Flamenco je v kurzu. Ze zprávy Nadace Paca de Lucíi vydané v roce 2025 dokonce vyplývá, že nikdy předtím nebylo ve Španělsku tak populární jako dnes. Společenská poptávka po flamenku totiž nabyla značných rozměrů a největší obliby se těší mezi mladými Španěly. Nedivme se. Se zpěvačkou Rosalíí se totiž objevila generace, která z něho daleko radikálněji než dřív setřásla komplex hudby pro staré a národní žánr v experimentálně elektro-popové podobě zpřístupnila posluchačům, kteří by flamenco jinak asi nikdy neposlouchali.
Flamenco bylo vždy považováno za synonymum pro Španělsko, ačkoli se v zemi nikdy nestalo masovou záležitostí, a společnost nad ním často ohrnovala nos. „Přiznejme si to, flamenco je daleko zajímavější pro svět než pro Španěly. Mnozí z nás ho stále vnímají jako umění s nádechem vulgárnosti,“ prohlásil režisér Carlos Saura v roce 2010, kdy byl španělský žánr zařazen na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Částečně se to vždycky změnilo v průběhu nějakého dějinného zvratu, kdy do sebe flamenco nasálo čerstvé impulzy, a to se pak začaly dít věci. Jako právě teď, v době, kdy se svět, jak jsme ho dosud znali, převrací doslova naruby a ve Španělsku má navrch ženská emancipační a feministická agenda. Z pohledu zvenčí se vlajkonoškou současného moderního „urban nuevo“ flamenka stala zpěvačka Rosalía a je pravda, že v žánru vyvolala pořádnou bouři, v mediálním humbuku, který se okolo ní vzápětí rozpoutal ovšem zapadlo, že ve Španělsku na to nebyla sama a rozhodně do toho nešlápla jako první. Protože se ale bleskurychle stala globální hvězdou zasypanou Grammy a svět miluje zkratky, strhla na sebe veškerou pozornost, ačkoli se mezitím vydala jiným směrem.
Každopádně fenomén Rosalía ve Španělsku zafungoval kolosálně a její přelomové album El Mal Querer se stalo referenčním bodem pro mladé tvůrce opírající se o flamenco. Její vliv možná nejvýstižněji shrnula andaluská skupina Califato ¾: „Rosalía nám po sobě zanechala čtyřproudovou dálnici.“
Mimochodem, nejen flamenkovým umělcům. Jak dokládají články v Headlineru, týká se to také španělského avantgardního popu čerpajícího z lokálních tradic.
Žádná revoluce
Existují názory, že v moderním flamenku jsme svědky revoluce. Věřte, jde o velké nedorozumění: ačkoli se u nostalgických puritánů dodnes setkáte s mantrou, že by flamenco mělo zůstat připoutáno k nejryzejší klasické podobě, a přestože je i v jeho přítomnosti pevně zakotvená minulost, jedná se o velmi živé umění, tudíž se nebavíme o revoluci, nýbrž o evoluci; nebo, jak tvrdí respektovaný španělský odborník Manuel Bohórquez, už po několikáté sledujeme, jak flamenco uprostřed společenských změn svléká starou kůži.
Zpěvačka María José Llergo takovou proměnu upřesnila: „Flamenco je hudba jako každá jiná. Podléhá době a to, co v něm bylo kdysi považováno za revoluci, je dnes tradicí. Nemůžete proto vést revoluci v něčem, co je revolucí samo o sobě.“ První podrobný celostátní průzkum nadace Fundación Paco de Lucía sice zbořil přežívající mýty, že flamenco je spojeno výhradně s Andalusií a svázáno mnoha nesrozumitelnými pravidly nebo vyhrazeno pouze vyvoleným. A vítr z plachet vzala zpráva také prorokům jeho zkázy způsobené prý moderními trendy, natož skeptikům tvrdícím, že flamenco už není tím, co bývalo.
Přesto zůstaňme nohama na zemi. Ačkoli zažívá ve Španělsku skutečný boom a Španělům ho upřímně přejme, nezavírejme oči před realitou. O zmíněné skupině Califato ¾ ani o dalších zpěvačkách a zpěvácích z tohoto seriálu se ve zprávě nadace skoro nedočtete. Ti nadále patří do alternativní, méně viditelné avantgardní zóny flamenka, jehož moderní švih podle mladých posluchačů reprezentují vedle Rosalíe hlavně María Rodríguez, Niña Pastori, C. Tangana, Juanito Makandé nebo Omar Montes. Tedy mediálně exponované popové hvězdy, které ho často používají spíš jako doplněk a s ryzí flamenkovou scénou nemají nic moc společného.
Výt jak ztrápený pes nebo zpívat jako anděl
Co je to španělské flamenco? Jedna z nejprocítěnějších a nejsložitějších hudebních uměleckých forem, kterou nejspíš rozpoznáte už z obrázku s tanečníky v toreadorském postoji nebo zpěváky s teatrálně rozhozenýma rukama. Patří do něho ještě brilantní kytaristé a milion dalších věcí, díky kterým si nezkrotné a křiklavě barevné flamenco nelze splést s žádnou jinou hudbou planety. Provází ho ovšem kupa stereotypů: třeba že se jedná o tradiční španělskou hudbu a úplně všichni Španělé flamenco milují. Nenechte se mýlit: většina z nich toho o něm ví asi tolik, co my, a s tou láskou to také není zas tak horké. „Všichni Španělé flamenkem rozhodně nežijí, to je taková zahraniční iluze. Je pravda, že je hluboce spjato s naší národní historií, ale nejedná se o mainstream. Je to spíš respektovaný kulturní žánr a bezmezné nadšení pro flamenco necháváme na turistech,“ shodují se zkušené španělské manažerky Araceli Tsigane a Almudena Palacios.
A proč mu turisti, za které si klidně můžeme dosadit běžného, věci neznalého posluchače, tolik propadají? Zjednodušeně řečeno: ne docela přesně vědí, co poslouchají a na co se dívají, ta emoční syrovost a odevzdání se písni se jich přesto dotýká; cítí, že není samo sebou, aby na ně hudba s tancem tak intenzivně doléhaly, a v neposlední řadě hraje u vnímání flamenka do značné míry roli jistá tajemnost a sexuální podtón; jak kdysi s nadsázkou napsal Karel Čapek: sledujeme manifest smilstva.
Rozumět flamenku vyžaduje poměrně hlubokou znalost kontextu a historie žánru, nezřídka velmi bolestné. Expertem na flamenco se rozhodně nestanete prolétnutím Wikipedie. Na něco, spolu s podrobnými shrnutími písňových forem flamenka, kterým se říká palos, ale zůstává dobrá: zjistíte, že flamenco je mnohem složitější, než si myslíte, a ten, kdo tvrdí, že mu rozumí, neví, o čem mluví. Abyste od sebe rozeznali druhy palos, kterých je přes padesát, pochopili složité rytmy a pronikli do nuancí tanečních kreací, nezbývá než se pustit do náročného studia.
Nebo se na to vykašlete, strávili byste s tím totiž mnoho let, a flamenco si prostě jen užívejte, a pokud se vás někdo zeptá, jaké palos se zrovna zpívá, upřímně přiznejte, že o tom nemáte ani páru a vlastně je vám to úplně jedno, protože na tom, že se vám flamenco líbí, to stejně nic nezmění. A jen tak mimochodem: s identifikací druhů palos – tonás, seguiriyas, soleá, alegrías, tangos nebo třeba bulerías – se nezřídka potýkají i akademičtí experti, natož Španělé. Takže zůstaňte v klidu.
Je dobré vědět, že flamenkový zpěvák (cantaor) zpívá a dramaticky napíná stejnou píseň pokaždé jinak. Jak to nakonec dopadne, se odvíjí od jeho rozpoložení, nálady a potřeby posluchače extaticky uhranout, předat mu, co v tu chvíli cítí, rozkřičet ho nebo naopak rozplakat. Vyvolat v něm autenticky zdrcující odezvu je pro zpěváka zásadní, jenom tak se dozví, že se dotkl jeho emocí.
Nemůže se přitom ocitnout mimo hranice pravidel: každé z palos má dané schéma, geografický a historický původ, rytmický vzorec (compás), melodickou stupnici, emoci a tomu odpovídající text, v podstatě prostý a výrazově sevřený básnický útvar (coplas) sestavený z několika veršů, kdy autorům nezbývá než „tlustý román v hlavě“ vtěsnat do pár řádek. Slova pak musí podle zpěvačky Ángeles Toledano bodat jako dýka mířící do středu posluchačovy duše.
V čem má zpěvák naprostou svobodu, je míra spontánní improvizace a prudkost projevu. Písně libovolně natahuje, pohrává si s verši, melodickými frázemi, impulzivně pracuje s vokálními ornamenty a mikrotonálními intervaly mimo západní ladění a samotného vrcholu, kdy často veřejně odhaluje svou zranitelnost, dosahuje večer co večer jiným způsobem. „Když zpívám a dostanu se do určitého bodu, cítím v ústech krev,“ tvrdila už nežijící zpěvačka Anica La Piriñaca.
Při flamenku nelze zavřít oči: stejně jako poslouchat je nutné se i dívat. Zpěvák se totiž stává živým obrazem písně a gesty nahrazuje nemožnost doříct text. S energickým pnutím vstupuje na území jakéhosi citového bojiště. Řečí těla a střídáním hněvu, vášně a radosti proměňuje představení v katarzní událost. „Musíte potrápit sebe i posluchače, a pokud ne, děláte to špatně,“ řekl kdysi zpěvák Enrique Morente.
Nenechte se také unést myšlenkou, že byste od zpěváka na koncertu slyšeli to samé co na albu. To zaznamenalo pouze dílčí okamžik jeho výlevu duše určující vyznění písně, jejíž compás v klasické verzi nevedou bubny ani perkuse, ale tleskání rukama, luskání prstů a dupání. To je úkol doprovodného a euforickým pokřikem olé povzbuzujícího sboru vytvářejícího tleskáním složité protirytmy, do kterých proniknout není vůbec snadné, a pokud byste se k němu rozhodli někdy přidat, přejeme vám hodně štěstí. Respektive přijměte dobrou radu: vůbec se o to nepokoušejte.
Abyste docenili flamenco, je také nezbytné pochopit pojem duende. Ve zkratce: metafyzický a nedefinovatelný stav umělcovy mysli přesahující duchovní rámec chápání, který prý žádný filozof nevysvětlí, a přesto existuje. A jak se prý znenadání objeví, tak rychle zmizí. Nebo, jak říkal producent Ricardo Pachón: „S duende máte dny, kdy vyjete jako pes, a pak takové, kdy zpíváte jako anděl.“ Zažít duende patří k mystickým projevům flamenka a napadá-li vás trans, kdy zpěvák upadne do vytržení, až se nevysvětlitelně ocitne mimo tento svět nebo se odhodlá k věcem, na které by si jinak netroufl, nejste daleko od pravdy. „Duende je síla, a ne druh chování, je to boj, a nikoli myšlení,“ napsal básník Federico García Lorca, velký milovník flamenka.
Nakouknutí do králičí nory
Pro svůj cikánský původ zprvu stigmatizované flamenco potkalo to samé, co portugalské fado, řecké rembetiko, alžírský rai nebo argentinské tango: hudební lék polečenských outsiderů na frustrace a sociální ponížení se po opuštění prostředí spodiny spojované s chudobou, nevzdělaností a kriminalitou proměnil na městských pódiích v respektovanou a esteticky vytříbenou uměleckou formu zařazenou na kulturní seznam UNESCO.
Vždy, když zmíníme flamenco, sice jedním dechem připomínáme, a neustále musíme připomínat zásadní roli andaluských Gitanos neboli Cikánů, žánr se však od 19. století stal příležitostí pro všechny, kteří dokážou mluvit jeho jazykem; nebo, jak tvrdí zpěvák Israel Fernández, flamenka si váží. Striktní rozdělení na cikánské a necikánské přestalo platit a pohled na něj se odvíjí pouze v rovině posuzování vokálních, hráčských a tanečních technik.
Těžko také budete hledat hudební žánr provázený od samého počátku tolika vášnivými spory o jeho čistotě a nedotknutelnosti kánonů. Pokaždé, když flamenco přijalo moderní výzvy, povstali další a další ortodoxní tradicionalisté zarputile tvrdící, že to už s flamenkem nemá vůbec nic společného, zatímco inovátoři jim oponovali, že pořád úplně všechno a měli by raději rychle vytáhnout hlavu z pravěku. A tak pořád dokola a dodnes, protože u spousty konzervativců souvisí ztráta čistoty flamenka s takřka náboženskou potřebou kanonizace jeho klasické podoby.
Z dlouhodobého hlediska a klíčovým momentem pro trvalý vývoj flamenka se ukázaly být fúze s rockem, popem, jazzem, hip hopem, elektronikou a globálními vlivy. Pro schopnost adaptovat se na výzvy doby a propojovat mezi sebou umělce minulé a současné generace se podle publicisty Tea Sánchéze flamenco proto nadále těší dobrému zdraví a přitahuje k sobě nové publikum; jen je třeba být velmi opatrný a nenazývat flamenkem to, co jím není nebo se za něho pouze vydává.
Moderní fusion flamenco se v současnosti nachází v jedné z nejjiskřivějších fází své historie. transformačně se otevřelo dalším vlivům, reaguje na aktuální společenské dění a do patriarchálního žánru výrazně vstoupily sebevědomé ženské tvůrkyně s tématy feminismu a ženské emancipace. Nová generace se také zabývá dříve nemyslitelnými tématy: LGBT+, právy menšin, politikou, rasismem, klimatickými změnami a ochranou přírody.
Dokonale přitom zvládá komunikaci s fanoušky na sociálních sítích, digitální platformy a takřka okamžitě pochopila obrovský dopad videoklipů, dnes nedílné součásti jejího uměleckého vyjádření.
Elektropopové flamenco jednoznačně míří za mladými posluchači, k běžné mainstreamové nabídce má ale hodně daleko a alba od Queralt Lahoz, Márie José Llergo, Ángeles Toledano, Rocío Márquez, Rosario La Tremendita nebo Califato ¾ patří do výkladní skříně té nejkvalitnější urban music, zatímco Tomás de Perrate, Israel Fernández, Niño de Elche nebo Lola Soto přebírají zodpovědnost za hledání nových experimentálních východisek pro ty nejsyrovější cikánské flamenkové tradice.
S každým poslechem a ze samého nadšení proto nabýváte dojmu, že ze současných ambasadorů flamenkové moderny, stejně jako vy, musí spolu se Španěly snad úplně všude padat ze židlí, ale ouha, nepadají, protože by o nich nejprve museli vědět.
Latin Grammy se v roce 2023 předávaly namísto v americkém Las Vegas poprvé v Evropě. Vrcholem se ve španělské Seville 16. listopadu, kdy svět slaví Mezinárodní den flamenka, stalo vystoupení Rosalíe, zpívající za doprovodu jednadvaceti flamenkových kytaristů píseň španělské ikony Rocío Jurado. Po spadnutí opony se žánr ovšem znovu vrátil do pozice lokálního umění, jehož pověst nepřesahuje hranice Španělska v míře, jakou by si zasloužilo. Patnáct minut globální slávy vyhrazených flamenku kvůli Rosalíi tím uplynulo a pozornost světových médií se přesunula k megahvězdám latino popu.
Nahlédnout do světa flamenka je ale docela fuška, protože než se nadějete, spadnete do pořádně hluboké králičí nory. Takže se jí obloukem vyhneme a vezmeme to k modernímu flamenku nejpřímější cestou. Dopředu se omlouváme všem znalcům a fanouškům klasického flamenka za absenci hlubšího ponoru do žánru a pouze okrajových zmínkách o umění velkých kytaristů a tanečníků, to totiž není cílem seriálu. Bez uvedení do historického kontextu se ovšem neobejdeme. To prostě nejde. Představte si totiž, že byste popisovali strom a nezmínili se o kořenech, důvodu, proč nepřestává zdravě růst.
TIP:
K rychlé orientaci doporučujeme aplikaci Apple Music Viva el flamenco! Zahrnuje krátkou historii žánru, speciálně sestavené playlisty od současných tvůrců, ale také výběr pětadvaceti klasických alb, doporučenou literaturu, texty nebo podcasty od Maríe José Llergo a Niña de Elcheho.