Smack je pořád v pohybu. Následující rozhovor jsme domlouvali už od listopadu. A nakonec k němu došlo chvíli před tím, než letěl do Londýna dokončit další rozpracovaný projekt… „Jsem furt ve Strašnicích,“ směje se otázce, kam podle sebe došel za patnáct let, kdy začal se svým rapem vystupovat.
Setkáváme se v době, kdy máš největší hype své kariéry, ač mi přišlo, že už jsi ho několikrát měl… Čím se to podle tebe stalo? Může za to celkově tvůj projekt Chimera? Nebo spíš ty tři konkrétní songy, které rezonovaly i mimo hip hop? Tedy V pytli, Molotow a Další rok?
Nevím, jestli celkově, ale určitě to není jen těmi songy. Vlastně ani ne tou Chimerou. I když ta je dobrej, nevykalkulovanej a organickej koncept. Myslím, že ten současnej hype je výsledek dlouhodobějšího dění. Sám jsem měl za to, že měl přijít už dřív, už u alba P’s A Love 2. Ale je dobře, že se to stalo až teď. Ono se mi vlastně něco podobnýho dělo v čase P’s A Love. Rychle jsem vyprodal Roxy a říkal si: „Příště musím vyprodat větší prostor, prodat víc cédéček.“ Jenže jsem měl zrovna náladu udělat trochu tvrdší album a mluvit na něm i o věcech, jako je politika, což u nás v tý době nebylo. Byl tu okolo samej babišovec, Zeman podruhý vyhrál volby, takže nikoho moc nezajímalo, že jsem o nich říkal, že jsou to zmrdi. Na albu Sick jsem začal dělat míň líbivej zvuk. A i když vyhrálo Anděla, nebyly na něm takový hitovky jako Králové z P’s A Love. Zpětně mám i tyhle alba rád, nedělal jsem je s tím, abych se dostal „někam“. Ten nastartovanej zájem jsem si vlastně ubral. Hudba se proměnila, protože jsem zároveň měl traumata, jak se dneska v rapu říká, a utápěl jsem se v nich a řešil to způsoby, které jsou teď trendy.
To jsme někde v období alba Terapie, ne?
Jo. To byl i jeden z důvodů, proč se to album tak jmenuje, protože jsem žral nějaký prášky, který jsem si sám naordinoval. Sice jsem celou dobu věděl, že to je píčovina, ale jak jsou dost návykový, tak se s nima blbě přestávalo. A myslím, že mi svědčí…
… nebejt líbivej?
No spíš nebejt na opiátech.
Hahaha!
Hulení, halucinogeny jo. Opiáty ne!
Zmínil ses o konceptu Chimery. Jak bys ho přiblížil? Je to vlastně album, které se skládá ze tří částí…
To proto, že chiméra má tři hlavy. Chtěl jsem tím dát najevo, že dělám různorodý věci. Proto tři části. Já si vlastně ani nebyl jistej, která hlava bude co reprezentovat, ale věděl jsem, že jsem schopen udělat tři nebo i více odlišných projektů. Mám ve zvyku se neomezovat a mám tvrdší kořeny, tak jsem si řekl, že první album musí bejt tvrdý; druhý vyhrotím a udělám, co jsem chtěl už dlouho – aktuální rapovou desku. Proto je na něm i hodně zpívaných věcí, nějaký autotune a tak. U třetího dílu jsem si původně nebyl jistej, jestli vůbec bude, nebo půjde o de luxe verze těch prvních dvou.
To, jak víme, je nakonec až Chimera – Nekonečno. Jak to tedy bylo s trojkou?
Hucl (producent Hucleberry 808 – pozn. red.) ti potvrdí, že jednička měla bejt underground, dvojka popová verze Smacka a trojka jenom mixtape, na kterým měly bejt soundový věci a podobně. Kromě těchhle věcí s „horším“ zvukem nebo featů, který zůstaly v šuplíku, jsme pracovali i na původním materiálu. Měli jsme asi pět tracků a říkáme si, že je to na mixtape vlastně až moc dobrý. Hucl mi pak řekl, ať udělám ještě trojku. A ve finále je to vlastně z těch tří alb to, který je nejvíc moje. Nejvíc ukazuje, jak bych chtěl znít. Je tam něco z obojího: tvrdej Smack i autotune Smack. To tvrdý je zároveň tak dobře nazvučený, že to může bodovat i v hitparádách. A zpívaný věci jsou naopak pořád furt dost tvrdý. Je to vlastně dobře vyvážená verze mojí všestrannosti v jednom balení. Proto si myslím, že měla úspěch.
Takže největší ohlas ti přinesla neplánovaná věc…
Jo, jo. Je to takový to zázračný dítě, co mu rodiče říkaj: My tě vlastně s maminkou nechtěli…
Proč ses vlastně rozhodl pracovat se symbolem chiméry?
Protože jsem si nemohl vzpomenout, kterej mytickej tvor má víc hlav. Tak jsem zadal do Googlu: mythical creature with more heads than one.
Hahaha! Já čekal, kdovíjakej symbolismus vytáhneš.
Ne, vole, prostě Google: mythical creature with more heads than one. A jedem. Chiméra, hodně hlav.
Co plánuješ dalšího, co se alb týče?
Na jednom pracuju, je vlastně skoro hotový, ale ještě o něm nemůžu mluvit. A pak mám projekt s P Moneym. Ten teď pojedu dodělat do Londýna. Mělo to nejdřív bejt EP. Teď tomu říkáme projekt, protože jsme se shodli, že z pěti šesti tracků, co na to v současnosti jsou ready, by jich tam mohlo být osm nebo devět. Těch pět nebo šest jsme tady v Praze nahráli za den. Takže jsem přesvědčen, že za tři dny v Londýně se to doklepne. P Money dorazí i na tu velkou akci, co mám 17. března v Praze. Budeme točit videoklipy a pomalu a jistě se věnovat promu společnýho projektu.
Kapitoly grimu v Česku
Ty jsi tady v Česku největší propagátor grimu, dalo by se říct, že jsi i jeho místním kmotrem. Jak je pro tebe důležitý Londýn, odkud grime vzešel?
Moc. Extrémně. Vlastně mě dost serou některý moji oblíbený anglický umělci, který by bez grimu neexistovali, ale teď, když se je na to ptají v rozhovorech, označují se za rappers nebo na grime plivou. Sice chápu, že někdo může bejt zhrzenej, že se k němu někdo z grime scény zachoval blbě, ale furt jsou to lidi. Mluvím teď o Skeptovi a AJovi (AJ Tracey – pozn. red.), u kterých, ač je pořád obdivuju, se mi nelíbí, jak ignorujou žánr. Stormzyho tvorbu třeba vůbec neposlouchám, nebaví mě tolik jeho projev, ale v tomhle je mnohem čistší.
On si uvědomuje, že jeho kořeny jsou v grimu, a říká to vždycky. Já bych se nedivil, kdyby se grime v Anglii znovu rozjel, protože se to už stalo několikrát. Kdyby bylo nový German Whip nebo něco jako Skeptovo Shutdown, tihle lidi by zase naskakovali na bandwagon. Všichni, co teď dělají ty americky znějící tracky. I když Skepta pořád zní originálně, mrzí mě, že ač to dělá, tak svoji hudbu jako grime neoznačí. Nevím, jestli je všechny tak nasral Wiley nebo co. Já s ním řešil jednu věc a taky mě nasral, ale furt je to pro mě godfather. Věřím, že když jseš s ním v každodenním kontaktu a dělá ti tyhle věci konstantně, tak ho musíš začít nenávidět.
Jak ses k grimu dostal? Tehdy tady ten styl nikdo neznal, natož aby ho dělal.
To mi bylo tak 15, 16, 17 nebo 18? A v Medúze, kterou uváděl Richard Krajčo, byl Dizzee Rascal a The Streets. Viděl jsem to v telce a byl z toho unešenej. Zásadní moment byl, když mi táta dal CD They Don’t Know od So Solid Crew. To vlastně bylo ještě předtím, než jsem viděl toho Dizzeeho. A pak Dizzee v televizi, So Solid v televizi. Potom Mokráš (Abdul 52 – pozn. red.) napsal na Boombap článek o Wileym. Tehdy jsme ten web sledovali denně a pak tam i psali články. Já, Mickey Talls, Diwez, Double J, Pois, Williemack. Tak jsem si toho Wileyho pustil a to byl, ty vole… to byl TEN zlomovej moment. Najednou jsem věděl, že už mě nezajímá nic jinýho, hip hop, nic.
Jaké byly tvoje kořeny?
Hele, já miloval všechno možný. Rap, punk, klasickej rock, jamajskou hudbu, taneční věci, drum’n’bass… prvního Roniho Sizeze, LTJ Bukema… To všechno bylo díky rodičům. Táta měl cédéčka Petera Toshe, Boba Marleyho… Hodně mě zaujali Black Uhuru. Tehdy jsem zkoušel první tripy, vzal jsem si k tomu CD The Dub Factor a to mi udělalo hodně zvláštní halucinace, který už se mi nikdy nepovedly zopakovat, což mě velice mrzí.
Ale hip hop převážil…
Hudební základ mám širokej. Ale na Boombap jsem psal o rapu, protože o tom ten web byl. Grime se prostě bral jako novodobá forma rapu. Poslouchal jsem crunk a grime a všechny nový věci, který na konkurenčním Bbaráku hejtili. Vždyť tam o Swizz Beatz napsali, že to je nejhorší producent na světě. V době, kdy dělal bangery pro lidi jako DMX, měl platinový singly, oni o něm psali takovýhle hovna. To byl důvod, proč jsme s nima začali „válčit“. Oni to tehdy brali tak, že jen stojíme za někým. Že to děláme kvůli Hugu Toxxovi nebo Abdulovi. Ale my to dělali kvůli newschool rapu, který jsme tu chtěli prosadit, abychom tu nebyli sto let za opicema stejně jako ve všem ostatním. Protože to se jim hodilo do krámu, aby mohli tlačit shitový umělce, co nikoho nezajímaj, ale oni je za levno mohli dotáhnout na fesťák. Tohle mě sralo na Bbaráku.
Že propagují staré věci a tahají je na Hip Hop Kemp…
To bylo těžký vysvětlit klukům z Anglie, který byli rádi, že si na Hip Hop Kempu zahrajou. Vysvětlit jim, že to je celý součástí hlubšího problému. Paralelu jsem používal v tom, že když se jim autority v Anglii snaží zakazovat grime shows, protože ty akce podle nich mají násilnej potenciál, tak nás tady chtěli zastavit jen proto, že by mohlo vzniknout něco novýho.
Rapovat jsi začínal sólově, nebo rovnou s Fuckstroyem a Shadow D jako Iscream Boyz?
Já jsem tehdy Shadow Dýho obdivoval, ale bál se mu napsat. Vzhledem k tomu, že Fuckstroy je bezprostřední, tak to zařídil on. Kdybych já byl z půlky jako on, tak mám dneska featy s Wileym, Skeptou a Dizzeem. Já jsem ale takovej dement, že když mi volali z rádia Spin, že tam je Dizzee, ať přijdu, tak jsem si vymyslel, že něco mám. Já byl v tý době tak vynervovanej, vyfetovanej idiot, že se mi od nervů udělalo tak blbě, že bych se před ním snad sesypal. A to mi bylo dvacet. Pak jsem ve Spinu pořád koukal na podpis, co tam nechal na stěně. Koukal jsem na něj při každým pořadu, co jsem tam vysílal.
Nicméně s Iscream Boyz to bylo na začátku jak?
Měli jsme jeden track a párkrát jsme se s Fuckstroyem vetřeli na stage na nějakým Boombap koncertu. Je dobře, že to není nikde zaznamenaný. Po poslechu Wileyho jsem přestal psát hiphopový texty a věnoval se jen grimu. Pak i nějaký crunkový věci. Třeba Tak se hejbej bejby byl původně crunkovej text pro Logica (dnes Yzomandias – pozn. red.) na mixtape. Tím začal můj několikaletej beef s ním.
Povídej…
Mělo to být tak, že já vezmu americkej crunkovej hit A Bay Bay od Hurricane Chrise a dám do něj svoje lyrics. Takže místo „A bay bay“ jsem tam dal „tak se hejbej, bejby“, aby to byl i vtipnej obrat. Nahrál jsem to, dojel jsem za Logicem do Varů do studia, který si kvůli tomu pronajal. On tehdy byl vlastně ještě malej klučina, jemu snad ještě ani nebylo osmnáct. Jenže pak mi poslal Sukowach ten bassline beat. A já teda udělal tu zmrdovinu a zakázal to Logicovi dát na ten mixtape. Dneska ho chápu. Měl jsem mu říct, ať to tam má, ale vydá to až potom, co vydám já ten bassline. Taky vlastně nevím, proč mě poslechl. Já bych to prostě vydal. No, a tak vznikl ten náš beef. Vyříkali jsme si to, až když se přistěhoval do Prahy.
Pamatuju si jeden z vašich prvních koncertů. Bylo to ve World clubu na Žižkově, backoval vás Double J a vy jste předskakovali Hugu Toxxovi nebo Supercroo. A dostávali jste tam od lidí docela bídu. Obzvlášť jeden čávo byl se svým vztyčeným prostředníčkem neodbytnej… Kdy přestali tyhle boje s publikem pod pódiem a kdy jste začali hrát pro lidi, co přišli na vás?
V Praze bylo ještě dobrý, že to bylo vyvážený. Vedle hejtrů byli fans nebo lidi od nás. Poměr byl vždycky tak padesát na padesát. Vždycky jsi měl alespoň 80 lidí pro, což už docela šlo. A ta zbylá polovina hejtrů už si toho moc nedovolila. V těch začátcích jsme s tím ale zažili spoustu scének. Konkrétně v tom World clubu to byl silvestr a byla tam spousta lidí, co šli jen zakalit. No a toho hejtra, o kterým mluvíš, docela rychle zpacifikovali mý fans a lidi ze Strašnic. Pak jsme měli třeba hejtry na Českejch hradech, kteří zároveň byli z firmy, co tam stavěla pódia. Takže po dvou odehraných shows v rámci tohohle festivalu koukám, že pod pódiem stojí kokoti v pláštěnkách a crocsech s nápisem „Stop Zmrzlinářům“. Tak jsme přerušili show, zahodili mikrofony, naskákali na ně a oni utekli do backstage. Show-neshow jsme zjišťovali, kdo to je. Pak jsme dorapovali těch zbývajících deset minut, došli si pro prachy a pořadatel Viktor Souček nám řekl, abychom odjeli, že tam nechtějí problémy. Přitom problémy byly od jeho lidí, jeho dodavatelů. Cheche. Od tý doby už jsme na Hradech nikdy nehráli.
Cesta vzhůru
Pokud počítám dobře, ty máš tři Anděly. Za P’s a Love, Sick a Chimeru 3…
Kámo, řekni mi, kterej třetí díl byl ten nejlepší z trilogie? To je na tom ta rarita.
Album P’s a Love mělo ve své době velký ohlas od kritiků a rezonovalo i mimo scénu. Čím to bylo?
P’s a Love prostě bylo fresh. Najednou jsi v tom českým rapovým mainstreamu měl nasranýho rychle rapujícího pankáče. Spousta starejch punks, co k tomu mají sklony, to zcenilo. Zároveň to měli rádi mladý nasraný kluci, co chtěli změnu. Možná to tak dneska vypadá, protože už je to od vydání dlouho a lidi mají odstup. Takhle se třeba bude mluvit o Chimeře. Ohlasy a reakce na ni jsou už teď větší než na P’s a Love. Ona je z toho, co zatím vyšlo, ten vrchol.
Bylo to vidět i loni na Andělech, kde jsi vystupoval živě. Snad jako první rapper v historii sólově…
Ona je ta Akademie zčásti docela erudovaná. Ale v těch hlavních kategoriích by měli mít větší možnosti výběru. Nevím, kdo tam hlasuje pro nejlepší pop nebo klip. Ale máš tady kategorii nejlepší rap a pak všechny ty kategorie klip, song, album roku, ale tam žádnej rap není, protože je hodnocenej žánrově. Je to, jak kdyby se někdo zuby nehty držel zavedených pořádků a nechtěl, aby bylo vidět, že tady mezitím vyrostlo něco mnohem většího. Když je tam teď i Cena fanoušků, jak to, že ji nevyhrávají tihle Mirai, Ewy Farný, co jsou prej největší a vyprodávají O2 arééény? Protože oni prostě ty fanoušky nemají, rozhodně ne ty aktivní. Proto si taky týhle ceny, kterou jsem vyhrál, považuju snad víc než těch Andělů za alba. Cenu fanoušků mám já. A ne v kategorii rap, ale v kategorii „všichni“. A nevybírala to akademie, ale fanoušci. A to je to dobrý.
Taky jsi aktuálně muž roku časopisu Esquire.
Přesně, tam se taky ukázala síla fanoušků, co mi posílali hlasy. Bylo skvělý tam naběhnout se svou věcí a vzít si to celý. Zároveň to ale beru s rezervou, protože v kategorii „Umělec roku“ jsi tam měl rappera, popovýho zpěváka a dva dýdžeje. Kde je malíř? Kde je sochař? Já taky hraju jako DJ, ale asi bych za to nechtěl bejt nominovanej na titul „Umělec roku“. Samozřejmě si té ceny fakt vážím. Naprosto upřímně jsem vůbec nečekal, že bych to dostal já.
No, já upřímně taky ne. Když se koukneš na ostatní nominované, co si budeme povídat, jsou to spíš plakátoví boys než ty, grázl ze Strašnic…
Přesně. Já myslel, že to má určitě v kapse popový zpěvák, kterému fandí hodně malejch holek. Jenže ty asi neuměj tolik s počítačem, haha. Ono taky, když na místě vyhlašovali nominace, zahlásili Nobodyho (DJ Nobody Listen – pozn. red.) a burácely všechny holky. Pak řekli Calina a stejná reakce. Pak vyhlásili mě a bylo ticho. Tam chyběl jen zvuk cvrčka jak ve filmu. A kdo to vyhrál? Teď už vědí, kdo jsem. Že jsem Chimera a že těch hlav mám víc.
Teď spolu mluvíme o vrcholu kariéry, čeká tě vyprodaná sportovní hala. Ale co za pár let, až přijdeš na to, že už nejsi úplně relevantní a nejsi v hledáčku mladých posluchačů?
Budu se muset stát mogulem. Já vím, že jím budu. Vím jistě, že budu prodávat trávu. Já chci ten svůj přístup k tvoření muziky předávat dál. Baví mě třeba Snoop Dogg. Vedle toho, že vlastně pořád něco vydává a má co nabídnout, tak se zároveň naučil hodně důležitou věc, a to je, že musíš dělat business. Ty sám musíš bejt ten business. Takže chci jít do potravin, chci prodávat konopí.
V následujících pěti letech mi rap vydělá nejvíc, co mi doposud vydělal. A já to hned investuju do jinýho businessu, než je rap.
Říkal jsi, že se v tvorbě neomezuješ. Ale u každého funguje nějaká autocenzura, člověk si přece jen zváží, co vypustí do veřejného prostoru. Na tebe se po vydání singlu V pytli snesla kritika kvůli sexistickému textu. Jak tohle na tebe funguje, jak se cenzuruješ?
Neomezuju se vůbec. Jasný je, že když jsi někomu řekl, že je „buzerant“, tak šlo o nadávku, ne o narážku na jeho sexualitu. A co se textů týče, když mi něco takovýho naskočí do rýmu, tak se to už snažím nahradit. Chápu, že se to může někoho dotknout. Určitě bych na někoho nešířil nenávist na základě jeho sexuality. Otravnej heterák je stejně otravnej jako otravnej homosexuál. A u kauzy V pytli mi vlastně přišlo vtipný, že jsem hned byl hozenej do jednoho pytle se šovinistickejma mizogynama… Do jednoho pytle! Slyšíš to? Je to V pytli! Haha!
Co ti dává to široký spektrum hudby, kterou posloucháš? Koukám za tebou na plakát Ramones. Co tobě jako grime rapperovi dává zrovna jejich tvorba?
Kromě toho, že to je energický, rychlý a nasraný, tak je to vlastně melodickej, zpívanej rokenrol. O nich se říkalo, že jsou jak Beach Boys na speedu. To se u mě třeba promítá v Badman Song.
Konkrétně u nich mě inspirovalo, že jejich koncerty byly bez pauzy. Skončila skladba a jediný, co bylo před tou další slyšet, bylo odpočítávání bubeníka „one, two, three, four“ a hned další. Totální nátlak, žádný prodlevy. Já si teda třeba vprostřed show musím oddech dát a lidem něco říct, jinak bych chcípnul. Tenhle spád, tohle odsejpání, je pro mě jedna z hlavních inspirací.
A máš mezi kapelami z jiných žánrů nějakou nej, které jsi fakt fanoušek, co si nekriticky koupí cokoli?
Hned jsem chtěl říct Kiss, ale od těch mi chybí osmdesátkový alba z období bez masek. Jinak jsou pro mě totální bozi. Mám všechny jejich maskovaný alba ve všech verzích, live alba, mám všechny figurky od McFarlane-a, mám komiksy, knížky. Ale některý ty osmdesátkový alba mi nejdou přes uši. Z toho hard rocku se nestal metal, ale plech. Teď si ale uvědomuju, že od koho mám úplně všechno a prominu mu cokoli, tak to je Wiley. Ale to je vlastně v žánru.
A čím jsou Kiss tak speciální?
Jsou to prostě komiksáci. Jejich fanoušci asi museli bejt většinou děti, což je paradoxní, protože mají fakt sexistický a sexuální texty. Vem si, mně bylo šest, měl jsem rád songy, co mají spád, melodii a jsou tvrdý. A do toho mi táta pustil Detroit Rock City a Love Gun a mně se to líbilo. A pak mi ukázal ten obal… ty vole, já mám i teď husinu. Obal desky Destroyer, kde oni jsou jako nějaký záporáci ze Supermana. Jeden má plameny, druhej blesky, další vypadá jak z vesmíru… byl jsem z toho tak nadšenej, žil jsem tím, neustále jsem je kreslil.
Ty hodně věcí sbíráš. Figurky, komiksy… umíš se jich i zbavovat?
Občas něco vyhodím. Karin (přítelkyně – pozn. red.) by byla určitě radši, kdybych vyhazoval víc. Ani ne ty collectibles, ale v knihovně mám knížky, který nikdy neotevřu. Hadry, co jsem měl na jedný show nebo v jednom klipu, tak toho je zbytečně moc.
Co posloucháš teď? Co jsou tvoje aktuální objevy?
Lil Gnar, to je novej Chief Keefův MC. Baví mě hodně Trippie Redd, což bych nečekal, že kdy řeknu. To jeho album je dobrý. Asi bude něco na tom, že i v tom má prsty Chief Keef. C4 z Anglie teď vydal skvělý album. Poslouchám Lil Bho, nový album funguje spolehlivě, když se člověk chce přepnout do pohodovejch vibes. Jsou na tom bomby jako třeba Construction Tingz, kde rapuje o stavbě a dělnících na ní. Nebo je tam Nike Ai, kde v refrénu rapuje „She wanna wear my Nike Air“ a pak říká „I just wanna thank you for walking in my shoes“, což je super dvojsmysl, z jedný strany je to úchyl, co tý holce děkuje, že si vzala jeho boty a zasmrděla mu je, ale zároveň jí děkuje, že ho pochopila. To je prostě geniální! A ještě mě hodně baví Tlučhořovic rodinka, Kaiser a Lábus. Myslel jsem, že už to nedělaj, ale zas to nakopli. Každej díl má pět minut a já jsem se u toho v autě málem smíchy vyboural.
Nějaké zajímavosti tady na české scéně?
Já furt čekám někoho, kdo bude mít balls. Jako celek mě víc baví českej rap, ale v jednotlivcích je dál Slovensko. Baví mě Dokkeytino. Flex King. Shimmy. Pak se podíváš tady a jen hledáš. Něco je tady furt špatně. Bavěj mě třeba ty kluci, který už vlastně youngstas nejsou, vycházej ze mě, dejme tomu. Joshua mi teď poslal skvělej track na feat. Baví mě Off Culture nebo Blako, na ty bych nerad zapomněl. Je to drsný, je to i víc street než některý věci, co jsem jmenoval, a je to aktuální.
Před nedávnem ses objevil v magazínu fotbalové Slavie společně s Bulharem a Icym. Ty jsi její celoživotní fanoušek, takže jsi i takhle odemkl nějakou novou úroveň.
Tam to bylo skvělý. Skvělý, jak se tam k tobě chovají s respektem. Nejlepší na tom bylo, když už to vyšlo. Sám jsem to ještě netušil a volal mi táta a dlouho jsem u něj v hlase neslyšel takovou radost. Pak jsem to dovezl dědovi a ten mi volal a děkoval za zmínku. Ač jsem nikdy nechtěl, tak udělám nějakou slávistickou písničku. Aby na tom stadionu hrálo něco dobrýho a aby tihle starý byli spokojený.
Bude letos titul?
Bude. V Plzni už to vědí. Sparta je komfortně na středu tabulky nebo tak něco. Takže to zas konečně bude všechno v pořádku.
Seznamte se
Smack One je vlastním jménem Jakub Janeček, je mu šestatřicet let a je držitelem tří cen Anděl. Jako první se u nás věnoval typicky britské odnoži rapu zvané grime. Svoje alba vydává na vlastní značce Archetyp 51. Loni završil svou trojdílnou sérii alb Chimera vydáním alba Chimera nekonečno.