Výhodou bylo, že jsem už v El Puerto De Santa María a Cádizu, kde akce proběhla, předtím na podzim byl. Na místě mi z prostředí teď sice znovu padala brada, už jsem ji ale nemusel tolikrát sbírat ze země. Opravdu? Ne, kecám, nicméně už jsem tomu nevěnoval pozornost.
Některé showcase trpí zbytečnými neduhy: nestíhatelným programem, frenetickým tempem a pocitem, že více je lépe. Nic takového nás na Spain On Stage nepotkalo. Nespěchat, nabídnout exkluzivní výběr současné španělské hudby, obloukem se vyhnout mainstreamu, podtrhnout andaluskou rockovou scénu a nepřepálit to s flamenkem přitom nevypadá na jednoduchý úkol. Pro lidi z festivalu Monkey Week, kterým andaluské ministerstvo kultury showcase organizačně a dramaturgicky svěřilo, nic nemožného. I když, co si budeme povídat, moderní flamenco převládalo; to prostě v Andalusii asi jinak nejde. Stejně tak v obou městech nezasadit koncerty do unikátních venue a zahraničním účastníkům tím nenápadně umožnit prohlédnout si místa zrání andaluské kultury. To pak stojíte na nádvoří Museo Hospitalitato a nevíte, jestli mezi vysokými zdmi máte vnímat prostor s historickou patinou nebo trhavé pohyby zpěváka a kytaristy Fajarda z Kanárských ostrovů, připomínajícího bezhlavě drsné nasazení Glena Hansarda.
Skvělá písničkářka Júlia Colom z Mallorky napojená s popem na tradiční hudbu zase s kytaristou odehrála nádherné skladby z loňského alba Paradís před obřími dubovými sudy ve sklepení De Mora firmy Osborne, vyrábějící v El Puertu už dvě stě padesát let lahodný jerez, tedy sherry.
Poslouchat flamenco v přirozeném andaluském prostředí mezi lidmi, kteří hodnotí výkony zpěváků výkřiky olé!, je nenahraditelné. Platí to i pro zpěvačku a brilantní kytaristku Maríi Marínu, pro mě asi největší objev showcase. V Cádizu jsem vyklopýtal z Centro Municipal de Arte Flamenco la Merced a dlouho přemýšlel nad tím, co jsem právě slyšel. Chtít po mně, abych k tomu něco řekl, nevysoukal bych ze sebe ani slovo. Naštěstí k tomu nedošlo: snad každý mlčel jako zařezaný. V anotaci nás sice její mentor Pedro G. Romero varoval, že v současném flamenku se Maríi Marín nikdo nevyrovná, to vás ale na originální směs tradice, klasiky, jazzu, avantgardy, vokální improvizace a závěrečnou Lullaby od Toma Waitse stejně nepřipraví. Na pódium sedí uprostřed, vedle sebe má dvě prázdné židle a vy čekáte na příchod tleskajících zpěváků. Kdeže, obě používala k tomu, aby jinak držela kytaru a měnila tím způsob hry a rytmus. Brzy se o ní dočtete víc, na Márii Marín pár řádků nestačí.
Pokud píšete seriál o moderním španělském flamenku, nemůžete na podobné akci chybět. Pro své i čtenářovo dobro, protože co když jste se v úsudcích někdy zmýlili nebo naopak zůstali až příliš při zdi? K čemuž, jak jsem měl možnost na místě poznat, samozřejmě v obou případech došlo. Třeba u zpěvačky Ángeles Toledano: domněnka zanesená do profilu, že z ní vyrůstá budoucí velká naděje moderního flamenka, už dávno neplatí, mezitím se totiž proměnila v jeho zářivou hvězdu. Takže po vystoupení v Teatro Pedro Muñez Seca nezbývá než v dopsaném článku udělat velké korekce. Ángeles, jak se brzy dozvíte, až do třiceti let nevystoupila z území klasického flamenka, před dvěma lety ale na debutovém albu Sangre Sucia vsadila na elektroniku, vlastní skladby a rozmáchlou, popu se dotýkající produkci, jedinečně sladěnou s flamenkovým zpěvem nebetyčné úrovně, prosycené emocemi, prudkostí a rytmickou proměnou pro žánr naprosto neobvyklou, kdy slovo modernost absolutně nevystihuje umění Ángeles Toledano. Používala samply, Ableton a znenadání nechala do blikání stroboskopů vybuchovat industriální drum'n'bass. Jinak se spoléhala pouze na mistrovského kytaristu Benito Bernala. Publikum oba za žádnou cenu nechtělo pustit z pódia, takže se koncert, jako jediný na showcase, hodně protáhl. Na závěr všem poděkovala v sedě na podlaze, zatímco celý sál stál na nohou a mohl se utleskat a ukřičet.
Její velký vzor a klíčová postava moderního flamenka, zpěvačka Rocío Márquez, už dávno pochopila, že ignorovat tradici nelze, zato přetvářet ji, nově chápat a definovat, pro ni představuje nezbytnost. Úctu k umění starých mistrů spojila s obdivem k experimentům a koexistenci minulosti s přítomností proměnila v osobní nutnost a příležitost stát se nepředvídatelnou. Poslední album Himno Vertical s kytaristou Pedrem Rojasem Ogáyarem na koncertech proměnili v rituál o smrti a zanesli do něj elektroniku, divadelní sekvence a hru se světly. Zpěvačka měnila prostý kostým ve futuristický, na zemi se zakuklovala jako housenka do obřího kusu látky, který na sebe z portálu strhla a byla neustále v pohybu. A do toho zpívala jako flamenková cantaora z 22. století. Ještěže nás organizátoři vzápětí nasměrovali do divadla Gran Teatro Falla, jinak fakt nevím, co bych si po tak všechny smysly pohlcujícím vystoupení v nočním Cádizu počal.
Andaluskému psychedelickému rocku z počátku 70. let úzce spojenému s flamenkem se budeme v seriálu také věnovat obšírněji. Jedná se o fenomén, který nikdy neskončil a za svůj ho vzalo mnoho současných skupin – poslední léta asi nejvíc Los Derby Motoreta’s Burrito Kachimba. Představte si narvané divadlo, co chvíli stojících lidí snažící se vtančit do uličky, kde jim v tom bránili uvaděčky a jako metalisté hrozící na kapelu dlouho vlasatých kytaristů v teatrálních pózách, o kterých jste si mysleli, že už nikdy neuvidíte. K tomu hromada klišé navrstvená z Deep Purple, Pink Floyd, Doors, King Crimson a jak s úsměvem podotknul maďarský kamarád, z Omegy. Zpěvák Dandy Piranha za mikrofonem z řídítek gestikuluje jako Robert Plant, ale na místo do výšek přechází ve zpěvu k vypjatému flamenkovému vokálu. Otáčíte se na delegáty, abyste se ubezpečili, že oči netřeštíte jenom vy a je vám jasné, že podobná hudba je k nám i přes znalost kontextu nepřenosná. Vlastně by mě zajímalo, co by na skupinu naši metalisté řekli a bojím se, že příjemné by to pro jednu z největších současných španělských rockových hvězd asi nebylo.
U rockové skupiny Cantes Malditos s cikánským flamenkovým zpěvákem Antoniem Fernándezem by to byla jiná písnička: vycházejí sice z andaluského rocku, nicméně reprezentují jeho bluesovou část a jako předchůdci se pokoušejí najít rovnítko mezi rurálním flamenkovým nářkem a pláčem amerických černochů. Takovouhle psychedelii by našinec určitě pobral. Podobně zdaleka avantgardnější skupinu Frente Abierto a její drtivé propojení ozvěn Black Sabbath a Sonic Youth s dvěma fantastickými flamenkovými zpěváky Lelou Soto a Sebastiánem Cruzem.
O dvojici ZA! doprovázející flamenkového cikánského aristokrata Perrateho jste si mohli přečíst v druhém díle seriálu. A lépe Spain on Stage než s jejich „post-rock-jazz-free-electro-drone-tribe-noise flamenkem“ začít ani nemohlo. To, aby snad bylo jasné, že následující dva dny rozhodně nepůjde o běžný showcase.
