Šlo to až neuvěřitelně rychle. 8. října 1990 vystoupil Eddie Vedder na letišti v Seattlu. Šel do rizika, slunnou Kalifornii, kde se pomalu začleňoval do tamní kytarové scény, vyměnil za chladný a v mnoha směrech izolovaný severozápad USA. Neměl tam nic a nikoho, jen pozvánku na zkoušku s kapelou hledající zpěváka. Přesně dva týdny po příletu odehrála tato parta první koncert s Vedderem v čele a zrodili se Pearl Jam. Ale nepředbíhejme.
Smrt na startu
Úplné počátky kapely bychom mohli spatřit už v polovině osmdesátek. Dva budoucí členové Pearl Jam, kytarista Stone Gossard a basák Jeff Ament, spolu prošli několika amatérskými skupinami a v roce 1988 založili Mother Love Bone, kapelu, s níž intenzivně koncertovali, nahrávali a minimálně v rámci regionu si začali budovat solidní jméno. Jenže přišla rána. Pár měsíců před vydáním debutové desky Apple zemřel na předávkování heroinem frontman Andrew Wood. Bylo mu pouhých čtyřiadvacet let.
„V historii Seattlu neexistoval zpěvák, který tak moc toužil po tom stát se hvězdou jako Andy,“ vzpomínal pro deník Seattle Times Charles R. Cross, hudební novinář, který se tehdy zaměřoval na seattleskou scénu a vedl populární regionální časopis The Rocket. „Měl charisma, dokázal přitáhnout lidi… byla jen otázka času, kdy se tou hvězdou skutečně stane.“
Gossard a Ament byli zdrcení. Co na tom, že debutové album mělo úspěch, pochválili je i v Rolling Stone, což regionální kapele otevíralo nové možnosti. Shodli se, že takhle nemůžou pokračovat, a dali si rozchod. S Mother Love Bone to vzalo za své ještě před rozletem.
Jenže pak jednoho večera vyrazil Gossard na pivo a náhodou potkal kamaráda z dětství, Mika McCreadyho. Slovo dalo slovo, McCready přemluvil Gossarda, ať to dá s Amentem zase dohromady, a začali společně jamovat. Album Apple bylo zapomenuto, začaly se rodit úplně nové písničky. Demáč s kazetou předali dalšímu kamarádovi Jacku Ironsovi, který bubnoval s Red Hot Chili Peppers. Přes něj se kazeta dostala do zmíněné Kalifornie k Vedderovi, ten poslal do Seattlu kazetu se svým zpěvem a dostal pozvánku na zkoušku.
„Stone a Jeff vycítili v Eddiem talent, jaký v něm nikdo jiný neslyšel,“ hodnotil začátky Pearl Jam Cross. „Ten příběh o jejich seznámení má část, kterou vám nikdy nikdo neřekne. Měli na výběr z dvaceti zpěváků, a to bychom v Seattlu našli hromadu dalších lidí, kteří by to s nimi chtěli zkusit. Ve Vedderovi ale cítili jedinečnost. Jakmile otevřel pusu, měl schopnost vyzpívat hymnické písně s děsivou silou.“
Hlavně hrát koncerty
Krátce před Vedderem přibrala parta bubeníka Davea Krusena, a když byla pětice kompletní, vlastně si ani moc nelámali hlavu s repertoárem a chtěli co nejdřív před lidi. „Prostě řekli: vyrazíme do támhletoho klubu a zahrajeme,“ vzpomínal Krusen pro Seattle Times. „Pořád jsme se teprve učili písničky, bylo to o nervy. Kluci chtěli jednoduše zapojit aparaturu a hrát, postavit se na pódium a zjistit, jak to bude znít.“
„Přesně to jsem si říkal,“ vyprávěl Stone Gossard v rozhovoru pro časopis Uncut. „Vždyť je to magořina, jsme spolu sotva týden a už máme vylézt před lidi?“
První koncert odehráli 22. října 1990 v klubu The Off Ramp Café (stále existuje, jen se přejmenoval na El Corazon). Měli hotových jen pár písniček, ale už mezi nimi byly Even Flow a Ten. Podle pamětníků byl sál plný ze čtvrtiny, na konci setu se ještě přicouralo pár lidí. Žádná sláva.
„Eddie Vedder v začátcích Pearl Jam rozhodně nebyl ten samý Eddie Vedder jako o rok později,“ komentoval první koncerty Cross. „Neměl na to být frontman. Jenže do roka se z něj ten frontman stal. A tím se razantně změnili i Pearl Jam.“
Rozpačitá byla ze začátku i kapela. „Spoluhráči si mysleli, že to stálo za hovno, ale podle mě byl první koncert super. Zpětně jsem si to poslechl a jasně, měli jsme rezervy. Ale mělo to energii a z Eddieho jsem byl úplně na větvi,“ vzpomínal Krusen.
Vypovídající pohled na debutový koncert nabídl i Lance Mercer, který předtím fotil Mother Love Bone: „Musel jsem prostě odejít pryč. Vidět Jeffa a Stona znovu na pódiu bylo těžké, protože jsem bojoval s pocitem, že místo za mikrofonem patřilo Andymu, ne Eddiemu.“
Babiččina marmeláda
Takový byl rozjezd Pearl Jam. Nedodělaný repertoár, nejistota, tréma, pochyby v očích kritiků a fanoušci, kteří se nedokázali přenést přes smrt Andyho Wooda. Kapela ale zatla zuby a snažila se o to víc. Tehdy si pětice ještě říkala Mookie Blaylock podle slavného basketbalisty. Pod tímto názvem už 1. listopadu ve studiu natáčeli první demáč a vyráželi na koncerty, kam to šlo. Zprvu objížděli hlavně severozápadní pobřeží USA a Kalifornii, kde si domlouvali akce se spřátelenými kapelami. Rychle se zlepšovali, získávali sebedůvěru na pódiu a pilovali repertoár.
Pomalu přestávali být regionální kapelou, což ovšem znamenalo, že je potřeba změnit si jméno. Mookiemu Blaylockovi bylo nejspíš jedno, že se po něm jmenuje kapela nějakých cápků někde v Seattlu. Ale když je řeč o partě, co má nahrávací smlouvu, jezdí od pobřeží k pobřeží a hraje na velkých festivalových pódiích… to už je jiná věc. Vedder a spol. nechtěli mít problémy s právníky, a tak si vymysleli název, za který jim nic nehrozilo – Pearl Jam. Údajně podle marmelády Vedderovy babičky Pearl, ale tuto povídačku sám zpěvák v roce 2006 popřel jako hovadinu.
Rozletu pětici pomohl i nastupující fenomén grunge, kterému se tehdy ještě říkalo Seattle Sound. Ne že by se po něm lacině svezli, naopak, byli jeho aktivní součástí. Ale samotné začátky patřily jiným. Pixies, Dinosaur Jr. a Sonic Youth položili základy syrových kytar. To ovšem byly kapely spjaté se severovýchodním pobřežím, do Seattlu je na kazetách, a hlavně ve svém stylu hraní na kytaru přitáhl jistý mladík jménem Kurt Cobain. Jeho Nirvana a kolegové ze Soundgarden a Alice in Chains na konci osmdesátek rozjeli po klubech v Seattlu a okolí takový bordel, že si nového zvuku nešlo nevšimnout.
Pearl Jam se jmenovanými sice dnes tvoří tzv. Velkou seattleskou čtyřku, ale tehdy byli zkrátka trochu pozadu. Potřebovali se nejdřív vyhrát a naštěstí dostali lano od Alice in Chains. Ještě v prosinci roku 1990 jim předskakovali v Seattlu, následně s nimi jako support odjeli celé turné. Nejen že si získali nové fanoušky. Hlavně se představili odborné veřejnosti. Novináři i manažeři z labelů začali pokukovat, co že se to v tom Seattlu začíná rodit, a Pearl Jam dostali jako na talíři.
Hlavně se s tím nesrat
„Byli jsme v módu ‚ty jo, ale měli bychom napsat aspoň pár písniček‘ a za pár týdnů jsme předskakovali Alice in Chains,“ vyprávěl o začátcích kapely Jeff Ament pro Uncut. „Ale svým způsobem jsme si to tak přáli, prostě jsme se s tím nechtěli srát. Stone i já jsme věděli, že naše muzika má potenciál, ale potřebovali jsme za každou cenu vylézt ven, před lidi, hrát a zlepšovat se. Eddie mezi zkouškami přespával střídavě na gaučích v našich bytech.“
Pro Veddera to byl pořád trochu punk, jednoho dne vyrazil z domova v San Diegu, sedl na letadlo do Seattlu, že si zazpívá na zkoušce, a už tam zůstal. Skládání, zkoušky, koncerty, do toho sem tam mejdan a spaní po kamarádech, na návrat do Kalifornie, kde nechal většinu věcí, vlastně ani nepomyslel. Samozřejmě že se postupně v Seattlu zabydlel, ale ta počáteční rozevlátost byla důležitá nejen pro něj, ale pro celé Pearl Jam. Proto měli tak trochu na salámu, když podepsali smlouvu a měli točit debutovou desku.
Poslechněme si ještě Amentova slova pro Uncut: „Šli jsme tehdy za Michaelem Goldstonem ze Sony a říkáme mu: ‚Nechceme za nahrávání utratit moc peněz. Chceme hlavně před lidi a hrát. A tak to nahrajeme tak, jak nám to vyhovuje a s místními, se kterými se známe.‘“ Vedení labelu samozřejmě nemělo k takovému přístupu důvěru, s Pearl Jam mělo velké plány a představa, že si kapela vydá jen další „malé“ regionální album, je děsila. Nicméně Ament a jeho parta si prosadili své. „Dali jsme dvě sessions v London Bridge Studio a pak se tam vrátili, když jsme dozkoušeli zbytek nových skladeb. Myslím, že mezi březnem a dubnem (1991) jsme měli hotovo. To už Eddie bydlel v Seattlu. Pamatuji si to díky tomu, že byl sníh, to se v Seattlu moc často nestává. Zůstali jsme zaseklí ve městě, zaseklí v našem sklepě.“
Mezi první zkouškou s Vedderem a nahráváním debutové desky Ten, která vešla do historie, tak uběhlo sotva půl roku, a to si mezitím už Pearl Jam zvládli získat respekt na pódiích. Turbulentní start, jen co je pravda. A protože jsme se na stránkách Headlineru už Ten věnovali, pro tentokrát Pearl Jam opustíme. Však ona ještě bude příležitost povyprávět si o nějaké další části jejich příběhu.
Rozlučme se ale veselou historkou ze zmíněného sklepa. Zkušebna Pearl Jam se nacházela pod železářstvím, dnes je z toho poutní místo, kam míří turisti okouknout, kde to vlastně kapela kdysi začínala. A tento frmol odstartoval úspěch Ten. Mary Gioia, spolumajitelka železářství, tehdy nechápala ty davy fanoušků, co se jim motají po place a čekají, jestli se nezjeví někdo z kapely. „Vždyť jsme v tom sklepě neměli žádného Stevena Tylera,“ vyprávěla se smíchem pro Seattle Times. A druhý spolumajitel, Louie Raffloer, přihodil k dobru historku, jak mu jednou do železářství volal bratr z Virginie. Louie se omluvil, ať chvilku vydrží, než najde tichý kout, protože ve sklepě jim zrovna zkouší jedna kapela. „Slyším je až sem, hrajou písničku od Pearl Jam, povídá mi bratr do telefonu. Zasměju se a říkám: Brácho, to JSOU Pearl Jam!“