„Dlouho zůstávalo otázkou, kdy vše dokončím. Těším se, až budu mít v ruce vinyl a budu fyzicky cítit, že mám desku,“ říká mi David Žbirka, toho času v Londýně, když se spolu bavíme přes Zoom. Je pár týdnů před vydáním jeho debutového alba. Práce na něm se protáhla i proto, že produkoval tátovu poslední desku Posledné veci, za kterou ještě během našeho rozhovoru získává čtyři nominace na letošní Ceny Anděl. Cestu ke svému debutu si ale v Británii neprošlapal slavným příjmením Žbirka, ale na vlastní triko nenápadným a přitom cílevědomým prosazováním se na místní hudební scéně.
Sešli jsme se nedávno v Bratislavě na výstavě Miro Žbirka: Roky a dni a po vernisáži vznikl spontánní brainstorming, jak tvůj projekt Sunnbrella nejlépe prosadit v Česku. Vlastně tam ale nezaznělo, jaké máš v tomto ohledu touhy a plány ty sám?
Dlouho jsem do působení na české a slovenské scéně nevkládal velké úsilí čistě proto, že snažit se něco dělat v Anglii vyžaduje dost práce, času a energie. Musel jsem si vybrat a zvolil jsem si místo, kde žiju. Do Čech a na Slovensko se mé věci doteď dostávaly jen organicky – když je někdo slyšel, líbily se mu a sám je šířil. To se zatím dělo jen v malé míře. V Londýně jsem se už ale dostal do bodu, kdy jsem schopný naplnit malý klub a nemusím pokaždé psát všem kamarádům, ať přijdou.
Takže máš víc energie na další dobrodružství?
Ano a zároveň jsem dostal chuť ukázat, jak můj projekt vypadá, lidem doma. Nemám sice v plánu dělat celoroční tour, během které bych sjezdil všechny vesnice a městečka v Čechách, protože chci dál žít v Londýně, ale rozhodně se nebráním příležitostem. Začal jsem věnovat pozornost domácí scéně. Místní kluby znám, když jsem v Praze, chodím do nich. Spíš se musím zorientovat v situaci kolem toho všeho, kdo je jaký promotér a podobně. Nebráním se nechat si pomoci třeba s bookováním koncertů. Obvykle dělám všechno sám, a když musíte být v jednu chvíli svůj manažer, booking agent, producent a taky režisér klipů, je to docela vyčerpávající.
Co dalšího bylo na začátcích v Londýně nejtěžší?
Těžké to bylo z mnoha důvodů. Ten nejzřejmější je, že když se sem na prahu dospělosti stěhujete, jste nějakých osmnáct let pozadu v budování přátelství s lidmi, kteří jsou pro hudbu stejně zapálení jako vy. Musíte od nuly zjišťovat, jaké scény jsou cool, kam se necpat, co je relevantní a co ne. Je tu totiž neuvěřitelně moc akcí a možností. Trvá, než se v tom trochu vyznáte. Snadno můžete zapadnout do nějaké vyčpělé scény nebo začít hrát koncerty pro špatné promotéry, čímž se nikam neposunete. Musíte se naučit navigovat sám za sebe, než zjistíte, kdo vám může dobře poradit. Když jste z jiné země, je nejtěžší zapadnout tak, aby vás lidi začali brát jako permanentní součást scény, a ne jen jako někoho, kdo se sem přišel na dva roky podívat. Je tu tolik lidí, kteří se snaží o to samé co vy, že už nepotřebují nikoho dalšího. Skvělého hudebníka, který může hrát koncert, najdou za každým rohem.
Co je klíčové, aby vás začali brát vážně?
Vytrvalost a chuť se do zdejšího dění opravdu zapojit. Není dobré trvat na tom, jak jste věci zvyklí dělat z domova, a myslet si, že stačí pokračovat stejným směrem. Je důležité přijít sem otevřený se učit. Lidi často přijdou a zajímají se jen o sebe, neudělají si přehled o celé scéně. Myslím, že pomáhá poslouchat, co jiní muzikanti říkají, samozřejmě s nimi taky hrát a potom se snažit realizovat svůj vlastní projekt. Tím se člověk postupně učí, co je třeba. Osmdesát procent znalostí, jak to má fungovat, jsem se naučil tady, přestože jsem měl kapely od nějakých dvanácti let i v Čechách.
Pro mnoho muzikantů je britská hudební scéna snem. Našel jsi tam, na co ses těšil?
Asi jo, ale spíš jsem našel ještě víc. Představoval jsem si, že to zde bude na vysoké úrovni a že tu bude hrozně moc hudby.
To se potvrdilo, a navíc se ukázalo, že jsem vůbec neměl představu, co všechno v hudbě existuje. Velmi jsem si rozšířil obzory. Lidi se tu v hudbě všeobecně vyznají a nezáleží přitom, jestli hrají v punkové, elektronické či třeba jazzové kapele. I když jazzoví lidé jsou zrovna vybíravější. Tím nemyslím, že by všichni měli nutně znalost historie nebo kontextu, ale vědí toho moc. Takže když jdete na party, neustále si jen ukládáte, co kdo pouští. Hodně jsem se tak naučil. První rok nebo dva jsem zde jen nasával, co všechno lidi kolem poslouchají. Pak si z toho člověk utvoří nějakou vlastní identitu a způsob, jak objevovat hudbu.
Vždy jsi hrál ve více kapelách najednou, jak jsi na tom teď?
V Americe žije můj kámoš Gab, který má projekt Golf Alpha Bravo. Lítám s ním hrát do Los Angeles, kdykoli má rozpočet nebo jde o větší koncert. V září jsme spolu jeli na americké turné. S postpunkovou kapelou Human Pet se teď nic moc neděje, ale mezitím jsem náhodně potkal na ulici basáka dreampopové kapely Drug Store Romeos. Zastavil mě a zeptal se, jestli nehraji na bicí.
Odněkud tě znal? Měl jsi v ruce paličky?
Vůbec ne. Byl zoufalý, že nemají bubeníka, šel po ulici a na základě toho, co jsem měl na sobě, mě zastavil rovnou s otázkou, jestli nehraji na bicí. Odhadl, že bych mohl být spřízněná duše. Opravdu jeho první věta byla, jestli náhodou nebubnuji. Potkali jsme se asi pět minut od mého studia, kde jsme rovnou začali zkoušet. Je to klikař, vyšel z našeho setkání nejen s bubeníkem, ale i se studiem! Velká náhoda a štěstí, takové věci se stávají spíš ve filmu. Na červenec je s touhle kapelou v plánu turné s Belle and Sebastian, snad ho opět nepřeloží.
Jak důležité je pro tebe hrát i s dalšími kapelami mimo vlastní projekt?
Hlavní je, že bicí byly vždy můj první nástroj. Hraji na ně ze všeho nejlíp a jsou pro mě důležité. V Sunnbrelle ale při koncertech zpívám a hraji na kytaru, bicí jen nahrávám. Zároveň, jak už jsem zmiňoval, je pro mě podstatné učit se od svého okolí. Od kapel, se kterými jsem se spojil, jsem se naučil hodně. Třeba efektivněji zkoušet nebo jak a s kterými promotéry mluvit. Vrátí se vám to pak i na vašem projektu. Mám radost, že občas už jsem také v roli toho, kdo zkušenosti předává dál.
Zároveň je jednoduše dobré občas hrát koncerty, na které přijdou lidi. V tom směru jsem měl velké štěstí, že jsem potkal Drug Store Romeos, jsou docela zavedená kapela se skvělou hudbou a slušnou základnou fanoušků. Jsem rád, když vystupuji s někým, kdo nehraje jen pro zvukaře.
Vaše nové album se jmenuje Heartworn. Vlastně nevím, jak to přeložit.
Inspiroval mě dokument o scéně outlaw country zpěváků ze sedmdesátých let. Ani jsem ho neviděl, ale líbil se mi jeho název Heartworn Highways. To bych si přeložil jako srdcem onošený dálnice. To slovo mě zaujalo, pojmenoval jsem po něm jeden song, a když jsem vymýšlel název alba, kouknul jsem se na tracklist a zdálo se mi, že tohle slovo ho vystihuje. Ta deska je plná hledání lidského napojení a všelijakých selhání a zmatení. Není romantická v pravém slova smyslu, ale zdálo se mi, že to sedí.
Na debutu projektu Sunnbrella i na albu Posledné veci s tebou úzce spolupracoval Patrick James Fitzroy. V čem si rozumíte?
Začali jsme spolu dělat nejdřív na mých písničkách, smíchal už moje první EP Wanted Time. Od té doby jsem ho evidoval, kámošili jsme se, režíroval jsem klipy jeho bývalé kapely. Na základě toho jsem věděl, že mu můžu věřit i s tátovou deskou. Je opravdu talentovaný muzikant s perfektním sluchem. Pozná každou notu, což se hodí. Hraje na kytaru a klavír, když něco slyší, dokáže hned najít, jak se to hraje, díky tomu se s ním pracuje rychle. Když mi někdy došly nápady, přišel vždycky s něčím zajímavým. Perfektně slyší, co ladí a co ne, což je pro moje písničky hodně důležité, protože je tam tolik různých vrstev kytar. Kdyby neladily, zněly by kakofonicky, takže to jsme hodně hlídali. Při mixu je schopný dát nahrávce profesionální zvuk na úrovni, což lze u dostupných producentů těžko najít. Jakmile totiž někoho objeví větší kapela, začne si účtovat mnohem větší peníze a pro ty malé se stane nedostupným. Pak musíte hledat další talenty a to je těžké, ne každý umí s detailem pracovat tak jako Patrick.
Před třemi lety jsi říkal, že tě lo-fi estetika víceméně přestala bavit a další písničky by neměly vznikat jen u tebe v ložnici. Jak se to na albu projevilo?
Pořádně jsme nahráli bicí. Ty na EP Wanted Time (2019) jsem nahrál sám na dva mikrofony u nás doma ve zkušebně. Není vybavená na nahrávání, takže to bylo v podstatě na koleni. Tentokrát jsme jako jednu z prvních věcí nahráli bicí v Abbey Road, ale ve studiu, co tam mají pro studenty Abbey Road Academy, kde můžete studovat zvukařinu. Náhodou jsem zjistil, že tam jeden z mých kámošů studoval a měl přístup k malým studiím, které jsou přistavené kolem těch hlavních. Nejsou sice o tolik větší než moje ložnice, ale mají tam dobré mikrofony, pulty a další vybavení. Zabookovali jsme si tam pár sessions a díky tomu nemuseli platit tolik, jako kdybychom šli nahrávat do skutečných velkých Abbey Road Studios, což by mě ani nikdy nenapadlo udělat.
Největší změna ale asi nebude jen v lepším zvuku bicích, ne?
Smysl pro detail, to je asi ten největší rozdíl. Skladby mají hodně vrstev, dost jsme řešili, kolik efektů bude na jaké kytaře a přes jaký aparát to budeme snímat. Pak se vše ještě hodně přemíchávalo. Na každý song jsme měli třeba deset i víc mixů. Tentokrát to prostě nebylo jen tak, že si zapojím kytaru rovnou do interface a pak to nějak došolíchám. Uvažovali jsme nad tím profesionálněji, i když jsme pracovali rozkouskovaně a občas jsme v situaci, kdy jsme nepřišli na to, jak to udělat líp a znovu se nepodařil stejný vibe, použili demonahrávky. Starší věci jsem dělal naschvál tak, aby občas zněly trochu špatně. Tady jsem sice taky nechtěl úplně převýškovaný moderní sound, pořád to zní vřele a plně, ale je to dál.
Tvoje písničky mají skvělé melodie, celkově ale nezní jako prvoplánový pop s cílem oslovit masy. Přemýšlíš někdy o tom, jestli nejít víc naproti mainstreamu?
Vždy se snažím o „catchy“ refrén nebo o zapamatovatelnou melodickou linku. Ačkoli poslouchám hodně alternativní hudby, i když to slovo nemám úplně rád, a i moje hudba není úplně mainstreamová, můj přístup ke skládání je hodně popový. Chci poznat, kde je refrén, zapamatovat si ho a obvykle se mi nechce hrát osmiminutový song. Některé písně na desce jsou trochu delší, ale celkově mám rád popovou strukturu. Nepřemýšlím tak, že bych si řekl, teď napíšu rádiovku nebo hit, vždy se ale snažím o nejlepší možnou melodii. Občas se to vyvine tak, že písnička do rádia jít může, ačkoli Sunnbrella není projekt, který by tomu šel extra naproti. Jindy to v sobě nemá, je víc atmosférická a plní jiný úkol, než aby byla jen co nejrychleji zapamatovatelná. Nicméně i když mi dobrá melodická linka nepřijde rovnou, což je ten nejlepší scénář, kdy se člověk jen podivuje, kde se vzala, tak to tlačím, dokud si nejsem jistý, že nemůžu přijít s ničím lepším.
Jakým směrem se vůbec chceš vydat? Máme čekat další projekty?
Zajímá mě celkově skládání a tvoření hudby. Nebráním se žádnému žánru a způsobu realizace. Klidně bych dělal i popovější projekt. Ani Sunnbrellu se nesnažím držet v alternativnější scéně jen proto, aby byla zajímavější. Dělám ji tak, aby mě to bavilo, a ideálně bych si přál, aby měla takovou přitažlivost, jako má třeba Taylor Swift, ale to už asi záleží na tom, co se lidem líbí. Tlačit se vědomě k tomu, že chci třeba zbořit rádia, bych se bál. Mohl bych zabít ducha té hudby. Ale jak už jsem říkal, o chytlavé písničky se snažím, jde podle mě jen o to, že aby se něco mohlo stát mainstreamovějším, musí se sejít víc věcí najednou.
Jak to myslíš?
Vždy mě jako příklad napadne Nirvana, která teoreticky neměla mít mainstreamovou přitažlivost a rozhodně se nesnažila být popovou kapelou. Kurt Cobain ale psal dobré popové melodie a jen stačilo ty songy dobře poskládat, aby měly pevnou strukturu, dobře je vyprodukovat a zničehonic se stala revoluce. V podstatě punková kapela se stala největším jménem na světě. Kdybych se někdy měl dostat do mainstreamu, a nijak s tím nepočítám ani netvrdím, že si to zasloužím, mělo by to být tímto způsobem. Bez velkých kompromisů. Možná musím napsat ještě lepší melodie, aby se má hudba chytla u každého posluchače. To jsem schopný si představit jako nějaký svůj cíl – napsat něco tak chytlavého, aby to bavilo úplně každého. Ale celkovou estetiku projektu bych tomu podřizovat nechtěl. Věci, na kterých pracuji teď, už se trochu liší od skladeb na Heartworn, ale ne proto, že bych si myslel, že tohle nemůže fungovat v rádiích, ale proto, že už mě prostě baví jiné věci.
Ještě jedna věc – už jsme zmínili, že paralelně se svou deskou jsi dokončoval tátovo poslední album. Jak jsi to prožíval?
Byly to hodně nabité dva roky. Začali jsme na té desce pracovat v roce 2020. Ještě s tátou. Rozhodl, že ji budu produkovat, a slyšel víceméně všechny demoverze produkcí. Bylo to hodně práce, kromě dvou desek zároveň jsem dělal jiné věci, hrál jsem s dalšími kapelami a podobně. Horská dráha. Práce na tátově desce byla tím, kam jsem mohl upřít svoji pozornost. Díky ní jsem nemohl třeba jen zůstat doma zavřený ve své ložnici. Měl jsem pevný deadline, nemohl jsem otálet a musel pracovat, což byl dobrý způsob, jak se se vším vyrovnat. Celou dobu mi to pomáhalo. Moc jsem toho nenaspal, ale myslím, že to stálo za to.
Nemyslím, že jsi typ člověka, který sní o hudebních cenách, ale co by pro tebe znamenal úspěch na Andělech v případě tohoto alba?
Bylo fajn vidět, že táta a jeho deska v shortlistech po prvním kole figurovala v několika kategoriích. Myslel jsem, že se možná objeví v kategorii Album, ale že toho bylo víc, mě překvapilo. Jsem rád, že si jí lidi všímají, protože si myslím, že jsme spolu s tátou a Patrickem udělali v mnoha směrech docela odvážnou věc. Uceleně reprezentuje tátovu tvorbu a přístup k hudbě. Jsou tam náznaky jeho minulosti, některé písně jdou zase dopředu, zní moderněji. Jsou tam i žbirkovské nadčasové songy, které nejsou jasně zařazené do konkrétního stylu. Jsem rád, že to lidi slyší, a pokud by album bylo oficiálně oceněno, jen se umocní pocit, že to, o co jsem se snažil, nějakým způsobem uspělo.
Pro mě je v souvislosti s touhle deskou stejně nejlepší, když za mnou přijde někdo mladší, komu je třeba patnáct až třicet, tedy nemusí mít vztah k tátově hudbě, a řekne, že ho ta deska baví. To jsem chtěl, aby nebyla jen pro fajnšmekra, co poslouchá hudbu jen do konce osmdesátých let. Přál jsem si, aby si i mladí lidé řekli, jo, tohle se dá poslouchat v roce 2022 a není to jen přežitek totáče. Což teda táta nikdy nebyl.
Album Heartworn
První tracky na debutové album projektu Sunbrella vznikaly koncem roku 2019. Covid a další profesionální i osobní okolnosti jeho produkci protáhly do druhé poloviny roku 2022. V mezičase David Žbirka například na přání svého táty dokončil album Posledné veci nebo odjel americké turné s kapelou Golf Alpha Bravo. Album nakonec vyšlo 24. února 2023 – digitálně a v nákladu dvě stě kusů na vinylu. Kytarovým sólem se na něm podílel právě Gab Winterfield z Golf Alpha Bravo, produkční, trochou do mlýna a několika beaty přispěl Oliver Torr, kromě Davidových vokálů na desce můžete slyšet i Claire Peng. Především je ale Sunnbrella Žbirkovým projektem, nejbližším spolupracovníkem je mu producent Patrick James Fitzroy. Nahrávalo se nejprve v jeho studiu v Greenwich v prostorách bývalé banky. „To bylo hodně punkové. Byla tam zajímavá akustika, pár věcí jsme tam nahráli a zněly dobře. Vlastně tam vznikla možná i polovina desky,“ vzpomíná David. Deska vznikala také ve studiích Fold a místy i doma v ložnici. „Když jsem se chtěl sám soustředit, nahrával jsem zde kytary. Mixy jsem pak poslouchal ve svém studiu.“
Seznamte se
„Je nás šest,“ představuje David Žbirka kapelu Sunnbrella, s níž svůj projekt oživuje na pódiu. „Není to pokaždé úplně praktický set up. Já hraji na kytaru a zpívám, pak mám druhého kytaristu, basistu, bubeníka, který má na starosti laptop a kousky synťáků, co se nedají hrát live. Patrick hraje na klávesy a na synťáky. A moje přítelkyně Claire Peng zpívá skoro celý koncert buď se mnou co-lead vokály, nebo v některých skladbách backing vokály.“ Zároveň aktuálně David hledá způsob, jak koncertovat v menším uskupení nebo i sám. „V dnešním světě, kdy za koncerty takovéto hudby nemusí být tolik peněz, je lepší mít i variantu, kdy nemusí vyjet celá velká kára plná lidí,“ vysvětluje s tím, že to má i vliv na písničky, jež nyní skládá. Jedním dechem ovšem dodává, že i v budoucnu chce rozhodně hrát i v aktuální sestavě, protože v ní jeho skladby zní nejvíc tak, jak si přeje.