Seriál Divný lidi: Tony Ducháček aneb jak udělat si ze Žižkova Ameriku

Vlastně už ani nezpívá, spíš nenapodobitelným způsobem skanduje slova. Přesto to není rap, ale čistý, řízný a šťavnatý rokenrol. Pětašedesátník Tony Ducháček je mu věrný už víc než čtyřicet let. Čtyři desítky let s jednou kapelou, ať už se jmenovala Garáž, nebo Garage.

„Tony je v českým rockovým prostředí průkopníkem zcela ležérního a lehce odtažitého cool projevu. Všichni čeští rockoví zpěváci před Tonym příliš zpívali, řvali, ječeli. Tony si jen tak pobrukoval svým basbarytonem a frázoval s maximální jednoduchostí,“ říká výstižně jeho spoluhráč Jan Macháček.

Prý nikdy nechtěl zpívat. „Nikdy jsem tomu nevěřil a dodneška to nemám, nikdy nevím, jestli tam mám bejt, nebo ne, nikdy nevím, kdo co po mně chce. Nebo proč tam mám bejt, proč tam mám stát, když tam bejt nemusím,“ svěřil se Tony dvěma dámám v rozsáhlém interview pro 8. číslo Revolver Revue v roce 1987. Mimochodem, v nejlepším českém rockovém interview všech dob.

Přesto z něj shoda náhod udělala zpěváka. A navíc kultovní osobnost českého rocku. Má své věrné. Šedesátnice, které jásají na jeho koncertech, provedl totalitou, divokými devadesátkami a baví je dodnes. Stejně jako třicítky, které pořád ještě nevěří, že rock už je dávno mrtev a z módy. To je ptáček, ten Ducháček!

Frajer ze Žižkova

Tony Ducháček je ročník 1957. Narodil se 56 dní poté, co do vesmíru vylétl první živý tvor, fenka Lajka, a skoro dva roky po Johnnym Rottenovi. Vzešel z doby zářící optimismem z toho, že svět se konečně začíná měnit k lepšímu, a dospíval v časech, kdy všechny ty naděje vzaly za své v rámci „blbýho režimu“.

„Narodil jsem se na Žižkově a jako malej kluk jsem už řádil,“ vzpomínal na prostředí, které mělo v té době stále ještě patinu světa chudiny a zapáchajících dvorků, domů s jedním záchodkem pro několik partají, ale také kouzlo zahulených hospod a haškovsko-sauerovské bohémy. „Tím, že jsem se narodil na Žižkově, je všechno podmíněný.“

Dokonce i jazyk. Jan Macháček v článku „Kudy na Detroit? Tony Ducháček slaví 60“ v Reportéru vystihl zpěvákovy žižkovské kořeny na zajímavém příkladu jeho specifického jazyka: „Se svou ženou Katkou mluvili už v půlce osmdesátých let tak, jak se mezi mladými začalo mluvit až o deset let později. Všechno byl ‚model‘ nebo ‚úlet‘ nebo se ‚jelo v modelu‘ a ‚ulítalo na modelu‘. Být starostou Prahy 3, dám Tonymu čestné občanství za průkopnictví v žižkovském jazyce.“

Maminka paní Ducháčková, která byla zasloužilou funkcionářkou v Praze 3, prý spoluorganizovala ty pověstné pochody žižkovských žen na 1. máje. Byla to ale velice hodná paní, a jak se traduje, Tonyho kamarádům pomáhala s výjezdními doložkami. A samozřejmě Tonymu k cestám do Západního Berlína. Tam to miloval.

Tony právě v Západním Berlíně opakovaně stačil nainhalovat atmosféru tamějších klubů a rockové subkultury. Časem o ní vznikla i písnička Garáže Medow, což byl název oblíbeného tamního Ducháčkova klubu. Sílu Bowieho oblíbeného města si ovšem nenechal pro sebe, jako houba ji hned nasál a všemi póry pak vyzařoval do švejkovsko-husákovské Prahy. Škole moc nedal. „Dělal jsem strojárnu v Betlémský, ale nedodělal jsem ji. Byl jsem většinou středoškolák, chodil jsem do školy jenom ve středu. Jinak dopoledne do kina a podobně. To jsem vypadal tak, jak lidi mýho věku tehdy vypadali. Palestinu na krku, koženou bundu, na nohou koně, vlasy obarvený na zrzavo.“

Jen tak si něco prásknout

„Tehdy pankáči v Praze ještě skoro nebyli a Tony už byl takovej postpunk. Rozhodně nebyl ani žádná mánička v zelený bundě, chodil spíš v černým, někdy měl i tenisky,“ vzpomíná Macháček a prozrazuje tím i další vlastnost rodícího se Ducháčkova stylu – univerzálnost. Zatímco šedesátiletý pankáč v kožené bundě protkané sichrhajckami je až groteskním zjevem z už skoro padesátileté minulosti, Tony zůstává na pódiu pořád in. Jen důstojnější věkem.

Ta Tonyho uvěřitelnost byla klíčovým prvkem toho, na co si kapela, ve které působil, zvláště v osmdesátkách hrála. Vymazala upocenou českou realitu, komunistické byrokraty, nenávist k nekonformní muzice a ve svých představách i na venek předstírala Ameriku. Ne tu skutečnou, kterou v té době nikdo z nich na vlastní kůži nezažil, ale tu, kterou znali z písní. Tu nekonformní – freedom, high on drugs, cool pubs and bars, always on the road…

Tonymu se to léty dostalo do krve. Krásně to ilustruje historka, kterou autor slyšel porůznu v mnoha variantách. Prý někdy v půlce osmdesátek kdesi na venkově (nejspíš na Moravě) Tony vystrčí hlavu z okna auťáku, který ho vezl vstříc nějakému koncertu, a ptá se místní dívčiny: „Hej, bejby, kudy se jede na Detroit?“ Ty anglismy v jeho řeči byly pro nezúčastněné někdy trapné, ale někdy to bylo docela zábavné. Když začíná svůj pověstný rozhovor v Revolver Revue slovy: „Já jsem magic,“ připomíná to jazyk Blběnky ve Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Mimochodem, zlé jazyky tvrdí, že anglicky umí jen pár frází, ale ví, jak a kde je používat.

Tony si nikdy nechtěl hrát na nějakého svatouška. To by mu asi jeho vzory ani nedovolily. Iggy Pop a Lou Reed představovali na světové scéně ostré, ale ne blbé chlápky, kteří se s nikým a ničím moc nemazlí.

Už na střední škole, nebo snad dokonce ještě před ní ujel na partě, která si říkala Dřeváci. Pivko, Slávie, U Fleků, po desáté večer Laterna magika. V tehdejším Československu byly klasické drogy docela vzácnost, nálada se dělala spíš alkoholem. Když byla potřeba po něčem tvrdším, tu a tam se sehnaly nějaké prášky nebo z léku na kašel Solutanu uvařený pervitin. Až ke konci osmdesátek už byla celkem dostupná tráva, a jak Ducháček později vyprávěl, berlínští přátelé mu čas od času vozili hašiš. Moc mu ten fet neslušel, zvláště když zbytek kapely v ničem nejel. Autor si jednou s Ducháčkem a Garáží užil cestu na koncert do Brna, když Tony byl zrovna „under influence“. Nejspíš byl sjetý péčkem a nebyla to žádná legrace, spíš koncentrované trapno.

Dnes se Tony pyšní, že už patnáct nebo i víc let nepije a jen hulí…

Jedním z jednotících prvků tehdejších klukovských partiček byla muzika. Většina z nich držela pohromadě hlavně proto, že všichni poslouchali a obdivovali stejnou hudbu. „Chodili jsme do Slávie a taky poslouchali desky. Iggyho Popa, Velvety, Ozzyho, Zappu a podobný.“

Garážmistr

„Tony se dostal do kapely tak, že zaprvé poslouchal Lou Reeda, Bowieho a tak a za druhé si při práci v dílně cosi pobrukoval a Pospíšil si říkal, že má ten Tony dobrou barvu hlasu a vůbec je to charismatickej týpek,“ vzpomíná Macháček.

Ono to bylo složitější a příběh zrození „českého Iggyho“ je potřeba zasadit do širších souvislostí. Příběh začíná někdy v roce 1979, kdy Ivo Pospíšil, dříve sólista na vysavač v undergroundovém zjevení DG 307 a později baskytarista v polooficiálním Classic Rock’n’Roll Bandu, spolu s jistým Karlem Habalem založil v hospodě U Dvou koček kapelu Garáž. Jak už to bývá, jejich kapela procházela mnoha personálními změnami, ale základ zůstával. Skupina se snažila hrát jakýsi hutný rock, v němž se potkávala tehdejší londýnská vlna hospodských kapel a punku s tím, co v Čechách zhruba deset let předtím nastartovali Plastic People of the Universe. Však také dva členové Plastiků – Mejla Hlavsa a Pepa Janíček – byli jakýmisi černými eminencemi za vznikajícím spolkem.

Pepa i Ivo tehdy pracovali pro Školskou správu Prahy 3 jako řidiči. Rozváželi obědy do místních školek. Trvalým parkovištěm jejich Škodovek byla autodílna v Žižkově na Balkáně. Ivo ji tehdy přetvořil ve zkušebnu, v níž se trápily s hledáním repertoáru a vlastní tváře jednotlivé formace Garáže.

Možná že prostředí zkušebny v autodílně, každodenní pojíždění škodovkou dvanáctsetrojkou, svět rezavějících žižkovských garáží a Praha plná ojetých aut vytvořily další z výrazných stylizačních prvků Garáže a potažmo Tonyho, důležitý ve hře na Ameriku, svět velkých korábů silnic, symbolizovaný slovy Cadillac, Chevrolet, Dodge nebo Pontiac. Nejslavnější plakát skupiny, velký americký bourák s cikánským dítětem před jakousi garáží, má své odlesky i v některých pozdějších Tonyho textech.

Ale to už předbíháme. Nejdřív se musí na scéně objevit Tony Ducháček.

„Někdy tou dobou se z vojny k rozvážení obědů vrátil floutek, na kterém bylo hned vidět, že je ‚jinej‘. Já ho neznal. Pepa Janíček mi ho představil jako Tondu Ducháčka a řekl mi o něm, že je to takový kavárenský povaleč se sklonem k hulení, který si občas zajede na výlet do Západního Berlína. (…) Tony jako postava mě ale zajímal čím dál víc. Skvěle se vyjadřoval a některé jeho slovní obraty doslova zvonily. Mluvil tak, jak jsem chtěl, aby Garáž zněla, měl přesně ten styl, jaký jsem hledal, prostě perfektní textař a ještě lepší frontman,“ vzpomíná leader Garáže Ivo Pospíšil ve své autobiografii Příliš pozdě zemřít mladý.

Pospíšil pak vzpomíná, jak musel Ducháček přejít od přezpívávání loureedovských hitů k psaní vlastních textů k písním, které pro Garáž tajně napsal „Mozart undergroundu“ Mejla Hlavsa: „Vůbec nebylo lehké ho přesvědčit, ale podařilo se. Hned ze začátku z něj padaly perly. Žádné zaučování, žádné pokusy, jako by to v něm už dávno bylo. Tenkrát také vznikly jeho nejlepší texty.“

Na textech se projevil i Ducháčkův svérázný přístup ke zpěvu. Někteří jeho obdivovatelé mluví přímo o „stylu Tonyho Ducháčka“. Sám ho v jednom interview popisuje: „Tak to prostě jde a jinak to nejde! To není styl. Já hlavně nesnáším český frázování, takže jsem schválně přefrázovával.“

Samoucký princip bývá z devadesáti procent na škodu dílu, ale když se tvůrce trefí zrovna do toho, čemu je obecenstvo otevřené, vznikají ta zásadní díla, která přetváří navyklé principy. A když se to navíc dovede podat, výsledek je takový, že divák nestačí koukat. Abychom zase citovali Macháčka: „Fascinovalo mě jeho chování hvězdy. Byl prostě ledabylej a cool, i když se to jeho slovo vůbec nepoužívalo. Nebylo pochyb, že je to hvězda, ačkoli to byla hvězda, která nepotřebuje žádný masy lidí, co ho znaj.“

Další příběh Garáže je podobný příběhům mnoha předlistopadových kapel podobného typu. Podařilo se jí vyklouznout z honu na novovlnné kapely rozpoutaného článkem Nová vlna se starým obsahem, snad i proto, že v té době Garáž prodělávala jednu ze svých personálních přestaveb a nekoncertovala. Našla si pár štací po republice, které občas objížděla. V Praze hrávala hlavně v klubu Na Chmelnici (s Mejlou Hlavsou ukrytým za oponou). Na čas rozšířila sestavu o dechy a perkuse, což se některým jejím fanouškům nelíbilo, a začali jejich repertoáru říkat Bolivie. Živit se tím ani zdaleka nedalo, proto Tony – jako mnoho jiných tehdejších rockerů – dělal kulisáka. Jak se doba uvolňovala, tak se nacházelo o trochu víc příležitostí ke hraní. A pak to prasklo a najednou se mohlo všechno.

Ducháček – básník?

V roce 2004 vydalo nakladatelství Maťa Ducháčkovy sebrané texty jako sbírku básní. Že by byl Tony i básník?

Kdo je vlastně básník? Přece ten, kdo píše básně. Takže je básníkem kluk z páté třídy, který píše básničky pro svou spolužačku? Nebo někdo, kdo píše texty pro rockovou kapelu? Rýmují se, mají nějaké sdělení, nějakou strukturu, určitý rytmus… Takže i bez hudby to mohou být básně.

Takže problém je jinde. Člověk může být dobrý nebo špatný básník. Ale pak je otázkou, jak poznat dobrého básníka od špatného. Jistě, problém může být ve formě – rytmus kulhá, používá se spousta prázdných výplňkových slov… Ale co když to je úmyslné?

Od doby, kdy vznikaly první Ducháčkovy texty, uplynulo víc než čtyřicet let, a i když se toho v moderní poezii od té doby událo mnoho, dodnes působí svou neobvyklostí. „Nejsou-li texty Tonyho Ducháčka jedním z nejvýraznějších projevů postmoderny vůbec, nemá ten pojem právo na existenci. Tonyho texty předčí jediné: neskutečně manýristické bizarerie jeho cudných gest při koncertě Garáže. ‚Tony je božský,‘ napsal o pár let později Ivan M. Jirous. Stejně důležité jako Ducháčkova témata a jazyk mísící argot, anglismy, poezii a popartová klišé, byly Hlavsovy písničky,“ čteme v Lindaurově a Konrádově Bigbítu. Lépe se to ani zformulovat nedalo.

Podstatou Ducháčkovy textařské neobvyklosti je jeho samouctví. Sám si objevoval to, co mu sedělo. Obklopil se žižkovským světem, překlady loureedovských songů a tvůrčí atmosférou kapely, s níž hrál, a v tomhle prostředí tvořil. Víc než knihy a učené úvahy o poetice odposlouchával, co kde mezi lidmi plynulo.

„Básníky jsem nikdy moc nečet. Knížky, teda prózu jo, ale jinak je tím backgroundem u mě Žižkov… Taky si občas vypisuju slova, který mě zajímaj. A abych některý recenzenty nasral ještě víc, přiznávám, že někdy používám i slovník cizích slov – abych si třeba zjistil, co je to vlastně apogeum…,“ sdělil Elišce Meissnerové a Lucii Váchové.

Je fakt, že to nejlepší Tony Ducháček napsal ještě v osmdesátých letech. Tehdy se u něj rozvinuly všechny hlavní prvky, s nimiž je jako poeta a textař spojován.

Asi nejzajímavější je jako epik, vypravěč příběhů. To není v českém rocku běžné. Nepochybně se na tom podepsali Iggy a Lou, ale Tony měl v té době obzvláštní dar dostat se několika verši do jádra zamýšlené story:

Nebo

„Stál jsem tuhle u baru

Sklenku držel v ruce

Přišla si tam na kávu

A čumí na mě blbě“

(Princezny)

Možná by stálo za zmínku slovo „bar“ v citátu z Princezen. Objevuje se i v dalších Ducháčkových textech. Co třeba „Sejdeme se dneska večer v Medow na baru…“? Možná někdo někdy napíše esej o roli tohoto slova v českém punku a nové vlně. Mělo až magickou roli, bylo opakem slova hospoda, symbolem něčeho vyššího, výlučnějšího, ne tak prostonárodního. Za bolševika, v éře hospod čtvrtých cenových skupin, byl prostě bar cosi, co patřilo do fantazie pětadvacetiletého kluka.

Ostatně Ducháček si v té době často liboval ve fantastických představách jak z Anthonyho Burgesse. Jsou to jakési historky z podzemí, srovnatelné s americkou drsnou školou, možná se scénami a jazykem grafických románů Franka Millera. Ovšem s tím rozdílem, že když své zběsilé snové scény Ducháček skládal, v téhle zemi ještě nikdo neměl o Millerově Sin City ani ponětí:

„Nejlíp se tak natáhnout

Pak maso z boxu vytáhnout

A ústy nacpat žaludek

Pak mlátit klackem do trubek…“

Nebo

„Procházíme ulicí Hot Dog

Nacpeme si žaludky Hi-Ho

Mlátíme se palicí Base Ball

Najdeme si zábavu Peep Show“

Nejdokonaleji tento „svět na dně“, plný šílenství, násilí a bezvládí zachytil v jedné ze svých nejlepších písní Měsíc ocelový fauny, kde svůj storytelling dotáhne až k absurdnu:

„Polejem se kvalitním betonem

Parním válcem upravíme model

Chceme dva dny na celou estrádu

Kterou hrajem trochu pod cenu“

„Upravit model“ nebo „leštit zrcadla“ jsou slangové výrazy. „Nemusíme pospíchat, všechno je all right“ a spousta dalších obratů stojí zase na angličtině. Řeknete si: „No jo, ale co je na tom zvláštního? Takhle to dneska mele každý rapper.“ No, to je fakt. Jenže tohle bylo na začátku osmdesátek, kdy texty českých písniček byly úplně jiné – a nejen to, nepřipouštěla se ani hovorová čeština. Žádný pěknej, hodnej, chytrej… A když si k tomu přidáme fakt, že Tony své písně zpíval a dodnes zpívává otevřenou pražštinou, má hiphopová generace ještě co dohánět.

Tak tohle o Tonym jako o básníkovi. Alespoň z jednoho úhlu. Dalo by se leccos vykládat i o dalších formách sdělení, které zpěvák Garáže/Garage ve svých písních rozvíjí, ať to jsou vnitřní monology jako ten v Koktejlovém smeči („Strychnin jí tam nasypám / Kusem ledu zamíchám / Za chvíli už budem spát / Na základní čáře stát“), nebo oslovení dívek či parťáků („Dej si říct / Nech svých dětských her / Sjedem dolů výtahem / Z činžáku vypadnem…!“). Formu takových oslovení používá Ducháček velmi často, ostatně je typická pro celou českou rockovou scénu osmdesátých a devadesátých let. Co je však důležité – oficiální scéna tento druh textů hodně protežovala v karatelské podobě – Nepij!, Nezraď!, Daruj krev!, zatímco Ducháček si na takové moralizování nepotrpěl.

Ducháček to zařídí (V Garáži i v Garage)