Rozhovor pro Headliner vznikal paradoxně hned po ránu u kávy v jedné karlínské kavárně. Jednadvacetiletá zpěvačka v něm otevřeně hovoří o pochybnostech, ale i o radostech, které provází cestu k ujasnění si toho, co doopravdy chce, i nalezení svého zvuku.
Kdysi jste byla na koncertě Metalliky a představovala si, jaké by to bylo sama stát na pódiu s kytarou. Můžete porovnat své dosud největší koncerty se svou tehdejší představou?
V tom směru mám dva opravdu silné zážitky. První je předskakování kapele Jelen ve Foru Karlín, druhé hraní s Divokým Billem. Konkrétně velký koncert v jejich domácích Úvalech, kde přede mnou stálo sedm tisíc lidí. Bylo to ještě daleko silnější, než jsem si dřív dokázala představit. Člověk je v euforii, z lidí jde neskutečná síla. Zvlášť když po písničce jásají, je to opravdu droga.
Mě naopak napadlo, jestli realita nebývá řekněme střízlivější a komplikovanější. Že to není jen jízda, ale zároveň musíte v hlavě řešit hodně věcí, aby byl koncert v pořádku.
To řešíte. Zrovna před Billem se mi vysypala technika a někde mezi zvukařským pultem, mnou a looperem nastal problém. Looper vypadával a najednou jsem hrála uprostřed písničky jen já bez smyček a nevěděla jsem, jestli se to podaří nahodit. Hrajete pořád dál a děláte, že se nic neděje, zatímco se nohou snažíte vyřešit technické potíže. Adrenalin vám pomáhá daleko rychleji přemýšlet. Hrajete pořád dál a děláte, že se nic neděje. Je to skvělý pocit.
Přichází euforie na každém koncertě?
Pokaždé ne v takové míře, vždycky ale přijde. Nezáleží přitom vůbec na velikosti publika. Podobný zážitek, jako na zmíněných největších koncertech, jsem měla, i když jsme hráli s mojí kamarádkou Kateřinou Marií Tichou intimní koncert v klubu Varšava.
Když už padlo její jméno, vyprávěla jste mi, že jste si spolu dělaly legraci, že se vaše deska bude jmenovat Bláto. Jak vás to napadlo?
Občas se scházíme a píšeme spolu písničky, ona třeba přinese text a já hraji… Hodně toho vyhodíme, občas něco zaklapne. Kromě skládání si hodně povídáme o věcech od nepodstatných po ty zásadní životní. Jednou přišla řeč na moji desku, která byla ještě v hodně rozpracované fázi. Nevěděla jsem si s něčím rady a chtěla to s ní probrat. Měla jsem pocit, že toho musím hodně předělat a přepsat. Nějak jsem se rozohnila a říkala jí, že navíc ještě ke všemu nevím, jak se ta deska bude jmenovat, že to tedy bude asi Bláto. Bylo to vyřčené v afektu a slabší chvilce. Dělaly jsme si pak legraci, že to opravdu udělám a další album pak nazvu Hlína.
Měla jste tak velké pochybnosti?
Má hlavní emoce spojená s tvorbou je radost. Proto hudbu dělám a naštěstí radost cítím většinu času. Zároveň jsem ale na sebe dost náročná a chci mít všechno dokonalé. Z toho pak cítím solidní stres. Ve zmíněnou chvíli jsem měla plnou hlavu produkce. Deska se zrovna začala kompletovat a já nad ní začala znovu daleko víc od základů přemýšlet a znejistěla jsem.
Proč?
Celý proces produkování písniček, které napíšu, mě hodně baví. Moc ráda se inspiruji ostatními a spolupráce s různými producenty mě mnoho naučila. Součástí práce je ale i to, že se občas zaseknete. Myslím si ale, že je vlastně dobře, když čas od času narazíte na slepou uličku. Pomůže vám najít směr. Nemůžete jít pořád jen po správné cestě. Takhle to v umění nefunguje, bylo by to moc snadné.
O jakých slepých uličkách teď mluvíme? Posouvali producenti vaše písničky někam, kde jste je vůbec nechtěla mít?
Ano, stalo se to mnohokrát, a byl to spouštěcí bod výstupu zvaného Bláto, od kterého jsem se naštěstí dokázala odrazit dál. Nějakou dobu se mi to ale nedařilo. Už jsem nevěděla, jak mám říct, co chci. Dostala jsem několikátou verzi jedné písně, a pořád to nebylo ono. Nakonec se ukázalo, že to prostě jenom vnímáme každý jinak, a abych byla spokojená, museli jsme si společně sednout a já naprosto konkrétně a přesně pojmenovávala, co a jak má být. Nakonec to do sebe zapadlo. Když je člověk na sebe náročný, nemůže být úplně spokojený, ale kdybych z toho neměla dobrý pocit, ven bych s tím nešla.
Proč podle vás bylo tak těžké si s producenty ujasnit, co chcete?
Někdy je práce přesvědčit druhého, aby váš nápad aspoň zkusil. Třeba nakonec nemusí fungovat, ale já chci slyšet, jak zní. Myslím, že si většina umělců hraje s různými verzemi a zkoumá, co funguje a nefunguje. To je přirozené a bylo to tak i se mnou. Potřebovala jsem hledat. Někdy jsem naopak já musela uznat, že i když jsem tomu nevěřila, má producent pravdu. Sama jsem se musela naučit nebýt uzavřená ve své vizi. Nejvíc se ale vždy nakonec řídím podle citu a věřím svému instinktu. Podle mě to tak má být, je to přece moje písnička, a když dělá něco se mnou, je to správně.
Jaká další slepá ulička vás v životě posunula?
Anglické texty. Psala jsem písničky už jako dítě, řekněme od dvanácti let intenzivněji. Na angličtinu jsem nikdy úplně nepřešla, ale zhruba v patnácti jsem to s ní začala zkoušet. Vzniklo pár skladeb a já se utvrdila v tom, že čeština je pro mě daleko příjemnější. Jsem v ní doma. Skládat česky je sice daleko větší výzva, ale možná proto je lákavější. Písnička Neposloucháš byla původně anglicky. Její přetextování mi ukázalo, že opravdu leccos, co zní anglicky dobře, čeština nedovolí, zato je hravější a bohatší. Odjakživa mě taky baví česká poezie a čeští spisovatelé, takže prostě píšu české texty.
Co když vás jednou chytne chuť hrát v zahraničí?
Nevylučuji, že jednou dostanu chuť to zkusit. Když se to stane, vrátím se na chvíli k angličtině. Je mi jedenadvacet, stát se může cokoli, teď to ale neplánuji. Už když jsem zkoušela psát anglicky, mi bylo líto, že se moc nepokračuje v české textařské tradici. Je skvělé, že spousta lidí skládá anglicky a chce ven, ale mě mrzelo, že je málo lidí, kteří skládají dobré české texty. Možná se mi to jen zdálo, protože jsem jen neznala ty správné umělce, ale ať byla realita jakákoli, tenhle můj dojem ve mně vzbudil chuť s tím krásným jazykem pracovat.
Kde se ve vás ta láska k jazyku vzala?
Cítila jsem ji vždycky. Četla jsem poezii i prózu, hrála divadlo… Babičce jsem vždy projela celou knihovnu a domů si odnášela zapůjčené knížky. I na základce jsem byla za nerda, vždy mě bavilo hledat významy v metaforách a zkoumat různé světy za slovy.
Možná to má člověk prostě v sobě, stejně jako tu muziku. Ani tu jsem neměla moc kde odkoukat, moji rodiče nejsou hudebníci, musela jsem to najít v sobě. Myslím, že některé věci jsou člověku prostě dané.
Povězte mi něco o vašem hraní divadla.
Jedna z věcí, která mě hodně bavila, je improvizace. Je to skvělá škola pro pódium. Naučí vás reagovat a být pohotoví. Hodiny improvizace nutí mozek přemýšlet na plné obrátky a sám sebe často překvapíte, co z vás vypadne. Divadlo a sport mi schází. Herecké pódium mě ještě láká, i kdyby třeba jen pro radost.
Vaše nové album nakonec názvem navazuje na debutové EP Zhasni den – jmenuje se Půlnoc. Jaký to pro vás má význam?
Je jich víc. V mém věku hraje noční život určitou roli. Aspoň tedy pro mě. I když v mém případě to tak bylo odjakživa. Jsem noční živel. Jako miminko jsem ráno vstávala po desáté hodině, zato v jedenáct večer jsem byla v největší energii. Nejvíc práce udělám dodnes v noci. Noční život je pro mě také velkou inspirací. A další věcí je, že stejně jako Bono z U2, což je moje celoživotní láska, věřím, že s půlnocí přichází nový den a začátek. A tahle deska je takový nový začátek. Je to moje úplně první deska. A navíc ze všech písniček, co na koncertech hrávám, jsou na ní převážně ty nové.
Jak vypadá noční život na kolejích v Ústí nad Labem, kde studujete?
Dost typicky. Zdejší univerzita je malá, taková rodinná. Hned vedle koleje máme výbornou hospodu Hnáta, kam chodíval mimochodem třeba i Mejla z Vypsané fixy. Někdy jsou večery v Ústí divočejší, jindy jen posedíme, někdy zůstaneme večer lenošit na koleji, ale pokaždé si to užívám. Chtěla jsem si to zažít, proto jsem šla na školu mimo Prahu.
Co noční život po koncertech?
K nim noc patří. Když říkám noc, nemyslím tím automaticky třeba alkohol. Někdy si dám, jindy ne. Před koncertem si mimochodem dát skleničku nesmím. Hraju s looperem, který vyžaduje totální přesnost, která se s pitím rozmlžuje. Jednou jsem hrála s kapelou Mirai a Mirai zrovna slavil narozeniny. Nabídl mi sklenku výborného rumu, co zrovna dostal. Vypila jsem ji na lačný žaludek. Trochu se slavilo, čekání na koncert bylo ten den zrovna delší. Šla jsem na pódium trochu v náladě. Vůbec nevím, jak to znělo. Nikdo si nestěžoval, ale pro mě to takhle bylo poprvé a naposledy. Přeji si, aby mé vystoupení bylo vždy pokud možno stoprocentní.
Už jsme zmínily Káťu Marii Tichou. Její koncerty, stejně jako třeba koncerty Bandjeez a dřív Davida Stypky, často končí na baru u piana a kytary. Také si ráda po koncertu sednete s kytarou a dál zpíváte?
Rozhodně ano! Stejně bych se neuměla sbalit a jít domů spát. Když po koncertě zůstanete s přáteli a muzika pokračuje, je to nejlepší scénář.
Co v takové chvíli zahrajete?
Třeba Nad stádem koní, Dobráka od kosti nebo něco od Lucie. Sen, Srdce… To jsou taky skladby, jež se táhnou se mnou od mala. I tady vidíte, že zase sahám po české tvorbě. Občas ráda improvizuji. Nedávno jsme se zrovna s Káťou rozjely v Rock Café a byl z toho asi hodinový jam v jednom kuse. Střídaly jsme se a zpívaly, co nás napadalo. Snažím se to dělat častěji a častěji, člověk se tak učí. A občas na to vlastně dojde i na těch kolejních večírcích. Je to zábavný trénink, který se na pódiu hodí, když vám vypadne text.
Hrávala jste třeba i na školních výletech u táboráku?
Jednoznačně ano. Měla jsem jednoho skvělého učitele, muzikanta, který s námi zpíval do noci. Vždycky jsem hrála na kytaru a zpívala s ním. Mluvíme o době, kdy mi bylo osm nebo deset let. Zůstala mi parta přátel, se kterou dodnes občas jamujeme do rána. Pro mě je to zhmotnění představy o nejhezčím večeru.
Jak vás nahrání alba Půlnoc obohatilo?
Byla to velká škola v otevřenosti novým věcem. Všechno to zkoušení, hledání a motání se ze slepých uliček vás utváří jako člověka. Časem si začnete být jistější. Ukotvíte se. Všichni producenti, kteří se na desce podíleli, mi ve finále nechali velký prostor a sami pro mě byli neskutečnou inspirací. Za všechna setkání jsem vděčná, posunula mě dál. Zároveň už těsně po dokončení vím, které věci bych ráda udělala jinak. Myslím, že to tak má každý umělec. Co to ale bude znamenat pro příští nahrávání, ještě nedokážu přesně říct. V tuhle chvíli si to pro sebe rekapituluji.
Když jsme u obohacení, jaký obor vlastně v Ústí studujete a co vám dává?
Hudebku. Vždy jsem chtěla mít nějaká zadní vrátka. Proto jsem šla nejdřív na filozofii. Když už jsme zmínily pár slepých uliček, i tohle byla jedna z nich. Zjistila jsem, že nemá smysl dělat něco, pro co nehořím. Zároveň jsem si přála studovat, a tak jsem spojila dvě touhy. Od mala jsem chtěla učit a už nějakou dobu jsem cítila potřebu se vzdělat v tom, co dělám a v čem chci být doopravdy dobrá. Dřív jsem byla v podstatě samouk. Chodila jsem sice do lidušky, ale učila se písničky nazpaměť. Nikdy jsem nehrála pořádně podle not, ani klasiku. Vždy jen podle paměti a citu, což je sice správně, ale měla jsem i pocit, že mi něco chybí. Tak se teď snažím jít víc do hloubky.
Zadní vrátka jsou tedy učitelství?
Láká mě, vlastně nejen jako zadní vrátka. Podle mě jde o velmi podceňovaný obor a pro mě osobně i o další výzvu a velkou zodpovědnost. Je krásné, když někoho můžete dobrým způsobem ovlivnit a navést k tomu, co ho baví. A protože je mou největší vášní hudba, ráda bych učila ji. Chtěla bych ji přiblížit dětem.
Co vás nyní čeká?
V kalendáři mám zatím natvrdo pouze koncerty, které se přesunuly z turné s Pokáčem. (Rozhovor vznikal na konci února.) Na ně se moc těším. Mám štěstí, že s ním můžu hrát. Předtím jsem jezdila vlastně spíš jen s velkými kapelami, jako jsou Jeleni nebo Mirai. Byla jsem zvyklá, že kolem lítali technici s vysílačkami a někdo hlásil: Terka na scénu. Teď jsme s Pokym seděli sami dva v šatně a on mě znervózňoval. Odpočítával minuty, pak přidával i vteřiny. Turné s ním jsem si ohromně užila, pomohl mi získat nadhled. Viděla jsem, že člověk nemusí mít velké efekty a moc techniků. Že stačí jít na pódium a užít si to. Jinak, co se koncertů týká, samozřejmě hodlám pokřtít svou desku. A pak bych chtěla hrát, hrát a hrát.
A co vás aktuálně baví mimo hudbu?
Stejně jako mnozí jsem za korony objevila svět Netflixu a HBO a doháním resty. Například jsem až nyní viděla Harryho Pottera a nevím, jak jsem bez něj mohla žít. Po zkouškovém jsem se konečně vrátila i ke čtení. Další celoživotní vášní je pro mě sport. Bez pohybu nemůžu být. Hodně běhám a ráda si s kamarády chodím zahrát volejbal. Chybí mi florbal. A taky pořádný tým – dřív jsem volejbal hrála závodně, a když si jdu zahrát s přáteli, je to skvělé, ale nemůžu se do hry opřít způsobem, jakým jsem zvyklá. Do sedmnácti, dokud jsem nepotkala Jeleny, jsem volejbalem žila a v poslední době na něj hodně myslím.
Kdybyste nepotkala Jeleny, byla byste teď třeba v reprezentaci?
Nevím. Měla jsem výborné trenéry. Hlavně na beachvolejbal. V šestkách jsem hrála v Olympu, jednom z nejlepších týmů. Kdybych v tom pokračovala a dál na sobě pracovala, třeba by se to povedlo, třeba ne, ale moje srdce se pomalu, ale jistě rozhodlo pro muziku.
Čekání na debut
Album Půlnoc vyšlo Tereze Balonové 25. března, čtyři roky po prvním EP Zhasni den. Textově dle zpěvačky reflektuje příběhy její generace a produkčně se na ní kromě Martina Ledviny podílel Honza Balcárek, ODD a Milan André. „Je to tříletá práce a má pro mě velký význam. Před odevzdáním mě trochu chytala panika. Už mám ale velkou potřebu to dát ven,“ nemůže se Tereza Balonová dočkat vydání desky, která podle všeho obohatí tuzemský ženský pop.