Psal se rok 1971 a můj kamarád Norik Klier mě přemluvil, abych se s ním šel podívat do Music F klubu na Smíchově. Konal se tam festival amatérských kapel a měli tam vystoupit jeho kamarádi bratři Kredbové se skupinou At This Point. Myslím, že hráli něco ve stylu The Doors. Kluci byli nervózní, šlo snad o jejich úplně první vystoupení před publikem, a zpěvák si ještě před nástupem na pódium běžel vyprázdnit močák. Už je ohlašovali, tak si ani nedopnul poklopec, přiběhl na pódium a hned spustili. Všechno šlo až do chvíle, než spustil recitativ: „Pojď, pojď, už jsme za městem…“. V tom okamžiku se rozkročil, poklopec se naplno rozevřel a vyhřezly z něj zavlhlé červené trenýrky. Publikum se tehdy moc a moc nasmálo.
O čtyři roky později jsem viděl v hospodě Na staré faře poprvé hrát Bluesberry. Pozval mě tam kamarád Petar Introvič. A vida, hned vedle něj stál a na basu hrál právě Jirka Kredba. Jó, jak se říká, Praha je malá.
Podle pečlivých Introvičových statistik to bylo už šesté složení jeho Bluesberry, první, ve kterém s Petarem a Kredbou vystupoval ještě kytarista Mário Císař. Byli skvělí. Petar už v té době rezignoval na pokusy zpívat anglicky. Stejně anglicky neuměl, takže zpíval čistokrevnou svahilštinou. Ale měl kamaráda, Jardu Müllera zvaného Tlučhoř, který zkusil psát na melodie klasických blues své vlastní texty, jimž dával Introvič tu správnou lidovou emoci.
„Když jsme tenkrát začali pro vlastní potřebu tohle hrát, tak jsme si řekli, že si uděláme český texty, kam zapojím naše okolí, naše prostředí, naše problémy, že nebudeme zpívat o česáčích bavlny. To nám připadalo takový divný, že bychom na Hanspaulce zpívali o černých holkách a o bavlně,“ vzpomíná Jarda Müller v dokumentárním filmu Michala Rákosníka Petar Introvič – hanspaulské blues. „Ale měli jsme naše vlastní problémy a snažili jsme se, aby to bylo nějakým způsobem vystavěný a nakonec byl nějaký fórek nebo nějaká pointa, aby to nebyl nějakej hloupej text.“
To, čeho Müller s Introvičem dosáhli, byla absolutní lidovost. Ve své době to byla bomba. Český pop se v sedmdesátých letech utápěl v nepřirozeně šroubovaných, nabubřelých textech a tady najednou vpadne do těch kalných vod jednoduchý, lidově chuligánský song: „Pocem moje stará, na prsa mi hlavu dej / honem, rokenrol mi zazpívej!“
Introvič si svou lidovost uvědomoval, ostatně, co by bylo blues bez lidovosti? Ve výroku, zaznamenaném v Rákosníkově filmu, s jistou pýchou říká: „Považuju se hlavně za lidového zpěváka a harmonikáře, pak jsem se občas držel držky, teda tahací harmoniky, a držím se kytar.“ Svým způsobem, i když většina jeho skladeb byla přejatých z dílny bluesmanů několika generací, byl vlastně folkový zpěvák.
Proč zrovna blues?
Někdy kolem devětašedesátého se v Čechách blues dostalo do módy. No dobře, byli jsme skoro deset let za Anglií. Ale svým způsobem to byl zajímavý jev. Šli jsme do toho opačným způsobem než tamní muzikanti. Myslím, že Keith Richard vypráví, jak jako teenageři objevovali blues z desek, které jim vozili jako nedostatkové zboží do Anglie z Ameriky hlavně námořníci. A omladina si potom hudbu z nich adaptovala po svém. Do Čech se dostalo už tohle adaptované blues v hotové podobě nahrávek Rolling Stones, Jeff Beck Group nebo Led Zeppelin. Taky jako nedostatkové zboží. A z těch zralých bluesrockových věcí se po nějaké době vynořil zájem o jejich kořeny, o to, z čeho ti Angličané vycházeli, zájem o klasické blues. John Lee Hooker, Muddy Waters nebo klasik Robert Johnson, ta jména se najednou stala mezi rockovými fanoušky pojmy, kterými se oháněl každý snob, blbec nebo introvertní posluchač.
Introvič a jeho kamarádi si z těch starých bluesových dědků nejvíc oblíbili folkově znějící dvojici Sonny Terry & Brownie McGhee. Slepec Terry hrál na foukací harmoniku a zpíval, McGhee hrál na akustickou kytaru. Měli jsme tehdy štěstí, že deska s jejich nahrávkami se dala koupit v prodejně východoněmeckého kulturního střediska v Paláci Dunaj na Národní třídě.
Máme-li ale věřit Müllerovi a Rákosníkovi, Introvičovy bluesové inspirace pocházely ještě z jiného zdroje. Dávno předtím, než se pověstná hanspaulská parta odstěhovala do legendární hospody U Tyšerů, přezdívané Houtyš, v ulici Na Pískách, chodíval místní rodák spolu s Ivanem Hlasem do jiné tamní hospody Na Staré faře. Sedávala tam parta trampů, s nimiž se Intrák brzy seznámil (pivo sbratřuje!), a dokonce s nimi pak jezdil na čundry. Hlavou téhle party, která nejspíš jako první zanesla blues do Horních Dejvic, jak se vznešené vilové čtvrti říkalo, byl jistý Honza Veleba, přezdívaný Hogan. Hrál na foukací harmoniku a dokázal pro ni ani ne dvacetiletého Petara nadchnout.
Šlo to snadno, protože největším Introvičovým hrdinou byl v té době britský král foukací harmoniky John Mayall. Však se mu taky v té době snažil co nejvíc podobat i vizuálně. Vydrželi jsme se o něm bavit celé hodiny a jeho skladba Room to Move s Müllerovým textem Bluesovej král se stala na zbytek života jakousi neoficiální hymnou kapely, kterou založil. To se psal rok 1977: „Roztrhaný džíny, vlasy na záda / Svetr plnej špíny, zkrátka paráda / znáte ho všichni / já bych chtěl mu říkat bluesovej král“.
Když tuhle písničku Introvič poprvé zpíval, jeho kapela existovala už několik let. A měla dokonce i své jméno, které znal každý, kdo chodil do Houtyše. Jmenovala se Bluesberry. Traduje se, že název vznikl podle kořalky Blueberry, kterou kdosi přinesl do hospody. V průběhu let na Petara občas nějaký stranický pracovník nebo kulturní inspektor zatlačil, aby se přejmenovali, protože anglický název je nevhodný, ale vždycky se z toho nějak vykličkovalo. Třeba tím, jak mi vyprávěl, že jednomu partajníkovi s pomocí slovníku dokazoval, že takové slovo v angličtině neexistuje.
Strmý vzestup
„V roce 1973 jsme měli pár písniček a přihlásili jsme se na Písně dlouhejch cest,“ vzpomínal Petar Introvič. Písně dlouhých cest, to byla přehlídka trampské a folkové hudby v Malostranské besedě, jíž se účastnily amatérské a začínající skupiny. Jupp Konečný, který se na realizaci takových akcí podílel, později Petarovi řekl, že to bylo hrozné vystoupení. „Já mu vysvětlil, že jsme se posilnili alkoholem, šli na jeviště a Franta Ouředník mi povídá, že ještě nenapsal text na písničku, kterou jsme měli hrát. Já mu opáčil, že já taky ne a že to vymyslím na pódiu, takže jsem prostě strašně blábolil, to bylo opravdu děsivé. Vždycky se zahrály tři písničky a lidi pak hlasovali, plakátky mám ještě schovaný.“ Samozřejmě, poprvé do finále neprošli, ale na příště pozvali do Malostranské besedy celou hanspaulskou klaku a ta je prohlasovala. Tím pádem Bluesberry hráli finále Dlouhejch cest v Radiopaláci v roce 1973 a 1974. Folková scéna k nim byla vstřícná – o pár let později, v roce 1982 dokonce vyhráli Portu. Už bez lutyšské pomoci.
K většímu startu pomohla Petarovi a jeho kapele až Jazzová sekce. Ta sice bojovala se stranickými úřady o přežití, ale na konci sedmdesátých let stále ještě dokázala dvakrát do roka uspořádat několikadenní festival Pražské jazzové dny. V rámci těch šestých, které se konaly v květnu roku 1978, proběhla 5. celopražská přehlídka amatérských jazzových a rockových kapel.
A protože do Houtyše chodilo několik lidí z nejbližšího okruhu Jazzové sekce – například Jiří Čutka nebo Vladimír Kouřil –, přemluvili kapelu, aby tam vystoupila. Bluesberry se objevili vedle legend tehdejší alternativní scény jako F.O.K., Expanze nebo Švehlík a svou bezprostředností a srozumitelností zazářili na celé čáře. O tři dny později, 20. května, poprvé vystoupili v hlavním programu 6. PJD v Lucerně. Je třeba si uvědomit, že Lucerna byla v té době Mekkou všech českých muzikantů, největším a nejprestižnějším sálem v celém Československu. Každá kapela snila o tom, že v ní jednou vystoupí. A najednou tu Bluesberry mohli spustit své oblíbené Metařský blues:
„Půjdu k metařům, už zas nemám za co pít. Musím jít k metařům, už zas nemám za co pít. Kapsa je prázdná, to já znám, a tak musím koště vzít.“
Ano, přesně tak, jak to v roce 1985 výstižně napsal na obal jejich EP debutu Jupp Konečný: „Jejich muzika je ryzí, syrová, vrací se k původním kořenům, ale přitom pulzuje pocity mladého posluchače, který žije naplno, tady a teď.“
Z Bluesberry se stal pojem na dvou frontách – folkové a jazzové. Jazzová sekce sice nakonec padla, ale brzy potom vypukla perestrojka, a i když ne všem okresním kulturním inspektorům se kapela zamlouvala (z nějakého nevysvětlitelného důvodu se jim většinou nelíbila píseň Vepřovej ovar), o koncerty najednou nebyla nouze. Na některé „bližší“, třeba do Ústí nad Labem, jezdil Introvič na kole. V Praze byli stálými hosty v žižkovském klubu Na Chmelnici nebo v Břevnově Na Petynce. Jak se blížil konec osmdesátých let, schylovalo se k prvnímu albu. Ale to už měla kapela s nahráváním pár drobných zkušeností.
Problém byl ovšem v tom, že Introvičova kapela byla tak trochu průchoďák. Budou hrát ve třech nebo v pěti? S kým se zase Petar pohádal, koho vyhodil, koho nového přibral? Bude hrát na basu Jirka Kredba, nebo Honza Špička? Vývoji jeho kapely to moc neprospívalo.
Jako dlouholetý posluchač Bluesberry se domnívám, že přes veškerý respekt k pianistovi Jurovi Gilíkovi, který s kapelou nějakou dobu hrál, nejautentičtější bylo trio Introvič – Mário Císař – Honza Špička. To, co tahle trojka předváděla, bylo sice blues, ale zářila v něm nenapodobitelná atmosféra Prahy a života v ní. Jako v Müllerově textu k Lennonově New York City:
„Na zastávce v klusu dávala mi pusu, když dobíhala Špejchar morning bus.
Šel kolem kluk a na kytaru hrál a zpíval k tomu procítěný blues.
Sešel krátký schody dolů do hospody,
zdálo se mi, že snad jenom sním.
I žlutobílý auto zpomalilo jízdu,
z otevřených dveří parkem zní
Hans Paul City, Hans Paul City,
Hans Paul City, Hanspaulka Houtyš – Hej!“
11 desek Bluesberry
Knížka Bluesberry – Blues(y) z blúzy, která vyšla ke třicátému výročí kapely v roce 2003, obsahuje 110 písní, jež hanspaulská semi-akustická kapela do té doby hrála. Zčásti to jsou převzaté bluesové melodie, ale v pozdější éře složil řadu melodií Introvič sám. Jeho vlastní texty by se však daly spočítat na prstech jedné ruky, na slova k písním měl tři opravdové machry. Nejvíc jich napsal zmíněný Jaroslav Müller, ke konci osmdesátek je skládal legendární konstruktér kytar a nějakou dobu i člen Bluesberry Peter Jurkovič a po něm se ujal úlohy hlavního textaře pianista a rovněž bluesberák Václav Kopta. Ovšem, texty psali i jiní, ale pro vyznění Bluesberry nebyli různorodí autoři nic důležitého. Petar měl ohromné nadání přisvojit si obsah písní natolik, že každá jeho píseň zněla velice osobně. Jako kdyby ji vymyslel on sám. Ostatně, všichni, kdo pro něj slova písní psali, je skládali Intrákovi na tělo. Řada z nich líčí přímo Petarovy životní peripetie. Třeba:
„Moje stará vzala roha,
když na kostele bilo pět.
Dneska v noci vzala roha,
když na kostele bilo pět.
A sotva pryč odešla,
blues ovládlo celej svět.“
První oficiální nahrávky Bluesberry najdeme na kompilaci Porta 82. Je na ní sice jen jedna skladba, Leadbellyho Good Morning Blues s Tlučhořovým textem Dobrejtro blues, ale už jen to, že se Bluesberry objevili na desce vedle takových bardů jako Wabi Ryvola, Ivo Jahelka, Karel Plíhal nebo Wabi Daněk, bylo jízdenkou k další nahrávací kariéře.
Ta se ovšem rozjížděla poměrně pomalu. Bluesberry byli sice apolitická kapela, ale viděli svět o dost jiným prizmatem, než se žádalo. Osmělila se až gramofonová firma Panton, která byla k novým tvářím vstřícnější než těžkopádný Supráč. Panton měl několik řad EP desek čili singlů obvykle se čtyřmi skladbami. Řada věnovaná trampské písni, folku a country se jmenovala Cesty a pod pořadovým číslem 6 se v roce 1985 objevily čtyři snímky Bluesberry, působících tehdy v pětičlenné sestavě s bubeníkem Zdeňkem Šolcem a pianistou Richardem Dvořákem. Zajímavé – a i pro budoucí nahrávky signifikantní – je to, že jde o živé nahrávky. Jak zjistíme i u dalších desek, Introvič se nikdy necítil ve studiu tak dobře jako na pódiu.
Malá pantonská deska obsahovala jeden z nejlepších Müllerových textů Co je to blues, dále pak Pivoňku, Blues mokrých bot a hlavně jednu z nejoblíbenějších skladeb z koncertů Bluesberry – Klánovice na melodii klasického rokenrolu bluesového původu Caldonia: „Dělám se svou ženou melouchy po nocích / chcem si koupit vlastní chatu v Klánovicích / Do fabriky chodívám s ešusem / mám už pětadvacet tisíc, Klánovice jsou můj sen.“ To byla přesně ta písnička, která dokázala posadit blues do českého kontextu.
První album Bluesberry vyšlo v pantonské LP řadě Impuls až v roce 1988 a stalo se jedním z dobových bestsellerů. Kapela, která netušila, podobně jako řada dalších souborů, kdy jí zase někdy něco vyjde, se snažila nacpat na černou placku co nejvíc muziky. Vešlo se na ni 16 skladeb, které interpretují různé kombinace muzikantů. Základ tvoří Introvič, Kredba a bubeník Jan Hrdlička, ale k němu se připojuje na elektrickou kytaru Peter Jurkovič a na piano Richard Dvořák. Není to úplně vydařená deska, chybí jí trochu víc uvolnění, ale jako profilový portrét souboru z osmdesátých let dobře zachycuje humor, který k Introvičovým písním patří.
Další deska vyšla Bluesberry až po sametové revoluci v roce 1990 jako jeden z prvních titulů tehdy velmi aktivního hudebního vydavatelství Globus International. Na vinyl se tentokrát vešlo dokonce osmnáct písniček a jejich obdivovatelé z Hanspaulky ji považují za kolekci typu The Greatest Hits. Najdeme na ní skoro všechny nejoblíbenější skladby z Introvičova repertoáru – vedle titulní písně je to například Nemám bejvák, Vexlácký blues, Moje stará vzala roha, Metařský blues nebo závěrečná Hanspaul City. Ke zdařilému výsledku přispělo i to, že Bluesberry hráli jen ve čtyřech – Introvič, Kredba, Císař a u bicích Dvořák, tentokrát ale Ivan. Kapele vždycky slušelo, když hrála v co nejkomornějším obsazení, protože pak dobře vynikla veselá nálada textů.
Na další studiovku si Bluesberry počkali celých šest let. Jmenovala se Já to platím a pro změnu vyšla u Bontonu. To už ale byla úplně jiná kapela. Poprvé můžeme říci, že Bluesberry rovná se Introvič. Ostatní muzikanti už netvoří partu, ale makají na šéfa. Ze staré sestavy v ní zbyl vedle Introviče na několika skladbách jen Mário Císař, zato kapela se rozrostla o dva dechové nástroje a o Petarovu partnerku Světlanu Hrdličkovou v roli vokalistky. Nejdůležitějším členem kapely se stal Václav Kopta, který napsal pro desku i většinu textů. Že byly dobré, o tom není pochyb, ale chyběla jim Müllerova jednoduchost a lehkost, která dělala Introvičovi velkou část image prostořekého lidového písničkáře. Petar využil i několik textů bývalého spoluhráče Jurkoviče. Zvláště Blues o průměru se mu vydařilo. Když zpívá o ženě, která se mu líbí, pronese velkou životní moudrost: „Chtěl jsem si bejt jistej, vsadil jsem na průměr / ten průměr je tak čistej, že je až nadprůměr...“. Přesně takové obraty Introvičovi odjakživa nejvíc slušely.
Předposlední kolekce písní v provedení Petara Introviče pokračuje v duchu předchozí desky. Dostala jméno Josefína podle podobně znějícího hitu Fatse Domina, který album z roku 2000 otevírá. Není to jediná píseň od pohodového neworleanského tlouštíka. I druhá výrazná píseň Všechno je v háji je cover jeho dalšího světového hitu I Hear You Knockin’. Už na předchozí desce bylo znát, že se Petar nenápadně odvrací od klasického blues k rokenrolu, ale teď to bylo patrné ještě o něco víc. V nové sestavě najdeme znovu Václava Koptu a Světlanu, zbytek muzikantů působí spíš dojmem nezúčastněných hostů. Většinu nástrojů si Petar nahrál sám. S odstupem let a se znalostí Petarova dalšího osudu se zdá, že jde v jeho kariéře o klíčové album. Album na cestě dolů! Jak kdyby vzniklo jen z potřeby vydat nějakou jakoukoli desku. Chybí jí chuť a nadšení předchozích opusů. Petar má holt jiné zájmy.
Blues je třeba (1971–2008) je poslední album původních a nepůvodních skladeb, které vyšlo pod hlavičkou Bluesberry. Distribuovala ji firma Levné knihy. Už vročení naznačuje, že půjde o směsku novinek a přebytků z dob daleko většího tvůrčího zanícení. Je z ní cítit jistá frustrace ze zmenšujícího se zájmu publika, které jde ale ruku v ruce s klesající Introvičovou motivací. Petar, který už dlouho předtím vyměnil Hanspaulku za Karlín, už neřešil jen muziku.
A to je všechno. Vlastně ne, jsou tu ještě živáky. Zvláštní na nich je, že vycházely po pěti letech jako výroční alba. První bylo Malostranská beseda Live – 25 let (1997), následovalo Co je to blues – 30 let (2003), A tak jdou roky bluesový – 40 let (DVD 2011 a CD až o tři roky později) a Bluesberry 45 let – Live + hosté (2016). K nim můžeme ještě přidat album Nahrávky koncertů z let 1982–1984, obsahující historické, někdy technicky nepříliš kvalitní snímky. Většina těchto desek je přehlídkou nejpopulárnějších skladeb Introvičovy party, doplněné několika do té doby nepublikovanými skladbami nebo evergreeny jiných hanspaulských kapel.
A co Intrák, jakej byl?
I když je Introvič spojován s Hanspaulkou, podobně jako někteří další kámoši se spíš pohyboval mezi Hanspaulkou a Karlínem. Když se v jeho útlém věku rodiče rozvedli, žil s otcem v Karlíně. Nebylo to asi moc klidné soužití, vyvrcholilo tím, že mu táta sbalil kufry a poslal ho bydlet k mámě – na Hanspaulku. V pozdějších letech se pak znovu vrátil do Karlína.
Na málokterého zpěváka Introvičovy generace se názory lišily tak intenzivně jako na Petara. Pro jedny to byl „čurák z Hanspaulky“, pro jiné „bluesový sluníčko“. Vedle závisti nebo obdivu to záleželo hlavně na tom, jak a kdy ho lidi potkali. Většinou to byl pohodový a usměvavý chlap, ale zvláště v mladých letech, když toho víc vypil, býval dost protivný a hádavý. A když se nedařilo, byl z něj nervák na druhou.
Ale když mu to sedlo, býval to bavič na entou! Míval přesně ten druh nápadů, které lehce podnapilým kamarádům dělaly dobře. Jeho pozdější spolupracovník Vašek Kopta ho jednou výstižně označil za krysaře, tak dokázal strhnout lidi. Na začátku sedmdesátých let jsem s ním zažil několik mejdanů, na nichž byl králem, který ze sebe chrlil humor všeho druhu a hlavně vymýšlel akce. Vzpomínám na jeden takový večírek u jisté dívky, jejíž rodiče odjeli na chatu. Celou dobu, co jsme popíjeli, tam vřeštěl papoušek a lezl všem na nervy. Tak ho Petar dal na chvilku do mrazáku, aby se uklidnil. Trochu se na něj zapomnělo a pustili ho ven až druhý den dorazivší rodiče. Když to Petar o pár dní na jiném večírku vyprávěl, někdo se ho zeptal, co papoušek? „Nic,“ odpověděl. „Prej seděl na špenátu a hrozně se mračil.“
Horší to bylo, když se na smetišti objevil druhý kohout, který s ním „nespolupracoval“. To se někdy i nenápadně vypařil.
V kapele to bylo jinak. Tam byl opravdu a bez diskusí tím hlavním kohoutem on a přes to vlak nejel. A hodně kloval. Někteří muzikanti si stěžovali, že je po koncertu (a někdy i gestem přímo při vystoupení) těžce peskoval za každou chybu. Ale tu a tam udělal chybičku sám a tak mu to spoluhráči s gustem vraceli. Ale jinak bral koncertování nesmírně odpovědně. Žádný z jeho kamarádů a přátel si nevzpomíná, že by ho viděl hrát hodně nalitého.
Zodpovědnost má často blízko k trémě a tou Petar velice trpěl. Měl tak šílenou trému mimo jiné i proto, že se nikdy dobře nenaučil texty zpaměti. Musel je mít při koncertech před sebou, aby měl pocit jistoty, že se nesplete. Proto také většinou při vystoupeních seděl, aby na texty lépe viděl, a občas klopil oči a nedíval se do publika, ale na papír.
V kapele ho nesměl nikdo ani na chvilku zastínit. To byl třeba případ Martina Krause, který sice v Bluesberry dva roky působil jen jako bubeník, ale byl tak výrazný, že k sobě na koncertech přitahoval až příliš velkou pozornost: „Chtěl bych si myslet, že proto, že lidi chodili čím dál tím víc na mě než na Introviče. Ale asi to bylo hlavně proto, že jsem měl přetlak písniček a Petar je nechtěl hrát. Ještě mi tak maximálně dovolil napsat sem tam nějaký text. Říkal mi: udělej si svoji kapelu a hraj si svoje písničky tam! A já na to, že jo. A už to bylo.“ Napětí nakonec přineslo rozchod, jenž dnes Martin a spoluhráči, kteří s ním odešli, považují za pozitivní. Díky tomu totiž vznikl rockový blues band Krausberry a Martin se stal jeho hlavní hvězdou. Koneckonců, v názvu nové kapely je zachycena vzpomínka na ty staré introvičovské časy.
Martin Kraus je dokladem další specifické vlastnosti Petara Introviče – schopnosti objevit správné lidi pro správnou muziku. V Rákosníkově filmu Kraus vypráví, že si ho Petar nejdřív všiml, jak někde hraje, pak ho bral na koncerty jako hosta na tři písničky, a když mu odešel bubeník, donutil Martina, aby se přes prázdniny naučil bubnovat.
Když Kraus od Bluesberry odešel, či spíše byl spolu s ostatními členy hystericky vyhnán, a založil si vlastní kapelu Krausberry, Intrák se názvu nového souboru smál. Jenže Krausberry měli úspěch, na jejich koncerty začali chodit lidi, mluvilo se i o tom, že připravují desku, a to už Martinovu bývalému šéfovi začalo vadit. Ne, nedělal žádné skandály, to by mu hanspaulská etika asi nedovolila, ale nerad o kapele svého bývalého spoluhráče slyšel.
Není divu, že režisér Michal Rákosník a scenárista Boris Machytka občas používají v souvislosti s Petarem slovo samožer. Nemyslí to ve zlém. Spíš je fascinuje, že skoroalbínský bohém, který ve svém repertoáru oslavil alkohol na sto způsobů, pečlivě schraňoval a snad i archivoval všechno, co se týkalo jeho kapely, a rád se chlubil jejími úspěchy.
Nutno podotknout, že Petar byl někdy až nečekaně tvrdohlavý. Zvlášť v pozdějším věku. Vždycky jednal podle svého a často to přeháněl až k nepochopitelnosti. Nejslavnějším příkladem jeho tvrdošíjnosti je story o tom, co prožil při pražských záplavách v roce 2002. To už žil se svou druhou ženou a synem v Karlíně, který byl tehdy z velké části pod vodou. Bydlel v prvním patře, voda stoupala a on ze zatopené oblasti zarytě odmítal odejít. Teprve když už voda sahala až k parapetu, změnil názor. Museli pro něj přijít záchranáři a na loďce ho dopravit do bezpečí. Záchranná akce se dostala i do televizních zpráv a Introvič se tak stal karlínskou legendou.
Když se to tak vezme, tvrdohlavost stála i za jeho tragickým koncem.
Organizátor
Petar byl skvělý organizátor. Měl charisma, které přesvědčovalo nejen posluchače Bluesberry, ale i jeho hospodské kamarády nebo kolemjdoucí, a dokázal ho využít. To se projevilo už v roce 1971, kdy stál za akcí známou jako Babafest nebo Babstock. Oficiálně se to jmenovalo 1. babský podvečer poezie a folk-bluesové hudby. Konala se pod zříceninou vinařského domku na okraji Hanspaulky, tyčící se nad Vltavou. Petar tam zorganizoval třistametrový přívod elektrického proudu, průběžné zásobování publika pivem, účast hanspaulských kapel a vlastně za ním šla i informovanost. A vlastně i utajení, protože akce se konala bez tehdy nutného povolení. V příjemném slunečném prostředí se nás tam sešly dvě nebo tři stovky. Pokud si dobře pamatuji, Bluesberry tam snad nakonec ani nebyli – zato bratři Tesaříci v nově zrozeném Yo Yo Bandu předvedli nezapomenutelnou verzi soulového hitu Papa Was a Rolling Stone a rovněž Žlutý pes, tehdy ještě se dvěma zpěváky Hejmou a Hlasem, zabodoval s budoucím evergreenem Miláčku, vrať se. Policajti na svah, ze kterého bylo z jedné strany vidět na čističku na Trojském ostrově a z druhé na stadion Dukly Praha, přišli až dávno po tom, co koncert skončil.
Když pominula první éra různých pijatyk a mejdanů, v jejichž pozadí Petar nemohl chybět, přišly pro něj nové herkulovské výzvy a úkoly. Byl jedním z organizátorů Hanspaulské ligy – v té době působil jako správce tamního školního hřiště, kde se hrály její první zápasy. V průběhu let, ovšem už bez Petarova přičinění, se z Hanspaulské soutěže s osmi stovkami mužstev stala největší amatérská liga v malé kopané v Evropě a možná i na světě. Jako cyklistický maniak organizoval už v roce 1973 soutěž Tour de Hanspaulka a stál i u vzniku Unie amatérských cyklistů.
Samozřejmě, nesmíme zapomenout ani na organizování činnosti Bluesberry. Ukočírovat v sedmdesátých a osmdesátých letech partu těžko ovladatelných individualit se sklonem k pití a nutit amatéry, aby podávali profesionální výkony, to byl neskutečný výkon! A co teprve znovu dávat dohromady kapelu, která byla v mnoha fázích spíš průchoďákem než stálou muzikantskou partou, i to si zasloužilo smeknout.
Co si ale sám blbě zorganizoval, byl pokus o emigraci. Tuším, že to bylo v roce 1979. Petarovi se tehdy v osobním životě moc nedařilo. Byl tam nějaký rozchod, problémy s kapelou, Mário Císař odešel na vojnu, ba i Houtyš tehdy prožíval plonkové období. „Do jisté míry dost osudným se pro mě stal sedmdesátý devátý rok. Tehdy jsem dělal kulisáka ve Vinohradském divadle. Nejprve emigrovala do Rakouska má první žena a pak jsem se o útěk za hranice pokusil i já. Bohužel mě chytili v Maďarsku a skončil jsem v cele předběžného zadržení. Nařízení v té době bylo dva roky natvrdo, ale díky dobrým známostem a doktorům jsem se dostal ven na jaře následujícího roku, tedy po necelých osmi měsících. Nicméně mě to docela dost poznamenalo.“
Nad jeho emigrací jsme tehdy vrtěli hlavou. Utíkat přes Maďarsko do Jugoslávie, to nám všem připadalo jako šílenství. Petar na tom tehdy musel být hodně špatně, když se pokusil o krok předem určený k neúspěchu.
Prudký pád
Po roce 1999 jsem Introviče neviděl jinak než s kolem. Rok od roku se z něj stával větší a větší cyklistický maniak. Jednou se o lásce k cyklistice rozvyprávěl v rozhovoru s Ondřejem Bezrem: „No, když jsem se o Palachově týdnu v roce 1969, poté, co mě otec vyhodil z bytu, vrátil na Hanspaulku, na které jsem se narodil, znovu jsem se seznámil s tamními lidmi a už tehdy tam byly dva „kroužky“: kulturní a sportovní. A oba se vzájemně prolínaly: třeba Jarda Müller byl význačný fotbalista, cyklista a lyžař. Probíhalo to tak, že když se třeba začátkem sedmdesátých let poprvé konala cyklistická Tour de Hanspaulka, čtrnáct dnů před zahájením jsme vypadli z hospod, oprášili kola, ujeli tříetapový závod a pak se zas do těch hospod vrátili. Byla to sranda. No, a když jsem se někdy v roce 1974 seznámil s Máriem Císařem a Jirkou Kredbou, byli to oni, kdo mě k cyklistice přivedli ještě víc. Byli to totiž muzikanti, alkoholici a cyklisti… S Jirkou Kredbou, který se mnou pak hrál devatenáct let a teď je členem Krausberry, jsme mívali památné tréninky, jejichž cílem byl Houtyš, a zatímco já jsem udělal nějakých pět sedm piv, Jirka jich urazil čtrnáct! No, a když už jsme byli začátkem osmdesátých let zkušenější a Tour de Hanspaulka se jezdila pravidelně, vyhlásil jsem – čistě proto, abych se taky dostal „na bednu“, kategorii muzikantů. Tam jsem byl první s Jirkou Kredbou, druhý byl Guma Kulhánek s Pavlem Skalou a třetí Mário Císař s Jiřím Kozlem. Takže to bylo tehdy všechno normální: sportovalo se, hrálo i kalilo.“
Když se Petarovi po listopadu 1989 nedařilo podnikat a nebavilo ho dělat distributora gramofonové firmy Popron, uchytil se na pražském magistrátu a pod Technickou správou komunikací měl na starosti „včlenění cyklistiky do hlavního městského digitálního prostoru“, což znamenalo, že na jeho bedra spadl rozvoj sítě cyklostezek a péče o jejich stav. Kamarádi nad tím kroutili hlavou – podezírali ho, že jej cyklostezky najednou baví víc než blues, a myslím, že nebyli daleko od pravdy. Všichni jsme ale obdivovali úpornost, se kterou se snažil vytvořit cyklistům v Praze přijatelné prostředí.
S přibývajícím věkem a jakýmsi odlivem zájmu o Bluesberry propadal Introvič kolu stále víc a víc. Dokonce tvrdil, že „při tréninku na kole mě napadá nejvíc písniček“. Jednou se o tom rozpovídal o něco šířeji: „Ano, hodně často se mi stává, že hned jak se vrátím z kola, musím vzít kytaru, ještě než se vůbec převléknu z cyklistického. Ten nápad by v hlavě nevydržel dlouho, protože přicházejí nápady stále nové. Možná i kvůli mému jakémusi propojení kola s hudbou jezdím poměrně švihově, tedy s vyšší frekvencí šlapání. Jízda na kole musí mít švih, stejně jako hudba.“
V šedesáti se běžně účastnil cyklistických závodů. Bohužel si přitom neuvědomoval, že už není nejmladší. 10. června 2019 přinesly noviny zprávu, že frontman Bluesberry Petar Introvič skončil po pádu z kola v nemocnici v umělém spánku ve velmi vážném stavu. K nehodě na kole došlo už několik dnů předtím.
Nebylo to poprvé, kdy se Petar těžce zranil. V roce 2012 na cyklistickém závodě Křivoklátské peklo chtěl „během sjezdu ve vysoké rychlosti předjíždět osobní auto, které začalo odbočovat doleva, Introvič proto vůz předjížděl zprava, ale během manévru o auto zavadil a polámal si žebra“ se dočítáme na internetu. Výsledkem byla nejen polámaná žebra, ale i vážné dýchací obtíže. Nějakou dobu strávil v umělém spánku. Rád se pak svou havárií chlubil. Měl takový lehce masochistický pocit, že pády k jeho zálibě patří.
Tentokrát se už z umělého spánku neprobral a 9. ledna 2020 zemřel. Na pohřbu Václav Kopta vyřkl často od té doby citovaná slova: „Kolo mu bylo osudem stejně jako blues a k obojímu potřebuje člověk duši.“ V cyklistickém podjezdu u Rokytky vzniklo po Petarově smrti graffiti s jeho portrétem. Nevím, možná tam ještě je.