, který kytaru obrovsky posunul, ale baví mě taky jen pár jeho věcí, spíš je mám jako studijní materiál.
PLNÍ SE NÁM KALENDÁŘ
Nové album Prettier Than You vám vyšlo 16. prosince. Jak s ním dál naložíte?
Určitě uděláme nějakou release party – nemám rád slovo křest – minimálně v Praze a Hradci. Momentálně stavíme na jaro šňůru. A plní se nám kalendář na léto, z toho mám radost. Jinak kromě digitálních platforem připravujeme i vydání na fyzických nosičích, minimálně bude k dispozici CD a vinyl. Jsem v tomhle staromilec a desky jsou pro mě fetiš – mám rád „velká“ alba coby konzument i jako producent. Album pro mě vždy určitým způsobem ohraničuje nějakou dobu a zachycuje rozpoložení a atmosféru, ve které vznikalo, v případě Prettier Than You to jsou poslední necelé tři roky.
Na webových stránkách píšete, že se dává dohromady evropské turné. Jak to vypadá?
Do Německa jezdíme hrát relativně pravidelně, tam máme kamarády. Ale snažíme se dát dohromady nějakou malou klubovou šňůru i po dalších zemích, kterou ale budeme brát jako dovolenou. Rozhodně si neděláme nějaké šílené ambice, ale na jakékoli hraní venku se těšíme. Prostě vyjedeme z Čech, uděláme kolečko, které bude mít smysl, a vrátíme se zpátky do Čech.
Baví tě po těch letech ještě „rokenrolová romantika“? Benzínky, večírky po koncertech…?
Samozřejmě, ale tím, jak stárnu, ty večírky trochu omezuju. Ale není to nějaké rozhodnutí „odteď míň kalím“. Prostě mám povinnosti, musím chodit do práce, platit složenky a tak. A nemůžu si dovolit, aby mi bylo celý druhý den blbě. Takže nejedu taková ta rokenrolová klišé, že po každém koncertě musím povinně kalit, protože hraju v rockové kapele. Takhle jsme to neměli nikdy, ani v dobách, kdy jsme k večírkům neměli daleko. Vždycky to nějak přirozeně vyplynulo. Ale ty noční benzínky miluju. Jinak bych to nemohl dělat. Vždycky, když někdo na to ježdění nadává, my s Jánošem, naším bubeníkem, který tu muziku dělá ještě o deset let déle než já, říkáme, jak se právě nejvíc těšíme k pumpě na tu gumovou bagetu a že tam třeba potkáme nějakou jinou kapelu. Má to prostě svoji poetiku. I když je to samozřejmě únavné, být ve tři ráno u benzínky a na osmou jít do práce. Ale dokud na to mám síly, tak se na to těším. Bez toho by to nebylo ono.
Seznamte se
The Atavists debutovali v roce 2015 albem Bad Times, jímž strhli pozornost rockových fanoušků. O tři roky později už s druhým albem Lo-Fi Life získali dvě ceny Anděl a Adam Krofian si za svou hru vysloužil mimo jiné i pochvalu od Michala Pavlíčka. Aktuální třetí deska Prettier Than You vyšla v půlce loňského prosince.