U notebooku stojí divnej typ v kšiltovce, lemtá pivo z plechovky, pouští přebuzenou hudbu, kouří e-cigaretu a možná to v hlavě nemá úplně v pořádku. Za mikrofonem je postarší, ale upravenej chlápek, Anglán od pohledu. Každý beat v něm vyvolává tirády naštvanosti a frustrace, které ze sebe chrlí s neuvěřitelnou kadencí.
Hudba Sleaford Mods je minimalistická, přímočará, ale pevně zakořeněná v životě a všech jeho ohledech včetně nenávisti, závisti a žárlivosti. Duo, které s Williamsonem tvoří producent Andrew Fearn, vyčerpalo z punku a elektroniky veškerou přímočarost, aby jí podtrhlo sdělení. „Nadávání je možná nemístné a neobhajitelné. Ale upřímně? Koho to zajímá,“ odfrkne si Williamson během rozhovoru o desce, na kterou si ti dva poprvé přizvali hosty.
Vyrůstání v anglické oblasti East Midlands podle Sleaford Mods.
Spare Ribs jste vydali jako jedno z prvních alb roku 2021. Jaké bylo nahrávat ho během těch divných měsíců, co mu předcházely?
Prostě jsme se s tím nějak popasovali. Čtyři věci jsme měli hotové už v lednu, než se rozjela pandemie, takže už jsme tušili, jak se ta deska bude dál tvarovat. Čímž neříkám, že nás lockdown neovlivnil. Odrazil se na obalu, na nahrávce, taky několik skladeb je o tom, jak jsme zavřený. To, co se dělo okolo nás, je součástí alba. Ale jinak to pro nás byl stejnej džob jako vždycky. Když nám dovolili jít do studia, prostě jsme tam šli. Jakkoli to byl divnej rok, nenechali jsme se převálcovat.
Mě zaujal hned první singl Mork n Mindy. Klip jste prý natáčeli v dokonalé replice domu, ve kterém jste vyrůstal. Jaké to pro vás bylo?
Divný. Divný, protože to tam bylo fakt stejný a to pro mě bylo do značný míry náročný. Režisér Ben Wheatly kvůli tomu klipu sehnal spoustu věcí, propriet, hraček a další veteše ze sedmdesátek. Živě jsem si je pamatoval z dětství a bylo dost děsivý je znova vidět takhle pohromadě.
Píseň uvádí dokonalý text: „Je to zvuk ústředního topení a zmírající zápach nedělní večeře v domě z roku 1982. Beton, špinavé garáže, nikotin. Tam, kde krása existuje hlavně v malých prasklinách na skořápce vaší představivosti.“ Do dětství jste se asi nevracel úplně rád…
Celá ta skladba je o pocitech, co jsem měl tak někdy mezi třinácti a patnácti lety. To byl rok 84, 85. Takže jo, i to natáčení mě trochu vrhlo zpátky. A dobře mi z toho teda nebylo.
A jaké to bylo, vyrůstat v Anglii osmdesátých let?
Na hovno! Naprostá sračka! Ne, vážně, bylo to absolutně příšerný. Schválně se nad tím zamyslete. Vždyť já začal kouřit, když mi bylo čtrnáct. No, co to, kurva, bylo? Každej den jsem chodil do školy a u toho kouřil, protože jsem nevěděl, co jinýho dělat. A když jsem tam došel, škola stála za hovno. Když ji člověk dodělal, měl skvělý možnosti. Jít makat do supermarketu, jít makat na stavbu nebo narukovat do armády. Byla to odporná doba. Radši jsem byl snílek. A snažil jsem se tomu za každou cenu utéct.
Jak jste utíkal?
Prostřednictvím hudby. Začal jsem sbírat desky a zajímat se subkulturu mods. Zajímalo mě všechno, co bylo s mods spojené. A taky s punkem. No a taky jsem se koukal na filmy a představoval si, že tam někde existuje i pro mě lepší život.
Jsou tohle kořeny té opravdovosti, kterou jste se Sleaford Mods na hudební scénu přinesli?
Jak to myslíte?
Nejsem sice Brit, ale připadá mi, že vaše hudba tolik rezonuje, protože je ve svojí jednoduchosti a přímočarosti skutečná. Prostě srozumitelně mluvíte jenom o tom, co se vám stalo. To v současné produkci moc neslyším.
To ne. Ale myslím, že to většinu lidí nutně nemusí ani moc zajímat. Musíte si uvědomit, že současné kapely jsou obecně o dvacet nebo i třicet let mladší než my. Když se s nimi setkáváme na festivalech a v backstagích, ten rozdíl ještě vynikne. Neřekl bych, že tu nejsou žádné opravdové kapely. Ale je pravda, že tenhle přístup u lidí taky moc nevidím. Lidi napodobujou, lidi předstíraj. Nevím, jak se to stalo, že jsme začali mít zrovna my s tím, co děláme, nějaký komerční úspěch. Asi je to tím, že popisujeme svoje zkušenosti. A lidem je to dost blízko. To je asi tak všechno, o co jde.
Už jste říkal, že muzice jste se věnoval od dětství. Kdy jste začal mít pocit, že lidi poslouchají a reagují na to, co říkáte?
Někdy v roce 2013 o nás začaly psát britské hudební časopisy. Ale hlavně jsme odehráli koncert na festivalu Kraak v Belgii, tuším, že to bylo v Gentu. Byl to únor 2013 a tehdy se pro nás začalo všechno měnit. Najednou jsme měli pocit, že lidi konečně přestali jenom chodit kolem a zaposlouchali se.
Ale proč tehdy a proč v Belgii?
Nemám páru! Tou dobou jsme prostě byli jedna z mála kapel, která dělala věci jinak. Ale zároveň s sebou naše hudba nesla dost povědomosti, aby zaujala publikum. Skutečně si myslím, že to byl tenhle konkrétní koncert, který nám otevřel dveře. Ale neptejte se mě proč.
Vrátil bych se ještě k těm kořenům, do osmdesátých let, k tomu klukovi, kterého fascinovala subkultura mods. Ta má kořeny na začátku šedesátých let. Proč právě mods?
Protože byl revival mods. A já jsem miloval The Jam. Myslím, že jsem byl v té době jejich největší fanoušek v celé Anglii. Najednou se na vrcholu hitparád objevila kapela, která svojí hudbou něco říkala. Pocházeli z dělnické třídy a mluvili a zpívali o normálních věcech, které jsme dennodenně prožívali. Zasáhlo mě to. Popová kapela a zpívá i o mém životě! Nebylo na nich žádné pozlátko. V jejich hudbě byla jistá otupělost, jednotvárnost a skoro až negativita. Ale přesto dělala dobrý dojem.
Jedno z videí, kterým na sebe Sleaford Mods strhli pozornost.
Moment, neděláte právě tohle se Sleaford Mods?
Jo!
Do jakých témat se vlastně vrháte na nové desce?
Zčásti do toho, o čem jsme už mluvili. Turistika mezi třídami. O tom, jak lidi schovávají, co opravdu jsou. A to, co dělají, není opravdové. Jak se měšťácké kapely vydávají za kluky z dělnické třídy. V Británii se tohle táhne už pořádnou dobu a mě tyhle hry a nápodoby už dlouho vytáčí, takže jsem se do nich pustil. Kromě skladby Mork n Mindy, o které už byla řeč, jsem se k dětství vrátil i ve skladbě Fishcakes. V Out There a Top Room mluvíme o lockdownu. Shortcummings je kritika člena konzervativců Dominika Cummingse, který jim organizoval kampaň… a naštěstí skončil. Tak jako na většině alb Sleaford Mods jsem se zkrátka snažil popsat pocity z toho, co se právě teď děje. A jako většinou je v tom hodně negativity, hořkosti a vzteku, žárlivosti a závistivosti. To všechno se na té desce míchá, protože to podle mého ještě pořád vytváří dost zajímavou energii.
Britský politik, do kterého se Sleaford Mods opírají, loni rezignoval kvůli porušení pravidel lockdownu.
Žárlivost a závistivost?
Jo. Spousta těch věcí není rozumná, natož uvážlivá. Třeba kritizování ostatních umělců, to by někdo mohl považovat za nemístné a neobhajitelné. Ale upřímně? Koho to zajímá.
A na koho máte pifku?
Nebudu vám tu říkat žádná jména. Nejde o lidi, kteří si zaslouží, aby jejich jména zazněla v rozhovorech!
Ale zeptat jsem se musel.
Samozřejmě.
Jste úspěšná kapela, máte za sebou už šest alb a spoustu dalších nahrávek. Je těžké si udržovat tuhle negativitu? A není to v kontrastu s vaším úspěchem?
Ne, není. Protože úspěch je sice super. A jsem rozhodně šťastnější, než jsem dřív býval. Ale ve skutečnosti toho moc nezmění. V tom smyslu, že svět je pořád stejný. A já už se na něj nebudu dívat jinak. Jsem na to moc starý. Je mi padesát, a i když mám teď nějaké peníze, tu díru, kterou prší dovnitř, nezacpou. Jakkoli si teď já osobně žiju lépe.
To chápu, ne každého přizvou na svoji desku i takové legendy jako The Prodigy. Jak to tehdy s trackem Ibiza bylo?
Prostě se jednou ozval Liam Howlett a zeptal se, jestli bych do toho šel. A já okamžitě souhlasil. Asi dva měsíce jsme si vyměňovali nápady a na výsledek jsem opravdu hrdý. Vždycky jsem měl rád Prodigy a jejich sound. Elektronika a přitom punk, naprosto originální. Když byl rave, bylo všechno syrový.
Kdy začali být Sleaford Mods vaše obživa?
Když jsme začali jezdit koncerty. Každé dva roky vydávat novou desku. V té době mi bylo už čtyřiačtyřicet a dělali jsme to nějakých sedm let. Přišlo to hodně pozdě. A se vším respektem, necítím se jako nějaký vítěz.
Čím jste se do té doby živil?
Spoustou věcí. Dělal jsem v ochrance, v obchodu s hadrama, v továrně, ve skladu, v restauracích. Mám za sebou spoustu mizernejch prací. A něco vám povím, už se, sakra, do žádný z nich nechci nikdy vrátit! Rozhodně ne! Jsem šťastnej, že můžu dělat hudbu. A Spare Ribs je skvělý album. Mám radost, jak dopadlo. Povedly se nám věci, ve které jsme jenom doufali. Na té desce nám hostuje Amy Taylor z Amyl and the Sniffers, zpívá tam Billy Nomates, která je podle mého vycházející britská hvězda. Obecně si myslím, že hudebně jsme se zase pohnuli dopředu.
Společně s The Prodigy našli stejnou energii.
Na hosty jsem se vás chtěl taky zeptat. To je pro Sleaford Mods nová věc. Musím říct, že ten soulový hlas, který má Billy Nomates, mě dost odrovnal. Jak jste na ni přišli?
Posílala Andrewovi svoje nahrávky přes Instagram. A Andrew je vždycky přinesl a říkal: To si poslechni, to je fakt dobrý. Tak jsme si to poslechli s naší manažerkou Clare. Clare je mimochodem moje žena. Když jsme spolu Billy poslouchali, bylo nám jasné, že je výjimečná. Sešli jsme se a netrvalo dlouho a Clare si ji vzala pod křídla. Já jsem zahostoval na jejím debutovém albu. A když jsme dávali do kupy věci na nové Sleaford Mods, nabídli jsme jí, jestli by s námi neudělala písničku. S tím soulovým hlasem jste to vystihl. Já jsem předtím hodně poslouchal soul a R&B z osmdesátých let a dost mě to ovlivnilo. A najednou jsem něco podobného slyšel naživo. Její hlas mi připomněl to nejlepší ze soulové éry.
Což nás vrací zpátky k subkultuře mods.
Přesně.
Co Amy?
S Andrewem jsme oba fanoušci její kapely Amyl & The Sniffers, líbí se nám její hlas a jak píše texty. Nejdřív jsme se setkali v Austrálii, když jsme tam byli na turné, a slovo dalo slovo. Chtěli jsme vyzkoušet, jestli to bude fungovat. Nezastírám, že nám to chvilku zabralo, než se Nudge It vyloupla do podoby, která je na albu. Ale jsem s ní hodně spokojený.
Je ve zvaní hostů budoucnost Sleaford Mods? S vaším minimalistickým přístupem přece jen musí být obtížné se pořád zvukově posouvat a přicházet s něčím novým.
Je to určitě jedna z cest, ale ne jediná. Na téhle desce máme hosty, ale taky se na ní víc zpívá. Neprahneme po nějakých velkých změnách, ale baví nás přidávat pár drobností, které umocní dojem. A baví nás tyhle věci hledat.
Neurazte se, ale vaše hudba mi přijde výsostně britská, i protože v ní jde tolik o texty a britské publikum vám nejlépe rozumí. Řešíte to nějak, když hrajete jinde?
Neřešíme. A neřekl bych, že je to problém. Máme stejně fanoušků v Německu jako v Británii. Roste to i ve Francii, Španělsku. Ta reakce je dobrá všude po Evropě. Jasně že se to liší, v každém městě žijí jiní lidé a mají jinou energii. Ale přijde mi, že chápou, o co nám jde. Když přijde plný klub, jsem spokojenej. A ještě víc, když se povede koncert. Nepodceňuju to, takže opravdu hodně času věnujeme zkoušení. Já fakt nechci zpátky do práce!
Seznamte se
Sleaford Mods existují už od roku 2007. Všechno se změnilo, až když nadávání na svět Jasona Williamsona podtrhl svou minimalistickou produkcí Andrew Fearn. Od roku 2012 fungují jako pozoruhodné duo, jejich produkce má silnou energii a přitom se ničemu nepodobá. Jejich tirády o současném světě jako Jobseeker nebo Jolly Fucker asi z podstaty nebudou nikdy bořit hitparády. Ale našla v nich zalíbení široká fanouškovská základna, která dokáže na Sleaford Mods ocenit jejich syrovost i schopnost přesně pojmenovat a vypointovat věci. Spare Ribs je jejich šesté studiové album.