Michal Němec z Jablkoně: Ve spaní mě straší palety cihel

Jablkoň může být pro orientaci snad nejjednodušeji definována jako akustický alternativní folk na hranicích jazzu a klasiky. Jiří Černý je kdysi označil za „setkání Georga Friedricha Händela s pračlověkem“ a Němec tento výrok s oblibou cituje dodnes. Před několika lety založil vedle Jablkoně (vždy uvádět v ženském rodě) a její příležitostné koncertní varianty Půljablkoň ještě druhou Krajinu Ró. V parodii na Černého výrok bychom řekli, že je to „setkání Led Zeppelin s Jablkoní“.

Němcova inspirace se nevyhýbá ničemu: „Já poslouchal všechno, ale můj táta hrál na kytaru trampské písničky a máma je s ním zpívala, jsem tedy tou muzikou odkojenej. Pravda je, že když jsem to v začátcích Jablkoně říkával na koncertech, trampové pak za mnou chodili, abych si z nich nedělal srandu…“

Existuje ještě Jablkoň nebo jste přesunul veškerou svou aktivitu jen do Krajiny Ró?

Jablkoň je moje celoživotní láska, tu nemohu opustit. Takže ano, existuje, koncertuje a plánuje. Snad i nějaký album z nás časem vypadne. Krajina Ró už ale také patří do mojí rodiny.

V čem se – po stránce textařské – liší Jablkoň a Krajina Ró?

Nad tím se musím zamyslet… Rozdíl je určitě v tom, že když píšu pro Krajinu Ró, tak se mi v hlavě motá hudba, kterou děláme, obdobně je to pak i s Jablkoní. Vlastně ani nevím, jestli se to v těch textech nějak projevuje. Možná trochu ano, ale určitě bych našel texty, které by byly použitelné v obou kapelách.

Jak je text pro vaše skladby důležitý?

Téměř vždycky vnímám text dohromady s celou písničkou. Jinými slovy text je jedna ze součástí, a pokud je cokoli z toho špatné, tak je pro mě špatná celá písnička. Ne že bych si to pokaždé takhle analyzoval, ale už se znám a vím, že tak funguju. Text považuju za hodně důležitý, obdobně jako všechno ostatní, z čeho je písnička udělaná. Vnímám text spíš zvukomalebně. Stává se mi, že vůbec netuším, o čem je, ale moc se mi líbí. Ovšem pokud je v něm něco falešného, tak mi to dokáže zkazit celou písničku.

Byl jste vždycky jediným textařem vašich kapel?

Polovina textů Jablkoně je od mé bývalé ženy Zuzany Wirthové. Už ale moc nepíše, což je škoda. Na písničkách jsme uměli spolupracovat a dělala i texty na hudbu Ingo Bellmanna. Ona bývala textař i básník a psaní brala hodně vážně. Vlastně se dá říct, že jsem se u ní vyučil.

Zhudebňujete taky texty někoho jiného? Jak se díváte na zhudebňování české poezie?

Protože mi primárně nejde o text, ale o celou písničku, potřebuju mít možnost do textu zasahovat. To se textařům, potažmo básníkům většinou nelíbí, takže spolupráce se mnou je obtížná. Jsou muzikanti, kteří zhudebňovat básně umí a dělají to krásně, ale já to nejsem. Když na to tak myslím, pár písniček na text někoho jiného jsem přece jenom udělal.

Kdy jste napsal zatím poslední píseň?

Teď zrovna nejsem v psacím období, ale všelijakých kousků hudby i textu mám hodně. Která písnička byla poslední „dodělaná“, nevím, jsem trochu chaotik a taky čím dál víc zapomínám. Jisté je, že to byla jedna z písniček z alba Krajiny Ró Mlhoviny. Jinak doufám, že poslední píseň teprve napíšu.

A která byla ta první? Co vás k ní inspirovalo? Co jste poslouchal v mládí nejvíc?

První, řekl bych doopravdická písnička, se jmenovala To máme dneska pěkný den. Měl jsem tehdy nutkavou potřebu něco vytvořit a tohle mě zrovna napadlo. V podstatě to bylo o vycházce na Hradčany a končilo to na Malé Straně v hospodě U Schnellů. O mnoho let později jsme ji dokonce trochu upravili a nahráli. Doma jsme měli jen tzv. rozhlas po drátě, poslouchali jsme tedy to, co se tak poslouchávalo. Gramofon po dědovi nefungoval, takže výběr žádný. Později jsem poslouchal Radio Luxembourg a samozřejmě Houpačku. Tedy dokud ji nezakázali.

Jak jste se dostal ke skládání? Měl jste ve školních létech nějaké literární ambice?

Ještě na základce jsem napsal několik pohádek, ale pokaždé mě překvapilo, že tu pohádku už napsal někdo přede mnou. Jednou, o mnoho let později, jsem taky začal psát román. Mělo to něco přes třicet stránek, když jsem si uvědomil, že spisovatel zřejmě nebudu. Všechno se mi postupně zamotávalo, až jsem se skoro úplně ztratil, tak mě to přestalo bavit. Byl jsem takový ten typ, kterému se chtělo dělat všechno, ale hudba se mnou mlátila asi nejvíc. Také jsem jeden čas psal básně, protože to zrovna frčelo.

Měl jste nějaký textařský vzor?

Hodně textů se mi moc líbí, ale vzor jsem neměl, nebo o tom alespoň nevím.

Máte dodnes nějakou oblíbenou píseň od některého z vašich vzorů, učitelů nebo kolegů, ke které se třeba jen v duchu občas vracíte?

Nejčastěji se vracívám k písničkám, které byly úplně první. Začínal jsem těmi k táboráku. Občas (cirka jednou za uherský rok) si zazpívám třeba píseň Slaboch Ben od Kapitána Kida, ale hlavně Zelený pláně, ty asi byly úplně první.

Co by měl obsahovat dobrý text?

Musím se přiznat, že se nechávám řídit instinktem, takže dobrý text je ten, který se mi líbí. To pak může obsahovat cokoli.

Píšete s okamžitou inspirací nebo ty věci ve vás dlouho uzrávají? Máte nějaké rozpracované, nedokončené písně, u nichž čekáte na inspiraci?

Na vše, co obsahuje tato otázka, kývám. Jinými slovy píšu, jak to zrovna přichází, a přichází to různě. Například písnička Pastýřka putující k dubnu vznikla za jeden večer, což u mě rozhodně není obvyklé. Zato písnička Minulý čas začala vznikat asi před dvaceti roky a dokončena byla koncem minulého roku.

Skládáte tak říkajíc abstraktně nebo je vždycky za vašimi písněmi nějaký konkrétní podnět?

Všechno důležité, respektive zajímavé, ukládám do sebe, a když je třeba, tak to vydám k použití. Listuju, hledám, vážím a většinou se tam něco najde.

Lákají vás písňové cykly?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel, předpokládám tedy, že nelákají.

Existuje pro vás osobně pojem „nadprodukce“?

Bohužel neexistuje, až na několik výjimek mi všechno trvá hrozně dlouho. Texty ze mě lezou tak pomalu, že kdyby tomu kdokoli věnoval tolik času jako já, tak ze sebe nějaké ty texty musí vyloudit taky. Nadprodukci bych rád, ale neumím.

Máte hodně odpadu, tedy písniček, které nakonec odvrhnete?

Každou myšlenku, slovo, verš i celé sloky mnohokrát vážím, předělávám, upravuju a leštím, až jsem s výsledkem spokojen. Odpad si nemohu dovolit, protože na to bych musel žít podstatně déle. Když se do nějaké písničky pustím, jsem přesvědčen, že ten text tam někde je. Prostě hledám a hledám, až ho najdu. Pravda je, že to hledání občas trvá i roky.

Psal jste někdy texty na objednávku pro někoho jiného? A pokud ano, bral jste v potaz jeho osobnost, čili psal jste je, tak říkajíc, „na tělo“?

Jen pro své kolegyně v kapele. Jejich osobnost jsem v potaz bral, ale stejně jsem si to tu a tam nakonec musel zazpívat sám. Není to žádná sranda psát zpěvačce „na tělo“.

Skládáte při kytaře nebo máte jinou metodu?

Skoro vždycky s kytarou. Pokud písničku rozepisuju pro celou kapelu, pomáhám si počítačem, to je obrovská pomoc. Kdysi jsem psal pěkně „ručně“ symfonický orchestr a to byla hrozná fuška, s počítačem je to brnkačka.

Necháte si do textů mluvit svými spoluhráči?

Nechávám. Často jsem v tom textu tak ponořený, že začínám ztrácet soudnost. Je potom jedině dobře, že mě z toho někdo vytáhne. Ten konečný tvar si ale musím odsouhlasit sám.

Jak je to s češtinou? V posledních letech se objevuje hodně anglismů nebo vulgarit. Vadí sám to?

Samy o sobě mi snad ani nevadí, nicméně musí být v kontextu, musí mít nějaký smysl. Pokud se do písničky nesmyslně vrazí sprosté slovo, jen aby tam bylo, aby zaujalo, tak mi to naopak vadí velmi. S anglismy se někdy vyrovnávám obtížně, ale vyrovnávám, protože mi asi nic jiného nezbývá.

Jak vnímáte obrácené přízvuky?

My máme tu nevýhodu, že původ pop music je v úplně jiném folklóru, než je ten náš. A pokud má člověk do písničky nějak nalámat češtinu místo angličtiny, tak to bývá docela hodně obtížné. Čeština nemá moc slov, která by šla dobře ohýbat a natahovat, myslím, že je to jeden z hlavních důvodů, proč přízvuky obracíme. Mně se nelíbí takové to podivné roztlemené zpívání, kterým se to často řešívá. Nicméně pokud se obrácený přízvuk šikovně do písničky zabuduje a zpěvák nebo zpěvačka ho citlivě frázuje, tak s tím nemívám problém. V každém případě je to taková kontroverzní věc, kterou může každý vnímat jinak. Domnívám se, že umět češtinu v písničkách frázovat tak, aby zněla přirozeně, je docela velké umění jak pro textaře, tak i pro zpěváky.

Máte nějakou specifickou pracovní metodu? Třeba začít od sloganu, od prvního verše, od hlavy refrénu… Ostatně, z hlediska posluchače – co je důležitější pro zapamatování písně – první verš nebo hlava refrénu?

Tyhle věci moc neřeším, takže moje metoda je ať to přijde, jak to přijde, hlavně když to přijde. Co se posluchačů týká, snažím se jim to zbytečně nekomplikovat, ale že bych si s tím nějak lámal hlavu, to nedělám. Pro mě je velmi důležité, abych si text zapamatoval já sám, když už ho mám zpívat.

Co třeba nějaké inspirující prostředí – místo, čas, nálada a podobně, kde vám jde práce nejlépe?

Nápady chodí kdykoli a kdekoli, i když to třeba vůbec nečekám. Nejvíc času a energie ale zabírá zpracování a formování celého textu, kdy už zhruba vím, kudy se chci ubírat. To pak nejraději polosedím, pololežím doma v pohodlném křesle, nohy mám na velikém nafukovacím míči a trpělivě hledám, co by se dalo použít ze všeho toho, co se mi v hlavě nastřádalo. Je to fuška a pracuju takhle třeba i šestnáct hodin denně. Stává se ovšem, že ze mě nic nevypadne, což je dost frustrující, a tak si pak většinou představuju, co všechno jsem mohl udělat, kdybych byl například cihlář, a nikoli hudebník, potažmo písničkář. Ty palety cihel mě pak strašívají ve spaní.

Měl jste někdy u některé písně pocit „To se mi povedlo“? A opravdu pak taková píseň dobře fungovala i u publika?

Tohle se mi přihodilo u písničky Velmi nesmělá. Ona je vlastně taková jednoduchá, hopsavá, ale patří k mým oblíbeným. Ten text se mi asi dva roky převaloval v hlavě, než jsem byl schopen ho vyklopit a spojit s nějakou hudbou. Je zajímavé, že tohle byla snad naše jediná doopravdická písnička, tím myslím písničku s textem, která fungovala i při koncertech v cizině.

Jak vnímáte parodie? Někdo je nesnáší, někdo zase miluje a bere to třeba i jako pochvalu, protože parodovat něco neznámého moc nejde.

Parodie mám rád. Ale musí být minimálně stejně dobré jako originál, jinak mi to nedává smysl. Zprznit se dá cokoli, ale povýšit to, třeba jen o chlup, to už nebývá nic snadného. A jak to tak říkám, tak si uvědomuju, že tím pádem hudební parodie většinou rád nemám. Vzpomněl jsem si ale, že v cirkusech často dělali takové ty neohrabané klauny ti nejlepší akrobati a žongléři. Právě proto, že byli nejlepší, tak si z toho mohli dělat srandu. Jako kluka mě to fascinovalo.

Najdete po letech ve svých starších písních nějaké momenty, které byste dnes otextoval jinak?

To se mi stává i s písničkami čerstvě natočenými. Člověk, přesněji řečeno já, se při psaní dostane do jakéhosi transu. Někam se nasměruju a spousta věcí kolem mi uniká. „Děti, nechte tatínka, už je zase nepříčetný,“ říkávala moje manželka. Někdy na textu dělám hodiny, dny a užuž mám pocit, že to tam konečně je, hurá! Druhý den se probudím a zjistím, že je to úplná hovadina. Ono je dobré, když se k tomu textu mohu vrátit s časovým odstupem, ale to mnohdy už není možné. Na druhé straně kolem sebe mám lidi (a manželka bývala jednou z nich), kteří jsou schopní mě včas upozornit, že blbnu. Takže ano, tu a tam bych něco udělal jinak, ale v drtivé většině se to týká jen nějakých maličkostí. 

Věříte na inspiraci shůry?

Odněkud to asi přicházet musí a takové to „shůry“ je určitě jednou z možností, možná i tou nejpravděpodobnější. Tady si ovšem neodpustím citát ze Sedmé elegie Jiřího Ortena: „Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?“

Seznamte se