Pokáčova vánoční píseň je hudebně naprostým ztělesněním žánru. Přesně to příjemné pohlazení, které se bude hrát ve všech obchodních domech, kde budou zběsilí Ježíšci pobíhat s potem na čele a igelitkami v rukou. V písni se objevují snad všechna vánoční klišé – rolničky, vygradovaný refrén a dětský sbor, které dohromady vytváří onu nefalšovanou vánoční atmosféru. Ačkoliv bych si na těchto prvcích písně mohl brousit ostrovtip, je to asi jako kdybych vytýkal české romantické komedii, že si hlavní mužská a ženská postava na konci filmu dají pusu. Hudební složka je přesně tak kýčovitá a všeobjímající (a to myslím v tom nejlepším slova smyslu), že si ji s klidem dokážu představit jako novou stálici českých Vánoc.
V textu Jan Pokorný celou věc háže do vtipu, který je mu vlastní. Jeho jednoduché a zároveň vtipné popsání vánoční „pohody“ se nachází někde v příjemné zóně humoru, kde se zasmějí všechny generace v rodině. Od popisu zacpaných silnic na kterých uvízl i sám Ježíšek, po bláto, na které všichni v českých městech šlapeme, se dostáváme až k refrénu, který kombinuje opileckou epizodu dědy spícího u Popelky, padající stromky a zkratující světýlka s jasnou vánoční zprávou v duchu Není nutno Svěráka a Uhlíře – hlavní je, že jste s těmi, které máte rádi.
Toto není první vánoční song z Pokáčovy dílny – pokud správně počítám, tak Jsou tu Vánoce mají číslo osm (počítám i„rychlovky“). Nemluvě o svátečních skladbách, které napsal pro další interprety. Je proto prostor pro srovnání. Pokud bych novinku postavil vedle písně Už za pár dní z roku 2021, kde se jako host objevila Nikol Štíbrová, využívá ta aktuální ještě více (někdo by mohl říct i lépe) všechny vánoční motivy a témata. Ačkoliv v obou písních je pohled na Vánoce lehce ironický, tak vánoční „katastrofy“ (které jsou podané tak, že vlastně zas takové katastrofy nejsou) jsou asi pro mainstreamové publikum stravitelnější než povzdech nad nadměrným materialismem českých rodin, který se objevil v písni z roku 2021.
Píseň Pokáč ještě ověnčil klipem, kde v oblečku Santa Clause chodí před O2 arenou, kde bude mít 16. května koncert pro děti, jezdí po eskalátorech obchodního domu a stojí na nástupišti metra, kde hraje na ukulele. Následně ze své zlaté brašny vytahuje dárky, které rozdává dětem – ať už ve škole nebo na ulici. Když se k tomu přidají záběry na dětský sbor a srdceryvné obrazy dívek se svými maminkami, člověk už se vánoční náladě víc přiblížit ani nemůže.
Myslím, že se Pokáč trefil do vkusu českého mainstreamu přesně – ať už po stránce hudební, tak textové. S chytlavým refrénem na pár akordů a lehce ironickým textem se píseň dostane bez problémů do všech vánočních playlistů v zemi. A české rodiny ji budou dokola poslouchat u škrábání kaprů, smažení řízků anebo čekání na Popelku. Je to prostě a jednoduše povedené.