S tím klidem je to samozřejmě všelijak. Toto je třeba scéna stará jen pár měsíců, kdy Samir Hauser coby Bruno Ferrari křtil svou novou desku Electrofantasex: Na pódium přichází nahá ukrajinská pornoherečka, roztáhne nohy, vytáhne robertka a vinyl pokřtí několikaminutovým squirtem. „To by člověk neřekl, kolik vody se do takový holky vejde,“ vzpomíná na akci vyhlášený skandalista.
Říkají ti král dekadence. Jak takový titul vnímáš?
Já vnímám dekadenci hlavně jako uctívání smrti a to já v sobě nemám. Mrtvol se štítím. Já jsem spíš král poživačnosti. Potřebuju k tomu hrozný kvanta všeho, neznám míru. To mám ještě z let, kdy jsem byl malej kluk a žil v Iráku. My jsme byli početná rodina. A když jsme se scházeli na jídlo, žrádlo bylo na zemi rozložený na koberci, všichni se na to vrhli a hrozně rychle to sežrali. Všem bylo jedno, jestli něco zbyde na děti. Matka z obavy, abych se vůbec najedl, mě cvičila v tom, abych jedl rychle. Od tý doby, když jde o jídlo, nemám nikdy dost. Když si koupím skopový, tak jedině velkou hromadu. S drogami je to to samý.
Co alkohol? V tom jsi taky poživačný?
Ne že by mně to nějak nechutnalo, ale já jsem zvyklej na rychlost. Když jsem šňupal drogy, byl jsem pořád na záchodě. Nad mísou jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí. A holky, ty jsem často musel mít taky na drogách, aby to trvalo co nejdýl. Hodně holek a celou noc. Někdy i den. Na tom jsem si mimochodem odvařil ledviny. Takže mi nejdřív stačilo, když to trvalo pět hodin, potom jsem už potřeboval deset hodin. Hodinovej sex mě nebavil. Nejlepší jsou při tom ty začátky. Já jsem se pořád snažil začínat. Pauza, pak lajna a znovu od začátku. To alkohol neumí. V devadesátých letech byly drogy úplně všude, takže to nebyl problém. Na experimenty nebyl čas, sjíždělo se to, co bylo na stole. Experimentovat jsem začal až tak před 15 lety. Do tý doby jsem to spíš konzumoval.
Jen tak si šňupnout
Asi nejslavnější Samirovou skandální akcí bylo předvánoční posezení na ČT Art, v němž si v přímém přenosu dal lajnu rovnou z Bible. To bylo v brněnském studiu těsně před Vánocemi. Psal se rok 2011. Veselá parta vyrazila do Brna za slíbeným honorářem a „moukou“. Obojí vyfasovala už před vystoupením. Ve studiu se stihla pohádat s požárníkem a během dialogu s moderátorem jej Samir několikrát poslal doslova do píči: „Lidi z televizního štábu vypadaj, jak když čekali na konec světa a ten teď opravdu přišel,“ líčí Samir atmosféru v brněnském televizním studiu ve své autobiografii Bibleee. „Moderátor chce asi říct něco vtipnýho, ale já hbitě vytahuju matroš a oznamuju, že si dám lajnu z Bible. Dělám čáru, okamžitě přibíhá holka z produkce a snaží se mi ukrást Bibli i s lajnou. Naštěstí jsem na takový triky zvyklej od mnohem mazanějších fetek než je vona a zachraňuju aspoň půlgram, kterej okamžitě mocně vyšňupnu.“
„Já jsem s tím, že budou potíže, počítal, ale netušil jsem, že to bude potom takovej virvál,“ vzpomíná po jedenácti letech. „Hele, ono se to vysílalo naživo až večer a my na náš vstup čekali s pětigramovou zásobou. Hodinu předtím ještě někdo přinesl láhev whisky s tím, abychom to vypili, že se zklidníme. Stal se samozřejmě úplnej opak.“
Pro to šňupání si málokdo všiml, že uprostřed Samirovy party stála úplně nahá holka.
„To byla naše Diskopíča. To byla holka, která měla úchylku – chtěla, aby ji vidělo nahatou co nejvíc lidí. Na našich koncertech měla na hlavě naraženou disko kouli a z krku jí tekla krev. Dělala to zadarmo a ještě za to děkovala.
Kolikrát jsem jí nabízel honorář, ale nechtěla ho! Ale nedopadla dobře. Dostala se do nějaký sadomasochistický party. Jednou, asi jak byla sjetá, si zapíchla háky do vaginálních pysků a jeden si urvala. Začala stříkat krev a jí, jak byla asi zfetovaná, přišlo blbý, že má jen jeden, tak si prej ten druhej upižlala nožem. Málem tam vykrvácela.“
Samir vizionář
Samir je typ historkáře, kterému se ne vždycky dá všechno věřit, ale věří se rádo, protože umí vyprávět originální věci. V jeho autobiografii se dozvíte, že ještě v Iráku coby jako malé dítě kamenoval svou babičku, vybíjel ptačí hnízda nebo mlátil umírající prababičku holí. Obzvláště bizarní je příběh o tom, jak se ve věku šesti let polil psí krví, a když ho starý imám z vedlejšího domu, kterého považoval za nepřátelského čaroděje, uviděl, tak sebou praštil a už nikdy nevstal. Mladý hoch prý tehdy žil představou, že je válečník Gar.
„V šesti letech jsem poprvé uslyšel hlasy. Ptaly se mě na něco v tom smyslu, jestli si vzpomínám, kdo jsem a proč jsem tady. Stalo se to asi týden po mém nástupu do první třídy.“
Syna Češky a Iráčana odvezli v šesti letech z Bagdádu do Čech. Samir Adil Ahmed Fakhri Tahna Abdul del El Samaray, jak zní jeho původní jméno, si v Praze brzy vybojoval místo náčelníka třídy a byl účasten na kdejaké lumpárně. V knize vzpomínek Bibleee dokonce píše o tom, že spolu s kamarády sestrojil gilotinu a zkoušel s ní popravit jednoho svého spolužáka. „Byla to simulace okolního světa, kde se vás snažili naučit, jak přežít. Zajímavé na tom bylo, že vás to učili lidé, kteří už na život dávno rezignovali,“ popsal své roky ve škole.
Pak přišla puberta
„Na toluen jsme neměli a perník jsme ještě neznali. Bylo nám sotva 13. Chtěli jsme nějaký holky, ale neměli jsme šanci, byli jsme široko daleko vyhlášený lůzři. Jo, taky jsem zapomněl vyzdvihnout svoje klady – já byl poloarabskej, věčně nadrženej bastard. Kamkoli jsem šel, tam mě doprovázela moje věrná erekce. Zažil jsem s ní dost horký chvilky. Například po skončení vyučování jsem většinou zůstával sedět, když se ostatní děti hnaly ven, proto si taky učitelky myslely, že mě škola baví… Myslím, že mi ve škole říkali Ztopořenej Arab nebo tak nějak.“
Čínská čtvrť
V průvodním textu k televiznímu seriálu Bigbít se dočteme, že Samir „slul jako slušný mystifikátor a exhibicionista se snahou za každou cenu ohromit. Obrážel pražské bary a kavárny a už tehdy začínal mít celkem vyhraněný postoj jak k sexu, tak i k drogám…“
„Holky se nás ptaly, co děláme, a každej z nás se snažil předvést svůj talent. Záchod sežral mrtvou vosu. Obr ukázal péro (trpaslíci mívaj velký péra), Slepejš nedělal nic, jen zavostřoval na obří péro. Holky si z péra kupodivu nic nedělaly – asi byly od táty zvyklý na větší. Já jsem nic nacvičenýho neměl, ale zato jsem měl trsátko, který jsem ukrad bráchovi jednoho kluka. Ten brácha měl kapelu a byl to kretén. Vytáhl jsem to trsátko a řek jsem, že hraju na kytaru. Holky okamžitě přestaly vočumovat trpaslíkovo péro a věnovaly se mně. Nutno říct, že ta kozatá mě ještě ten den připravila o věneček. Řekl jsem si, že když tohle zmůže jedno trsátko, co dostanu, až budu mít kapelu? Takže tak. Tehdy sem se rozhod.“
Po krátkém působení s punkovou kapelou P.S. založil skupinu Čínská čtvrť. Název byl inspirovaný stejnojmenným filmem s Jackem Nicholsonem. Hráli hodně temnou gotiku a netajili se inspirací Joy Division a New Order. „To v tý době bylo vzácný. Byl komunismus a musel ses fakt snažit, aby ses dostal k dobrý hudbě.“
Na Čínské čtvrti bylo důležité, že se tu poprvé jako hudebníci setkali Samir Hauser a Dan Rodný.
Sex, drogy & Rodný
„Bylo mi asi sedmnáct, když jsem našel inzerát, že chce někdo založit kapelu ve stylu Pornography. The Cure jsem měl tehdy docela rád, tak jsem tam zavolal.“ Dovolal se k Danu Rodnému.
Dan byl výjimečně talentovaný člověk. Od tří let hrál na klavír, od osmi programoval. Mnozí ho považovali za génia. Za šíleného génia.
Samir o něm říká, že to byl malej psychopatickej pankáč z bohatý rodiny, kterej chtěl neustále utíkat z domu: „Pořád měl sbalenej batoh a pořád dělal nějaký průsery. Nakonec dostal vždycky od svého papá bacibaci a byl zas chvíli klid. Danův táta byl chytrej, vzdělanej Žid a Dan pozdějc dost trpěl tím, že nebyl Žid i po mámě. Byl prostě tatínkovec. V tý době ale ještě na svý židovství sral a nejvíc ho zajímalo, kam ho strčit. Jo, a taky měl rád obdiv, chtěl, aby mu všichni říkali, jak je geniální a skvělej. Což taky byl, akorát byl nemocnej na hlavu. Dobrý bylo, že tu desku Pornography tenkrát vůbec neznal, a vlastně neznal ani The Cure, jen někde viděl napsáno Pornography a řek si, že by ho to mohlo bavit.“
„Rodný měl rád holky a nejradši jim roztahoval anál. Hrozně rád o tom mluvil a měl na to různý techniky, který mi tehdy popisoval. Už se mi naštěstí vypařily z hlavy, ale dělal to asi dobře. Nedivím se, většinu věcí, který začal, dotahoval do zdárnýho konce.“
„Vždycky s ním ale taková legrace nebyla. Někdy měl opravdu nepříjemný stavy. Já byl sice za toho blázna, co poskakoval sjetej na pódiu, ale to skutečný temný psycho se skrývalo uvnitř Rodnýho. Někdy jsme seděli s fanynkami u stolu, Rodnýmu se nelíbilo, jak na něj jedna z nich kouká a připíchnul jí vidličkou ruku ke stolu; jindy přizabil chlapa, protože si myslel, že hajluje, chlápek přitom mával na svoji holku a radoval se, že se dostal k nám do backstage. Já jsem taky nebyl svatej, ale bral jsem ty věci spíš s humorem, Dan ne. Dan byl vážnej.“
Vanessa na plný plyn
„V osmdesátým devátým šli kluci z Čínský čtvrti na vojnu, přišla revoluce a my jsme s Rodným zůstali sami. Tak co budeme dělat? Začali jsme si zjišťovat, co tady ještě není, co tady chybí za hudbu. Proto jsme se nakonec rozhodli pro elektroniku. Kdyby tady v tý době chybělo reggae, tak bychom dělali reggae. Nám to bylo jedno. Rodný měl na tu dobu docela dobrej počítač. Nic jsme o tom nevěděli, poslouchali jsme jen The Residents, The Cramps, Elvise a Dead Kennedys.“
No jo, ale ty elektronický nástroje v té době, to byla pálka!
„Na to jsme měli dobrý recept. Vždycky se našel nějaký kluk, kterej měl bohatý rodiče, dohodli jsme se s ním a on pak stál za vypnutýma klávesama na pódiu, užíval si svých pět minut slávy a třeba si po tom i zapíchal, zatímco nám jeho rodiče kupovali ty drahý nástroje.“
„Udělali jsme teda pár písniček, dali si pár lajn a byli jsme slavný. Bylo to jednoduchý – nikdo podobnej široko daleko nebyl.“ Taky už v roce 1991 vydali první album. Tehdy to šlo rychle, vydavatelé i publikum byli hladoví po čemkoli novém. Rodný s Hauserem si dali název Vanessa del Rio po kubánské (některé zdroje uvádí brazilské) pornohvězdě, která svými vášnivými, až akrobatickými kousky chlapcům učarovala. Některé recenze uvádějí, že skladby z jejich debutu Disco Bastards původně vznikaly jako soundtracky k jejím filmům.
Album Disco Bastards vyšlo v roce 1991 u gramofirmy Globus, která mapovala především český underground. Vanessa byla mezi alby Plastiků nebo DG 307 partou benjamínků, která navíc zpívala všechny své skladby anglicky.
Majitel firmy Kocour a producent Pavel Kracík skupinu prezentovali jako „brutaldisco“, což se projevovalo víc v textech („I know what I want/so I’ll cut off your dick“) než v hudbě. Ta už tehdy působila značně vyměkle.
„Jednou šel Rodný nakupovat dárky na Vánoce. Bylo to těsně před Štědrým dnem a Rodný si nesl igelitku s dárkama. Po cestě potkal jednu kurvu, sjeli se spolu perníkem, a protože se potáceli po náměstí Republiky, napadlo je vlízt do podniku, kde se hrálo bingo,“ popisuje Hauser tehdejší život, který rozhodně vyměklý nebyl. „Dopadlo to tak, že spolu mrdali, až zničili hajzly, a během mrdoplesu dotancovali přímo do sálu, kde probíhalo bingo. Moc mě mrzí, že jsem to neviděl na vlastní oči, ale Rodný říkal, že si v tu chvíli nebyl jistej, jestli není na koncertě Vanessy, tak aspoň zařval: Kolumbie! a hledal kolem sebe stojan se synťákama.“
Aspoň tak to stojí v Samirově Bibleee. Rodného tehdejší hudební partner dodává, že nakonec zaúčinkovala ochranka, jeho spoluhráč skončil v cele předběžného zadržení a pak na měsíc v blázinci. Když ho pustili, tak se prý na místo činu vrátil pro ty dárky, co tam nechal. „Myslím, že zpátky už je nedostal,“ končí Hauser svou vzpomínku.
To slovo Kolumbie bylo důležité. Tak se totiž jmenuje jedna z nejlepších skladeb druhého alba Vanessy Flashback, v roce 1992 vydaného tentokrát u Monitoru. To už je zdařilejší kousek, jeden z nejlepších okamžiků Vanessy, která právě odvrhla přídomek „del Rio“. Především proto, že producent Dušan Vozáry dal kapele určitý řád a Samir Hauser konečně dorostl k českým textům.
Právě díky Hauserovým recitovaným slovům (zpěv to určitě není!) dostává Flashback atmosféru kapely na drogách. Všechno, o čem zpívá, je jako ve snu a plave, nevnímá lidi, ale vysílá do prostoru k nim negativní poselství. „Skoro nevíš, kdo jsi.“ Nasranost a sociopatie teče proudem.
Klíčovou písní desky je Prokopat se ven. Člověk není dole ani nahoře, zajatý v imaginární bedně. Kam vede to prokopání ven? Ven do reality nebo ven z reality do světa snů?
„Někdy se cejtím jako poloviční bůh,
druhej den jsem jenom loutka z hlíny.
Nejsem dost často tam, kde je můj duch,
po rodičích tady zůstanou jen stíny.
Dej mi šanci prokopat se ven.“
Někdy v té době dostává Vanessa na deskách konkurenci. V Pardubicích vzniká ještě za bolševika skupina Gun Dreams a hraje něco podobného jako ti věčně sjetí Pražáci. Album Ho Scelto! vychází v roce 1991 rovněž u Globusu a je taky v angličtině. Dvojici šéfuje Miroslav Papež, který si nechává říkat Pope. Z nejistého světa demáčů inspirovaných hlavně německou elektronickou scénou začíná směřovat ke stejným zvukovým kreacím jako Vanessa. Mezi oběma kapelami vzniká pocit konkurence.
„V tu dobu, kdy jsme začínali hrát s Vanessou, nemohl Papež přenést přes srdce, že je tady ještě jiná elektronická skupina, a vymýšlel různý akce, jak nám znepříjemnit život. Jednou na koncertě v klubu Pavučina, kterej byl tuším někde na Petřinách, se Papež rozhod, že nám přeřeže šňůry od synťáků. Ožral se na kuráž, plížil se s nožíkem kolem pódia, aby dokonal dílo zkázy, a určitě si přitom říkal: „Cha cha, vy pražský svině, to jsem zvědavej, jak to zvládnete bez kabelů. Tady je místo jen pro jednoho!“ vypráví Samir s gustem a rád slavnou historku z jejich dávných bojů. „No, nakonec se samozřejmě spletl a přeřezal kabely sám sobě.“
Asi za pět let se Papež stal členem Vanessy…
2 Amigos. Nedívej se zpátky
„Je rok ’94, na Vanessu choděj davy lidí a my s Karlem Jarůškem přemýšlíme, jak je možný, že má Vanessa samý ošklivý fanynky. Můj dlouholetý kámoš Jarůšek dokonce tvrdil, že právě to je důvod, proč odešel z naší kapely. Bylo pravidlem, že se po koncertě rozrazily dveře šatny a dovnitř se nahrnuly davy tlustých, poďobaných fanynek, který se po nás chtěly válet.“
„Před Bontonlandem v Jungmannově ulici postávaly davy hezkých holek. Ale nestály tam frontu na Vanessu. Jarůšek přišel s teorií, že je to kvůli agresivní hudbě, kterou Vanessa produkuje, a že abychom si zapíchali s hezčíma kočkama, musíme udělat nějakou popovou věc.“
Vypečená dvojice proto založila popové duo a pojmenovala ho podle filmu s Charliem Chasem Tři Amigos. „Jenže v Popronu nám jako výtvarníka a imagemakera přidělili krále homosexuálů Roberta Vana. Byli jsme mladý, nezkušený a věčně zfetovaný kluci a moc nám to nedocházelo. On nám z toho udělal buzerantskou besídku! Sláva a hezký kundičky se nekonaly. Nás pak poznávali jen buzeranti na hlavním nádraží.“
„V Popronu nám dali každýmu 20 litrů zálohu, abychom si zajeli do Amstru, my to tam rychle propařili, a když jsme se vrátili, bylo už skoro všechno hotový. Celou desku totiž složil a nahrál komik Marek Dobrodinský. My jsme v tom byli něco jako Milli Vanilli. Pamatuju si, že dokud to nebylo tak trapný, aby nám z toho běhal mráz po zátylku, nepustili jsme to ven.“
Rodný byl z projektu 2 Amigos hodně naštvaný. A měl pravdu. V té době vydala Vanessa album Monogamy a musela hrát koncerty za pletivem, nataženým přes celé pódium, aby hvězdu 2 Amigos netrefily půllitry a prázdné lahve.
2 Amigos byli asi největším propadákem poloviny devadesátých let. „Chtěl jsem si koupit spoustu věcí a koupil jsem si hovno. Byla to docela ostuda,“ uzavírá Hauser příběh 2 Amigos.
Tak vypadala léta devadesátá!
Chcete vědět, co se dál dělo s Vanessou?
Zajímá vás, co tropil Dan Rodný v novém tisíciletí? A kdo ho ve Vanesse nahradil?
A proč se zrodil Bruno Ferrari?
Pokračování příště.