Obrázek k článku Ester Kočičková o psaní textů: Když jsem popíjela, to bylo jiné puzení!
| Josef Vlček | Foto: Michal Sváček / MAFRA / Profimedia

Ester Kočičková o psaní textů: Když jsem popíjela, to bylo jiné puzení!

„Kde není hlava, tam jsou emoce,“ perlí právě na pódiu Ester Kočičková. Pod tímhle jménem se skrývá Renata Kozáková, kterou známe jako jednu z nejoblíbenějších českých stand-up komiček, pověstnou svým břitkým, často nekorektním humorem, s nímž – věrna svému pseudonymu – dokáže pořádně zatnout drápky. Někdy i do sebe.

Tak ji vnímáme hlavně z televizních pořadů typu Na stojáka. Ale Ester je ženou mnoha žánrů, mezi nimiž nechybí zpěv. S doprovodem pianisty Luboše Nohavici zpívá své šansony a s triem Moody Cat Band se před několika lety pustila do svérázných českých verzí různých světových standardů a hitů. Slyšet, jak zpívá s barovým doprovodem v Mutter od Rammstein „do větru klíčil / honil čas / až jeho mlíčí / zničil mráz,“ to je opravdu zážitek.

Humor je asi to nejtěžší, co v literatuře, divadle nebo hudbě existuje. Co člověk, to jiný vkus. Vy jako autorka dáváte přednost humoru jazykovému, jako jsou jazykové hříčky a neobvyklé rýmy, nebo spíše epickému, který je na bázi příběhů a historek?

Většinou mě jedno dovede k druhému a naopak.

A existuje něco jako abstraktní humor?

Existuje něco jako abstraktní tumor? (Pardon, jen první reakce.) Když přemýšlím dál – asi ano, třeba v případě pouhého naznačení situace, kterou většina z nás důvěrně zná? Někdy je lepší jenom ťuknout?

Také parodie je jednou z forem humoru. „Den je perfektní / zástěru nesvlékám / zpocena štěstím musím pít“ zpíváte třeba v Deníku americké manželky, což by Lou Reed v Perfect Day asi nezpíval. Někdo podobné věci nesnáší, někdo zase miluje a bere je třeba i jako pochvalu, protože parodovat něco neznámého moc nejde.

Parodie miluju, v repertoáru jich mám možná třetinu. Ale že by někdo parodoval moje písně, to asi ne. Moje písně zná dost málo lidí, navíc, jak třeba zparodovat „Další významnou noc v ghettu“ se sloganem Z nebe padají židé, že? To bych si poslechla ráda, už proto, jakou dá práci přesvědčit neortodoxní, že se jedná o veselý opus.

Kdy jste napsala zatím poslední píseň?

Zhruba před rokem. Tvůj muž – tvůj bůh, se to jmenuje. Ale nic a nikdo mě teď nenutí. A hotových nebo takřka hotových textů mám víc než dost, tak se snažím aspoň dokončovat a pilovat. Jo, před léty, když jsem popíjela, to bylo jiné puzení!

A jak jste se vlastně dostala ke psaní textů? Měla jste třeba v dětství nějaké literární ambice?

Nejdřív jsem spíš živě produkovala. Třeba jsem na Sonet Duo nahrávala vymyšlené rozhlasové vysílání. A u gramofonu jsem si samozřejmě do omrzení ozpívávala všechny písničky, které mě zaujaly. Některá LP znám dodnes celá zpaměti slovo od slova. Všechny Gotty díky matce, Zelenkovou, Zagorovou, Hegerovou, Schelingera nebo Drupiho díky sestrám, Mládka díky tátovi…

Pamatujete si na svou první píseň?

To byla, v osmičce, rovnou jakási bubblegum opera O Jeníčkovi a Mařence, inspirovaná totožným dílem Františka Ringo Čecha. Ovšem ta moje byla delší a zněly v ní i přetextované dechovky, které jsem zase pochytila v předškolním věku u babičky s dědou.

Měla jste nějaký textařský vzor?

Na konci střední školy a na řeznickém učilišti, kam jsem vzápětí nastoupila coby vychovatelka, jsem začala pokoušet básně, okouzlená, jak jinak, všemi Proklatci, ale třeba i Wolkerem a Majakovským. Inu, sociální témata! Hltala jsem ještě zakázaného Jarka Nohavicu, Horáčkův Penzion Svět, Pavla Koptu, pak, představte si, vedle u chlapců začal vychovávat Lesík Hajdovský a s ním přišlo úplné textařské zjevení! Těch zjevení byly nakonec přehršle.

Máte dodnes nějakou oblíbenou píseň od některého z vašich vzorů, učitelů nebo kolegů, ke které se třeba jen v duchu občas vracíte?

Jak bylo hodně vzorů, je hodně i těch písní, a když to na mě přijde, prostě si skladbu najdu a zazpívám. Zařvu.

Co by měl obsahovat dobrý text?

Asi něco dobrého? Náladu, příběh, sdělení, vtip.

Píšete s okamžitou inspirací nebo ty věci dlouho uzrávají? Máte nějaké rozpracované, nedokončené písně?

Jak jsem se zmínila, teď nějakou dobu nepiju a jsem zralá tak na veselé říkanky o zvířátkách. Anebo se nechci opakovat a snažím se dokončit už kdysi započaté ponory do různých typů mizérie, což jde za střízliva líp, nemá-li to působit směšně.

Co vás inspiruje nejvíc?

Dvojice v samoobsluze. Smutný politik. Umučené krávy na farmě. Nešťastný asexuál. Veselá babička. Tematicky cokoli, ale jinak spolehlivě funguje termín nebo tematické zadání nebo zadaná melodie.

Sledujete ve svých písních nějaký autorský vývoj? Dostala se do nich v posledních letech nová témata?

Jak jsem s tou abstinencí a klimakteriem přestala trpět, začínám mít tendence psát optimistické bláboly, dávat nevyžádané rady a radovat se ze života!

Jak je to s češtinou? V posledních letech se objevuje hodně anglismů. Vadí vám to?

Vadí, ale nic s tím nenadělám. Prostě je nepoužívám, pokud zrovna nejsou předmětem nějaké té účelové bžundy. Ale i v tom případě je mi bližší němčina nebo francouzština.

Zabýváte se obrácenými přízvuky?

Častěji obracím slovosled.

Máte nějakou specifickou pracovní metodu – třeba začít od sloganu, od prvního verše, od hlavy refrénu... Ostatně, z hlediska posluchače, co je důležitější na zapamatování písně, první verš nebo hlava refrénu?

Metodu mám pokaždé jinou, každopádně dobře vstoupit do písně je pro mě stejně důležité jako její slogan. To je asi tím, že sázím na citlivého, vnímavého posluchače, ne na pop-rozhlasového konzumenta. Proto ani nemusím vymýšlet jeden neměnný, do zblbnutí opakovaný refrén.

Píšete na hudbu nebo nutíte Luboše Nohavicu, aby vám zhudebňoval hotové texty?

První nutil kdysi Luboš mě, abych zkusila otextovat něco z jeho šuplíku, postupem těch dvaceti let se situace úplně otočila. Ale teď mám ještě Moody Cat Band a s ním si stejně pořád pouštím textařskou hubu na špacír k těm pokud možno nejkrásnějším a nejtěžším melodiím, protože si prostě nemůžu pomoct.

Co třeba nějaké inspirující prostředí – místo, čas, nálada a podobně, kde vám jde práce nejlépe?

Asi jako u všech, nápad přijde kdekoli a kdykoli. Ale sedět nad ním, to je rituál do mé svatyně, respektive do ajnclíku, a do hluboké noci, kdy dům spí a z neustále puštěné televize ševelí záznam z jednání parlamentu nebo turecká telenovela.

Používáte nějaké nářeční nebo slangové prvky – hantec, pražštinu, folklorismy?

Někdy folklorismy, někdy archaismy.

Zkoušela jste psát texty pro někoho jiného?

Zkoušela, a s nadšením! Jenže. Například se jako čert kříži bráním používání typických klišé a otřepaných rýmů, mám ráda expresivní výrazy a neobvyklé příměry, což ovšem většinu popových zájemců nenadchne a ti nepopoví si píšou sami. Anebo si kolegyně vzala hned několik textů k jazzovým standardům, jenže při nahrávání desky u jedné skladby změnili komplet celé aranžmá, aniž mi to oznámili – a kde jsem zůstala se svými vycizelovanými přízvuky? Další kolega ocenil, že text fakt swinguje, ale na desce pak interpretačně zakouzlil, jak byl zvyklý v angličtině, a bylo vymalováno!

Měla jste někdy u některé písně pocit „To se mi povedlo“? A opravdu pak taková píseň dobře fungovala i u publika?

Ano, a fungovala.

Kdybyste měla o některém svém textu říci, že to je vaše srdeční záležitost, který by to byl? Je i nejosobnější?

Kočičkování, Námořnická, Nejhorší, Statečnému srdci… Těch srdečních a zároveň osobních je hodně, nemá smysl je vyjmenovávat, kdo přijde na koncert nebo si pustí na Spotify, ten je jistě rozezná. Ale úchvatné provedení nečekejte, jsem zpívající herečka a zpívám proto, abych si mohla psát texty.

Najdete po letech ve svých písních nějaké momenty, které byste dnes otextovala jinak?

Jéje, a kolik! To potom ten moment předělám, nebo dělám, že se s tou písničkou
vůbec neznáme.

Seznamte se

Ester Kočičková, vlastním jménem Renata Kozáková (rozená Divišová), se narodila 13. ledna 1968 v Klatovech. Je známá jako komička, moderátorka, zpěvačka a textařka. Svůj pseudonym získala ve vysílání rádia Limonádový Joe. Hudební kariéru zaměřila především na šanson s autorskými texty, přičemž dlouhodobě spolupracuje s pianistou a skladatelem Lubomírem Nohavicou. S ním vydala několik alb, mezi něž patří S klavírem (2001), Druhé album (2003), Rumunským psům (2005), Černá orchidej (2007) a Hudba, tanec, klobása (2014). V roce 2022 vydala album pod hlavičkou své kapely Ester Kočičková & Moody Cat Band.