„Jaroslav Wykrent byl neskutečně skromný člověk. Nepamatuji si, že by se někam tlačil dopředu nebo vnucoval,“ říká Rottrová a je na ní znát, jak ji těší, že se na Wykrenta někdo ptá. On sám říkával, že byla jeho vílou, která ho přemluvila, ba až donutila znovu se po mozkové mrtvici v roce 1999 vrátit na pódia. „Já už to balil.“
Je zvláštní, že i když patřil mezi nejšikovnější a nejobratnější textaře, a zvláště v sedmdesátých letech měl úžasné renomé, chytal se víceméně jen mezi severomoravskými zpěváky. Hodně dělal pro druhého sólistu Flaminga Petra Němce, trochu pro Hanu Zagorovou a Věru Špinarovou, vymýšlel texty pro různé amatérské soubory, protože jak říkal „nedokázal jsem nikoho odmítnout“. Nejvíc z jeho schopností těžila Marie Rottrová: „Já ani nevím, proč se nechytal v Praze. Nejspíš opravdu proto, že se skutečně nikomu nenabízel. A nikdo se na něj neobracel, i když on by určitě něco napsal. Pro mě to bylo jen dobře, já jsem od něj získala ty jeho nejlepší skladby. Ale ono to bylo i tím, že každé seskupení zpěváků, které v té době existovalo, mělo své vlastní skladatele a textaře, kteří pro ně přednostně psali, takže o někoho dalšího nebyl zájem.“
Absolvent strojní průmyslovky a zaměstnanec národního podniku Meopta v Přerově začal hrát s místním amatérským dixielandem, budoucím respektovaným Academic Jazz Bandem. Pro ně také psal své první texty na klasické jazzové songy dvacátých a třicátých let minulého století. S částí téhle kapely potom přestoupil do rodící se skupiny Synkopa Pavla Nováka. U něj zkoušel vymýšlet česká slova na hity Cliffa Richarda a další rokenrolové hvězdy. Pro Pavla Nováka napsal někdy kolem roku 1966 i jeden z prvních generačních protestních poselství české provenience, cover verzi Rock´n´Roll Music od Chucka Berryho: „Prej hraju po večerech rokenrol a máma bývá místní dáma, tím pádem nemám tvrdou kázeň a řvávám prý jak blázen a náš dům na svejch schůzích na programu prý mě má, a na programu prý mě má.“
Synkopa se ještě před koncem šedesátých let nepohodla s Pavlem Novákem, ten odešel a Wykrent se na určitý čas stal jejím zpěvákem a kapelníkem. „Už v Synkopě měl napsanou Agnes,“ podotýká Rottrová, „ale Novák ji odmítl zpívat. To se ještě jmenovala Ročník 26. Jak mi jednou řekl, že kdyby ji tehdy Pavel Novák vzal, jeho život by se asi odvíjel úplně jiným směrem.“
Celá story kolem nejpopulárnějšího hitu roku 1974 patří k těm nejméně obvyklým v české pop music. „V té době, kdy odešel Pavel Novák od Synkopy, jsme ztratili šanci na nahrávání v rozhlase. To tehdy byla jediná možnost, jak uplatnit své písničky. Já chtěl do toho znovu proniknout, tak jsem si vymyslel, že to dokážu pomocí svých textů. Vzal jsem Ročník 26 a ještě jednu písničku a poslal je do ostravského rozhlasu jako volný text.
Co následovalo, si pamatuji docela přesně. Byl jsem doma a nemocný, když přišel dopis a tam bylo napsáno: Vážený pane, zhudebnil jsem dva vaše texty – Ročník 26 a U dveří se platí. Byl bych rád, kdybyste je sám nazpíval s Ostravským rozhlasovým orchestrem.“ Pro Wykrenta to byl šok, ať už díky podpisu dirigenta Drahoslava Volejnička, který byl v tehdejším ostravském prostředí Pan Někdo, nebo proto, že bude zpívat s doprovodem jednoho z nejváženějších orchestrů v tehdejším Československu, takže kývl i na změnu názvu na Agnes.
„My v té písni ve sboru zpíváme tři, ale já jsem z toho tak trčela, že jsem občas slyšela a dodnes slyším, že ji zpívám s Jardou jako dueto,“ doplnila Rottrová Wykrentovo vyprávění. „On byl od té doby vnímán především jako písničkář, a proto není divu, že všechny skladby, které pro mě napsal, mají trochu písničkářský charakter. Ale jednou mi napsal i jednu soulovou skladbu. Jmenovala se Pyšná dáma. To už se Flamingo muselo přejmenovat na Plameňáky.“
V polovině sedmdesátých let působil Wykrent na dvou rovinách. Po Agnes přišel další jím zpívaný hit Pentle růžová, pak Slunečnice, Fialenka… Druhou rovinu zase tvořily písně, které psal pro jiné interprety. Nejvíc jich psal právě pro Marii Rottrovou.
„První písničku, kterou pro mě napsal, byla Lásko. Měla obrovský úspěch, dokonce jsme za ni dostali v roce 1975 cenu Bílá vrána, kterou uděloval časopis Mladý svět. Já k ní nemám žádnou historii. My jsme se s Jardou vídali v ostravském rozhlase a jednou ke mně přišel a nabídl mi tuhle písničku.“
„Marii se Lásko líbila,“ pokračoval jednou ve svém rozhlasovém pořadu ve vyprávění Jaroslav Wykrent. „Tehdy ještě jela v soulovém stylu a Richard Kovalčík ji aranžoval v rychlejším tempu a s dechy, jak se slušelo a patřilo na soul. Marie mi po letech řekla, že z toho byla hodně nešťastná. Jediný, komu se líbila, byl Miroslav Horníček. Ten přišel za ní a řekl jí, že má hezkou písničku. Jenže zapadla, asi dva roky bylo ticho. Pak se k ní vrátila, Vladimír Figar udělal nové aranžmá a všechno bylo rázem jinak.“
Zdalipak měl Jaroslav Wykrent nějaké inspirující prostředí, kde psal své písně?
Marie Rottrová dostávala už hotové texty a moc nepátrala po jejich původu a vzniku. Ale podle některých zkušeností z různých turné je toho názoru, že Wykrent mohl psát kdekoli a kdykoli: „Třeba Skořápky ořechů napsal s Láďou Figarem v Rusku. Byli jsme na turné někde v Pobaltí nebo na Ukrajině, zrovna když umřel Brežněv, takže se čtyři dny smutku nemohlo hrát. Kapela měla ty čtyři dny volno a pila jako o život, jen ti dva pili míň, a proto mohli skládat. Jarda moc nepil, takže například skládal písničky, když jsme byli na třídenních i delších zájezdech po Čechách. V tom byl fajn, protože celá kapela kromě mě vždycky hodně požila a on jako jediný střízlivý mi dělal společnost.“
Ale asi nejlépe se mu dařilo psát doma v Přerově. „Bydlel v obyčejném paneláku. Kolikrát jsem mu říkala, aby si třeba něco postavil, ale on tvrdil, že mu to takhle vyhovuje nejvíc, že tam má svůj klid a svou pracovnu,“ tvrdila Rottrová.
Sám se o své domácí tvorbě hodně rozpovídal v jednom televizním pořadu: „Kdykoli píšu volný text, tedy text určený pro někoho, kdo si jej teprve zhudební, tak už mi tam nějaká muzika sama zní v uších a na ni ta slova lepím. Já jsem vždycky měl psaní textů jako souboj s papírem. Rukou jsem psal málokdy, protože mně se líbilo psát na stroji. Když jsem psal na stroji, měl jsem při tom pocit důstojnosti. Založil jsem do něj papír a nevěděl, o čem to bude. Pak už šlo jen o to, jak se mi to začne řadit. Byl to boj o to, jestli já zvítězím nad papírem a text bude k použití, nebo jestli papír zvítězí nade mnou a já to vyhodím.“
Vzhledem k tomu, že zvláště v prvních letech své textařské tvorby psal texty hlavně na angloamerické hity své doby, je jasné, že psal na hotovou hudbu. Jinak tomu ale bylo u jeho vlastních písní. Wykrentova dvorní zpěvačka říká, že jeho původní skladby vznikaly souběžně – text i hudba najednou. On sám rád mluvíval o své inspiraci: „Stává se mi, že se v noci probudím a mám v hlavě nějaký nápad, nějaké slovní spojení nebo verš, a bojím se, že až se ráno probudím, nebudu vědět, co to bylo. Už jsem se proto naučil vstát a zaznamenat to. Většinou s tím přijde i hudební nápad. Ale ten se často vrátí, když si přečtu, co jsem v noci zapsal.“
Wykrent si vyzkoušel i práci pod tlakem a na objednávku. Pro ostravský televizní pořad Můj táta byl… napsal jednu písničku, a když díky pozitivnímu ohlasu se z jednoho pořadu stal seriál, psal písničku do každého dílu.
„Byla to zajímavá škola. Musel jsem napsat skladbu na dané téma, a co bylo ještě horší, do určité doby. A když vám týden před natáčením sdělili, že hostem nebude rybář, ale třeba zahradník, mohl jsem všechno zahodit a začít znova. Ale stálo to za pokus, chtěl jsem vědět, jestli bych to dokázal, jestli bych zvládl tu rutinní práci. Dokonce mi to přineslo i něco pozitivního. Když jsem předtím psal písničky, tak to téma mi lítalo ze strany na stranu, ale najednou jsem měl vyhrazený úzký koridor, v němž jsem se mohl pohybovat, držet se daného námětu, kterým byla vždycky nějaká profese.“
Wykrent byl podle Marie Rottrové proslulý svou autorskou pečlivostí. Když přinesl text, jen málokdy ho musel nějak upravovat, dokázal ho interpretovi napsat přesně na tělo. Potrpěl si na co nejkultivovanější češtinu (jinak by písnička neprošla přes tehdy až otravně přísnou textovou komisi Supraphonu) a co se týče přízvuků, byl až protivný puntičkář. Ale když mluvíme o tom, že psal písničky na tělo, Marie Rottrová vzpomíná, že zpočátku vůbec nechtěla zpívat písničku Střapatá, nohatá holka: „Říkala jsem mu, že to nepatří ke mně. A museli mě hodně přemlouvat, než jsme ji natočili. Mně to připadalo úplně dětské. Vlastně jsme ji udělali jen proto, že celé Flamingo bylo zaměstnáno v Ostravském rozhlasovém orchestru a ten orchestr měl povinnost natočit hodinu a něco muziky měsíčně. Nechtěla jsem ji ani hrát na koncertech. Úplně mě šokovalo, že měla tak obrovský ohlas! Takže mi ji opravdu napsal na tělo, i když jsem to vůbec netušila.“
Rottrová vůbec netušila spoustu věcí. Nevycházela z údivu, když v roce 2014 vydal Wykrent svou poslední desku Už to prostě není ono, že mezi písničkami najde i skladbu Sáro, první a jedinou skladatelovu skladbu, v níž se přihlásil ke svému židovskému původu.
Vrchol Wykrentových tvůrčích sil byl v sedmdesátých letech. V roce 1977 mu vyšla jeho první a po dlouhá léta jediná sólová LP deska Jak vypadá štěstí. Věnoval se koncertování a psaní pro jiné. O své nahrávky se moc nestaral: „Já jsem bordelář. Nemám žádné archivy. Nejsem systematický člověk,“ svěřil se kdysi Milanu Lasicovi. Navíc později v devadesátkách objevil novou lásku, rádio. V olomouckém studiu Českého rozhlasu měl dokonce svůj vlastní pořad, jenž znovu oživil poté, co se vzpamatoval z mozkové mrtvice, která ho stihla v lednu 1999. Nemohl po ní sice už hrát na kytaru, ale s pomocí skupiny In Blue dělal předskokana na koncertech Marie Rottrové.
Samozřejmě na nich hrál písničky, které v sedmdesátých letech patřily k tomu málu, co stálo za poslech. „Na těch písničkách, které považuji za povedené, nemusím ani po čtyřiceti letech měnit žádné slovo.“