V kategorii poprockových písničkářů patří mezi ty nejúspěšnější, kteří se u nás po roce 1990 objevili. Na svém kontě má minimálně pětadvacet písní, které se dostaly do žebříčků nejhranějších rozhlasových písní. Písnička pro Emu se dokonce držela v žebříčku padesáti nejhranějších českých hitů přes 250 týdnů čili skoro pět let.
Sto padesát písní od první desky ještě s kapelou Ready Kirken z roku 1996 – není to málo?
Jistě, jsou autoři, kteří napsali tisíce textů. Já mám docela přísnou vnitřní filtraci. A navíc nepíšu texty jen pro texty. Na začátku musím mít co říct, mít nějaký názor nebo nějaký pocit, který stojí za vyjádření. Jakmile zažiju takový okamžik, tak ho nejdřív zhudebním. To jde velmi snadno… to to jen letí ve vzduchu – pink a je to! Textem až pak zkonkretizuju ten pocit, který jsem hudebně zachytil, prostřednictvím slov. Čili je důležité začít ho psát hned, dokud ještě je ve mně původní moment inspirace. Většinou píšu večer, trvá mi to hodinu nebo někdy i dvě. Pak ráno přijde čerstvý mozek s vnitřní cenzurou a hodně z toho vyškrtám. Moje základní pravidlo zní: Nebát se škrtat! A když to pak mou kontrolou projde – a to nemusí být pokaždé – hledám, jak bych to posadil do té předtím vzniklé hudby. A když to sedne, tak je písnička hotová.
Měl nebo máte jako textař nějaký vzor?
Jéje, a kolik! Obdivuji třeba staré Mišíkovy písničky a miloval jsem také to, co zpíval Jiří Schelinger. A v té souvislosti můj velký obdiv sklízí Zdeněk Svěrák, který pro něj napsal Holubí dům.
Vaše Voda živá bude určitě jednou taky patřit mezi podobné klasiky českého popu.
Je zajímavé, že čím víc má mít píseň větší rozsah, větší efekt, větší dosah, tím se na ní text píše hůř. Právě třeba Vodu živou jsem psal tři týdny ve dne v noci. Pořád jsem pro ni hledal důležitá slova. Nesměla se opakovat. A také každá předložka v textu má svůj rytmus. Někdy jako v případě Vody živé je to těžké, jindy je všechno za hodinu hotové.
O Vodě živé se říká, že byla svého času nejhranější písní v českých krematoriích.
Ježišmarjá, to nevím! No, ale chápu to, je to silné téma. Ano, ten život a smrt, to tam opravdu je. Když Aneta tehdy vyhrála Superstar a já byl poctěn tím, že pro ni mohu napsat píseň, tak jsem si uvědomil její životní příběh a zkusil ho dostat do té skladby. A dostal jsem ho tam, jen ho trochu zamaskoval.
Jiným takovým velkým budoucím evergreenem je Pro Emu.
To byla taky shoda náhod. Na jedné straně potřeboval režisér Rudolf Havlík písničku do filmu Pohádky pro Emu a na druhé jsem si já zrovna užíval toho, že jsem taky otec a na vlastní kůži cítil, jakou většinu z nás tvoří radost, když se nám podaří přivést na svět lidskou bytost. Ani jsem netušil, jaký ohlas ta písnička bude mít. Stávalo se mi dokonce často, že jsem šel s mladší dcerou po ulici a lidi se mě ptali: Jé, to je ta Ema?
Takové písně lákají k parodování. Zajímají vás parodie?
Parodie jsou úžasná disciplína. Ale je důležité původní tvůrce neurazit, naopak dát tím najevo, že si jejich díla vážíme. Takovým příkladem je třeba Píseň kovbojská. To je parodie na celý žánr, ale je myšlená s respektem k těm, co se mu věnují. Taky jedna z těch trvalek – po deseti letech si ji vybrali autoři seriálu Slunečná a použili ji jako jeho znělku.
Měl jste v mládí nějaké literární ambice?
Já jsem měl vždycky fantazii a mám ji dodnes, ale abych něco sepsal, na to jsem neměl trpělivost. Jednodušší bylo bum-čvacht, bum-čvacht a napsat nějakou story, která mi běhala v hlavě, do písničky.
Liší se nějak texty, které píšete dnes, od těch, které jste dělal v devadesátkách pro Ready Kirken?
Princip je pořád stejný, ale vycházím už ze svého pokročilejšího věku. Věci, které mě zajímaly dřív, už mě tolik nefascinují, už o nich spoustu vím, anebo jsem o nich už svůj názor napsal. Naštěstí některé věci jsou neustále aktuální.
Co musí obsahovat text, aby byl dobrý?
Pro mě je hlavní, aby příběh a myšlenka v něm byly rozpoznatelné. Někdy nemusí být na první dobrou, někdy mě těší, když se mi osobní přínos podaří zakrýt, třeba i jakousi povrchností. Proto je moc hezké, když dostanu zpětnou vazbu od posluchačů, že prozkoumávají, o čem vlastně ta písnička je. Čili chce to i určitou abstrakci. A co se týče formy, asi nejdůležitější je jednoduchý refrénový slogan, který se člověku, když ho jednou nebo dvakrát uslyší, zapíše do paměti. Někdy to dokáže jen jedno jediné slovo. Teď jsem například v nové písni použil slovo sebestřednost, které se nějakých deset nebo patnáct let nosí místo slova sobeckost. Najednou to slovo zazvoní, je jiné, v žádné písni ještě nepoužité, člověk si ho hned všimne.
Rozumím tomu tak, že text má být ve svém jádru co nejvíc jednoduchý a srozumitelný?
Ano, srozumitelnost je důležitá. Ale jak už jsem řekl, zároveň chci, aby pod tím zakrytím mého osobního příběhu byl prostor pro určitou abstrakci, prostor pro posluchače, aby si do něj narouboval vlastní výklad nebo vlastní zkušenost. Tak třeba Karel Šíp mi řekl, jestli Voda živá není náhodou o tom, jak vzniká život.
Ano, také mám přátele, kteří tu píseň vykládají jako song o tom, že ho chlapec zapomněl včas vytáhnout.
Může být. V tom je podstata toho, co dělám. Něco sdělit a nechat přitom posluchače, aby si to dál rozvíjeli v sobě, aby do toho vložili vlastní zkušenost. Ale základ, základ musí být pravdivý. Mám osobní zkušenost, že když si nějaký příběh jen tak vyfabuluji a vytvořím si ho, aniž bych ho sám předtím prožil, tak písnička nefunguje. Vzadu musí být opravdový osobní zážitek nebo prožitek.
Hodně píšete filmové písničky. A ty jsou přece na objednávku, ne? Dají se postavit na nějakých vlastních zážitcích?
Už jsem mluvil o písni Pro Emu. Jak se do ní prolnul můj vlastní zážitek. Ale může to být i jinak. Většinou je dobré znát příběh toho filmu. Když mám příležitost vidět scénář nebo mluvit s režisérem nebo scenáristou, může už z toho vyplynout nějaké poznání, zkušenost nebo myšlenka. Na takové podněty se pak snažím navázat. Běží titulky a divák má z filmu nějaký pocit, možná stejný jako jsem měl já, když jsem četl scénář nebo poprvé viděl film. Možná mu tou písní aspoň něco napovím. Nebo ho ta písnička nevyruší z toho procesu doznívání nebo naopak mu pomůžu vypíchnout z diváckého zážitku nějaký jeho vlastní pocit.
Měl jste někdy období, kdy vám vyschla inspirace?
To jsem neměl. Spíš jsem zažil chvíli, kdy jsem byl v nějakém konstantním pocitu, že už nemám k určitému tématu co říct. Mám zkušenost, že když člověk třeba přesedlá z nějakého komfortu nebo se dostane do nějaké komplikovanější situace, třeba i bolestivé, tak mu to může poskytnout nový úhel pohledu a kreativita se mu obnoví. Nechci to svádět na Johna Lennona, ale často je příčinou takové proměny pohledu žena. A nemusí to být jen rozchod nebo nová partnerka. Může to být třeba jen proměna vztahu dvou lidí. Svět je jiný, když se zamilujete, jasně, že ten stav za rok nebo dva odezní a pak je z toho klasické soužití, v němž najednou vnímáte svět a vztahy kolem pod jiným úhlem pohledu.
Začínáte od refrénu, nebo od prvního verše?
Nejdřív začínám od významu. Od toho, co chci tou písní říct. Až pak řeším to ostatní. Pak hledám nějaké silné slovo, které několikerým opakováním zdůrazní můj příběh. Většinou se potom objeví v refrénu. A když jsme u refrénu, moc se mi líbí začít píseň netradičně, právě refrénem. Jako David Bowie v China Girl. Tím samým refrénem ji ve fade-outu končí.
Máte nějaké prostředí, v němž se vám dobře pracuje?
Řekl bych, že nejsem závislý na žádném prostředí. Jsem spíš závislý na stavu mysli, na pocitu její nezávislosti. Mám chatu u Berouna. Když sednu na motorku nebo do auta, tak jsem tam za tři čtvrtě hodiny. A přijedu do úplného klidu! Ale ono to fakt může být různé. Třeba jednou jsem se úmyslně rozhodl, že pojedu na blind do Vysokých Tater, protože jsem byl v ohromném časovém presu a potřeboval jsem do pěti dnů napsat písničku a zároveň jsem si chtěl vyčistit mozek. Tam jsem najednou zjistil, že mě ten text vůbec nezajímá a že je krásné chodit jen tak po horách. Schylovalo se k maléru, když poslední den, abych mohl dorazit včas do Prahy, jsem musel vyrazit už ráno. Vyklidil jsem pokoj a v deset ráno jsem si sedl k papíru a pink – text byl v krátkém okamžiku najednou hotový.
Znamená to, že rád píšete pod tlakem?
Pod tlakem mě to moc netěší, ale občas to jinak nejde.
Existuje teze, že refrén by měl poprvé nastoupit těsně před první minutou písničky.
To jsou takové nepsané podmínky, které vznikly v dnešní uspěchané době. Kupodivu mi to tak nějak vychází, ale ne úmyslně. Prostě mám refrény mezi padesátou a sedmdesátou vteřinou.
Včetně předehry? I o ní se říká, že pět vteřin je akorát.
Zase jsme u té uspěchané doby. Lidé nechtějí čekat dvacet vteřin, než přijde lidský hlas a s ním nějaká myšlenka. Chtějí ji hned, co nejdřív. Proto se často liší píseň na desce, její radio edit a klip. V klipu může být písnička mnohem delší, tam slovo dokáže nahradit obraz. Ale zase – ono je lepší, když zpěv začne co nejdřív. Ta písnička má najednou v sobě víc energie a údernosti. Ale já jsem v téhle věci zastáncem teorie, že píseň si sama řekne, jak dlouhou chce předehru.
Jak schraňujete nápady? Máte nějakou databanku?
Všechny písně píšu růčo fůčo na A4 linkovaný papír. A když mě něco napadne a nechci, aby se mi to vypařilo z hlavy, tak si to napískám do mobilu.
To stačí?
Já jsem v takových věcech obdařený leností. Než bych počítač zapojil, budu čekat, až to naběhne, než to potom odhesluji, přihlásím se a tak dál… Do mobilu svůj nápad hodím raz dva.
Co sprostá slova?
Já je nepotřebuju používat. Spíš mi vadí různé slovní viry. Tuhle mi kamarád Petr Vydra říká: „Tak jsme se potkali a chvíli jakovali…“ Jakovali, co to je? „Za každým pátým slovem řekneš jako.“ Není to úplně minus. Jsou to prázdná slůvka, která nám pomáhají získat vteřinky, abychom mohli vymyslet, co chceme dál říct. To je sice fajn, ale moc si hlídám, aby se taková slůvka nedostala do písniček.
Třeba v rapu jsou všelijaká jakování běžná. Jak vnímáte rapovou hudbu?
Já jsem ta generace, která ho vnímá, ale už jí nevadí. Je to přirozený vývoj hudby, další etapa zachycování světa hudbou. V základě je to podobné mojí práci. Sepsat text, aby v něm bylo určité poslání, to je práce moje, stejně jako práce každého rappera.
Seznamte se
Jeho první kapela se jmenovala Brambory, proslavil se ale až s Ready Kirken, které založil v roce 1996. Jeden z jeho prvních hitů se jmenoval Černý brejle. Po odchodu na sólovou dráhu se mu daří pro sebe i jiné muzikanty psát písně, které rezonují českým éterem. Napsal hit Voda živá pro Anetu Langerovou a řada jeho vlastních písní patří k soundtrackům českých filmů a seriálů. Své zatím poslední album Světlo do tmy vydal v roce 2020.