Výčet úspěchů Patricie v tuzemské populární hudbě tím ale nekončí. Několik jejích písniček měla v repertoáru také Anna Julie Slováčková. Ale největší zářez má u Lucie Bílé, pro kterou napsala na poslední alba víc než půl tuctu skladeb.
Jak se člověk stane autorem písní pro Lucii Bílou?
Absolutní náhodou. Lucie mi zavolala jednoho dne ve tři odpoledne, že by další den měla jít s Karlem Gottem do studia nahrát dueto, moc jí na tom záleží a text, který má, jí nevyhovuje. A tak potřebuje, aby měla v devět ráno v ruce hotový nový text, který by byl opravdu výborný. Prý se o mně doslechla, někdo mě doporučil, že prý bych jim dokázala vytrhnout trn z paty. Pro mě to v roce 2018 byla tak obrovská příležitost, že jsem obětovala spánek a napsala píseň Na křídlech slavíků. Jen tak na okraj – byla to jediná písnička, kterou jsem stihla pro Karla Gotta napsat, protože pak mi byla nabízena ještě jeho poslední píseň, ale bohužel jsem ji tenkrát poslala pozdě, takže mě předběhl Richard Krajčo.
No ale v té době už jste měla za sebou pár jiných textů. Jak se z vás vlastně stala textařka a skladatelka? Sahá to až někam do dětství?
Ano, to už je dávno. Pro mě to byl určitý intuitivní proces. Vždycky jsem hodně poslouchala písničky a jejich texty ke mně intenzivně promlouvaly. Často pojmenovávaly věci, které se ve mně odehrávaly. Žila jsem na vesnici, bydlela jsem u lesa a byla jsem dlouho jedináček. Okolo nikde žádní kamarádi a já jsem už jako dítě měla pocit, že si skrze texty své kamarády vytvářím. Pomáhaly mi vytvářet pocit, jak bohatý mám svůj svět. Táta s mámou vzpomínají, že jsem obvykle v autě rýmovala a skládala nějaké písničky o zvířátkách nebo si vymýšlela
nějaké rýmované příběhy, už když mi bylo šest nebo sedm let. Pak jsem psala i nějaké povídky, ale protože jsem milovala hudbu, tak se to všechno propojilo dohromady – láska k psanému slovu a hudbě. V pubertě to dozrálo a začala jsem psát něco kloudnějšího.
Co škola, ta se na tom vašem hudebním růstu taky podílela?
Já byla dost dlouho hodná, poslušná holčička, takže to nebylo o tom, že bych si čmárala něco pod lavicí. Všechno bylo až po škole. Ale když se na to zpětně podívám, tak třeba v rámci slohových cvičení jsem vždycky psala barevnější a víc prokreslené příběhy než moji spolužáci.
Říkáte, že k vám promlouvaly písničky. Pamatujete si čí?
Máma i táta studovali v Rusku. Oni milovali onu slavnou specifickou generaci ruských písničkářů – Okudžavu, Vysockého, Žannu Bičevskou… Zároveň chodili do hor jako trampové a milovali hudbu, která s tím souvisela. A u nás se zároveň pouštěl Leonard Cohen, Dylan, Joni Mitchell nebo Suzanne Vega. A z českých nejvíc Zuzana Navarová, ale taky Nohavica nebo Plíhal. Z Navarové se stala moje srdcovka na celý život. Její písně jsou pro mě nesmírně ženské, a navíc ji stejně jako mě zajímaly etnické kultury.
Pamatujete si první písničku, kterou jste si nahrála?
Byla taková… taková šansonová. Napsala jsem ji ve dvanácti a dodneška si myslím, že to byl dobrý tah. Refrén zněl: „Zítra zas bude den, zítra se usmějem, zítra zapomenem.“ Jak ji cituji, říkám si, že od malička jsem byla stará duše v mladém těle. Často mi říkali producenti, že bych měla být víc pro mladé. Ale já mám tu poetiku nastartovanou jinak.
A kdy jste napsala poslední písničku?
Tak asi před třemi dny. Ale mám ji pořád ještě rozpracovanou. Píšu nové písničky pro Vesnu, což je kontinuální práce… Ale pokud jde o text pro nějakého jiného interpreta, tak jsem napsala před čtrnácti dny písničku pro Helenu Vondráčkovou, která chystá něco ke svým osmdesátinám. Jmenuje se Zlaté časy a složila jsem k ní i muziku.
Je nějaký rozdíl mezi tím, co píšete pro sebe, čili pro Vesnu, a co píšete pro jiné zpěváky?
Asi bych použila přirovnání. Někoho potkáte a snadno mu vyseknete kompliment, zato když se na sebe podíváte do zrcadla, tak najít kompliment je těžké. A podobně to mám i se psaním. Když za mnou přijde člověk, kterého moc dobře neznám a jenom na mě nějak působí, pak je pro mě občas snazší pro něj psát, než když píšu pro sebe, protože u mě probíhá intenzivní sebekritika – tohle je lepší vynechat, protože je to moc osobní a podobně.
Máte nějakou banku nápadů?
Mám. Mám ji v počítači i na mobilu. Nejsnazší je mít nápady v mobilu, protože je se mnou kdekoli. Poslední dobou mi přicházejí nápady v noci před spaním a opravdu nechci rušit svou malou dcerku, takže si to do mobilu jen tak zaševelím. Třeba refrén vánoční písničky Štěpáne jsem si tímhle způsobem nahrála v jednu v noci. A druhý den ráno jsem na ní začala pracovat na počítači.
Co by se stalo, kdybyste ten mobil ztratila?
No… ale paradoxně, když je nějaká melodie dostatečně silná, tak se ke mně vrací. Jednou si to zaznamenám třeba v květnu a potom zjistím, že jsem si skoro stejné demo nahrála už předtím v září. Jednou myšlenku zachytím a zůstane to ve mně.
Co vzniká dřív – hudba nebo slova? Z toho, co vyprávíte, by se dala tipovat spíš hudba.
Mně to vychází spíš na obojí najednou. Když napíšu hudbu a až pak dodám slova, tak mi hrozí, že padnu do anglického přístupu, totiž že frázování nekopíruje český jazyk.
Takže pro mě je nejlepší mít nejdřív přesnou představu, o čem budu psát, a hned sázet slova i s hudbou dohromady. Takhle tam vzniká zároveň i emoce a ta je další důležitou složkou písně.
Podle toho, co říkáte, dbáte hodně na správné přízvuky.
Bejvávalo. Studovala jsem rok a půl textařinu a scenáristiku, takže samozřejmě znám kdejaká pravidla, ale teď, když nastoupil na scénu Ben Cristovao se svou dikcí a interpretací a po něm řada jiných jako Annet X nebo Sofjan, hodně se změnilo. Ti začali přistupovat k češtině jako malíři, jako impresionisté k bílému plátnu. Samozřejmě to mnoha lidem vadí stejně jako kdysi impresionistické obrazy, ale oni se prostě odmítali vázat pravidly předcházejících generací a vytvářeli nové estetické hodnoty a veřejnost na to časem přistoupila. Takže i já jsem přehodnotila svůj přístup a přidala se k té generaci, která nastupuje a neváže se pravidly české řeči. Byl to nějaký přirozený vývoj – začala jsem do svých písní vkomponovávat nové prvky jejich svobodomyslnosti.
Záleží tedy na tom, pro koho píšu – buď tam budu pečlivě dbát na přízvuky, když si to přeje, nebo s nimi budu pracovat volněji.
Takové experimenty asi nebudou nic pro Lucii Bílou. Tam budete nejspíš opatrnější.
Teď si vybrala moji písničku ze šuplíku Nechci se dát. A ta je o něco modernější. Je tam i kousek rapového přednesu a její okolí si to hodně pochvaluje. Ale myslím si, že to bude pro okruh jejích fanoušků příliš moderní. Ale když to tak chtěla, tak si říkám, proč by si třeba žena v šedesáti nemohla vzít nějaký moderní sexy obleček, když to tak cítí a když je to její přání.
Vesna je ovšem něco jiného. Jak jste se k tomu alternativně-popovému pojetí folkloru dostala?
Ne že bych folklor nějak speciálně studovala, i když mám za sebou studium antropologie, ale moje babička je z Moravy… já mám celou rodinu na Moravě a my jsme vyrůstali ve stínu cimbálu. Babička žila jednu dobu s houslistou z jedné cimbálovky, takže vždycky, když jsem byla u babičky, jsem poslouchala, jak její přítel hraje na housle lidovky. A o víkendech jsme vždycky juchali na nějaké kolibě. Proto, i když žiju v Praze, mám lidovou hudbu vtisknutou pod kůží a pokaždé, když ji slyším, je to pro mě něco jako domov. Je to pro mě pocit bezpečí. Ale přistupuju k tomu moderně. Stejně jako folklor mám v sobě vtisknutou třeba Beyoncé.
Z textařského hlediska je na folkloru zajímavé užívání různé symboliky a archetypů, které zachycují různé stavy, nálady nebo situace.
Já s tou symbolikou pracuji spíš v rovině podvědomých obrazů. Řekla bych, že až jungiánských. Vnitřní prožívání, které v sobě mám, ať už je to něco, co se odehrává v mém současném životě, nebo v minulosti, láska, křivdy, radost, bolest, tak než abych je popisovala doslovně, hledám modely ve svém podvědomí a obtiskávám je do té folklorní rétoriky. Například písnička Bílá laň, kterou jsem před pár lety napsala. Je o bílé lani, kterou láká muž. I ona by si přála být člověkem a chtěla by se proměnit v dívku, ale ví, že kdyby to udělala, ztratila by sama sebe. To je paralela s mým životem. Byla jsem ve vztahu, v němž se ten muž hodně snažil mě změnit, já se chtěla proměnit, ale věděla jsem, že je to nebezpečné.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Myšlenku. A netradiční popis něčeho tradičního.
Čili zachytit jinak něco, co máme nebo známe všichni?
Ano, něco běžného. Třeba teď, když si objednám kávu, tak to můžu popsat tisíci způsoby. Záleží na tom, jak člověk takovou banalitou dokáže zaujmout i ostatní lidi.
Máte nějakou specifickou pracovní metodu?
To se mi těžko říká, protože já to mám tak, že zavřu oči, soustředím se, zaposlouchám se a snažím se uslyšet melodie ve své hlavě. Nebo otevřít se inspiraci a zachytit něco. Jednou je to refrén, jednou začátek nebo něco uprostřed.
Jak jste na tom s inspirujícím prostředím?
Zjistila jsem, že potřebuju něco jako nadhled. Doslova. Třeba když jsem u okna a dívám se ven. Bydlím v pátém patře, vidím do dálky a připadám si jako pták, který letí po nebi a cítí ten nadhled. Ale zjistila jsem, že pár dobrých nápadů jsem měla při mytí nádobí.
Co je lepší pro psaní – večer nebo ráno?
Ráno rozhodně ne. Spíš po druhé odpoledne.
Když píšete pro někoho jiného, snažíte se vžít do jeho kůže?
Jo, hodně! Velkým komplimentem je pak to, co slýchám od těch, pro které jsem něco napsala, že mají pocit, že písničku napsali oni sami. To je pro mě vždycky to nej!
Ptávám se na anglismy a vulgarismy v autorově tvorbě.
Anglismy, ty jsou spíš pro Bena, Annet X a celou jejich vlnu. Když to jde, tak se snažím vybírat jen ta cizí slova, která už zdomácněla, jako třeba show…
Nebo job?
To už je asi na mě moc. A co se vulgarismů týká, tak těm se vyhýbám.
Máte u některé písně hřejivý pocit, že se vám povedla?
Mám z toho upřímnou radost v té chvíli, kdy ji dokončím. Ale je hodně písniček, u kterých jsem schopna se k nim vrátit za týden, čtrnáct dní nebo za měsíc a úplně je předělat.
Mnozí autoři říkají, že jejich skladby vyrůstají na hromadách odpadu.
Já nemám na ten odpad moc času. Když skládám, tak vím, že někdo hlídá moji dcerku a že nemám času na plýtvání. Takže jdu už do předem rozmyšlených věcí. Možná jsem po těch letech také hodně vypsaná, a proto toho odpadu nemám tolik jako před deseti nebo pěti lety.
Myslíte při skládání na to, jak by mohl vypadat klip?
Někdy mi tam skáčou obrazy, ale není to videoklip, spíš se mi v duchu odvíjí příběh, který je za písničkou. Někdy to možná vypadá jako klip, jindy je to něco jako momentka. Vidím to a hledám k tomu text. Ale to je jen v té chvíli, kdy mám jako první hotovou hudbu a pocit, ze kterého vznikne text.
Vadí vám, když interpret dodatečně upraví váš text?
Já jsem tak trochu krkavčí matka. Když už to jednou napíšu a odevzdám, tak se v tom znovu nešťourám. Ale vzpomínám si, že jsem kdysi napsala něco pro jednu kolegyni a pak jsem hodně prožívala, že mi v textu vyměnili pár frází a že pak ještě ve studiu něco dopisovali. Byla jsem taková… no, prostě jsem si hrozně stála za tím, že to mělo být tak, jak jsem původně napsala. Zbytečně moc jsem na tom lpěla. Dneska vím, že jsem k tomu měla přistoupit jinak. A platí to i přesto, že když člověk píše, tak píše, jak nejlépe v ten moment může.
Seznamte se
Patricie Kaňok o sobě dala poprvé vědět v devatenácti letech sólovou deskou Obamamanie. Coby písničkářku ji tehdy vzal pod křídla Xindl X. V Česku studovala textařinu a následně v Americe skladbu na Berklee College of Music. V roce 2017 založila dívčí skupinu Vesna a s písní My Sister’s Crown reprezentovala Českou republiku na Eurovizi. Píše hudbu a texty pro různé české interprety, nejvíce pro Lucii Bílou.