Rock Believer měla být návratem ke kořenům. Zní to jako klišé, ale přesně tohle deska je. Jedno velké klišé. Scorpions se věkovým průměrem dostali někam k sedmdesátce, muziku ale valí dopředu pořád rychlostí sto čtyřicet. Je to dobrá zpráva pro fanoušky.
Stále to tam je, kapela pořád hraje parádně, má svůj typický hutný zvuk rockových dědků, co si něco zažili. Frontman Klaus Meine s nimi drží krok, i když trochu ubral z kdysi tak rozmáchlých vokálů. Kapela naopak přidala za bicími, nový bubeník Mikkey Dee, jenž bubnoval v Motörhead až do Lemmyho smrti, prostě přišel, sedl a spustil. On je tou lokomotivou, která nasadí tempo a nezvolní, dokud nejsme v cíli. Scorpions tahle změna v sestavě rozhodně prospěla, je to znát nejen z desky, ale bude to šlapat i na koncertech.
Otevírák Gas in the Tank je slibný úvod. Má to šťávu, má to nosný riff, výborně se doplňující kytary, rytmika to sune dopředu… zkrátka rokenrol, tak to má být. Hlavní úvodní signál je jasný: Scorpions jsou stále tady, mají chuť hrát, a kdo je posílá do starého železa, ať se jde bodnout. Zpráva předána, děkujeme, je to dobrý, chlapi.
Problém je, že nic moc dalšího si posluchač z Rock Believer už nevezme. Scorpions se chtěli vrátit ke zvuku, který je kdysi proslavil. Zvládli to tak dokonale, až se chytli za vlastní ocas a točí se dokola jako pejsek na dvoře. Rock Believer je esence absolutně všeho, proč si lidi kdysi Scorpions tak zamilovali a zbytek je nemohl ani slyšet. Zvukově je to pro ně tak charakteristická deska, že kdyby Dude Lebowski místo Eagles nesnášel Scorpions, taxikář v té slavné scéně mohl z rádia klidně poslouchat Rock Believer a divák by hned pochopil, proč tu kapelu má jeden rád a druhému z ní praskne hlava.
Deska sice s úvodní písni nasadí solidní tempo, ale následně přichází pomalý, ale neúprosně klesající útlum pozornosti. Scorpions zkrátka hrají pořád dokola to samé. Není to myšleno špatně, to k rokenrolu patří, i AC/DC se lidi posmívají, že hrají jednu písničku dvacetkrát jinak, a vida, jak jim to pořád šlape. Jenže Scorpions nejsou AC/DC. Proti nim jsou to stále popaři a nutno dodat, že to patří k jejich rockovým zásluhám. Nikdo nedokázal stadionový rock přiblížit mainstreamu natolik jako Scorpions.
V tom pokračují i na Rock Believer, deska je plná přímočarých písní, které, kdybychom si odmysleli nachrchlané rockové kytary, stojí na sladké popové melodice. Klaus Meine tomu svým uhlazeným hlasem dost přidává. Dá se to unést jen do určité míry. Dvě tři písničky, ale když takhle zní devět z jedenácti? V půlce desky máte chuť to vypnout.
Když se svého táty ptám, proč ho baví i po letech koukat na seriál Kobra 11, odpoví, že ho zajímají ty bouračky aut. V každém díle se někdo rozseká na sto způsobů, někdo narazí do sloupu, někdo převrátí auto na střechu, ale motoristé se na to dívají se zájmem jako na crash testy, kde místo figurín sedí kaskadéři. Dostanou přesně to, kvůli čemu to zapnuli, i když je to osmý díl patnácté řady.
Rock Believer je jako stopadesátý díl seriálu Kobra 11. Znáte všechny, viděli jste tam už všechno, takže vás nepřekvapí vůbec nic. Tvůrci sami se o to ani nesnaží, vědí, co fanoušci chtějí, a přinesou jim to znovu. Tohle přesně udělali Scorpions, vydali se cestou nulového překvapení, ale maximálního nasazení pro ten jejich uhlazený bigbítek. Těžko se na ně za to zlobit, ale těžko taky hledat důvod, proč si takovou desku pustit znovu.
Verdikt: 55%
Scorpions mají pořád chuť hrát. Deska je ale jedno velké klišé bez sebemenšího překvapení. Poslechněte si úvodní skladbu a nechte to plavat, lepší už to nebude.