Zní to sice jako bojové heslo z marvelovky, ve skutečnosti se ale opravdu narodila s nadpřirozenou schopností napsat strhující hudbu a zakomponovat do ní ducha protestu. Jejím slovem je svoboda a jménem naděje, což sedí: Emel znamená v arabštině naději.
Do všeho, s čím dosud famózní zpěvačka s jedinečnou vizuální identitou přišla, se navíc promítlo důrazné odmítnutí tradované domněnky, že bez mužů nemají ženy v hudbě šanci. „Buďte na sebe hrdé a nenechte sebou vláčet,“ vzkazovala jim léta Emel Matlouthi, a protože to k ničemu nevedlo, rozhodla se k radikálnímu kroku: na albu MRA (čti i-mra, jako žena) se pod jejím vedením poprvé podílely výhradně ženy z celého světa mluvící sedmi jazyky. Zpěvačky, rapperky, queer aktivistky, hudebnice, producentky, fotografky, módní návrhářky, filmařky a studiové techničky se s Emel, jak si dnes zkráceně říká, vydaly na společnou misi zatřást s rasismem, sexismem, homofobií, misogynií a stereotypy. „Patriarchální systém nás utlačuje výzvami, abychom mezi sebou neustále soupeřily a vzdaly se solidarity. Stále také platí, že nás internalizovaná misogynie nutí podílet se na vlastním útlaku,“ prohlásila zpěvačka na portálu Nothing but Hope and Passion.
Stigmatizující nálepka
Ve své tvorbě vždy tíhla k povzbuzování umělců z arabských a afrických zemí, aby bojovali za to, čemu věří, a snažila se tlumit předsudky. „Jako Arabce z Afriky mně nikdy nebylo umožněno definovat se podle sebe a na Západě pro mě určili pouze dvě kategorie: exotickou a politickou,“ tvrdí dvaačtyřicetiletá autorka hudby, za kterou by jiní vraždili. Po celou dobu však diskvalifikovaná arabštinou a tuniskou zvukovou estetikou. I když zpívala skladby spadající do nejvyšší elektropopové extratřídy a na výtečných albech se produkčně podíleli Chris Tabron (Beyoncé), Valgeir Sigurðsson (Björk, Sigur Rós) nebo Johannes Berglund (The Knife), pořád zůstávala pouhou „world music zpěvačkou z Tuniska“.
Stále totiž sledujeme, jak Západ nepřestává s hudebníky mimo jeho teritorium hrát pokryteckou hru na způsob – jste dobří, to uznáváme, rovnat se nám ale nemůžete, sorry, vždyť pocházíte z Afriky. Globální úspěch afrobeatu takové západní přesvědčení sice nedávno nalomil, přesto byl třeba v cenách Grammy hned zpočátku zpacifikován zařazením Burna Boye, Davida a Wizkida do kategorie Global music / World music. Do popových je nepustili.
Politický úprk
Pokud jde o politiku, do té Emel nevinně nespadla: vychovali ji v přesvědčení, že když se narodila jako žena, nemá jinou možnost, než být silná, a tudíž připravená nést následky. Hudbu nikdy nestudovala, jen ji odmala milovala a vypracovat se dokázala sama.
Problémům přitom čelila na několika frontách: rodiče měli o dceru v zemi ovládaném despotickým režimem prezidenta Ben Alího strach; přece jenom tušili, že u obyčejných teenagerských popěvků nezůstane. Lehké to neměla ani v konzervativní společnosti vyznávající arabské hudební a náboženské tradice, proti kterým si moderně uvažující dívka vypěstovala averzi. „Toužila jsem po svobodě a našla ji v tvrdém progesivním rocku zpívaném anglicky. Pro mě to byl druh protestu a zároveň jediný způsob jak přežít,“ uvedla Emel. Už na univerzitě sama hrála s kapelou.
První problémy na sebe skutečně nenechaly dlouho čekat: arabským režimům se v 90. letech totiž podařilo eliminovat jakékoli protestní tendence, kdy se pokusy o sebemenší rebelii tvrdě trestaly, což u mladé generace vedlo k naprosté rezignaci a na kohokoli z odvážlivců vybočujících z řady si bylo snadné posvítit. Emancipovaná zpěvačka si o to vyloženě řekla ve chvíli, kdy pro sebe objevila protestní písně Joan Baez, libanonského písničkáře Marcela Khalifa a slepého egyptského zpěváka Sheikha Imama. Opustila kapelu a hned s první skladbou Ya Tounes Ya Meskina (Poor Tunisia) v roce 2004 narazila.
V rozporu s režimní ideologií totiž veřejně prohlásila, že Tunisko není skvělou zemí, ale naopak hroznou, a lidé v ní trpí. „Říkají, že se bojí pouze Boha, ale to není pravda, bojí se všeho, jen ne Boha. Strach jim vrostl do kostí a ve škole je naučili být zticha,“ zpívala dvaadvacetiletá dívka. A okamžitě se dočkala prvních zakázaných koncertů. Než by skončila ve vězení, podobně jako spousta jiných severoafrických hudebníků utekla v roce 2008 do Francie.
Protestovat melodií
Přátelství s Trickym a kontakty s elektronickou scénou u Emel proběhly v Paříži přirozeně, naprosto zásadní pro budoucí kariéru zpěvačky se ovšem stalo setkání s tuniským elektroproducentem Aminem Metanim. To on na debutové album Kelmti Horra a ta následující s originalitou přetékající hranice běžnosti do směsi trip hopu, rocku, noise, ambientu a experimentálního popu zanesl tuniské rytmy a zvuky tradičních louten a bubnů.
Metani už tehdy vedl mezinárodní multimediální kolektiv Arabstazy a se založením labelu Shouka se zaměřil na tuniský elektronický underground čerpající z unikátních tuniských obřadů stambeli a banga nebo berberské tradiční hudby. Zpochybnil a rozmetal západní klišé o homogennosti arabské hudby a Emel zbavil velkého dilematu. „Protestní hudba dokáže být někdy velmi nudná nebo zbytečně jednoduchá. To jsem nechtěla, jsem především umělec, nikoli politik. Samotné poselství nestačí, vyžaduje také krásné melodie a propracované aranže. Zároveň jsem toužila udržet si pouto s vlastní zemí,“ vysvětlila autorka majestátního melodického elektropopu, v němž neztratila potřebu křičet: „Hej, jsem tady, jsem hlas mlčící většiny.“
Začnete-li o Emel cokoli číst, nejspíš vzápětí narazíte na příběh skladby Kelmti Horra, díky které obdržela zkratkovitý status protestní politické autorky: „Vcítit se do bolesti druhých a dát najevo své obavy, to je politické prohlášení. Dnes víc než kdy jindy ale nesnáším slovo politika, protože je až příliš pošpiněné. Umění protestu musí najít novou definici.“
Hymna Arabského jara
Přestože tuniská vláda její hudbu zakázala a zablokovala jí Facebook, rozhodla se v prosinci 2010 přijet do Tuniska vystupovat. Pár dnů nato se na protest proti policejní šikaně upálil prodavač zeleniny Mohamed Bouazizi, takže Emel s kapelou před koncertem požádali, aby to nekomentovala a zapomněla na kontroverzní skladby.
Jistěže neposlechla: zazpívala je do jedné a přidala tvrdé odsouzení režimu, čímž se pravděpodobně stala prvním hudebníkem mluvícím na veřejnosti o tragédii, která následně odstartovala Jasmínovou revoluci v Tunisku.
Nevynechala žádnou demonstraci, a když ji náhodný účastník na mobilu zachytil, jak v davu zpívá tklivou píseň Kelmti Horra (My Word is Free), a video umístil na You Tube, revoluci se dostalo nesmírně populární hymny.
„Jsem svobodná a mým slovem je svoboda. Jsem hlasem mrtvých a těch, kteří to nikdy nevzdávají. Jsem vítr, který se dotkl ohně,“ slyšíme v možná nejslavnější skladbě Arabského jara, jejíž celosvětový dosah umocnilo v roce 2015 zpěvaččino opulentní vystoupení na předávání Nobelovy ceny míru.
Emel Matlouthi se v mezinárodním měřítku stala známou a americká publicistka Ann Powers ji dokonce pasovala mezi nejvlivnější hudebnice 21. století. S její hitparádovou kariérou to ale nijak zvlášť nepohnulo a významných cen se na západní scéně nikdy nedočkala.
Už léta žije s manželem a dětmi v New Yorku, kde před pěti lety dospěla k ústupku: album Everywhere We Looked Was Burning nazpívala anglicky a v textech se nechala inspirovat poezií Rainera Maria Rilkeho, Johna Ashburyho a T.S. Eliota. Nemusela: z naléhavě vášnivého sopránového hlasu bylo i bez srozumitelnosti jazyka zřejmé, jak hluboce se Emel Matlouthi dotýká planetární ničení přírody a blížící se klimatická apokalypsa.
Když ji uprostřed covidu během návštěvy Tunisu nucená karanténa uzavřela v rodném domě, s akustickou kytarou na notebook natočila intimní dvojalbum The Tunis Diaries. Z půlky do nahoty předělané vlastní starší skladby, z půlky covery Nirvany, Black Sabbath nebo Davida Bowieho a ke klavírní preludici Holm íránského skladatele Anoushiravan Rouhaniho si napsala vlastní text: „Kdybych zavřela oči a sny mě mohly vzít za ruku, vznesla bych se k nebi a zapomněla na všechna trápení.“ Pak už se jen postavila na balkon, zazpívala a bylo vymalováno.
Album MRA velkolepě bouří trapem, arabským reggaetonem, hip hopem, drum’n’bassem a severoafrickým chaabi bez špetky mainstreamového klišé. Evokuje chladnokrevný útok na svědomí a v apelativních skladbách maximalizuje názory marginalizovaných hlasů. Dokáže rozplakat, rozbušit srdce a na malý moment ale i vyděsit, že Emel skládá zbraně. Ve skladbě I’ll Leave totiž stylem kamarádky Laurie Anderson utrápenou deklamací zastupuje beznaději propadající dívku hledající u otce řešení: „Svět, který jsi pro mě nakreslil, sešel z cesty. Mohu zpívat a možná najdu pravdu, ale nejsem ta, kdo ho na tu cestu vrátí. Otče, oni ztratili rozum, takže odcházím.“
Ženská hudba
„Album je o převzetí kontroly nad našimi těly, životy, vyprávěním, barvou pleti a jazykem,“ vysvětlila Emel oslavu ženské solidarity zdůrazněné přizváním skvělých, přesto skoro neznámých umělkyň ze zemí, kde ženám štěstí moc nepřeje.
Stydět se za to, že se okolo sebe rozhlížíte, jestli se někdo nedívá, jak jste naměkko, se nemusíte, jsme lidé a před emocionálním dopadem skladby Mazel (Not Yet) do podrobna popisující znásilnění transsexuální dívky se stejně nejde schovat. „Pořád mám ale naději a své sny. Nikdy to nevzdám, najdu si nový svět,“ slyšíme Emel v duu s francouzsko-alžírskou zpěvačkou Camélií Jordana, pro berberský původ rebelkou snad od narození.
A procítěné vyznání Souty (My Voice) se sborem? Hned nás napadne Kelmti Horra, akorát že poctu v ní tentokrát Emel srdceryvně skládá lidskému hlasu: prý nejsilnější a nejpravdivější zbrani na vymýtání smutku, frustrací a vnitřních démonů. „Můj hlas nemá konce a nezná hranice. Hlas je mou existencí a revolucí.“
Tak mocný zvuk s razancí střely schopné smést před sebou cokoli, co se jí postaví do cesty, možná na albu MRA nebyl cílem: došlo k tomu až tehdy, když se v něm spojily ženské síly. „Naše kreativita je nekonečná a dnes nastal náš den. Zapálíme oheň, který nikdo nezkrotí,“ uvedla Emel nekompromisní emancipační manifest Nar (Fire) pronášený spolu s drsňáckou malijskou rapperkou Ami Yerewolo, přezdívanou Denfari, což v jazyku bambara znamená „dítě, které se nebojí výzev“. To dobře víme: malijské hiphopové scéně vládnou muži, se kterými si není fakt radno zahrávat, a jestliže si mezi nimi jako jediná vydobyla respekt, má Ami náš velký obdiv.
Stejně tak Farima Habashizadehasl aka Justina, íránská rapperka nucená utéct ze země, kde ženy nesmějí na veřejnosti zpívat, před pronásledováním tajné policie. Přiváděla ji k šílenství ostrými texty o diskriminaci žen, komunity LGBT a lidských právech. Ve trapové smršti L’amour však s Emel horují za lásku, díky které cítíme, že jsme naživu, a která nás vždycky dovede tam, kam chceme.
Na konci alba přemýšlíte, co k němu říct a napadne vás možná jediné slovo: amen. Není pro každého a velkými hitparádami asi nezatřese, každopádně Emel a její neohrožené sesterstvo patří do armády nejbojovnějších žen planety.