Už jsem psal samostatně o headlinerce prvního dne Kylie Minogue a souhrnně o českých umělcích na maďarském festivalu, v tomto textu se ještě ohlížím za několika dalšími památnými momenty festivalu. Není to žebříček nejlepších koncertů, stejně tak vynechávám třeba vynikající Raye, které jsme se už důkladněji věnovali u jejího vystoupení na pražském festivalu Metronome… Je to subjektivnější než kdy jindy a já budu jen rád, když se vy, kteří jste na budapešťský ostrov zavítali také, třeba v komentářích na sociálních sítích podělíte o to, co udělalo největší dojem na vás.
Třicet let britpopového milníku
Festival Sziget letos slavil třicátý ročník a stejně tak i Liam Gallagher svým aktuálním turné připomíná třicet let od vydání alba Definitely Maybe, debutu Oasis. Před koncertem začal na velkých obrazovkách pomalý odpočet od aktuálního roku 2024. Když letopočet konečně klesl až na 1994, nastoupil Liam s kapelou. Desku odehráli celou, včetně několika bonusů (celkem 15 skladeb), pořadí však oproti původní nahrávce uzpůsobili odlišným požadavkům, které má dramaturgie živého vystoupení. Nezazněl však nejen Wonderwall, ale ani nic jiného z dalších alb Oasis. Liam většinu času stál u mikrofonu v typické póze s rukama za zády, občas nadcházející skladbu někomu věnoval, občas okomentoval nějakou ceduli nebo fotbalový dres, které zahlédl v publiku. Celkově jsem z jeho projevu měl pocit, že kdybychom spolu seděli někde v hospodě, pohádali bychom se nejpozději do deseti minut dialogu, ať už bychom se bavili o čemkoliv… Ale to, že je s Gallagherem náročné vyjít, není nic nového. Nevyzařovalo to z něj však tolik, aby mi to kazilo dojem. Obdobně, Liam sice do vystoupení nedával tolik energie jako třeba Stormzy, který stál na stejném pódiu před ním, ale ani nepůsobil nijak znuděně. A to hlavní prostě fungovalo, totiž síla písniček z Definitely Maybe, které Liam s poměrně velkou doprovodnou kapelou odehráli skvěle. Třeba u Live Forever jsem byl regulérně naměkko… Set potom zakončili rockověji podaným coverem I am the Walrus od Beatles, načež Liam hodil tamburínu do publika a odkráčel, aniž by představil členy kapely. Skončil o čtvrt hodiny dřív než měl. Holt rozporuplná osobnost. I tak jsem si jeho vystoupení užil moc a na to pivo s ním zkrátka nepůjdu. On to asi přežije.
Irská kytarová senzace
I přes částečný překryv s headlinerem dne (Sam Smith) jsem měl o svém programu na večer pátého dne jasno – musím vidět chválené Fontaines D.C.! Čekal jsem hodně a dostal jsem hodně. Neskutečně energické vystoupení stavělo na relativně jednoduché rytmice, přes kterou se vrstvilo mnoho kytarových ploch. Oproti základní sestavě kapelu naživo doprovází ještě další kytaristka a klávesák, který občas klapky také mění za kytaru, takže v součtu jich je tam už opravdu hodně. Přesto se zvuk nikdy neslil v neposlouchatelnou kouli, za což zvukaři patří pochvala. Nad kytarami pak čněly naléhavé vokály frontmana Griana Chattena, typicky zavěšeného na stojanu s mikrofonem. Byla v nich zároveň i určitá punková frackovitost, akcentovaná irskou angličtinou. Hrálo se nejen ze starších alb, ale zaznělo i několik singlů z desky Romance, která vychází už příští týden. Fontaines D.C. i pro mě potvrdili pověst jedné z aktuálně nejzajímavějších koncertních kytarovek.
Metalový DJ s kytarou
O nedělní noci jsem se nechal vytáhnout k jedné ze scén určené taneční hudbě, kde jsem v rámci festivalu jinak moc času netrávil. Sullivan King mě ale nalákal svou fúzí elektronické taneční hudby a heavy metalu. Už od pohledu metalista s hřívou dlouhých vlasů většinu vystoupení strávil normálně za mixpultem, periodicky ale bral do rukou mikrofon, aby něco zazpíval a hlavně elektrickou kytaru, aby s ní vyskočil na stůl a tvrdé beaty doplnil tvrdými riffy nebo kouskem sóla. Normálně ji neodložil ani jednou, vždycky ji jen odhodil přes půl pódia bedňákovi. Nezatančil jsem si, nemám to zkrátka v povaze, ale i jen na poslech a pohled mě tahle show bavila hodně.
Foto: Ondřej Kubín
Finský harmonikář z pekla
Scéna Global Village je věnována world music, nikdo tam ale nejezdí s čistě tradiční folklórní hudbou. Finský hráč na tahací harmoniku Antti Paalanen, stejně jako mnozí jiní v programu, do své hudby přidal trochu tanečních prvků. Právě jednoduchý, jasný beat jeho dupání na stompbox pod relativně složitými melodiemi harmoniky byl dozajista jedním z faktorů Finova velkého úspěchu u publika. Dalšími bylo jeho nepopiratelné charisma a nezaměnitelná barva hlasu, hluboko položená, trochu chraptivá, podmanivá. „Hlas z pekla“, napadlo mě tehdy, a stále mi to připadá jako nejvýstižnější popis. Jednoduché texty, kolikrát sestávající pouze z jednoho finského slova, si s ním mohl zazpívat každý a taky to každý dělal. Na festivalu se na přídavky mnohdy moc nehraje, ale Paalanena publikum nechtělo pustit, vyvolalo si ho zpátky dokonce dvakrát. Jednou si vytleskalo normální přídavek, po jeho konci pak ještě tak dlouho zpívalo hlavní melodii, až se Fin vrátil znovu a v písničce ještě chvíli pokračoval.
Foto: Ondřej Kubín
Skladiště zlomených srdcí
Belgičan Maarten Devoldere z kapely Balthazar přijel se svým sólovým projektem nazvaným Warhaus a se zatím nejnovějším albem v podobě rozchodového Ha Ha Heartbreak. On sám svou hudbu označuje jednoduše jako pop (ve starším významu, kdy to byla jednoduše populární hudba), ve skutečnosti jde vesměs o balady i energičtější songy s postmutnělými i naléhavými vokály, s trochou blues, špetkou jazzu, soulu i funku. Jednoduché základní akordové kolečko doplnily mnohem složitější vyhrávky dalších nástrojů, někdy v aranžích výrazněji vykoukly dechy nebo piano, jindy dominoval až překvapivě ostrý funkový riff elektrické kytary. Výsledná kombinace byla neodolatelná.
Rockový kabaret
„Pokud byste tady měli vidět jen jedno představení, běžte na Bernie Dieter’s Club Kabarett.“ Když vám tohle řekne ředitel nehudebního programu festivalu, měli byste ho poslechnout. Já to udělal, mezi koncerty jsem si na kabaret skutečně našel čas a byl jsem naprosto unešen. Už samotná scéna Magic Mirror má skvělou atmosféru. Bernie Dieter jakožto zpěvačka a moderátorka měla publikum omotané okolo prstu hned když nastoupila s coverem Come Together od Beatles, prošla se publikem a zpátky na pódium se pak nechala doslova donést. V programu se střídaly písně (i její vlastní) s jinými vystoupeními čtyř dalších umělců. Akrobatické kousky na laně, fire show nebo polykání mečů, všechno bylo dechberouci. Celý program byl ozvučen nikoliv reprodukovanou hudbou nebo halfplaybackem, ale s poctivým doprovodem živé, skvěle šlapající rockové kapely. Publikum, které by si jindy na podobnou show asi nezašlo, bylo bez sebe nadšením a vytvořilo neuvěřitelnou atmosféru. Není divu, že už od druhého dne byl problém se na pravidelně se opakující vystoupení vůbec dostat. A dojetí, které se Bernie lesklo v očích při bouřlivém závěrečném potlesku, jí plně věřím.
