Jen v posledních letech si Fröde odskočil do Walkmanz a občas vystupuje se svou manželkou v její kapele Žanet. Produkuje. A i když žije v Praze a každý všední den dělá moderátora na RockZone 105,9, zůstává broumovským patriotem.
Prý jste byl také členem pověstné broumovské skupiny Mauzoleum.
Ne, ne, to byla kapela s dětským sborem vedená baskytaristou Jardou Špulákem, který pochází z Broumova jako já, ale já jsem jiný ročník. Moje první kapela byla opravdu Imodium. Až na jedno období jsem žádnou jinou kapelu nešéfoval.
Měl jste ve škole nějaké literární ambice?
Jo, jo. Já jsem byl ten typ kluka, který si psal do zápisníčku. Nedávno jsem ho objevil a docela jsem se nasmál, co jsem si tam všechno zapisoval.
Nenapadlo vás něco z něj použít?
Teď sice píšu hodně, připravuju nový repertoár pro Imodium, ale tohle fakt ne! Psal jsem obzvlášť na střední, když už naše kapela fungovala. Ze zcela zvláštních důvodů jsem tehdy šel na strojní průmku, protože byla nejblíž. Neměl jsem ji dělat, ale byla blízko. A my jako členové kapely jsme se dohodli, že nepůjdeme na intry, protože to by skoro jistě znamenalo náš rozpad. Rozprchli bychom se do různých měst. Takže všude kolem mě byli nadšení traktoristi a motoristi a já jediný si tam tajně psal básničky a texty.
Měl jste nějaký vzor? Něco jako „Tohle je text, který by mohli klidně zhudebnit The Cure.“?
Tak takhle jsem asi nikdy nepřemýšlel. Všichni pamětníci vědí, že jsme tehdy byli až tvrdě ovlivnění devadesátkovým Seattlem, grungeovou érou. Byl jsem tím až tak pohlcený, že mě zajímala i lyrika Kurta Cobaina, která byla ne snadná, spíš až ufonská, ale hlavně to bylo něco jiného než ostatní rocková poezie. Totálně jsem se ponořil do Nirvany a podle Cobainova vzoru začal psát písničky.
Pamatujete se na svou první písničku?
Myslím si, že ta úplně první se jmenovala Joint. My jsme začínali rádoby angličtinou. Tedy mysleli jsme si, že to je angličtina, ale časem jsme si museli přiznat, že to je spíš „svahilština“. Anglicky jsme neuměli, ale chtěli jsme být světoví. Už ani nevím, proč se to jmenovalo Joint a o čem to vlastně bylo. Vím jen to, že to byla píseň o dvou akordech… Ale byl to hit. Lokální, samozřejmě. Spolužačky na základce po tom šílely.
A přineslo to tedy potom nějaké sekundární úspěchy?
Tenkrát ne. Já byl hodně zabraný do muziky. Holky mě vůbec nezajímaly.
Dalo by se spočítat, kolik textů jste od té doby napsal?
Jsem víceméně výhradní autor textů. Jako Imodium jsme vydali pět desek po deseti až dvanácti skladbách, něco předtím, něco potom… Takže zhruba kolem stovky.
Máte pocit, že se některá výjimečně vydařila?
Mám spoustu věcí, které, byť je hrajeme snad potisící, rád hraju znovu a znovu. Hlavně kvůli textům. Ale ta, na niž jsem nejvíc pyšný, je na desce z roku 2017, jmenuje se Dobrý věci. Využil jsem v ní verše Jana Skácela. To je můj nejoblíbenější básník.
Jaká je role textu v rockové písničce?
Za sebe říkám, že text je alfa a omega. Takhle to vnímám a od svých začátků dělám. V určité chvíli jsem zjistil, že bohužel velká většina interpretů nebo kapel vlastně skládá písničky jen proto, aby měla co hrát, aby měla koncerty, protože ty je baví. Podle mě je to špatně. Já jsem odjakživa psal písničky proto, že jsem chtěl ze sebe něco dostat, něco vyjádřit. Proto se Imodium zastavilo na celých pět let. Měli jsme pocit, že jsme řekli všechno, co jsme chtěli říct, a až zase přijde čas chtít něco říct, tak se vrátíme. Což se právě teď stalo. Sečteno a podtrženo, text je pro mě to nejdůležitější.
Píšete slova na hudbu nebo hudbu na slova?
Skládám hudbu a do toho si broukám něco tou svou svahilštinou. Nikdy nezhudebňuji svůj předem napsaný text.
Máte na začátku představu, o čem píseň bude?
Jak kdy. Někdy se nechám unést hlavním riffem a on se mi ten text zjeví sám. Někdy mám celou skladbu hotovou a až pak řeším text.
Co nějaké impulsy, zvyky nebo oblíbená místa inspirace?
V poslední době to doma moc nejde. Narodil se nám první syn, takže toho osobního prostoru ubylo. Ale hodně jezdím vlakem a tam se to děje. Jedu sám, schoulím se do koutku se sluchátkama na uších. Hodně pendluju, tak mám dost času na vymýšlení slov. A ještě něco. Zvlášť teď, když připravuju materiál na novou desku, ale i v dřívějších letech mi pomáhá a pomáhala má domovina Broumov. I když už jsem byl dávno v Praze, tak mi při psaní pomáhalo moje rodné město. Tam na mě padají vzpomínky, inspirace…
Byt nebo okolí?
Obojí. U našich mám pořád ten svůj bývalý dětský pokoj, pořád tam visí plakáty. Hází mě to do té doby, kdy byly citové prožitky nejsilnější. Ale i okolí. Je tam syrová příroda, území vlků.
Píšete systematicky, nebo až když jste pod tlakem?
Já píšu hlavně pod tlakem. Je mi to vyčítáno – a já si to taky sám sobě vyčítám – že mám relativně spoustu času text napsat a nedělám to. Až když přijde odněkud zdvižený prst, když už nahráváme ve studiu hudbu. Jsem takový „podtlakář“.
Máte ke svým textům kritický odstup?
Jako od členů kapely? Ani moc ne. Jak se na to ptáte, tak jsem si uvědomil, že jsem vlastně sobec. Nebo já to řeknu jinak. Se mnou v minulosti o tom nikdo moc nediskutoval, čímž neříkám, že bych té diskusi nebyl otevřený, ale kluci v kapele přijímají to, co přinesu, bez diskusí.
Čím začínáte?
Skoro vždycky od refrénu. Někde vzadu v hlavě mám v podvědomí uloženo, že refrén je ten highlight každé skladby. To samozřejmě neznamená, že by se měl člověk na sloky vykašlat. Je to dokonce naopak, tam je šířeji definováno hlavní poselství. Jakmile cítím, že ten refrén mám, tak snáz napíšu to kolem.
Co vulgární slova v písních?
Já jsem je nikdy nezpíval a nebudu zpívat. Neodsuzuji to, ať si každý zpívá, co chce, ale já tímhle směrem nikdy nepůjdu.
Ptáme se i na anglismy. Tedy přímo anglická slova v písních nebo jejich počeštěná slova. Třeba mailovat, fejkovat a podobně.
Nikdy se mi to ještě nestalo, nebo si na to nevzpomínám, ale kdyby to sloužilo poselství nebo charakteru písně, tak proč ne? Ale to spíš patří k tvorbě mladší generace.
Když teď slyšíte nějakou svoji skladbu, napadá vás, že to či ono se dalo říct líp?
Samozřejmě. Ale nikdy se nestalo, že bych se chytal za hlavu a nějaký song vyzmizíkoval z povrchu zemského. Ale když Imodium začínalo, bylo nám čtrnáct nebo patnáct let. Je jasné, že se některým textům z té doby směju.
A hrajete něco z té doby?
Z toho úplného začátku ne. Ale náš první singl Koník, který se objevil v roce 2004 na našem debutu, budeme hrát na našem koncertu ke dvaceti letům Imodia v Karlíně.
Stále větší množství nastupujících kapel zkouší zpívat anglicky. Čím to je?
Určitě pro to bude spousta důvodů. Všeobecně platí, že čeština je mnohem složitější. Možná třeba stále ještě převládá touha po expanzi někam za hranice. A hlavně – blbý text v angličtině nezní tak blbě, jak by zněl blbý text v češtině.
Zkoušel jste psát i pro někoho jiného?
Byl jsem osloven několikrát, a to i od našeho vydavatelství, a to dokonce i pro takzvaná velká jména, protože tady je obecně nedostatek autorů, ale odmítl jsem. Pro mě je textařina strašně bolestivý proces. To je nejvíc nenáviděná fáze tvorby písně. Když jsem ještě kouřil, seděl jsem na balkoně a bánil jednu za druhou. Doslova jsem se sebetrýznil a ne a ne ze mě vypadnout kloudná myšlenka. Když je to pak napsané, to ano, to jsem šťastný, když se to povede, tak si to moc užívám. Padá mi kámen ze srdce. A to je jen to, co píšu pro kapelu. Nedovedu si představit, že bych se takhle trýznil ještě pro nějakého jiného zpěváka. Nemám psaní textů rád, nikdy se na to netěším. Nemám ten dar, který mají někteří mí kolegové, že napíšou text skoro na posezení.
Dokonce ani tátovi na desku jste texty nepsal! Na letošním albu Mezcal Pavla Frődeho jste jen jako kytarista a příležitostný zpěvák.
A taky jsem mu napsal všechnu hudbu. Ale tam jsem nechtěl psát texty záměrně. Vadily by mi ty kecy na téma otec versus syn. A co já mu mám psát texty o ženských? A navíc jsem měl na tuhle práci Lukáše Dvořáčka, to je moc šikovný kluk odkudsi od Čáslavi. Věřím, že o něm časem uslyšíme víc. Ostatně, on psal i texty pro Walkmanz, což byla kapela, kterou jsem měl s René Ryparem v době, kdy jsme přerušili činnost Imodia, protože, jak jsem říkal, jsme měli pocit, že už nemáme co říct.
Jaké to je slyšet se v rádiu?
Dneska to se mnou tolik nehne. Dneska mám spíš kritický odstup. Technikálie – tohle jsem měl udělat tak nebo jinak. Ale rozhodně si pamatuju, kdy jsme se slyšeli poprvé. Bylo to na tehdejším, dnes už neexistujícím rádiu Metuje v rámci nějaké hitparády. Hráli tam jednu z našich prvních písniček, to jsem ještě psal texty ve svahilské angličtině, jak už jsem o tom mluvil. Vím, že jsme tehdy jeli na koncert, a protože nás zrovna hráli, zastavili jsme a všichni jsme museli být ticho. A říkali jsme si: „Tak a už je to tady. Už nás hrajou v rádiu!“ To se psal nejspíš rok 2003…