Do České filharmonie jsem nastoupil v září 2015. Šéfdirigent Jiří Bělohlávek záhy rozpoznal, že bych potřeboval lepší housle, a požádal vedení filharmonie, zda by mi je nesehnalo. Dostat se k těm nejlepším kouskům je u nás nemožné, protože státní sbírka nástrojů je v žalostném stavu.
Housle mých představ jsem hledal velmi dlouho. Jezdil jsem za nimi po světě, jejich sběratelé přijížděli do Prahy. Celkem jsem vyzkoušel asi devadesát nástrojů. Jeden se mi zalíbil, ale dohoda s bankou, která měla vybraný nástroj do limitu deseti milionů korun koupit, ztroskotala. A já jsem musel hledat dál.
Nástroj od italského houslaře ze slavného rodu Josepha Gagliana jsem našel v Londýně u sběratele J. B. Beara. Vypůjčil jsem si ho a asi po třech dnech jsem na něj hrál komořinu ve Dvořákově síni Rudolfina. Aniž bych to tušil, v publiku seděl Jiří Bělohlávek. Druhý den po orchestrální zkoušce se mě ptal, co to bylo za úžasný nástroj. Doslova ho nadchl, a tak se znovu začalo jednat s bankou. Jednání ale ani tentokrát nevedlo k ničemu.
Po několika dnech se mě pan Bělohlávek zeptal na cenu těchto houslí. Řekl jsem mu ji v librách, on se zamyslel a odpověděl: „Víš co? Já ti je koupím.“ Dokončil jednání s obchodníkem, housle koupil, vlastníkem se stala jeho žena Anna Fejérová a od ní je mám zapůjčené do konce své aktivní kariéry. Všechno se to událo na poslední chvíli, protože Jiří Bělohlávek čtyři měsíce nato zemřel. Tak moc mi pomohl, že tyto housle s ním budu mít spojené už navždycky.