Obrázek k článku Steve Vai: Jak mám hrát na tolik strun, když na to mám jen jednu ruku?
| Liv Boková | Foto: Larry DiMarzio

Steve Vai: Jak mám hrát na tolik strun, když na to mám jen jednu ruku?

Jeden z nejpozoruhodnějších kytaristů vůbec Steve Vai stále posouvá hranice a překvapuje. Loni vydal desáté studiové album, při jehož nahrávání stvořil Hydru, šílenou tříkrkou kytaru, v lednu překvapil zpívanou deskou, kterou natočil už před mnoha lety podle něj s opravdovou rockovou hvězdou.

Byl to jeho dobrý přítel, který měl už v době natáčení plameny řádně zjizvené tělo po nehodě na motorce. A o šest let později další havárii nepřežil. Steve Vai na něj vzpomíná s ohromnou láskou a těší se na blížící se návštěvu České republiky, kde v dubnu odehraje rovnou dva koncerty, 28. 4. v Brně a o den později v pražském Lucerna Music Baru.

V lednu jste vydal desku natočenou před dvaatřiceti lety. Proč až teď?

Vznikla v době, kdy jsem cítil, že bych měl přestat se vším, co jsem do té doby dělal. Napsal jsem několik skladeb, které ve mně vyvolávaly pocit jako na vyjížďce na motorkách s přáteli. Jeden z mých, v té době velmi blízkých kamarádů, byl Johnny „Gash“ Sombrotto. Potřeboval jsem, aby ty písničky někdo nazpíval, a nevěděl jsem, že on to umí. Ostatně, ani on sám o tom neměl tušení.

Teď už víme, že uměl.

A jak! Navíc v rokenrolovém stylu. Když jsem ho poprvé uslyšel, byl jsem naprosto ohromený. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zněl tak osobitě, zapáleně a sebevědomě. Bylo to nesmírně zajímavé, protože on do té doby nikdy nevkročil do rockového světa. Kouzelné na tom bylo, že se nenaučil, jak nebýt sám sebou, ani co se jak dělá. Prostě tam nakráčel a zpíval, proto je v tom tak ohromná autenticita.

To bylo v roce 1991. Není škoda, že ta deska nevyšla už tehdy?

V té době jsem ji nechtěl vydat, protože jsem byl zrovna na konci intenzivního období s Frankem Zappou, Whitsnake či Alcatrazz, a časy se měnily. Kolem roku devadesát nastal posun od rocku v osmdesátkovém stylu ke grungi. Cokoli, co byť jen vzdáleně znělo jako osmdesátky, bylo nepřítel. A ta deska byla pro mě natolik drahocenná, že jsem jen nechtěl zkoušet, jestli si ji někdo koupí, a přesvědčovat lidi, aby jí dali šanci. Tehdy jsem vydal druhé sólové album Passion & Warfare, pracoval na nástupci Sex & Religion, o němž jsem si myslel, že je pro danou dobu odpovídající, a tohle bylo něco úplně jiného. Přiznávám, že mě v devadesátkách i tak několikrát napadlo s tou deskou něco udělat, jenže pak tu Gash najednou nebyl.

Nenapadlo vás vydat společné album jako poklonu jeho památce?

Chyběla mi stoprocentní jistota. Poté, co Gash v devadesátém osmém zahynul, jsem to naše dílo začal znovu poslouchat zhruba před dvaceti lety a vrátilo mě to do našich společných časů. Vnímal jsem, jak je to úžasný, povznášející a silný materiál. Jak přímočarý, opravdový je to rokenrol. Je to něco naprosto odlišného od všeho, na co u mě byli lidé zvyklí, a to jsem dělal a stále se podílím na velmi různorodých projektech. Něco mi říkalo, že bych tam měl něco upravit, možná přidat nějaké další písničky, to všechno mi bránilo album dokončit a vydat.

Stalo se loni něco zlomového?

Minulý rok jsem se prostě rozhodl, že všechno nechám přesně tak, jak jsem to v roce ’92 opustil. Vyndal jsem z police pásky, které tam celé ty roky ležely, musel jsem s nimi trochu popracovat, protože analogové pásy po letech ztrácí přilnavost, jednotlivé části se oddělují a zvuk už není dobrý. Je to takový proces, díky němuž ty jednotlivé vrstvy opět přilnou k magnetické pásce. Všechen materiál jsem pak poslal jednomu šikovnému zvukovému inženýrovi a ten je zmixoval.

Čekal jste tak ohromný úspěch?

Absolutně ne. Jsem naprosto šokovaný. Pozitivně. Říkali jsme si s vydavatelstvím, že by se takový čistý rokenrol mohl lidem líbit, ale že bude přijetí až tak úžasné a reakce takhle skvělé, na to jsem se ani neodvážil pomyslet. Mám z toho pochopitelně ohromnou radost. Dokonce nás hrají i v rádiích.

Tomu se říká skvělé načasování.

Deska zní svěže a je na ní spousta obrovské energie. A taky je velmi mladá. Vždyť mi tehdy bylo třicet. A když je člověk v tom věku, může být bombastický.

Zazní některé pecky z Vai/Gash i na vašem nadcházejícím evropském turné?

Čím více rozhovorů k této desce dávám, tím víc si říkám, že bych měl něco zahrát i naživo. Problém je, kdo to bude zívat. Já takhle zpívat neumím. Už jsem vyhlásil veřejnou soutěž v kapele a crew. Pokud někdo ty písně dokáže zazpívat, chci ho slyšet. Jinak to nemá smysl. Publikum by bylo zklamané. Jak by také ne, Gash byl rarita. Pravděpodobně nikdo nemůže znít jako on. Pracoval jsem se spoustou zpěváků, někteří z nich jsou velmi slavní. Někteří jsou skvělí zpěváci, někteří jsou rock stars. Ale občas se to zkrátka nepotkává. Máme rockové hvězdy, ale nejsou to zase až tak úžasní zpěváci, a taky máme úžasné zpěváky, kteří nemají dostatečné charisma, sebevědomí a vystupování charakteristické pro rock star typ zpěváka. Gash měl obojí.

Jaké by bylo vyjet s ním na turné?

Několikrát jsem si představoval, jak by to vypadalo, kdyby tehdy nezahynul a kdybychom vystupovali v arénách a z něj by se stala zářivá rocková hvězda. Když si vybavím hraní s Davidem Lee Rothem, který je mimochodem příkladem zpěváka, kde se to taky sešlo, na doby s Whitesnake, jsou to vzpomínky na něco, co se skutečně stalo. Klidně si ale můžu vytvářet fantazijní vzpomínky o Gashovi, jen tak pro zábavu. Říkám tomu kreativní představy.

Kteří další zpěváci podle vás mají to všechno – skvěle zpívají a zároveň jsou rockové hvězdy?

Určitě Robert Plant, David Coverdale a svým způsobem také frontman AC/DC.

Brian Johnson.

Ano. Co myslíte vy?

Miluju Mylese Kennedyho, takže bych řekla jeho, ale je pravda, že on rozhodně není taková ta dirty rock star z dob, kdy se proslavili Aerosmith, Mötley Crüe nebo Guns‘N Roses. Slash měl na jedné desce Slash’s Snakepit výborného zpěváka, který ale pak úplně zmizel. A tam to bylo!

Zkusím si ho najít.

Pošlu vám odkaz do chatu.

Děkuji. Víte, vídám spoustu zpěváků, kteří se inspirují rockovými hvězdami a pak je více či méně úspěšně kopírují. Odpozorují přístup, oblečení, pohyby, chování k publiku, které funguje. Můžete to nacvičit a můžete to pak hrát a být velmi přesvědčivá, jenže se to vždycky pozná. Neříkám, že to pozná každý, ale pokud to v sobě člověk nemá přirozeně, není to ono. U lidí jako Gash nebo David Lee Roth není falešná pokora, jen vejdou do místnosti a jsou středem pozornosti. Jde o úžasné, vlivné a zábavné osobnosti, které vás upoutají a přitáhnou k sobě. Gash navíc nebral věci příliš vážně, měl rád život, měl rád lidi, taky byl šílený a nepředvídatelný, a proto občas i pořádná osina v zadku.

Jak jste kamaráda motorkáře přiměl nazpívat vám album?

Měl jsem natočené písně se svým hlasem pro představu, něco málo jsme dali dohromady spolu přímo ve studiu.

Ale jak jste věděl, že třeba nezpívá falešně?

Slyšel jsem ho zpívat, ale úplně něco jiného. Třeba Franka Sinatru, linku z něčeho od Led Zeppelin, křičet na lidi, ale nikdy jsem ho neslyšel zpívat rokenrol. Cítil jsem, že v něm něco je, tak jsem ho vzal do studia, řekl mu „tohle zazpívej“ a bum!, bylo to tam. Šlo to ráz na ráz. Mrzí mě, že jsem neměl víc času ten jeho ohromný potenciál ještě více rozvinout. Byla to jeho první nahrávka a vznikla bez jakékoli přípravy.

Třeba jednou naživo něco zazní.

Ta výzva, kterou jsem zmiňoval, se týká i fanoušků. Pokud je mezi vámi někdo nebo víte o někom, kdo zpívá jako Gash, chci o vás vědět!

Na co se tedy můžeme na vašem jarním turné těšit?

Před rokem jsem vydal desáté sólové album Inviolate, které mnohem víc odpovídá tomu, čím jsem známý, a to je instrumentální kytara. Je to deska, na níž předvádím asi nejširší paletu možností hraní na kytaru, například v jedné skladbě hraji jednou rukou. Je také bohatá na harmonické melodie. Obsahuje, aspoň pro mě, spoustu cenných kytarových momentů. Také její přijetí mě naprosto dostalo. Vypadá to, že mám kariéru.

Konečně! V písni „Hydra“ hrajete na stejnojmennou kytaru, která má tři krky. Jak vás napadlo něco takového stvořit?

Úplně prapůvodní myšlenka přišla asi před šesti lety. Sledoval jsem film Šílený Max a byla tam scéna, kdy letí pouští a tam je chlapík připoutaný k náklaďáku. Má kytaru a hraje na ni. Řekl jsem si, že je to fajn, ale je to falešné. Napadlo mě, že musím udělat něco takového, ale skutečného. Tehdy přišel nápad vytvořit kytaru s několika krky a se strunami na harfu, takovou, na které budu moct složit kompletní píseň a moct tak na jeden hudební nástroj tu píseň taky zahrát, žádné zdvojování, smyčky, nic takového.

Bylo snadné váš nápad zhmotnit?

Chtěl jsem kytaru se třemi krky: dvanáctistrunný bez pražců, sedmistrunný, basový, který má dvě struny bez pražců a třináct strun pro harfu. V té době jsem se také věnoval steampunkové módě, takže jsem nasbíral hromadu materiálů a svůj nápad poslal do Ibanezu. Tam z něj byli naprosto nadšení a šli do toho. Trvalo to asi tři a půl roku. Když mi Hydra dorazila domů, otevřel jsem pouzdro a přišel o hlas, jak byla úžasná a zároveň trochu děsivá. Návrháři z Ibanezu šli mnohem dál, než jsem očekával. Do jednoho nástroje zasadili celou syntezátorovou kytaru, přidali piezo snímače, sampl… je to absolutní technický zázrak.

Takže jste ji hned s nadšením vzal a vytvořil skladbu o sani s dorůstajícími hlavami.

No, skoro. Kytaru jsem opřel ve studiu a asi rok a půl jsem kolem ní chodil. Pokaždé, když jsem se na ni podíval, dostal jsem záchvat úzkosti. Věděl jsem, že se do toho musím pustit a něco na ní vytvořit. Pak jsem si na to vyšetřil šest týdnů. První den jsem s Hydrou seděl a říkal jsem si, co jsem si to způsobil. Jak mám hrát na tolik strun, když na to mám jen jednu ruku? Pak ke mně promluvil druhý hlas, ten sebevědomý, který my všichni kreativní lidé máme, a řekl: „Drž hubu, Vaii, ty víš, že to dáš. Udělej to! Prostě začni!“ Je zajímavé, že věci, které se zdají být nemožné, se přestanou zdát nemožnými v okamžiku, kdy se do nich pustíte. Tak jsem to udělal.

Před dvěma lety jste oslavil šedesátku. Díky čemu jste pořád tak akční a v kondici?

Bezbřehá láska k muzice a adrenalin. Minulý rok jsem měl obrovské problémy se zády a před některými koncerty jsem myslel, že to nedám, přitom za celou moji více než čtyřicetiletou kariéru jsem odvolal jediný koncert. Před lety jsme hráli v Dallasu a já jsem měl nějakou brutální chřipku spojenou s bůhvíčím včetně halucinací. Říkal jsem si: „Vstoupíš na pódium a všechno bude ok.“ Vylezl jsem na pódium a nebylo ok vůbec nic. Po hodině hraní jsem zkolaboval a museli jsme zrušit příští vystoupení. No a teď jsem měl ohromné bolesti v zádech, ale jakmile jsem vstoupil na pódium, přišla ta obří dávka adrenalinu do žil, bolest veškerá žádná a odehráli jsme perfektní show. Včetně vystoupení v Bari v Itálii, kdy byla bolest tak brutální, i na stagi, že jsem si asi třikrát myslel, že půjdu do kolen. Ale zase, adrenalin a dal jsem to.

Co vás žene dopředu? Jen v krátkosti.

Dobrý nápad. Inspirace. Když jste inspirovaní, nikdy nejste unavení.

Seznamte se

Steven Siro Vai je dvaašedesátiletý americký kytarista, skladatel a producent. Trojnásobný držitel ceny Grammy, patnáctkrát na ni byl nominován. Jeho hudební kariéra úspěšně pokračuje už pětačtyřicet let. Nahrával a vystupoval s celou řadou hvězdných muzikantů a kapel včetně Franka Zappy, Davida Lee Rotha, Alice Coopera a kapel jako Alcatrazz, Whitesnake, Motörhead či Spinal Tap. Loni vydal desáté sólové album Inviolate a letos zpívanou rockovou desku Vai/Gash. Je uznávaným kytarovým inovátorem.