Na Nerez navazoval Neřež a od roku 2019 znovuobnovený Nerez, tentokrát s Luciou Šoralovou. Připomeňme si, že ve Vřešťálově koncertním diáři existuje také i Neřež Trio s Robertem Fischmannem. Sám navíc stíhá sólová vystoupení, retro rockový kvintet Pedopat (Pražský estrádní disko orchestr písní a tanců), příležitostná hostování. Produkoval nejslavnější desky Jaromíra Nohavici z devadesátých let, nahrávky Bratří Ebenů, Jiřího Schmitzera a dalších hudebně spřízněných písničkářů. Má jednu neobvyklou vlastnost. Kromě toho, že si píše písničky pro sebe, dokáže složit hudbu na cizí texty anebo napsat text na cizí hudbu.
K té své sedmdesátce jste si vydal nové album.
Ano, jmenuje se – jak jinak – 70. A k tomu jsem přidal docela slušnou, zatím tříměsíční řadu koncertů porůznu se všemi svými kapelami a spoluhráči. Prostě, pořád jedu.
Pořád taky ještě skládáte? Kdy jste napsal svůj poslední text?
Zrovna včera jsem jeden rozepsal. Mám dvě sloky. Jen nevím, kdy to dorazím. Moje nejlepší texty totiž vždycky vznikaly najednou. Ale teď jsem napsal dvě sloky, a zrovna když jsem se chystal na refrén, musel jsem někam jít. Ještě jsem alespoň tu hotovou část stihl natočit.
A o čem ta písnička je nebo spíš bude?
Dostal jsem od Denisy Klementové, to je taková mladá a talentovaná zpěvačka, které trochu pomáhám, k narozeninám takový malý deníček, na kterém je napsáno „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat“. Takže je to o různých druzích vytržení.
Jak jste se vlastně dostal k psaní textů?
Já jsem typický písničkář, takže hudbu i slova dělám najednou. Můj starší brácha hrál na kytaru a zpíval v nějakém tanečním orchestru a já to chtěl dělat taky jako on. Protože ty holky a tak… Tak jsem jednou v šestnácti s jedním spolužákem jel na přehradu Bystřička v Beskydech. Pobyli jsme tam tři týdny a mezitím, co jsem tam přišel o panictví, jsem se naučil hrát na kytaru. Denně od dvou odpoledne do tří do rána jsme tam hráli a zpívali. Pak jsme se s rodiči přestěhovali do Prahy a já přešel na sportovní gymnázium v Přípotoční. No, a když jsem tedy uměl hrát na kytaru a v tělocviku měl čtyřku, začal jsem skládat písničky, abych aspoň v něčem před ostatními vyniknul. A pak do toho přišla Hanspaulka a Houtyš, tedy hospoda U Tyšerů. Scházeli jsme se tam každý pátek – Ivan Hlas, Tesaříci, Vašek Kopta, Petar Introvič, Martin Kraus… A každý pátek jsme nosili dvě nebo tři nové písničky. Já taky.
Měl jste i nějaké jiné literární ambice? Básničky, prózu, prostě něco takového?
Určitě jsem něco psával na gymplu. Nějaké povídky, ale to byl hrozný úlet. Z prostředí pohřební služby a podobně.
Pamatujete si na svou první písničku?
Myslím, že to bylo něco o nějakém kolouškovi. Ale dohromady bych dneska nedal ani jeden verš.
Měl jste nějaký autorský vzor?
Mně se odjakživa nejvíc líbil Bob Dylan. Ta volná forma, se kterou to on vždycky nafrázoval, jak chtěl. Taky musím říct, že mně se líbí jeho písničky, když je zpívá někdo jiný. On je interpretuje pokaždé jinak, což je mimochodem také kouzelné, ale když těm textům dá někdo ten správný řád slok a refrénů, tak ten jejich obsah vypluje mnohem víc na jejich povrch.
Co Vřešťálovi čeští guruové?
No jasně, Suchý a Šlitr. Ale ještě k tomu frázování, protože hra s frází mě pořád hrozně baví: Když si tu věc člověk dobře rozmyslí a dá si pozor, aby to bylo správně česky, a má nápad a slogan, tak to jde docela samo. Deset mých nejlepších písniček bylo tímhle způsobem hotovo za pět minut – a bez jediného škrtu! Já nejsem věřící, ale pokaždé to bylo, jako když přijde něco odněkud seshora.
To jsou věci okamžité. A jsou i takové, které jen načrtnete a pak je brousíte?
Ne, takhle já to nedělám. Buď se to podaří hned, nebo to odložím, třeba se to hodí za deset nebo dvacet let.
A vracíte se vůbec někdy k takovým odloženinám?
Ale ano, někdy. Mám takový tlustý sklad, plný všelijakých mých vykopávek. A řekl bych, že tam toho mám fakt hodně – na různých zažloutlých listech, na odněkud vytržených proužcích papíru, na táccích od půllitrů, ale jsou tam i ohořelé listy.
Kdo má ve vaší generaci rád Suchého se Šlitrem, má obvykle rád i Voskovce a Wericha.
Ti se mi taky vždycky líbívali, ale časem mi došlo, že toho dělali strašně moc, a navíc k tomu hekticky. Oni na přízvuky – s prominutím – kašlali. A navíc to jsou často divadelní písničky, ve kterých o dokonalost nešlo. Důležité bylo zachytit nějakou věc nebo událost, která se právě stala. Ale když slyším Vítr vane pouští, tak je mi opravdu dobře. Vůbec musím říct, že mám rád hudbu třicátých a čtyřicátých let – swing, Oldřicha Nového, R. A. Dvorského, Arnošta Kafku…
Pořád brousíme kolem otázky, co by měla obsahovat dobrá písnička. Jak vy ten pojem vnímáte?
Pro mě musí mít nějaký g bod. Text, který má nápad, že si v určitém momentě řekneš jé, to je zajímavý! Nebo aspoň nějaký zajímavý akord.
Někteří kolegové tu zajímavost řeší výrazným a třeba i dobrým aranžmá.
Já si myslím, že písnička musí být dobrá, i když je oholená až na kost, jen s pianem nebo s kytarou. Text a melodie. To ostatní je jenom šlehačka, třešnička na dortu.
A jaká je v tom role textu?
Všechno musí zapadat dohromady. Nejde oddělovat hudbu a text.
Vraťme se k vaší metodě psaní. Vy to s vydáváním desek moc nepřeháníte, ale z toho, co říkáte, se zdá, že máte mnoho nevyužitých a nevydaných skladeb.
Jak víte, vydal jsem si k narozeninám album 70. A k části nákladu jsem přidal flešku se sedmdesáti nikdy nevydanými písněmi, různými raritami a demosnímky. Třeba si někdo někdy z nich něco vybere.
Nebude vám v takovém případě vadit, když to bude někdo zpívat úplně jinak, než jste to zamýšlel pro sebe? Třeba když zpívali vaše písničky Krausberry?
Ale vůbec ne. Martina Krause znám dlouhá léta a z Krausberry jsem odešel po čtrnácti dnech hraní na basu jen proto, že jsme tehdy měli s Nerezem dvacet koncertů měsíčně. Mně se naopak líbilo, jak originálně ty texty pojal. On není žádný velký zpěvák, ale má zajímavý chraplák a hlavně je velký svéráz, takže písničky Ohníčky, Vlakem na Kolín nebo Můstek dostaly úplně nový rozměr. Mám teď ještě další zkušenost. Jana P. S. nazpívala jednu moji písničku a teď ji taky zpívá Denisa Klementová. Moc mě baví, jak jsou ta pojetí jedněch a týchž slov úplně jiná.
To mi Zuzka Navarová vyprávěla, že když byla na stáži na Kubě, tak ji zaujalo, že když někdo udělá v Latinské Americe dobrou písničku, tak ji zpívají všichni. Nepatří jako u nás v Česku třeba jen Helence Vondráčkové nebo jen někomu jinému. A každý si ten hit udělá po svém.
Když píšete pro jiné autory, skládáte jim písně na tělo?
Vůbec ne. Pošlu třeba dvacet písniček a vyber si, kterou chceš.
Vypadá to, že kromě toho, co si píšete pro sebe a své kapely, máte určitý okruh „chráněnců“, pro které také skládáte.
Sedmnáct let jsem vedl kapelu Marie Rottrové a něco pro ni i napsal. To byla opravdu přísná soudkyně, která jen tak něco nevzala. Má obrovský smysl pro hit. A dokáže věci odmítnout. Když jsme u žen, tak jsem kdysi napsal i pár písní pro dívčí skupinu Panika.
Škoda jí, to byla kapela, která na konci osmdesátek předběhla dobu.
To byly bezvadné holky. Krausberry jsem už zmínil. Taky jsem něco dělal i s Michalem Malátným, mimo jiné do seriálu Vinaři, pro Moniku Sonk, pro Denisu Klementovou… A někdy zase píšou písně i oni pro mě. Takhle jsem se seznámil třeba s Davidem Konopáčem. Poslal mi několik svých textů, abych mu je zhudebnil. Mně se líbily, tak jsem si s několika pohrál. Dřív než jsme se spolu osobně seznámili, měl jsem už patnáct písní s jeho texty! Třeba černobylsko-ukrajinský song Milenci z města Pripjaťi. To jsou dva jeho texty, které jsem trochu upravil a spojil dohromady, takže vznikla písnička, která se rozkročila mezi roky 1986 a 2026. Jen tak na okraj – stejně tak to v Nerezu udělal Vítek Sázavský s Tisíc dnů mezi námi. To jsou také dva moje texty, které spojil dohromady.
To máte ještě co dohánět! Bohemian Rhapsody od Queen byla složená dokonce ze tří skladeb! Ale už bez žertů – existují nějaké zvyky nebo místa, která vás inspirují?
Jo, kde jsou ty časy, kdy jsme jezdili na koncerty a poslouchali cestou cédéčka. Teď jenom mlčíme a kouříme, abychom zabili čas cesty. To nebývalo, nasávali jsme při cestě z desek různé podněty. Ale já na skládání netlačím. Čekám, až inspirace přijde – a to se může stát kdekoli a kdykoli. A to pak udělám třeba i tři písničky za noc!
Takže jste spíš noční autor?
Noc může být dobrá. A taky je dobré se vzbudit a nastartovat s čistou hlavou. To přicházejí nejlepší nápady. Já jsem spíš skřivan, takže než zase usnu, musím si to nějak zaznamenat. Ale ani na tom to nestojí. Může se mi stát, že něco zahlídnu na ulici a mám okamžitě nový nápad na text. Třeba při jízdě pražskou tramvají jsem uviděl vývěsní štít obchodu s nápisem Ploty – Brány – Zábradlí a bylo vymalováno. S písničkou mi pak pomohl kytarista Honza Ponocný a jmenuje se Ploty.
Nebo například na té Sedmdesátce je kousek, který mě napadl během zkoušky u Vítka Sázavského na balkoně jeho bytu v jedenáctém patře, kam chodíváme kouřit. Na zábradlí je tam umístěný černý plastový pták, jehož jediným úkolem je odrazovat živé ptáky od náletů a vyprazdňování na těch místech. Holubi nejsou, jak by se mohlo zdát, úplný blbouni. Naopak k těm úkonům využívají právě toho chudáka plastového ptáka. Tak jsem si řekl, že i on by možná rád někam letěl a podíval se lidem do oken… A písnička byla hotová.
Začínáte od první sloky nebo od refrénu?
To se nedá říct. Stává se, že z toho, co jsem původně zamýšlel jako první verš nebo první sloku, mám najednou refrén. Všechno je možné.
Cítíte jako textař v tom, co děláte, za těch už skoro padesát let nějaký vývoj?
Pořád se to vyvíjí. Kdyby se to nevyvíjelo, tak bych se na to už dávno vykašlal.
Dají se v sedmdesáti psát ještě písně o lásce? Jde to?
Určitě to jde, i když už víceméně zatahujeme do vozovny. Třeba je to téma „řekni, co se to stalo s námi?“
O obrácených přízvucích už byla řeč, když jsme mluvili o Voskovcovi a Werichovi. Ale vadí vám to u dnešních autorů?
Vadí. A to nejen proto, že to obvykle značí odbytý text, ale i proto, že u toho nahrávání není zkušený zvukový režisér nebo producent, který na to autora upozorní. Vždyť to se přece dá přefrázovat nebo se z toho nějakým způsobem vylhat. Od toho tu přece producenti taky jsou.
Já vím, je to hlavně český problém, řada jiných jazyků – včetně Slováků – s tím má daleko menší problémy, ale holt se člověk má držet přirozenosti toho jazyka, ve kterém zpívá.
Jinou takovou věcí, která je dnešní muzice vytýkána, jsou vulgarismy.
Já se řídím slovy Zdeňka Svěráka, který kdesi řekl, že vulgarismus ano, ale jenom jednou. Tehdy funguje nejlíp. Když se vyskytne víckrát, přestane efekt fungovat.
S tím slouží i nadužívání anglismů?
Hele, když je to pro mladý… To je jejich řeč, s tím se nedá nic dělat. Žijeme v době ajťácké kultury. Dřív to byly germanismy, pak rusismy, v Brně mají písničky v hantecu. Všechny ty slangy a argoty jsou zajímavé, ale já je nepoužívám, protože v tom ani nežiju.
Nezapomeňme na humor. V popu existují dva hlavní druhy – jazykový a příběhový. Který je ten váš oblíbený?
Jednoznačně jazykový humor. Miluji hru se slovy a jsem šťastný, když se mi povede nějaký neobvyklý rým.
Máte nějaký recept, podle kterého poznáte, že ta písnička u publika uspěje?
Na to můžu odpovědět historkou, kterou jsem vyprávěl na křtu toho nového alba. Nerez, písnička Naruby. Zuzana Navarová text, já hudba. Bylo to v Hradci Králové. Měli jsme pauzu mezi frekvencemi a šli jsme si do parku odpočinout. Zuzana mi dala text a já to hned začal vybrnkávat. Za malou chvíli byla písnička hotová. Kolem nás pobíhala malá cikáňata a okamžitě je to chytilo: „Pane, to je dobrý, to hrajte.“ No, a děcka měla pravdu.
Seznamte se
Zdeněk Vřešťál se narodil v roce 1956 v Praze. Kromě akustické kytary zpívá a hraje na foukačku. Zpěv vystudoval na konzervatoři, k tomu absolvoval Vysokou školu ekonomickou. S Vítem Sázavským vystupuje už od roku 1979 ať už jako duo, nebo v různých formacích jako Nerez, Neřež, Kapela Jarka Nohavici či v doprovodné skupině Marie Rottrové. V roce 2017 obnovil studentskou punkovou skupinu Pražský estrádní disko orchestr písní a tanců (Pedopat). Společně s Vítem Sázavským a Luciou Šoralovou založil v roce 2019 skupinu NEREZ & LUCIA, pro kterou vyprodukoval album Zlom. Od roku 2020 je společně s Vítem Sázavským a Robertem Fischmannem členem skupiny Neřež Trio. Je autorem více než 300 písní, hudby k filmu Román pro muže či televizního seriálu Vinaři. Jako producent je podepsán mimo mnoha dalších pod slavnými alby Jaromíra Nohavici Mikymauzoleum, Tři čuníci, Divné století a Moje smutné srdce.