To, že svět hudební kultury prochází zásadními změnami, možná největšími od vzniku dlouhohrající desky na konci čtyřicátých let, je znát čím dál víc. Jsme pravděpodobně na počátku velkých proměn v sociální funkci a produkci hudby, mění se její obsah i komunikační prostředky, jimiž se dostává k lidem. Přizpůsobuje se všeobecným proměnám společnosti a novým technologiím. Ať se nám to líbí nebo ne, čeká nás něco úplně jiného, než na co jsme byli zvyklí.
V roce 1997, když jsem pracoval v Českém rozhlase, jsem se dostal ke stařičkým výzkumům o sociálních preferencích mládeže na začátku sedmdesátých let minulého století. Byly jednoznačné. Na prvním místě byla jednoznačně hudba. Dva roky potom, skoro třicet let po vzniku dotyčného výzkumu, těsně před koncem století, nám výzkum pro jinou stanici ukázal, že hudba je stále ve flóru. I když jen málokdy byla na prvním místě, to patřilo komunikaci s přáteli nebo sportu, mezi první trojkou se vyskytla skoro vždycky. Po dalších dvaceti letech, těsně před covidem, se situace už úplně změnila. Mezi preferencemi Generace Z se muzika nedostala ani mezi první tři nejdůležitější zájmy, a v mnoha případech se umístila dokonce až za hraním internetových her.
I když metodika průzkumů není srovnatelná, je jasné, že role hudby se za necelých pětapadesát let výrazně umenšila. Jak už to bývá, problém není jen na jedné straně, často ani na dvou stranách, ale je jasné, že dochází k individualizaci vkusu. Neznat v sedmdesátých letech třeba právě vydané album Paula McCartneyho by bylo mezi středoškoláky a vysokoškoláky společenským faux pas (a to dokonce i přesto – nebo možná i proto? – že tady nebylo dostupné!). Dnes je přístup mnohem pasivnější.
Co se změnilo?
Všechno.
Celý životní styl. Proběhla komputerizace společnosti, která zasáhla do všech oblastí lidských aktivit.
Nenamlouvejme si, že populární hudba je jen o hudbě. Trochu ano, ale především je to komplex různých prvků, které definují životní styl. Bývaly časy, že definovaly především životní styl teenagerů, ale jak jednotlivé generace stárly, pop tím pádem oslovoval vyšší a vyšší finančně atraktivnější věkové ročníky. Dnes existuje i „pop pro staré“, který se skládá z pamětnické složky, řady oblíbených písní, posbíraných cestou životem, a speciálních hudebních produktů, vytvořených na míru dnešním padesátníkům a starším.
Přesto motorem vývoje populární hudby byli a dodnes zůstávají mladí lidé mezi patnácti a pětadvaceti roky. To oni nastartovali kariéry těch největších dnešních superhvězd. A tam to skřípe.
Kdybychom to trochu přehnali, popová nebo rocková hvězda byla ve zlaté éře pop music svým způsobem druhem manekýna. Kdo kdysi přišel s dlouhými vlasy? Kdo přišel s barevnými přelivy? Kdo zavedl maskáče? Kdo zavinil popularitu martensek? Kdo začal nosit brýle se žlutými skly?
V šedesátkách se zpěvák nebo kapela vizualizovali jen velmi těžko. Fotografie v novinách a časopisech, výjimečná vystoupení v televizi. V čem tkvěl úspěch videoklipů a MTV o desetiletí později? Ve schopnosti vizualizovat hudbu. A to platí dodnes. Hudební vkus nejmladší generace definuje TikTok, případně YouTube, který je pro Generaci Z vedle Instagramu a Facebooku hlavním rekomendačním zdrojem.
Ale ono to šlo ještě dál. Kdo určoval, který druh alkoholu nebo která droga zrovna letí? Kdo byl největším propagátorem vegetariánské stravy? Za těch skoro sedmdesát let se z hudby stal hlavní doporučující lifestylový zdroj. Situace došla koncem osmdesátých let až tak daleko, že pop začal vyhledávat lidi, kteří sice neuměli zpívat, ale jejich vzhled nebo charismatické vystupování je předurčovaly k vytváření vlivu na životní styl jejich mediálně zmasírovaných příznivců. Viz třeba pověstný skandál s Milli Vanilli v roce 1990, kdy se přišlo na to, že oba členové popového dua na svých deskách vůbec nezpívají a také na svých koncertech jen předstírají zpěv do playbacků, které nazpívali méně vizuálně atraktivní studioví zpěváci. Vůbec nešlo o hudbu, jen byli sexy a děcka se chtěla oblékat jako oni, jíst a pít to, co oni, tvářit se jako oni.
A najednou zjišťujeme, že hudební svět tuto vlivovou roli ztrácí. Už v první polovině osmdesátých let se objevily nové vzory, tentokrát nehudební. Některé souvisely s rostoucím zájmem o atraktivní sportovní odvětví, mezi něž se překvapivě dostala i atletika, která se změnila z nekonečně dlouhých televizních přenosů v jakousi svižně probíhající sportovní estrádu. To, co najednou znamenal v roce 1982 na Západě pro teenagerskou generaci například sprinter Carl Lewis, překonávalo vliv všech popových hvězd. Zvláště holiči si jeho popularitu náležitě užili.
To bylo jen první rozkývání pozice popového stylemakera, rychle odeslané do odpovídajících pozic díky nástupu MTV. Se vznikem kyberprostoru se zjevila další, ale mnohem silnější konkurence pop hvězd, influenceři. Jejich vliv stále roste a ještě intenzivněji vytlačuje pop hvězdy z lifestylového hřiště. To jsou vlastně „Milli Vanilli bez zpěvu“. Loňský český výzkum například prozradil, že 72 % teen návštěvníků Instagramu se průběžně zajímá o „životy influencerů“. Na YouTube je to sice méně, ale i tak je to jen těsně pod padesát procent příslušníků generace 15–25 let. Obojího je mnohem více než zájmu o hudební informace.
Proč ztratila hudba svůj vliv, to je téma na samostatnou esej. My si všimneme jen jednoho úhlu a tím je všeobecná dostupnost hudby. Čili muzika ztratila svou exkluzivitu a tím pádem i atraktivitu, protože je snadno dostupná. A co je dostupné a levné, nebo dokonce zadarmo, toho si člověk neváží.
Výchozí situace
Vrátíme se k šedesátým letům. Tehdy byly zdrojem víceméně jen desky a rádio. Televize jen po kapkách. Desky v Anglii stály jeden a půl libry za kus a student-brigádník si vydělal zhruba kolem patnácti liber týdně. Při všech životních nákladech si zanícený fanoušek mohl pořídit tak maximálně jednu desku měsíčně. O to víc si ji užil se vším okolo – s recenzemi v tisku, v diskuzích mezi kamarády. Muzika se sice dala kopírovat a magnetofonový pásek nebo později kazeta byly sice levnější než desky, ale ne úplně levné. Zvláště u nás ne. Už tehdy vznikly první kampaně proti kopírování hudby, ale toho bylo vzhledem k dnešní situaci málo, byť atraktivita kopírování s přibývajícími lety a rostoucí dostupností magnetofonů a kazeťáků rostla. Ale pořád přitom platilo, že člověk si musel nejdřív půjčit dotyčný vinyl nebo později cédéčko a strávit nějaký čas jeho kopírováním. Pokud neměl album půjčené od kamaráda, mohl je mít i z nějaké půjčovny CD, ale i to stálo nějaký obnos.
Těsně před rokem 2000 vznikl v digitálním prostoru systém P2P (peer-to-peer), který do sebe skoro okamžitě integroval hudební nahrávky. Jeho podstatou byla výměna nahrávek mezi dvěma nebo více klienty určité počítačové sítě. Něco jako burza. Ty přispěješ touhle deskou, já zase touto. A spolu s tebou si ji stáhne ještě pár tuctů nebo stovek dalších klientů.
Průkopníka hudebního P2P Napster se sice povedlo po dvou letech existence zlikvidovat v roce 2000 na základě soudní žaloby od skupiny Metallica, ale Pandořina skříňka nelegálního stahování byla otevřena. Zrodila se řada úložišť, z nichž se dalo na vlastní počítač sáhnout kdeco. Od už nedostupných starých alb a sběratelských unikátů po nejnovější nahrávky. A to dokonce třeba i zdarma, byť velmi pomalou rychlostí.
Jiří Černý se jednou vrátil ze série svých poslechových pořadů, Antidiskoték, a vyprávěl, že deset let předtím, když neměl při ruce nějakou svou originální desku, určitě mu někdo z pořadatelů vypomohl vlastním vypáleným CD. „A představ si, že teď mi v takovém případě nabídnou už jen flešku se staženými empétrojkami.“
To, co byla v době Beatles exkluzivita, na kterou si mladý hudební fanda šetřil, bylo najednou snadno dostupné přes každý počítač připojený na síť. V průběhu let se člověk dostal k hudbě nejen přes gramofon nebo rádio, ale i přes hudební televize, stahovací platformy placené i pirátské nebo přes YouTube. A najednou přes internetová úložiště a následně přes streamingy se ocitne v království milionů nahrávek a je doslova zahlcen.
Zahlcení hudbou vede ke ztrátě jejího společenského významu. V dávných letech býval poslech hudby obřadem. Stejně jako třeba návštěva divadla. Člověk si udělal doma čas na poslech. Nebo si nasadil sluchátka a užíval si muziku, odizoloval se od ostatního světa. To se dnes stává už jen výjimečně. Hudbu konzumujeme v hypermarketech, v restauracích, v kavárnách. Některé sítě kaváren dokonce mají ve svém know-how doporučení, aby v podniku neustále diskrétně hrála reprodukovaná hudba. To proto, aby se vyplnil prostor a tím se oživovala atmosféra v místnosti.
Takže základní nosiče pop music dostaly konkurenci a hudba sama se rozbředla směrem k bezcenné zvukové kulise. Už se jí nefandí, jenom se přijímá. To je první z příčin ztráty pozice, kterou měla v druhé polovině 20. století. Takový přerod společnosti musel zasáhnout i gramofonový průmysl. Ale o tom zase příště.