Ten koncert měl úplně všechno. Ohně, výbuchy, létání nad hlavami diváků, plivání krve i plamenů. Ke Kiss to patří, jsou tím známí natolik, že o Simmonsově plivání krve slyšeli i ti, koho rock vůbec nezajímá. Tyto typické znaky se staly tak trochu svazujícími, protože Kiss bez toho cirkusu zkrátka nejsou tak úplně Kiss. Stačí se podívat, jak se kapele dařilo v éře, kdy hrála bez masek. Hůř.
A proto cirkus Kiss ve druhé polovině devadesátek znovu otevřel své šapitó a za hlasitého bouchání petard a šlehání plamenů zval vesele každého dovnitř – a každý pak plný veselí odcházel ven. Pojďme to říct rovnou, Kiss jsou kapela, která hraje to své pořád dokola. Jdou na jistotu. Progres nula. Ale vypiplali to k takové dokonalosti, že po nich nikdo nechce žádný posun, naopak. Chceme poctivý glamrockový večírek, nic víc, a Kiss to umí tak dokonale, že by tohle představení bylo zábavné i ve dvacáté repríze.
Jakkoliv jsou koncerty Kiss až na výjimky identické, nemůžu se zbavit dojmu, že zrovna tento byl trochu jiný a ještě lepší. Zatímco na předchozí vystoupení jsem šel jako na bigbítovou rutinu a rutinu (byť zábavnou) jsem taky sledoval, tentokrát ve vzduchu visel jistý pocit jedinečnosti. Možná to bylo to dojetí vyprodané haly nad myšlenkou, že se se svými miláčky vidí skutečně naposled. (I když u Kiss nikdy neříkej nikdy.) Možná to byla radost kapely, že se může vrátit na pódia a dojet po třech letech turné přerušené covidem.
Na zážitku měl podíl i výtečný zvuk a rozhodně fantastická scéna, která pojem stadionový rock naplňovala do maxima. Obří sochy hudebníků přistavené k ochozům, projekce s kvalitou obrazu na úrovni imaxu a překvapivě nápaditý prvek zastřešení v podobě osmiúhelníků vznášejících se nad kapelou jako obří automatické bicí obrácené vzhůru nohama. Tedy ve vypnutém stavu, každý osmiúhelník byl samostatná obrazovka, čehož scénograf náležitě využil. Nejvtipnější byl moment, kdy se během Thayerova sóla proměnila tato konstrukce na reflektory chirurgického sálu, kterým pak s boucháním a šleháním ohňů jednomu po druhém praskaly z těch ďábelských tónů žárovky. Jednoduchý nápad, skvělá podívaná. Prostě cirkus Kiss.
Za zmínku stojí i bubenické sólo, prokletí, útrapy a hluchá místa všech koncertů, protože od dob Johna Bonhama nemá smysl snažit se machrovat. Jenže Eric Singer vůbec nemachroval. Řezal do bicích, ano, ale prokládal to ksichtíky do kamer, hecováním diváků i gesty na efekt. Tohle sólo bylo pojaté jako vsuvka pro pobavení publika, ne pro pohonění bubeníkova ega, a já, který běžně během bubenických sól odcházím na bar, jsem se bavil náramně. Nejlepší bubenické sólo, jaké jsem kdy viděl. Hlavně teda proto, že jsem neviděl hrát Bonhama, ale i tak.
Ten koncert nebyl dokonalý, ale měl k dokonalosti blízko. Vytknout by šlo zakonzervovaný setlist, kde je úplně jedno, jestli jdete na koncert v Paříži nebo Bukurešti, všude dostanete stejnou nálož jak menu v Mekáči. Výtečný zvuk místy zahaproval a třeba comebackový singl Psycho Circus vyzněl kvůli tomu trochu dutě. Takových momentů ale bylo málo, jinak po celý večer Kiss pumpovali do publika hit za hitem nakažlivým způsobem, takže se brzy chytnul každý v sále. I já si pak ještě po půlnoci v koupelně pobrukoval Lick It Up jen díky tomu, jak výtečně to zahráli a zaháčkovali mi skladbu v uších.
Rád bych zdůraznil, že nejsem fanoušek. Odkojený Sabbaty jsem se na Kiss koukal vždycky skrz prsty jako na klauny, co si musí pomáhat maskami, aby vzbuzovali pocit, že je to nářez. Až s přibývajícími lety jsem se zbavil předsudků a můj vztah ke Kiss se proměnil ve zdravý respekt ke kapele, která v Americe dokázala prodat hardrock masám.
Rozlučkový koncert v O2 Areně nebyl jenom posledním večírkem fanoušků a jejich legend. Byl i vyvrcholením proměny mého osobního vztahu ke kapele, protože jsem sledoval báječné představení plné zábavy, fórků a skvěle zahraného bigbítu. Představení, které na světě už nikdo jiný kromě Kiss nedělá. Odcházel jsem nadšený i lehce posmutnělý kvůli vědomí, že až Kiss tohle turné dojedou a pověsí muziku definitivně na hřebík, rocková scéna ztratí něco ze své staré šoumenské duše. Po tomhle cirkusu zkrátka zůstane na pláni jenom vyšlapaná díra v trávě a nezbyde než doufat, že možná… někdy… třeba… to tu ještě jednou tahle parta rozjede.
Kiss
O2 Arena, Praha 13. 7. 2022
Pořadatel: Live Nation
Hodnocení: 95%
