„Tom Waits musí být nejspíš mým příbuzným. Mám pocit, že se hodně podobáme.“ Tomás de Perrate
Španělští Romové si říkají gitano, po našem cikáni, přičemž slovo gitano ve Španělsku postrádá obvyklou pejorativní konotaci a zahrnuje identitu španělské cikánské komunity, takže s dovolením u cikánů zůstaneme.
Pro začátek si také podle hlavního ideologa současného flamenka Pedra. G. Romera musíme něco ujasnit: „Flamenco rovná se cikáni. Romové a španělští cikáni spolu rovněž souvisí, zato dávat dohromady Romy s flamenkem už nejde, protože to svádí k domněnce, že každý Rom ovládá flamenco, což není pravda.“
„Jsem Juan, hrabě z Malého Egypta,“ představil se vůdce křesťanských poutníků celníkům Aragonské koruny.
Prý jsou na svaté cestě do Santiaga de Compostela, aby odčinili hříchy. „Z Egypta, země faraonů?“ ujišťovali se Španělé, udivení z pestrobarevně oblečené exotické družiny, která neměla žádnou potřebu jim takovou iluzi brát. Hlavně že se jí od Alfonsa V. Aragonského 12. ledna 1425 dostalo písemného potvrzení na tříměsíční bezpečný pobyt a nevídaného uvítání zbavující poutníky povinnosti platit daně a mýtné, když už přijíždějí z takové dálky.
No, blízko to na Pyrenejský poloostrov opravdu neměli, z historického území Byzantské říše nazývaného Malý Egypt, kde se po příchodu z Indie část cikánů usadila, to ale bylo do země pyramid přece jenom ještě kus cesty, kdo by v té době ovšem hleděl na detaily. Prokazatelně první cikánskou družinu v dnešním Španělsku brzy následovaly další, samozřejmě také putující z Malého Egypta, proto se pro ně ujalo pojmenování egiptano, změněné později na gitano.
Následující léta si na přízeň šlechty a obyvatelstva nemohli cikáni stěžovat: krásné ženy pro ně tančily, muži jim ukazovali, jak nakládat s koňmi, byli zdatnými kováři a překrýval je romantický opar svobodně putujících lidí. Další cikánskou vlnu už vedli „rytíři a kapitáni“ tvrdící, že utíkají před Turky z Řecka. Glejty sice dostávali, s bezmeznou podporou to ovšem začalo drhnout a klec nadobro spadla 4. března 1499 s nařízením, že pokud se „Egypťané“ neusadí na jednom místě, nezačnou živit poctivým řemeslem a nepodřídí křesťanské morálce, budou vyhoštěni.
V případě, že se vrátí, je na poprvé čeká bičování; na podruhé uříznutí uší a šedesát dnů v řetězech, no a na potřetí doživotní galeje. Pak už to šlo s cikány v katolicky rigidním Španělsku od špatného k horšímu a seznam krutého pronásledování a násilné asimilace zahrnoval dokonce návrhy na totální vyhlazení. Anticikánská genocidní dehumanizace vyvrcholila 30. července 1749 mohutnou celostátní razií La Gran Redada, během které armáda zatkla přes deset tisíc cikánů; vyjma těch, kteří se prokazatelně integrovali do společnosti. Všechny muže starší sedmi let odeslali na nucené práce a ženy s dětmi do továren, klášterů a věznic. Rozdělení rodin sledovalo jediný cíl: systematicky vymýtit cikány s jejich způsobem života. Značnou část sice úřady za několik měsíců propustili, na stovky v krutých podmínkách přeživších cikánů došlo ale až po šestnácti letech z nařízení Karla III.
Z pragmatických důvodů – projekt se stal ekonomicky neudržitelným – a s tvrdými požadavky: zákaz kočovnictví a používání označení cikáni. Ti se napříště měli ve společnosti stát neviditelnými a jako etnikum v nábožensky homogenním Španělsku přestat existovat. Rovnocennými občany země s právem na svou identitu se s novou ústavou stali až v roce 1978. Na okraji společnosti ale zůstali dodnes a flamenco pro ně představuje proto cosi jako blues: způsob, jak vyprávět příběhy utlačovaných, které se do školních osnov nikdy nedostaly.
Útěk do Sierra Nevady a neviditelní Afričané
Spřízněnou duši skrze kulturní podobnost a status pronásledovaných cikáni už předtím našli u arabsko-berberských Maurů a Židů v Grenadě, na rozdíl od nich ale unikli tvrdé deportaci. Ta všechny Židy z královského nařízení potkala v roce 1492, po dobytí Granadského emirátu, posledního muslimského území z bývalé říše Al-Andalus, a podstatnou část Maurů o sedm let později. A ti, co odmítli nebo pouze předstírali povinnou konverzi ke křesťanství spolu s nepoddajnými cikány utekli do horských oblastí Sierra Nevady a pustých nížin Andalusie, kde vytvořili od světa izolované komunity, rozšířené v následujících stoletích do okolí Sevilly, Cádizu, Córdoby a Jerez de la Frontera. A přesně tady, v místech, kam královští úředníci s policií nedosáhli a kde dodnes žije cikánská umělecká aristokracie, v interakci s Maury, Židy, Andalusany a všemi kulturami, na které po cestě z Indie na jih Španělska cikáni narazili, postupně vyrašilo flamenco: hudba a tanec, kterým syrový a důvěryhodný charakter dodaly zármutek z ponížení, krutého pronásledování a touha po svobodě.
„Flamenco se zrodilo z bolestných zkušeností, ovšem ne jako forma sociálního protestu. Ve své podstatě představuje výkřik bez nádechu rebelství, rezignovaný protest a osobní neadresnou stížnost,“ napsal v knize Guía del flamenco respektovaný odborník Luis López Ruiz, připomínající, jak se cikáni v Andalusii potkávali také s černými subsaharskými Afričany: otroky, mulaty, námezdníky, námořníky a sluhy na šlechtických dvorech tvořící v 16. století, dávno před dobýváním Nového světa, deset procent obyvatelstva Andalusie.
„Andalusie nebyla pouze územím tří kultur – židovské, křesťanské a muslimské – nezapomínejme na tu čtvrtou, která sem dorazila z Afriky v řetězech a do kulturní hádanky, za kterou lze Andalusii bez debat považovat, přispěla víc, než si je Španělsko ochotno přiznat,“ uvedl v roce 2016 španělský režisér Miguel Ángel Rosales v dokumentárním filmu Gurumbé: Canciones de tu memoria negra.
Aha, Afričané ve flamenku? Něco jako černoši v americké country? V principu ano, i když ne v takovém rozsahu. Španělská snaha zbavit se ostudného otrokářského stigmatu však vedla ke stejnému úsilí jako ve Spojených státech: cílenému zatajování, zkreslování a marginalizaci vědecky dokázaného podílu černých Afričanů na kulturním a společenském dění Španělska.
Mlžení okolo obchodu s otroky na španělské půdě nahrál koncem 19. století odchod většiny černošské populace, a ta část, co zůstala, se „zředila“ s obyvatelstvem: proč tedy připomínat někoho, kdo už tu není, ačkoli v dílech Cervantese, Lope de Vegy, Francisca Gómeze nebo Luise de Góngora se to africkými postavami jen hemží.
Dědictvím černé Afriky v Andalusii se ve svých knihách rozsáhle zaobírá španělský vědec a spisovatel Jesus Cosano Prieto. Objevil spoustu neznámých dokumentů vztažených k přítomnosti Afričanů v tehdejším běžném životě a Španělům předložil důkazy o jejich významném vkladu do počátků flamenka.
Flamenkový exorcismus Tomáse de Perrateho
Prietova sbírka knih týkající se španělské otrokářské éry nazvaná Los Invisibles (Neviditelní) zaujala cikánského zpěváka Tomáse de Perrateho natolik, že na albu Tres Golpes (Three Beats) vyprávěl v roce 2019 fiktivní příběh cikána naslouchajícího, jak si černí otroci zpívají při vykládce lodí, a jak už to tak cikáni obecně mají – vše, co slyší, si v sobě přerovnají a následně vypouští ven docela jinak – zanedlouho si začal do zpěvu tleskat v polyrytmech, a přestože mu byly záhadou, nakonec je přizpůsobil těm svým, a jeho compás zněl najednou úplně jinak.
Perrateho uvažování dokonale zapadlo do koncepce alba předkládající fascinaci Zlatým věkem Španělska a osobního vnímání jeho populárního lidového hudební repertoáru ze 16. a 17. století usazeného do „afro-andalusko-karibského multikulturního prostoru“. Jinými slovy se Perrate vrátil do období, kdy mezi sebou Španělsko a jeho zámořské kolonie hrály hudební ping-pong: za Atlantik putoval španělsko-evropský taneční repertoár a nazpět se přes sevillský přístav vracel opylovaný vlivy z Latinské Ameriky, Kuby a Mexika, kterými Andalusie nedisponovala. Z toho později vzniklé formy palos (milonga, rumba, guajira nebo colombiana) se dnes souhrnně nazývají cantes de ida y vuelta (písně tam a zpět).
Od španělského flamenkového kánonu se Perrate víc vzdálit nemohl, přesto posloucháme flamenco, ovšem drsnější, experimentálnější, temnější a rockovější, kdy má občas mnohem víc společného s Nickem Cavem než s flamenkovým zpěvákem. Tím Perrate prokazatelně zůstává, s producentem Raülem Refreem se však rozhodli k radikálnímu kroku, kdy jim prý bylo úplně jedno, co si o nich tradicionalisté pomyslí.
„Tohle je můj čas a flamenco si hodlám prožít podle svého. Moji předkové měli na jeho zrodu velký podíl a každý z nich zpíval podle svého cítění a v souladu s dobou. A já dělám totéž,“ prohlásil sebevědomě Perrate, pocházející z významného cikánského rodu, kdy jen zmínka o tom, že je vnukem Manuela Torreho, jednoho z bohů flamenkového pantheonu, budí respekt.
Perrate je vůbec divný chlapík: do třiceti let veřejně nikdy nezpíval, a když se k tomu odhodlal, padaly zmínky o mnohakarátovém drahokamu. První album vydal ve čtyřiceti a ze scény se pak na jedenáct let vytratil. Zpíval výjimečně a věnoval se přednáškám a teorii. S Tres Golpes (2022) doslova šokoval, ale to ještě nebylo nic proti tomu, co na dalším albu Jolifanto předvedl s katalánskou dvojicí Eduard Pou a Pau Rodríguez aka ZA! hrající cosi jako post-rock-jazz-free-electro-drone-tribe-noise, a to je přitom ta nejpřitažlivější charakteristika. Perrateho, milovníka rocku, jazzu a Toma Waitse, prý zaujalo, že flamenco oba považují za nový nu metal. Po jejich prvních společných koncertech vyprovokovali debatu, jestli měli blíž k detroitskému technu nebo experimentálním Can a kupodivu se do ní pustili také znalci flamenka, protože o něm to bylo i na albu „pořád, neustále a bez přestání“.
„Posloucháme magnetický exorcismus polyrytmů a zvukových metamorfóz. Zásadní dobrodružství, do něhož vstoupíte jako rozžhavený nůž do másla a nebudete chtít odejít, a když se vám to podaří, tedy pokud se vám to vůbec podaří, vyjdete jiní, úplně jiní. Nemůžete ale říct, že vás nikdo nevaroval,“ napsali na portálu Mondo Sonoro o jednom z alb roku 2024 s vyseknutím poklony za odvahu čtyřiašedesátiletému Perratemu. Zpěvákovi čerpajícímu z nejstarších cikánských flamenkových tradic, u kterého nemáte nikdy pocit, že byste někoho podobného předtím někdy slyšeli.