„Dámy a pánové, jmenujeme se The Smile. Ale není to ten spokojený ‚aaaah‘ úsměv, spíš úsměv chlápka, který vám každý den lže,“ uvedl Thom York svou novou kapelu během přenosu Live at Worthy Farm z anglického Somersetu. Festival Glastonbury na konci loňského května už druhý rok dusila pandemie, a tak se organizátoři rozhodli tamní genius loci zprostředkovat fanouškům alespoň virtuálně.
Kromě nich a štábu do posledních hodin o existenci nové kapely Thoma Yorkea tušil jen málokdo. Trio zahrálo v improvizované stodole, do níž diváky zavedla liška jedoucí na kole ověnčeném světly. Po koncertě seděla na schodech a smála se jako šílenec.
Většina členů Radiohead má svůj sólový nebo boční projekt, téměř nikdy se v nich ale nesetkávají. Jako by si společnou chemii a rituály nechávali pro mateřský soubor. Jenže pandemie zastihla Thoma Yorkea a kytaristu Jonnyho Greenwooda v tvůrčím rozpoložení.
Ti dva spolu tvoří hudbu už od roku 1985, kdy se budoucí Radiohead setkali na drahé střední chlapecké škole v hrabství Oxfordshire. Sestavu The Smile loni doplnil bubeník Tom Skinner z jazzového kvarteta Sons of Kemet.
Jelikož Yorke a Greenwood jsou v Radiohead jako hlavní kreativní síla, nabízí se samozřejmě otázka, nakolik jsou The Smile jen osekanou verzí britské kapely, která na albech Kid A a Amnesiac dokázala zhudebnit očekávání i úzkosti z přelomu milénia.
Určující je samozřejmě vokál Thoma Yorkea, který i zde působí jako panická ataka rozložená do akordů. A stejně tak dokáže být něžný. Jazykem internetu by se dalo říct, že hudbu nechal prosáknout smutkem dřív, než to bylo cool. A stejného výrazu se drží i v The Smile.
Překročit stín slávy
Na konci letošního ledna zahráli The Smile poprvé před živým publikem, když během 24 hodin odbavili tři koncerty v londýnském klubu Magazine, kam se diváci mohli následně připojit i online. Stáli k sobě čelem, což umocnilo intimitu jejich show, světelné tyče proměnily kruhové pódium v pomyslnou žhnoucí klec.
The Smile se nedrží jednoho žánru ani konkrétních nástrojů. Thom Yorke zpívá stejně jako Greenwood, ale přeskakuje mezi kytarou, basou, Fender pianem a dalšími klávesovými nástroji.
Jen ve třech dokážou organicky měnit zvuk a rozvádět ho do plnosti. Skinner bicí občas vymění za syntezátory nebo drum machine, Greenwood při skladbě Speech Bubbles hrál jednou rukou na varhany a druhou prsty přejíždí přes struny harfy. Ve Waving a White Flag zase vybrnkával melodii na kytaru a špičkou chodidla v bílých ponožkách hrál melodii na pedály od varhan.
The Smile se noří v jádru akustické balady do syntezátorového ambientu, melodické linky nesamplují, ale hrají stále dokola, proplouvají mezi estetikou post punku, progresivního nebo matematického rocku, nebojí se experimentální elektroniky ani afrobeatu.
Zdánlivě beztvarým a těžkým písním Thoma Yorkea dodává obrysy a dynamiku bubeník Skinner. Precizně měřenými údery tlumí obraz rockové kapely, zatažené beaty sytí skladby lehkostí a občas i jazzovým švihem.
Venku jsou zatím tři singly – The Smoke, You Will Never Work in Television Again a Skrting on the Surface. Album ale mají The Smile podle všeho hotové, respektive ladí finální podobu. „Je to zajímavá juxtapozice různých věcí, ale dohromady to dává smysl,“ popsal nahrávku jak jinak než v hádankách Nigel Godrich, dlouholetý producent Radiohead a podle Yorkea i čtvrtý člen The Smile, v rozhovoru pro web The Coda Collection.
Vzhledem k tomu, že Radiohead ohlásili v roce 2020 pauzu na neurčito, pražský koncert The Smile bude příležitostí vidět v novém projektu známe tváře, které se odhodlaly překročit stín své vlastní slavné kapely. Není pochyb, že The Smile skutečně jsou Radiohead v koncentrátu.