Pod maskou cesty Mercedesem ukrývají v třinácti písních zastávky útržky modelových životních příběhů. První, co posluchače bouchne do uší, je hudba. Oba pánové na rozdíl od spousty jejich kolegů nevěří na rapování do prostých suchých beatů a pracují s melodiemi jako u běžného popu. Dokonce místy můžeme mluvit i o zpěvu. Samozřejmě po svém, nicméně se v jejich skladbách navíc odráží tu něco z Balkánu, tu něco ze vzdálenějšího východu. Zní to hodně zajímavě. Stejně tak je v pozadí šikovně a nenápadně využitá hi-hata, která přes celou stopáž vytváří nervózní pocit evokující rychlou jízdu. Kdysi s tímhle trikem často pracovali Pet Shop Boys – dokázali s tím i u ploužáku vytvořit podprahovou energii rychlé skladby.
Ve skladbách je bohužel nadměrné množství auto-tuningu, čímž vzniká nesympatický pocit rapujících robotů. V jedné skladbě by to bylo ok, ale po celých třicet minut desky to začne být nudné, až protivné. Jasně, má to dva důvody. Je to manýra, která evokuje náš tak trochu robotický život a zároveň to pomáhá zakrývat „divnou“ češtinu, kterou Calin s Sheenem záměrně používají. Ne že by česky neuměli, ale mají jinou melodii řeči, takže nezkušeného posluchače mohou jejich přízvuky na druhou slabikou frustrovat.
Fakt, že pro Calina a Sheena není čeština mateřštinou (přistěhovali se k nám, když jim byly dva, respektive tři roky), má na jejich společném albu i další význam. Učili se ji sice dřív, ale vlastně stejně dodatečně jako angličtinu, a oba jazyky jsou tím pádem pro ně sobě rovnými, což se značně projevuje v textech. Ty jsou možná i proto v jejich podání mnohem organičtější a opodstatněnější, než když míchají češtinu s angličtinou rodilí Češi. V mnoha verších to přináší nejzajímavější a inspirující okamžiky alba. Dochází až k desítkám různých česko-anglických kreací, jako například „miluju, když její ass sedá na můj face“, „jaký to je bejt tak humble“, „řekni, co je true“, nebo dokonce „tohle ani není moje final forma / pouštím svůj shit, tančí moje bitch, v noci dělá věci z porna“. Dost často anglismy používají kvůli rýmům: „Furt mi pípá Apple Pay / dneska jen sippim, mi z pípy ten beer nalej.“ Objevují se také docela zajímavé neologismy, například loubotinky nebo šmely, a někdy je tu i návrat k obrozeneckému jazyku („a ty mi říkáš, že já změnil se…“).
Při tom, co se děje v Evropě, se možná setkáváme s češtinou budoucnosti. Možná tak nějak si musela americká kultura zvykat na průnik jazyků svých přistěhovalců nebo britská na Jamajčany.
Možná že výstižnější název než Road Trip by bylo sousloví Life Trip. V symbolické cestě meďourem odnikud nikam, možná od koncertu ke koncertu nebo jen tak, se promítá klopýtavá cesta životem, jeho slasti i bolesti. Střídá se tu sex, peníze i kariéra, drogy, chvíle samoty i party. V rychlé jízdě neboli v rychle ubíhajícím životě řeší nebo spíš se Calin a Sheen pokoušejí řešit své hudební a básnické nadání jako poslání, hledají víru ve vlastní úspěch a zároveň pociťují strach, jak ta jízda skončí. A poslední píseň Luna končí zásadním veršem: „Stejně jako svět měním se.“
Nejsilnější skladba se jmenuje Kudlu a je o závisti z něčího úspěchu. „Nenávist všude, kam jdu, inspirace, kudy jdu,“ to je fakt síla, stejně jako když o chvíli dál říkají: „Jdeš celej život nahoru a druhej se ti snaží to vzít.“ A nesmíme zapomenout na Safír, jednu z nejhezčích milostných písní z poslední doby.
Verdikt: 80 %
Roadtrip je dobrá ukázka toho, jak se hudba a jazyk proměňují a že s tím nemá smysl bojovat ani se pohoršovat nad úspěchem. Calin a Viktor Sheen tvoří hudbu, se kterou vyrůstá nejmladší generace.