Kromě loňského alba A Jackal’s Wedding doufá, že představí i nějakou právě vznikající novinku. Aktuálně totiž touží po tom, aby jeho koncerty „dýchaly“ a on se nenechával sešněrovat snahou dokonale replikovat své skladby. Možná tuhle potřebu svěžího vánku pocítil na ostrově Hydra, kde jeho třetí deska vznikala. Mluvili jsme o koloběhu nových začátků i o jeho novém životě v Miláně, kam se po svatbě přestěhoval a pomalu se tam zabydluje. „Pokud zde znáte někoho, s kým bych měl spolupracovat, dejte vědět,“ žádal mě. A protože na severu Itálie nikoho neznám, posílám tuhle výzvu dál ke čtenářům.
Koncert v Praze vás čeká poprvé, už jste tu někdy byl?
Byl jsem u vás kdysi dávno na víkend, bylo mi asi dvacet jedna a bylo to v zimě. To město a jeho architektura jsou nádherné, takže se těším na další zimní návštěvu.
Čeká vás na následujícím turné víc premiér?
Co se týká evropských měst, už jsem všude vystupoval, ale čekají mě jiná pódia. Moc se těším například do berlínského Theatre im Delphi. Je to takový multidisciplinární umělecký prostor ve staré budově, vypadá to tam trochu jako chrám. Pak nás čeká Kanada, kde už jsem hrál – na posledním severoamerickém turné se mi líbilo snad úplně nejvíc právě v Montrealu. Ale těším se na každý koncert, nějakou dobu jsme už nehráli.
Ráda slyším, že se na turné těšíte, z rozhovorů chápu, že koncertování není vaše nejoblíbenější činnost.
Je pravda, že historicky to moje nejoblíbenější část tohohle života, do kterého jsem spadl, nebo který jsem si vybral, není. Ale nastavení chystaných koncertů se bude dost lišit. Hrál jsem dřív s tradičnější kapelou a bylo to mnohem víc… nevím, prostě takové vypiplané. Teď bude set mnohem svobodnější a v mnoha směrech bude uvolněnější.
Bude tam víc prostoru, aby se věci každý večer lišily. Myslím, že se nebude měnit jen to, jaké písničky jsou v setlistu, ale i způsob, jak jsou podané. Je pro mě důležité najít způsob, jak to takhle při koncertech dělat. Když je všechno příliš svázané do přesné reprodukce, může vše působit dost roboticky.
Takže jste potřeboval na pódiu najít svobodu?
Jo. Možná to ale taky znamená, že něco někdy dopadne způsobem, o kterém si nebudeme myslet, že zafungoval extra dobře. Ale chci prezentovat něco, co bude dýchat a dít se v reálném čase. Jako hudba, když vzniká. Spontánně, nikoli s myšlenkou na to, jak přesně ji budeme replikovat. Chci hledat způsoby, jak lidem přiblížit to vzrušení, což vyžaduje, aby se člověk víc soustředil a zároveň byl uvolněnější. Nebude to žádný free jazz, chci ale písním během koncertů vdechovat nový život.
To mi připomíná, že jste říkal, že při vydání hudby cítíte spíš úlevu než nadšení.
Jo, nevím, jestli se tohle někdy změní. Smířil jsem se s myšlenkou, že spíš ne. Nemyslím to ale jako neúctu k tomu, co jsem vytvořil. Spíš je to spojené s představou pohybu a posunu a asi je to pokračování onoho dýchání, o kterém mluvím. V době, kdy deska vyjde, už je ta hudba často dost stará. Nebo minimálně nápady, díky nimž vznikla, jsou dávnou minulostí. Dokončování alb trvá dlouho a den vydání je většinou jen svévolně zvolené datum, o kterém rozhoduje vydavatelství. Hlava umělce už je většinou na úplně jiném místě a chce spřádat nové nitky. Což neznamená, že nejsem na dílo hrdý. Vydání je zvláštní hranice, kdy dojde k odpojení tvůrce a jeho díla, které je pro lidi v tu chvíli úplně nové, zatímco vy jste o něm přemýšlel už roky.
Vaše hlava je už nyní na jiném místě nejen metaforicky, ale i doslova. A Jackal’s Wedding jste psal v Řecku a nahrával na ostrově Hydra. Nyní žijete v Miláně. Co kreativního se tam odehrává?
Nahrávám! Zrovna jedu na pár dní do studia v Londýně a pak k jezeru Iseo v Itálii. Potom začneme zkoušet na turné. Hlavu mám ale plnou práce na nových věcech.
Překvapil mě Londýn. Dřív to skoro vypadalo, že jako rodilý Brit se při tvorbě vyhlášeným londýnským studiím vyhýbáte.
Ani teď tam nevznikne celé album, jen tam budu dva dny s někým skládat. Upřímně, nemám u těchhle věcí žádná pevná pravidla. Často si sám sobě pořád odporuju, takže bych asi měl přestat mluvit. Každopádně by se mi líbilo, kdyby si pár nových písní našlo cestu i na nadcházející koncerty.
Nemyslím, že samotná studia nutně mají nějaký reálný vliv na hudbu, která z nich vyjde. Důležití jsou lidé, které si najdete ke spolupráci. A v tom ohledu je Londýn úžasné místo. Když začínáte a nikoho neznáte, dává naprostý smysl, že chcete pracovat tam. Můžete tam potkat fantastické spolupracovníky. Ale samotný Londýn vaši hudbu lepší neudělá, musíte mít představu, co a s kým chcete dělat.
A jak se vám pracuje v Miláně? Jací lidé jsou tam?
Vlastně nevím, jsem tu tak nějak sám a moc lidí tu neznám. Jen svou ženu, která odtud pochází, a její přátele. Nicméně od chvíle, co jsem se sem přestěhoval, jsem pořád v pohybu. Většinu času na turné nebo v Los Angeles, kde mám management. Chce to čas, abych se tu zabydlel. Jestli máte nějaké tipy na lidi v Miláně, dejte mi prosím vědět.
A jaké je v Miláně světlo? Ptám se proto, že o tom řeckém jste v souvislosti s předchozí deskou dost mluvil.
Není to tak, že by jedno bylo lepší než druhé. Je to prostě jiné. Myslím, že to souvisí se zeměpisnou délkou a šířkou. V Řecku bylo hodně ostré, tady jsme o dost severněji a kolem jsou Alpy, takže je chladnější a podobnější tomu, co znám z Británie. Takže ve mně nevyvolává tak silné pocity. Nevím, jestli o zdejším světle napíšu píseň.
O spolupráci s producentkou Martou Salogni, která pracovala taky například s Björk, The XX či English Teacher, jste mluvil v superlativech. Pokračuje i dál?
Ano, i teď s ní budu nahrávat. Chtěl jsem s ní původně pracovat proto, že se mi líbilo, jak zní desky, na kterých dělala. Míchala moje druhé album, trávil jsem s ní čas ve studiu, zajímalo mě, jak pracuje – koukat jí pod ruce. A to poslední už jsme dělali celé spolu. Je brilantní umělkyně. Obecně ale rád spolupracovníky měním, abych poznal nové lidi. Tvorba je rozhovor a já jsem zvědavý, jak funguje kreativita ostatních. Je to privilegium.
O poslední desce jste řekl, že byla také inspirovaná pocitem, že neustále začínáte znovu. Není to nedílná součást života muzikanta?
Jo, o tom to celé je. Vždycky jste na novém místě s novým souborem okolností a věcí, které vám běží hlavou a běží vám srdcem. Pokaždé když něco začínáte, je to, jako byste nikdy předtím nic neudělal. Vždycky hledíte do hlavně vědomí toho, že vlastně nevíte, co děláte. A myslím, že když to tak není, tak se v jistém smyslu něco trochu pokazilo.
Hudba vám prý pomáhá s různými těžkými okamžiky. Můžete to konkretizovat?
Hudbu vnímám opravdu jako společníka. Skoro jako důvěrníka, se kterým procházíte životem. Je to můj způsob, jak se snažit dát věcem řád. Každý pořád zápasíme s různými věcmi a snažíme se v nich najít smysl. A nevím, jestli hudba dává smysl, ale myslím, že minimálně podobně jako deník vám možná může pomoct ze sebe něco vypudit a dát tomu tvar způsobem, který je nějak hmatatelný a snad je něčím, čemu ostatní mohou rozumět a co se dá sdílet. Třeba to může někomu pomoci. Kdybych jednou nepřišel na nic, co bych cítil, že potřebuju takto zpracovat, byl by to asi čas na chvíli zmlknout.
Máte pro letošek nějaký záměr?
Myslím, že bych chtěl prostě pokračovat v práci. Posledních pár let pro mě bylo z různých důvodů dost „stop and start“. A chtěl bych prostě být schopný pokračovat v té konverzaci, která pořád nějak běží. A těším se, že cestou potkám nové lidi. I v Praze!