Pokračujeme ve vyprávění příběhu krále zvrhlosti Samira Hausera ze srpnového Headlineru.
Věděla ta Vanessa, že se podle ní jmenuje v Čechách elektronická kapela?Pochybuju. Ale my jsme ji koncem 80. let a na začátku devadesátek hodně sjížděli na véháeskách. Byla taková lehce přičmoudlá s ohromným klitorisem a mordou tak na 3 až 4 klobásy. Dneska už jí musí bejt přes šedesát. Jestli ovšem ještě žije…
Máte nějakou drogu, které dáváte přednost?
Já bohužel nemám žádnou závislost. Na to jsem asi moc povrchní. Já beru drogy už jen rekreačně. Koks už mě nebaví, bere to dneska každej vidlák. Nemám žádnou oblíbenou drogu. Docela mě bavila ayahuasca. S tou jsem začal asi dva roky před covidem. Přijela vždycky parta indiánských dědků a uvařili z tý liány pořádnej lomcovák. Říkaj tomu Víno duší. Celkem psychedelická záležitost. Je to takový folklorní vystoupení, který trvá celou noc a ty do toho zvracíš – oni tancujou a zpívaj a ty zvracíš. Ta liána se ti zjevuje v podobě ženský a sere se ti do života. Takže klasika. Ale mně to v něčem určitě pomohlo.
S Rodným jste se rozešli v dobrém?
Snad ani… Já ani nevím. On už je z něj takovej chudák. Má v prdeli kyčle, nemůže pořádně chodit, v hlavě má piko. Zase je tomu věrnej. Takovej držák. Prostě to piko nezradil.
To je těžkej případ.
Já pro něj měl jednu dobu slabost a seznamoval jsem ho s holkama. Jednu si vzal a má s ní ty čtyři děti. Bohužel ji utrápil. Když ta holka umírala na raka, tak chtěl streamovat její smrt, to jsem mu tehdy rozmluvil. Ale už bylo jasný, že ten chlápek je někde jinde.
Takže se na něm ty drogy dost podepsaly, co?
Je to legrační kreatura, jak je nestvůrně obézní, tak si věci ze země musí podávat dlouhejma kleštěma. Nevohne se. Má pár poskoků, co mu pomáhaj při chůzi, nebo ho rovnou přenášej. Je to takovej českej Jabba the Hutt.
Co dneska dělá?
Co vím, tak nedávno naložil do karavanu 4 děti, pár poskoků a hromadu fetu. Přijeli do německýho Legolandu a tam si dal v dětským koutku na obrovský plastový muchomůrce lajnu pika. Policajti ho zavřeli, musel zaplatit tučnou kauci a pak jim zdrhul i s dětma. Teď po něm jdou německý fízlové.
Poznámka autora: Viděl jsem články v německých novinách. Ale poslední dobou se Rodný objevil i v českém tisku. Letos 14. března se v MfD objevil článek, který ho prezentoval málem jako sexuálního predátora kvůli inzerátu: „V rodinném domě kilometr severovýchodně od Prahy ubytuji Ukrajinku, single a bezdětnou, 160 až 170 centimetrů vysokou…“ A podepsal to svým jménem. Když člověk zná Rodného story, tak se tomu dá rozumět.
Divoké časy
„Po vydání desky 2Amigos jsme museli začít hrát živě a to bylo utrpení. Přidělili nám teplýho tanečníka, byl to čalouník a pocházel odněkud ze Zlína. Jednou jsme hráli v Brně v Bobycentru, na scénu měl jako první vběhnout teplej čalouník a já měl jít hned po něm. Tanečník vtrhnul na scénu a za chvíli se vrátil celej poflusanej. Moc se mi tam nechtělo, ale musel jsem. Jen co jsem vyšel na pódium, dostal jsem lahví do hlavy. Tekla mi krev a já jsem si konečně uvědomil, že jsme trochu vedle… V Reflexu mi tehdy dali několikrát za sebou Never More a nejhorší bylo, že jsme zrovna vydávali s Vanessou novou desku Monogamy.“
Po Samirovi sice lítaly půllitry a flašky, ale ani Vanessa se nechovala zrovna andělsky. V rozhovoru pro časopis Rock & Pop k tomu Hauser po letech poznamenal: „Jednou se mě v pauze mezi skladbama zeptal nějakej chlápek, jestli nemám oheň. V té době jsme používali pyrotechnické efekty, tak jsem ho polil toluenem a skopl na něj rozžhavenej plech. Pak jsme za ním přišli do nemocnice se sáčkem pomerančů a permanentkou na další koncerty.“
V roce 2000 se objevila další vzpomínka na nejdivočejší léta Vanessy: „Jindy musel být koncert zrušen, jelikož se pan Hauser před jeho začátkem střelil poplašnou pistolí do obličeje, na dalším koncertu členové skupiny roztrhali na pódiu maketu kočky, což by samo o sobě nebylo nic mimořádného, kdyby si z toho návštěvníci koncertu nevzali ponaučení a neroztrhali po skončení představení v ulicích několik živých koček.“
Jestli je to pravda, nebo ne, těžko po letech říci, ale temnota, kterou obsahovala deska Monogamy, neměla na tehdejší české scéně obdoby, a to i přesto, že metalová scéna vyprodukovala v té době také hezkých pár ponurých ohavností. Hned úvodní píseň je o reverendu Jimmym Jonesovi, který v roce 1978 donutil 700 členů své sekty Svatyně lidu k hromadné sebevraždě („Žene ho hadí síla“). Nový člen kapely Zoran Stehlík zase zpívá poctu ruskému masovému vrahovi Čikatilovi („Chikatilo, sing me to sleep!“) a Hauser vzdává poctu Jidášovi („Zrada je nástroj spravedlivých!“). Rodnému jako producentovi, operátorovi všech nástrojů a především skladateli se podařilo vykouzlit desku, která by jako novinka zafungovala v kulturním podzemí i dnes.
Do konce posledního desetiletí 20. století stihla Vanessa ještě album Gun (1997) a pak se na dvanáct let odmlčela. Gun je strukturovanější deska a nesálá z ní taková zběsilost jako z předchozích nahrávek. Ivan Jombik v bratislavském studiu přizpůsobil sound spíš tomu, co vycházelo z anglických Mute Records než z belgických EBM labelů.
Je s podivem, že při takovém zběsilém tempu různorodých událostí byl i Rodný se Stehlíkem ještě schopni založit další mix industriálu a EBM pod jménem Target. Byla to živá, vlastně víceméně doprovodná kapela, která fungovala víc jako zvuková podpora promítaných filmových koláží. Filmová hudba naživo.
Ale ani Samir nezahálel. Založil si kapelu Samir, ve které s ním hráli kluci z kapely Lety mimo. Byla to součást takzvané Neviditelné vlny. Tak si říkalo sdružení pěti kapel, které vystupovaly spolu. Posmrtné zkušenosti, United Heads, Houseboat… Samir přitom použil princip, jenž byl podobný tomu, který ještě za bolševika uskutečňovali na strahovské Sedmičce pod hlavičkou Nezávislé scény. Tehdy to ovšem byly Kurtizány z 25. Avenue, Svatý Vincent, Nokturno s Honzou Muchowem, Gun Dreams nebo IRA.
A co je důležité. Samir byla britská kytarovka. Hauser se totiž netají tím, že jestli něco moc nemusí, tak je to EBM.
Zlatá kozačka
„Někdy kolem roku 2000 jsem si uvědomil, že mi záhadně mizej kamarádi. Většinou za to mohla rodina, práce nebo nedostatek víry v lepší časy. Rozhodl jsem se teda, že ten zbytek, co ještě zůstal, vezmu a udělám z něj cirkus, abych je měl pod kontrolou… Začali jsme si říkat Zlatá kozačka, podle jednoho spolužáka ze základky, kterej rád nosil hadry svý matky a nejradši měl její kozačky, ve kterých občas i přišel do školy. Měli jsme několik milejch scének. Za všechny budu jmenovat například drezuru mentálně postiženýho, dražbu důchodců, který nikdo nechtěl, vyvolávání Lady Diany (spiritista se omylem spojí s morovou jámou) nebo břicho pana Ferrariho. To moderátor dělal rozhovor s mým panděrem, který chtělo na raut do hotelu Alcron.“
Za dva roky existence vyšňupali herci podivného kabaretu neskutečné množství kokainu. Samir vzpomíná, že zvláště kolega Míša Faflík ho spotřeboval strašné množství. Dokonce jednou, když se při představení měl snést ze stropu v andělských šatech a Faflík zůstal kvůli zaseknuté kladce viset čtyři metry nad zemí, volal z té výšky, že chce, aby mu tam v zákulisí nechali aspoň jednu lajnu.
V Samirových vzpomínkách je Zlatá kozačka řadou velkých malérů. Vypráví například o představení kdesi v Rakousku, kde se v jedné ze scének pokoušeli lámanou němčinou místním vysvětlit, že „Hitler se schová ke konci války do sklepa a po čtyřiceti letech ho tam najde dědek, kterej jde pro brambory“. Představení skončilo něčím podobným Vichru z hor v provedení divadelního souboru Járy Cimrmana.
Jindy oblažili veřejnost představením Pekelný kuchař. V Samirově Bibleee se o něm píše: „Ve skeči šlo o to, že přišel Pekelnej kuchař (to jsem byl já s pentagramem na kuchařský čepici) a vysvětloval, jak se vaří „Chudák nadívaný ještě větším chudákem“. Bylo tam asi pár citlivejch intelektuálů a myslím, že jim to přišlo nechutný.“ Divadelní noviny prý druhý den napsaly, že skeč, ve kterém radí kuchař s židovskou hvězdou na čepici, jak uvařit bezdomovce, na takový festival nepatří.
Bruno Ferrari
Jak vlastně vznikl Bruno Ferrari?
To bylo taky někdy v roce 2000. Já to dělal kvůli kamarádům, abych je udržoval pohromadě a nemizeli. Většinou se oženili a už o nich nikdo neslyšel. Netrpím žádným uměleckým přetlakem, ale ty projekty je držely pohromadě. Bruno Ferrari byl takovej trapnej, nafoukanej zpěvák, kterej vystupoval v kabaretu Zlatá kozačka… no, a já ho tak dlouho hrál, až jsem se jím stal. První songy dělal člověk, co si říkal Pilot Pirx. Vydali jsme dokonce jednu desku, která pak vyšla jako příloha Živlu. Peep Sounds, tak se myslím jmenovala.
Ten Bruno, to byl přesně takový afektovaný homokokot, co ho hrál Belmondo ve Zvířeti?
Já jsem se tehdy rozhodoval mezi dvěma jmény. Ramon Mastroiani a Bruno Ferrari. Honza Muchow mi tehdy vybral toho Bruna.
V čem se liší Bruno Ferrari od Vanessy?
Na Vanessu chodí otrhanci, který nerozumí stylu. Většinou jsou pochcaný a od hoven. Já potřeboval projekt, kde bych mohl ukazovat svoje skvělý stylový hadry. Chtěl jsem, aby na Bruna chodili lidi, kteří to aspoň trochu ocení.
A hudebně?
Měl jsem vždycky rád úplně jiný věci, než dělala Vanessa. Jen jsem na to neměl dlouho odhodlání a správnou partu muzikantů. Miloval jsem Roxy Music a taky Garyho Glittera. To byl můj balzám na duši.
Ten Ferry je v tom znát…
Tak to děkuju. Cokoli, jen ne tvrdá elektronika a ska. Po ska dostávám návaly nekontrolovatelnýho vzteku. A třeba Kraftwerk s těma robotama mě nikdy nebavil.
Co bylo pro vás víc – Vanessa nebo Bruno?
Vanessa to bylo takový jasný, upřímný zlo. Bavilo mě to asi v mládí, kdy jsem byl plnej frustrací. Bruno je mýmu srdci blíž, je to tady pořád nepochopená záležitost a to mě na tom baví. To, že tomu Češi moc nerozuměj. Nelíbí se jim můj anglickej „boratovskej“ přízvuk, nerozuměj tý nepoctivý hudbě… miluju nepoctivou hudbu a nenávidím tu poctivou.
První samostatná deska, kterou Samir sám pod maskou Bruna Ferrariho spáchal, se jmenovala Man Fatal. Objevila se v roce 2006. Jak sliboval, bylo to elektronické disko, pořád ještě ne zase až tak nepodobné eurotechnu a EBM Vanessy. Stavělo na až ubíjejícím tanečním monotónním rytmu a stejně monotónním zpěvu, spíš se dá říci recitaci. Monotónnost ještě víc gradovala v anglických a českých textech, které měly občas jen o málo víc než hrst sloganů, trochu ve stylu italodiska přelomu osmdesátých a devadesátých let. Třeba v Pornoženichovi se objevují jen dva: „Kondom, bejby, na srdci mám / kondom, bejby, ten já si nikdy nesundávám“ a „Tak to jsem já – pornoženich“. S tím Bruno Ferrari vystačil o něco víc než tři minuty.
Poměrně rychle na Brunův debut navázalo album Lovers in Danger. Zvukově mnohem bohatší, tentokrát celé v angličtině. Možná by se dalo říct, že je to zvukový záznam k nějakému Tarantinovu filmu se sado-maso scénami v kosmickém prostoru. Bruno si uvědomil, že s tvrdým elektronickým beatem nevystačí, a tak začal experimentovat s různými žánry. Chvíli slyšíme elektrodisko, v Cowboy Dream se setkáme s elektronickou country (obzvláště bizarní!), Sexy Parasite se pokouší o latinský rytmus. K temnému, machistickému Samirovu hlasu občas odpovídá dívčí, trochu slepičí sbor. Na rok 2006 je to opravdu pestrá a možná nedoceněná deska, i když místy utíká z diskotékové lopaty.
Po pauze způsobené prací na albu Ave Agony znovuoživené Vanessy se v roce 2012 objevila další deska v masce Bruna Ferrariho nazvané Vaudeville. Na ní je důležitý už samotný obal. Bruno v černém obleku a s černými brýlemi stojí na schůdkách. Je to nadsamec, který má pod kontrolou dvě roztoužené sexy samičky na sofa před sebou. Je vyšňořen jako z osmdesátkového retra, ale zároveň nikdo nepochybuje, že z něj sálá současnost. Vaudeville je ještě zásadnějším odklonem od Vanessy. Hauserovi při tom hodně pomáhá rostoucí podíl českých textů, které nenápadně brzdí elektronickou úsečnost angličtiny. Zvláštním druhem úchylnosti je tentokrát dramatická adaptace písně Petra Spáleného Dáma při těle.
Je v tom trochu dekadence, není-liž pravda?
Pro mě je v dekadenci důležitá určitá míra provokace. Je to daný mým původem. Jsem míšenec a díky tomu jsem byl vždycky tak trochu vyloučenej ze společnosti. Odmalička stačilo málo a každej byl ze mě buď zhnusenej, zaskočenej nebo aspoň překvapenej. Začal jsem ty lidi ještě víc provokovat… no a začalo se mi to líbit. Myslím, že jsem v tom už naprostej mistr.
Do muziky Vanessy a Bruna Ferrariho tehdy vstoupil producent John Fryer. Jak jste se k němu dostal?
Dal mi na něj tip Zelinka ze Sanctuary. Napsal jsem mu a poslal dvě skladby Bruna Ferrariho, které už jsem měl hotové pro Vaudeville – Latino Lover in Hell a Já a mé tupé. Hned mi odepsal, že se mu to líbí a že do toho půjde.
Je to možná nejslavnější producent, který kdy dělal s českou kapelou. Ferrari se tak postavil vedle Sex Gang Children, HIM, Jesus Jones, Cradle of Filth nebo vedle remixů pro Depeche Mode.
„Jo, Fryer je dobrej zvukař. Domluvili jsme se na Vanesse, dělal i Mortal Cabinet a pak ještě jednoho Bruna. Ale potom jsme se spolu chytli v L.A. na jednom mejdanu. Chlast, no… On byl fajn, ale hlavně pokud ho hlídala jeho první manželka, Norka. Jenže pak se rozvedl, odstěhoval se do Los Angeles, aby byl blíž byznysu, a tam si nabrnknul nějakou bábu ze Surinamu. On nás pak pozval do L.A. My tam jeli celá kapela, protože nám slíbil, že nás seznámí s Ronem Jeremym.“
To je kdo?
Nejslavnější a taky nejstarší pornoherec na světě hned po Johnovi Holmesovi přece!
Ten, co natočil klip jako parodii na skladbu Wrecking Ball od Miley Cyrus? To byla bomba!
Přesně ten. Přijeli jsme tam, Jeremy nikde, ta Fryerova stará se mě pokusila vojebat, tak jsem je trochu urazil a je po spolupráci.
Vypadá to, že rád cestujete?
Jo, hodí se to do mejch krátkodobejch plánů. Dlouhodobý plány si už nedělám.
Mimochodem, jak vznikají vaše skladby?
Skladatel Sirgul, se kterým teď dělám, mi posílá nápady, a já si z nich vybírám. Stejně tak s Gatsbym, kterej mi dělal nejúspěšnější song Bugaboo z Brunovy poslední desky Electrofantasex. Vyberu si například refrén, občas jim řeknu, aby něco přetransformovali, abych to uzpíval… Takže je to taková stavebnice a tu pak ještě nechám doplnit dalšíma muzikantama. Třeba právě na Electrofantasex jsem měl na kytaru Adama Krofiana z The Atavists a Fernanda Saunderse na basu.
To je slavné jméno! Hrál s kdekým – s Jeffem Beckem, Janem Hammerem a hlavně tu přece několikrát byl ještě s Lou Reedem!
On teď žije v Ostravě. Je z Detroitu a říká, že lidi jsou v těch industriálních městech stejný, takže to je jedno, kde je. Jeho syn žije navíc v Maďarsku a z Ostravy to má k němu blízko.
Na téhle desce je taky Mr. 4/8?
Ne, ten je na poslední Vanesse, na albu Ghost Army, co vyšlo před covidem. Mě zaujal ten příběh bývalýho šéfa hradního protokolu Forejta a aféra kolem jeho sexuálních orgií. On měl být dokonce rozkuřovač ve Vatikánu, ale pak se bohužel přišlo na ty prasárny, tak ho máme pořád tady. Proto je tam ten refrén „z čuráků slavobránu / stavěj ve Vatikánu“. Na jeho hesle ve wikipedii je, že česká kapela Vanessa o něm natočila nenávistnou píseň! Ale neřekl bych, že je nenávistná. Je to jen popis malý části toho, co na těch večírcích dělal. Nechal se třeba mrdat na klekátku, který dostal Havel od tehdejšího papeže. Klečel tam a za ním stála fronta nabíječů.
Co dělat, aby se témata neopakovala? Zvláště u těch disko kapel přelomu sedmdesátých a osmdesátých let typu Sylvestera, který trochu připomíná Ferrariho, to byla nuda.
Snažím se neopakovat. Ale není to vůbec lehký – těch témat na světě moc není. Moje příběhy jsou příběhy hodně použitýho seladona.
Škoda, že Bruno Ferrari moc nekoncertuje. Ten nedávný křest Electrofantasexu byla velká hlína!
Naštěstí se tím neživím a věnuju se svojí práci. S Brunem se snažím hrát spíš na mejdanech venku, to je větší zábava. Teď připravuju novej projekt, kde asi změním identitu. Budu vystupovat jako spanilý Markýz de Ketamin.
Mortal Kabinet
Při líčení současnosti krále zvrhlosti nesmíme zapomenout ještě jeden projekt, na kterém Samir participoval.
Psal se rok 2015 a na Nově v Prásku uvedli, že je na světě nová hudební skupina, v níž se sešli „tři největší grázlové české hudební scény“. Tedy „nechutný zpěvák Vanessy Samir Hauser a brutální rapper Řezník“ spolu s legendou českého black metalu Frantou Štormem. Výsledkem bylo album Necrotica. Bohužel, zůstalo jen u něj a několika koncertů.
Byla to kolektivní práce, jak Hauser v době vzniku desky říkal, každý z členů si napsal ty části textů, které sám zpíval. „Ale jinak je to dvanáct různých příběhů. Zdůrazňuji slovo příběh. Zakládám si na tom, že vždycky dělám příběhy. Já dokonce ani neposlouchám interpety, kteří ten příběh ve svých písních nemají. To pak jsou jen z rukávu vysypaná slova a marné pokusy popsat okamžité emoce,“ říkal tehdy v časopise Rock’n’All.
Samir si tehdy vyzkoušel, co obnáší role leadera party tří výrazných osobností: „Já jsem týmový hráč. Potřebuju mít vedle sebe někoho, s kým na tom dělám. Musím mít kolem sebe tým. Jinak by mě to nebavilo. Já jsem společenskej člověk. Ale leader, to nevím. Některé věci si vydupu, ale hrozně nerad to dělám. Vadí mi ta zodpovědnost, která se s tím nese. Celý život se zodpovědnosti úspěšně vyhýbám. Nejraději jsem, když najdu nějakého jiného leadera a tomu říkám, co má dělat. A najednou se v Mortal Cabinetu stalo, že někdo to vést musel. Franta hned na začátku prohlásil, že si chce dělat hudbu a výtvarný věci. A Řezník řekl, že když je nejmladší, tak se bude jen podřizovat. Najednou jsem zjistil, že všechno obtelefonovávám já. Jednou za měsíc jim pošlu hromadný mail, že mě štvou, protože všechno musím dělat sám, a tím to tak hasne.“
Svým způsobem je Necrotica jedním z vrcholů české alternativní scény desátých let. Po hudební stránce zvláštní směs elektroniky, ošetřené Johnem Fryerem, metalu devadesátých let a horrorcoru. Je to hodně strašidelná deska, ale při pečlivém poslechu vycítíme dost slušnou kapku humoru. Jak už název naznačuje, je to deska o světě mezi životem a smrtí. Přesně jak říká název jedné ze skladeb Láska a hniloba. A co je důležité, je zasazena do českých tradic. Zatímco Řezník a Hauser stále kráčí směrem, který určily jejich vlastní projekty, a neohlížejí se na nějaké to ostřejší slovo, Štorm zase přináší prvky lidové kultury, někdy k inspiraci sahá až do dob Karla Jaromíra Erbena. Prolnutí obou cest se dá krásně demonstrovat na verších z klíčové písně Černý myslivec:
„Úlisně nakroutil knír
a položil přímý dotaz:
mohl bych do vaší kundy prokleté
vnořit svůj žhavý ocas?“
Mimochodem, v klipu k této písni hraje Samir neodolatelným způsobem trubadúra. Možná je to podvědomá parodie na roli Jana Třísky ze slavné televizní Popelky z roku 1969.
„Lidi na to moc nechodili, tak 300 lidí, což byla bída. Nebylo na to publikum. Pro metalisty to nebyl metal, pro elektroniky to nebyla elektronika a pro horrorrapery to nebyl horrorrap… česká společnost je v tomhle konzervativní. Teď se na to lidi ptají a chtěj to, bohužel s křížkem po funusu… Není lehký být pořád s něčím napřed.“
Práce je dost. A už Bible říká, že člověk je hoden mzdy za dílo své. Žije si Samir Hauser vzhledem k množství svých projektů a jejich ohlasu jako skutečný král?
Kdepak. Živit se tím nedá. Je to koníček. Sice drahej, ale je to občas taky skvělá duševní hygiena. A potkáš pár zajímavejch lidí. A to není málo. Navíc – onanie už mě moc nebaví. Je to pořád dokola.