„Všichni jsme rozbití, všichni jsme zlomení, ale nikdo ne tak, aby to nešlo spravit,“ říká Trout se svým novým albem Broken. Mluví ze zkušenosti. Naživo své kytarové umění předvede 23. dubna v pražském multifunkčním prostoru Archa+.
Na novém albu Broken máte několik zajímavých hostů. Povíte mi o nich víc?
Je tam Beth Hart, která je momentálně nejlepší zpěvačkou, jakou máme. Také hraje skvěle na klavír, na violoncello, je to skvělá skladatelka. Je to úžasný člověk, úžasná umělkyně a moje drahá kamarádka. Znám ji už spoustu let a bylo skvělé, že jsem s ní konečně mohl udělat písničku. Dala do toho tolik citu, tolik srdce. Pak tam mám Dee Snidera z Twisted Sister, který je taky můj dobrý kamarád, a požádal mě, jestli by se mnou mohl zpívat na mém albu. Řekl jsem si, že bych mu měl napsat rockovou písničku. On pak přišel, společně jsme ji nazpívali a myslím, že to dopadlo skvěle. A pak tam je ještě Will Wilde, který je podle mě aktuálně nejlepší hráč na foukací harmoniku na světě. Takže myslím, že mám tři opravdu dobré hosty.
Tohle je vaše patnáctá deska s producentem Ericem Cornem…
Ano, patnáctá společně s Ericem, ale pro mě je to album číslo 31.
Čím to je, že se vám s Ericem tak dobře pracuje?
Má stejnou hudební vizi jako já. Je to mladej kluk, ale má hodně rád blues, R&B a roots rock. Někdy to vypadá, že chápe, o co se snažím, aniž bych to musel říkat nahlas. Můj kamarád Richard T. Bear, který se mnou hraje na klávesy, napsal na album písničku Breathe, a když se na nás přišel podívat do studia, jak s Ericem pracujeme, řekl: Vy jste jako stroj. Pracujeme opravdu rychle, protože fungujeme jako skutečný hudební tým. Ve studiu s Ericem se cítím velmi dobře.
Když píšete bluesové sólo, jaký je váš přístup, jak o tom přemýšlíte?
Nepřemýšlím o tom, musím to cítit. Obvykle to udělám jednou a je to. Když musím, udělám to dvakrát. Pokud bych to zkoušel více než dvakrát, začnu o tom přemýšlet, místo abych to cítil. Takže když to tam nedostanu napoprvé nebo napodruhé, odložíme to na jiný den. Musí to být spontánní, nesmím o tom vůbec přemýšlet, ale prostě hrát v daném okamžiku. Znám jednu velmi slavnou kytaristku, která když natáčela desku, řekla producentovi: „Teď musím jít domů a rozmyslet si svoje sóla.“ To já jsem pravý opak. Prostě hraju, nechci přemýšlet. Šel jsem hrát blues, abych nemusel přemýšlet. Chci to prostě cítit.
Na začátku své kariéry jste hrál s Johnem Lee Hookerem a mnoha dalšími. Co myslíte, že vás to tehdy naučilo?
Naučil jsem se hodně o hudbě a taky jsem se naučil spoustu věcí, které pro mě zas tak dobré nebyly. Naučil jsem se hodně o flámování s muzikanty. Strávil jsem několik let jako sideman opravdových bluesmanů jako John Lee Hooker, Percy Mayfield, Bo Diddley, Big Mama Thornton, Joe Tex... Výčet by mohl pokračovat. A to všechno bylo předtím, než jsem se dostal do Canned Heat. Každý člověk, se kterým jsem hrál, mě naučil něco o hudbě, ale nedokážu to popsat. Je to těžké, nemůžu říct „naučil jsem se o hudbě tohle a tohle“, musel bych vám to zahrát. Pokud chcete slyšet, co jsem se naučil, stačí si poslechnout moje desky.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že v době, kdy jste hrál s Johnem Mayallem, jste zažil setkání s Carlosem Santanou, které vám změnilo život. Co vám tehdy řekl?
Hráli jsme ve Východním Berlíně, ještě za komunistů, v roce 1987. Carlos za mnou přišel po koncertě a řekl: Co děláš? Já na to: Co máš na mysli? A on: Jsi tam na pódiu strašně opilý. Řekl mi, že mám dar pro hudbu a hraju ve slavné kapele a že na světě je spousta kytaristů, kteří by dali nevím co, aby mohli hrát s Johnem Mayallem, a já tam stojím a jsem namol. A že když tohle dělám, tak posílám do prdele toho, kdo mi ten talent dal, a ukázal na oblohu. Pak mi dal knihu, řekl, ať si ji přečtu, a pak si o tom promluvíme. Byli jsme totiž tehdy tři dny všichni ve stejném hotelu, já s Johnem Mayallem a Santana se svojí kapelou.
Pak jsme spolu strávili tři dny a vedli jsme dlouhé rozhovory o životě, hudbě a umění a o tom, že je třeba brát vážně hudbu, a ne večírky. Šel jsem pak za panem Mayallem a řekl jsem mu, že už mě nikdy neuvidí sjetého ani opilého. To bylo naposledy, co jsem pil a bral drogy, od 9. července 1987 jsem střízlivý.
Co to bylo za knihu?
Byla to kniha s názvem Discover Your Possibilities od reverenda Roberta Schullera. Bylo v ní náboženství a Carlos říkal, že tím se můžu řídit nebo to přeskočit, ale byla tam taky psychologie. A ta psychologie říkala, že každý člověk na Zemi má určitý dar, něco, v čem je dobrý, co miluje, pro co se nadchne. Vaší odpovědností je zjistit, co to je, a pak to rozvíjet a respektovat to. Potom se o to podělíte se světem, a tak z něj uděláte o trošku lepší místo. Takže řekl, že můj dar je hudba a musím to s ní myslet vážně a pak se o ni podělit. A to mi změnilo život, tenhle přístup.
Když jste později měl potíže s cirhózou jater a strávil jste osm měsíců v nemocnici, musel jste se pak znovu naučit mluvit, chodit a tak, což si, upřímně řečeno, ani nedokážu představit. Můžete mi říct něco o tom, jak jste se znovu učil hrát na kytaru?
Musel jsem se znovu naučit spoustu věcí, musel jsem se znovu naučit stát a chodit, protože jsem byl osm měsíců v posteli a už mi nefungovaly nohy. Takže jsem začal na vozíku a čekaly mě měsíce fyzioterapie a učil jsem se, jak se postavit a jak chodit.
Také jsem ztratil schopnost mluvit, protože jsem utrpěl poškození mozku. Takže jsem musel absolvovat spoustu logopedických cvičení a musel jsem se znovu učit mluvit. A pak, když jsem mohl chodit a mluvit, mě poslali domů. Sedl jsem si na gauč a přišel můj syn John s velkým úsměvem na tváři a podal mi můj Stratocaster. Já se na něj podíval a uvědomil si, že nevím, co s ním mám dělat. Vůbec jsem nevěděl, co teď. A byla to moje žena, která mi řekla: No, musíš prostě začít znovu. Tak jsem každý den šest nebo sedm hodin seděl na gauči a učil se znovu hrát. Chodil jsem na procházky, abych posílil nohy, a pak jsem cvičil na kytaru, a tohle bylo víc než rok všechno, co jsem dělal. Nakonec se mi to vrátilo. Ale když jsem přišel domů, nevěděl jsem ani, jak zahrát akord G.
Takže to nebylo tak, že byste přišel jen o svalovou paměť, ale nevěděl jste ani, jak vypadají akordy, prostě nic?
Jo, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Vzpomínám si, že když jsem začal zkoušet hrát, řekl jsem své ženě, že nevím, jak to mám dělat, že už to nezvládnu. A ona si ke mně sedla, pustila mi staré záznamy, na kterých jsem hrál, a řekla: To jsi ty. Musíš to získat zpátky. Zvládneš to, ale musíš na tom makat. Díval jsem se na ta videa a nemohl jsem ani uvěřit, že jsem to já.
Ale je úžasné, do jaké formy jste se nakonec dostal.
Letos v květnu to bude 10 let od transplantace jater. A tohle moje nové album je sedmé, které jsem od té doby natočil. Jakmile se mi hudba vrátila, tak jsem se do toho opravdu pustil, začal jsem nahrávat desky a jezdit na turné. A mám rozvrh, na který si stěžují i někteří členové mé kapely, že je příliš náročný. Tak jim na to říkám: Já jsem o dvacet let starší než ty, mám už druhá játra, a jestli je to pro tebe moc těžké, seženu si někoho jiného.
Seznamte se
Walter Trout začínal jako sideman bluesových legend jako John Lee Hooker nebo Big Mama Thornton, později hrál v kapele Canned Heat nebo s Johnem Mayallem v Bluesbreakers, kde se musel vyrovnat odkazu Erica Claptona a Petera Greena. Na kontě má přes třicet bluesových desek. 23. dubna vystoupí v pražském multifunkčním prostoru Archa+.