Ze seriálu Euforie se stal rychle fenomén. Vypráví totiž osudy dnešní mladé generace s nebývalou drsností a otevřeností. Pro mnohé diváky jsou příběhy jednotlivých teenagerů za hranou a chytají se za hlavy, jak zkažená dnešní mládež je. Dle hudebního producenta, který tomu všemu vymýšlí soundtrack, se ale na své vlastní dospívání díváme skrze růžové brýle.
„Rádi sami sobě lžeme a nechceme si přiznat, že jsme jako mladí byli stejně zkažení jako jsou teenageři dnes. Téměř každý z nás potkal ve svých školních letech postavy, které vidíme v Euforii. Neřekl bych, že jejich charaktery jsou přehnané,“ vypráví Labrinth přes Zoom během rozhovoru, který je věnovaný právě jeho televizní tvorbě. „Všechny věci, které seriál vykresluje, se skutečně dějí. Často mi kamarádi z dětství říkají, že my jsme takoví nebyli, ale pak jim připomenu, co kde prováděli tenkrát oni, a uvědomí si, že si své vzpomínky na minulost přikreslují. Dnešní generace akorát proti té naší působí, že jede na steroidech.“
Singly ze seriálu jsou úspěšné v hitparádách po celém světě, sbírají nominace na hudební ocenění a patří k nejčastěji užívaným skladbám ve videích na sociální síti TikTok. Píseň Still Don’t Know My Name, která odstartovala fanouškovské šílenství okolo Labrinthovy tvorby, čítá na platformě Spotify téměř čtyři sta milionů poslechů. Producentův úspěch se přitom dostavil organicky. „Still Don’t Know My Name jsem dokončil den před vydáním soundtracku k první sérii. Původně byl hotový jen refrén, který zazněl v seriálu. Říkal jsem svému manažerovi, že si myslím, že by diváci mohli mít zájem i o zbytek skladby, ale mávl rukou, ať ji nechám být a pustím se do další. Po odvysílání dílu se ale ze strany fanoušků seriálu zvedla taková vlna zájmu o celý singl, že jsem narychlo dokončil i zbytek. Jsem nadšený z toho, jakou odezvu má hudba vyvolává,“ komentuje úspěch Labrinth.
Labrinthova hudba se podobně stala stejně důležitou součástí celku seriálu jako jednotlivé postavy. Režisér a tvůrce seriálu Sam Levinson v producentovi našel poslední střípek do skládanky, díky které se z Euforie stal takový fenomén. „Naším cílem bylo vytvořit seriálu hudební podkres, který v lidech vyvolá emoce a zanechá v nich dojem. Uvědomujeme si totiž, jak nám samotným je často jedno, jaká hudba v pozadí seriálu hraje, a to jsme se rozhodli změnit. Chtěli jsme toho dosáhnout propojením dvou silných světů. Dramatické klasické hudby po vzoru legend Dannyho Elfmana a Hanse Zimmera s nadžánrovými hity hvězd, jako je Kanye West. Při tvoření hudby pro Euforii splynuly veškeré mé znalosti všech hudebních žánrů a jejich tvorby a výsledek si fanoušci seriálu zamilovali. Nikdo samozřejmě nečekal, že budou mít skladby až takový úspěch, ale naším cílem bylo pozvednout hudbu seriálu na úroveň, na které ji budou diváci vnímat jako nepostradatelný prvek, a to se nám myslím podařilo,“ myslí si Labrinth.
Spolupráci s režisérem a tvůrcem seriálu Samem Levinsonem si hudebník pochvaluje. „Sam mi nechává naprosto volnou ruku. Inspiruje mě a říká mi, jak si jednotlivé scény představuje a jaké hudební prvky a žánry by se mu v nich líbily. Špetka klasiky, funku, gospelu nebo třeba jazzu. Je perfekcionista, který má jasnou vizi, a já mu pomáhám dát jí život.“ Vedle tvůrce Euforie nejvíce času tráví ve studiu s hlavní představitelkou seriálu, kritiky obdivovanou Zendayou. „Spolupráci se Ze si nemohu vynachválit. Až bych si myslel, že jsme se už museli setkat v minulém životě a pracovat spolu roky. Psát společně písně je pro nás tak přirozené! Má můj veškerý obdiv za to, jak multitalentovaná je,“ komentuje tvůrčí partnerství producent.
Labrinth v Euforii dostal i malou roli, ve druhé sérii jako kněz na mši poskytuje drogově závislé Rue, kterou ztvárňuje zmiňovaná Zendaya, otevřenou náruč odpuštění. „Od začátku druhé série hledal Sam ten správný moment, ve kterém by mě obsadil. Řada zásadních věcí vznikala až během natáčení a stejně tak to bylo s mojí scénou v kostele. Sam mi zavolal, že má skvělý nápad a že potřebuje, abych k této scéně dal dohromady během dvou dnů písničku, a jen jsem vyšel ze studia, už jsme natáčeli,“ popisuje Labrinth vznik „svojí“ scény.
Přiznává, že to pro něj byl jeden z nejsilnějších momentů za celé dvě sezóny seriálu. „Se Zendayou jsme dlouze mluvili o tom, co tato scéna pro postavu Rue znamená. Během natáčení nám došlo, že nejde jen o Rue, ale že tento moment překlenuje do reality srdcí každého z nás, kdo jsme kdy bloudili v kruzích, ztráceli sílu, víru a cítili, že už na světě nechceme být, protože jsme vyčerpaní. Scéna se tak stala téměř duchovním okamžikem, jenž znamenal hodně jak pro nás na místě, tak pro fanoušky seriálu, kteří se v tu chvíli do ztrápené Rue vcítili. Na tento moment jsem opravdu hrdý,“ tvrdí Labrinth.
I přesto, že hudebníkova tvorba v seriálu vykresluje nejčernější zákoutí lidské duše, Labrinth se nepovažuje za ztrápeného bídníka. „V mé hudbě je temnota, ale každou mou temnotu na konci rozzáří radost. Tak jak je to v mém oblíbeném filmu V hlavě. Věřím, že je potřeba se vyplakat a být občas smutný, aby se pak člověk mohl zase naplno radovat. Důležitý je balanc. Pro mě je hudba kanálem, kterým mohu všechny své nálady vypustit ze svého těla ven a udělat v sobě prostor pro další emoce. Považuji se za šťastného člověka a jsem vděčný za to, že to tak může být.“
Na vznik nových skladeb měl od zadání Sama Levinsona Labrinth často jen několik dní. Jaké bylo zvládat tak přísné deadliny? „Upřímně? Opravdu náročné. Všechno jako by mě zdržovalo. Nemohl jsem se soustředit, protože několik členů mé rodiny v té době onemocnělo a muselo do nemocnice. Stala se mi také pro mě jako hudebníka šílená věc, během natáčení jsem dočasně ohluchl. Pod nohy se mi pletlo hodně překážek, ale tak už to bývá. Člověk míní, život mění. Věděl jsem ale, že se nesmím vzdát a že musím projekt dotáhnout, a naštěstí se to podařilo.“
Funk pro babičku
Jaká byla nejobtížnější skladba, kterou Labrinth pro Euforii musel napsat? Nad tím producent nemusí dlouho přemýšlet. „Rozhodně hned pro jednu z prvních scén druhé série, ve které babička Feze zkolabuje. Sam chtěl, aby měla skladba funkový nádech. Zkusil jsem dát dohromady pět různých verzí, ale se žádnou jsem nebyl spokojený,“ vzpomíná Labrinth. „Funkové rytmy mohou velice snadno vyznít kýčovitě jako podkres pro porno a to jsem nechtěl. Se žádnou jinou skladbou jsem tolik nezápasil.“